Pro lidi pracující ve Spojených státech je dovolená velmi vzácná věc. Většina zaměstnanců má pouze dva týdny dovolené do roka a moje situace není jiná. Dostat neplacené volno je rovněž obtížné. Já trávím své dva týdny dovolené většinou v České republice a na cestování po USA mi tak zbývají většinou jen prodloužené weekendy, když je v USA nějaký svátek. Tento rok se mi však podařilo přesvědčit mého šéfa, aby mi dal pár dní neplaceného volna navíc a rozhodl jsem se ho využít pro delší cestu do odlehlejší oblasti USA. Jako termín jsem zvolil týden od pátku 24.5. do neděle 2.6.2002, abych využil svátku Memorial Day, který je obvykle poslední květnové pondělí.
Velmi dlouho jsme s mojí přítelkyní váhali, jestli máme jet raději na Aljašku nebo do Yellowstonu. Pro Aljašku hovořila její divokost, neobydlenost a příchuť dobrodružství, které se lidem většinou vybaví při vyslovení slova Aljaška. Předností Yellowstonu byla zejména mnohem menší vdálenost a hlavně výrazně levnější letenky. Rozhodovali jsme se opravdu dlouho a ceny letenek přitom rostly a rostly. Konečně jsme se definitivně rozhodli pro Aljašku, ale to už nejenom, že letenky značně podražily, ale hlavně těch pár posledních za ještě přijatelnou cenu bylo v nevýhodné časy - tam jsme měli doletět až v sobotu o půlnoci a zpět jsme měli letět už v neděli v šest ráno. Inu taková je cena za nerozhodnost. Letenky jsme koupili a začli se na naše dobrodružství pečlivě připravovat.
Aljaška je největší stát USA. Je jen velmi řídce obydlena a jen malá část okolo měst Anchorage a Juneau je dostupná po silnici, zbytek území je dostupný jen pronajatým letadlem nebo lodí. Naším hlavním cílem bylo strávit co nejvíce času v divočině, daleko od lidí jen s batohem na zádech. Rozhodně jsme nechtěli ponechat nic náhodě. Přečetli jsme si o Aljašce celou řadu WWW stránek a též jsme si koupili průvodce od Lonely Planet Hiking Alaska. V práci jsem si od kolegů zapůjčil dva přístroje pro zjišťování polohy pomocí satelitu (GPS receiver), koupili jsme si dobrou busolu, topografický atlas Aljašky a topografickou mapu národního parku Denali. Přečetli jsme si, že repelent proti hmyzu je pro cestování po Aljašce v létě nezbytná nutnost i koupili jsme i ten. V pátek odpoledne před odjezdem jsme nakoupili ještě sušené ovoce, kondenzované mléko, konzervy a několik "freeze-dried dinners" - sušených jídel v sáčku, čímž jsme naše nákupy zakončili s pocitem, že pro úspěch výpravy jsme udělali opravdu vše.
Vzhledem k tomu, že naše letadlo odlétalo až v sobotu kolem druhé hodiny odpolední, nechali jsme balení až na sobotní ráno, což se nám málem nevyplatilo. V sobotu jsme o dvě hodiny zaspali, ale naštěstí jsme všechno stihli, v poledne jsme se vydali na letiště, zaparkovali a po druhé hodině jsme odlétali z Austinu do Houstonu.
V Houstonu jsme měli skoro dvě hodiny, které jsme strávili zevlováním po letišti. Pak nás čekal čtyřhodinový let do Seattlu, odkud jsme pokračovali do Anchorage. Největším zážitkem z letu do Anchorage byl první projev polárního dne, který jsme pak opěvovali na Aljašce celý týden. Na severu Aljašky v létě slunce nezapadá po 84 dní, v Anchorage v květnu zapadá až okolo půlnoci, ale vychází už kolem páté a i když je slunce zapadlé, je jen kousek pod obzorem a není úplná tma. Tento úkaz se projevil už při letu do Anchorage tím, že po celé čtyři hodiny letu jsme pozorovali západ slunce. Ze Seattlu jsme odlétali kolem osmé hodiny - těsně před západem slunce a do Anchorage jsme dorazili před půlnocí lokálního času - těsně před západem slunce.
Na letišti jsme si pronajali béžový Pontiac Sunfire, naskládali do něj naše batohy a vyrazili na sever. Původně jsme měli v úmyslu zůstat v nějakém motelu v Anchorage a vyrazit až druhý den ráno, ale přes Internet se mi nepodařilo najít žádný motel za rozumnou cenu. Jak jsme se dozvěděli v průvodci, ceny na Aljašce jsou vyšší v porovnání se zbytkem USA a zejména ubytování je velmi drahé. Rozhodli jsme se tedy popojet ještě večer do nejbližšího kempu na sever od Anchorage, kde jsme mohli pohodlně přespat za pouhých $10 za noc pro oba dva.
Do prvního kempu jsme dorazili během půl hodiny. Nacházel se v údolí řeky Eagle River nedaleko od dálnice. Bohužel byl naplněný k prasknutí, což mne poněkud znechutilo, protože na Aljašku jsem jel hlavně proto, že jsem chtěl být sám, daleko od lidí, v panenské přírodě dosud neposkvrněné vlivy civilizace. Kemp přeplněný uřvanými Američany poněkud nekorespondoval s moji představou o Aljašce. Po chvíli jsem se uklidnil, protože mi došlo, že toto je nejbližší kemp k Anchorage a že je prodloužený weekend. Rozhodli jsme popojet do dalšího kempu, který měl být dalších dvacet minut na sever.
Bohužel i tento kemp byl obsazen, ale to už jsem přešel celkem klidně. Byli jsme oba už unaveni, stan jsme si mohli postavit na "overflow camping" a okolí tam bylo i přes přítomnost řady spolukempujících stále nádherné.
Zde je nutno podotknout, že kemp v USA není to, co lidi znají pod pojmem kemp ze sjíždění Vltavy nebo Ohře. V amerických kempech je určitý pevný počet většinou od sebe navzájem oddělených kempovacích míst. Na každém kempovacím místě je samozřejmě malé parkoviště pro jedno až dvě auta, místo pro postavení stanu, stůl s lavicemi a ohniště s roštem na grilování. Kempovací místa bývají nezřídka vybavena též přípojkou vody, elektřiny, odpadem a někdy dokonce přípojkou kabelové televize. Tam si američtí důchodci připojí svůj pojízdý pětipokojový obytný autobus a mohou tak po shlédnutí napínavého amerického sitcomu v klimatizovaném obýváku vyjít před svůj obytný autobus a cítit se teprve opravdu jako v přírodě. Na každém kempovacím místě může obvykle stát jedna takováto "obytná jednotka" nebo dvě auta, dva stany a šest až osm lidí. Americký kemp je prohlášen za obsazený, když všechna kempovací místa jsou obsazena nebo rezervována. Vodáci odkojení takovými kempy jako je vodácký kemp v Lokti by se museli smát až by slzeli, čemu ti Američani říkají obsazený kemp.
Když člověk dorazí do obsazeného kempu v USA, někdy musí prostě jet jinam, jindy správa kempu vyhradí určitou plochu jako tzv. "overflow camping area". V našem kempu u Eklutna Lake takovým overflow camping area bylo větší parkoviště s velkou loukou nad ním. Jedni rozumní kempaři si postavili stan až úplně v nejvzdálenějším koutu louky a měli tak pravděpodobně více klidu a soukromí než lidi v opravdovém kempu, kde kempovací místa jsou sice oddělena vegetací, ale sousedi nejsou nijak daleko. Tou dobou bylo již po jedné hodině v noci, a my jsme si stále ještě téměř za světla postavili stan. Ulehli jsme a spali až do pozdějších hodin ranních.
Probudili jsme se do chladného avšak slunečného rána. Kemp už bzučel životem. Vzduch měl jakousi příjemnou kořeněnou vůni, která nás provázela po Aljašce po celý týden, ale za celou dobu jsme nepřišli na to, co to tak voní. Okolo louky se nacházel smíšený březovo-smrkový les a obzor koldokola lemovaly vysoké kopce se zbytky sněhu. Nadšeni tím, že jsme opravdu na Aljašce jsme se šli ze všeho nejdříve trochu projít po kempu. Tento kemp byl, stejně jako všechny ostatní, které jsme na Aljašce viděli, poněkud méně komfortní, než je v USA obvyklé. Žádné rozvody vody a elektřiny - jen suché záchody a pro vodu se chodilo k pumpě. Došli jsme k jezeru a pokochali se pohledem na hory okolo jezera. Na zpáteční cestě jsme nabrali vodu u pumpy, ze které jsme si chtěli udělat horký čaj, abychom se po ránu trochu zahřáli. Měli jsme benzínový vařič, ale neměli benzín, protože do letadla se benzín nesmí brát a večer jsme na to nepomysleli. Jana vyžebrala trochu benzínu do vařiče od sousedů a čaj jsme si přece jen uvařili. Posnídali jsme vločky se sušeným ovocem a kondenzovaným mlékem, sbalili se, udělali pár fotek a vyrazili dále na sever.
Po půlhodince jsme dorazili do městečka Wasilla, které bylo posledním místem, kde se dalo dokoupit jídlo v supermarketu. Dále na sever jsou jen občasné benzínové pumpy. Nakoupili jsme nějaké ovoce a zeleninu, vodu (abychom měli lahve), chléb a nějaké sýry. S našimi zásobami jsme plánovali vydržet až do konce týdne. Po nákupu jsme pokračovali dále směrem k Denali.
Denali je nejpopulárnější národní park na Aljašce, zejména proto, že jako jediný je dobře dostupný po silnici, není daleko od Anchorage a i napříč parkem vede silnice. Ostatní národní parky jsou buď daleko, dá se do nich dostat jen lodí nebo letadlem nebo v nich opravdu kromě divočiny nic není. Kromě národních parků - ty jsou pod správou federální vlády - jsou na Aljašce ještě parky státní, rozsáhlé oblasti jsou pod kontrolou původních obyvatel Aljašky. Jen 1% půdy na Aljašce je v soukromých rukách a čím déle to tak zůstane, tím lépe.
Jak jsme se dočetli v průvodci, návštěva národního parku Denali je spojena s nejrůznějšími obtížemi, omezeními a nepříjemnostmi, které jsou způsobeny zejména masovými nájezdy turistů. Autoři knihy se pozastavovali nad tím, proč se všichni ženou do národního parku Denali, když na jeho hranici se nachází státní park Denali, který je stejně krásný, ale žádná zvláštní omezení v něm neplatí. My jsme se rozhodli uposlechnout doporučení a navštívit státní park Denali a teprve pokud nám zbyde čas, navštívít i park národní.
Během cesty se před námi několikrát na obzoru vynořila nějaká hora. Jana navrhovala, že by mohlo jít o Mount McKinley, nejvyšší horu Aljašky i USA. Tuto myšlenku jsem zamítnul jako nepravděpodobnou, jelikož podle průvodce a různých WWW stránek je spatření vrcholu málo pravděpodobné, jelikož se k němu nedá dostat moc blízko a vrcholek je téměř nepřetržitě zahalen v mracích. Po nějaké době jsme dorazili k odpočívadlu s názvem McKinley View, kde stála celá řada aut a lidé fotografovali jako zběsilí. Na moji nechápavou otázku, co že to tak usilovně zvěčňují mi bylo podrážděně sdělěno, že ta hora, kterou jsme delší dobu sledovali na obzoru a je z tohoto výhledu tak dobře vidět, je přece Mount McKinley. Tomu říkam štěstí. Vidět Mount McKinley hned první den na Aljašce se poštěstí málokomu. Udělal jsem pár fotek, ale na nich je vrcholek velmi nezřetelný.
Kolem čtvrté hodiny odpolední jsme dorazili k visitor centru státního parku. Měli jsme v úmyslu koupit si podrobné topografické mapy, pronajmout přenosný protimedvědí kontejner na jídlo a vyrazit na několikadenní tůru po vrcholcích kopců Kesugi Ridge ve státním parku. Pán ve visitor centru nám řekl, že stezka Kesugi Ridge Trail je s největší pravděpodobností ještě neprůchodná kvůli sněhu a blátu. Prý jsme letos první, kdo se pokouší ji projít, ale my jsme se rozhodli se o to stejně alespoň pokusit. Vrátit se přeci můžeme vždy. Koupili jsme si mapu a obkreslili na ni kudy má vést stezka. Měli tam též nádherné panoramatické pohledy, které jsme si řekli, že koupíme při vracení kontejneru. Protimedvědí kontejner je bytelný válec z tvrdé plastické hmoty s víkem, které se dá zavřít a otevřít šroubovákem, klíčem nebo i mincí. Do něj je nutné umístit nejenom veškeré jídlo, ale i ostatní věci, které mohou medvědům vonět, jako zubní pastu, mýdlo nebo sprej proti komárům. Na kontejner jsme museli složit zálohu, ale kromě zálohy tam chtěli ještě nechat řidičák, což se mi moc nechtělo. Po chvíli váhaní jsme jim nechali Janin mezinárodní řidičák. S kontejnerem a mapami jsme vyrazili k začátku stezky Kesugi Ridge Trail. Na začátku stezky je menší parkoviště, kde jsme asi hodinu přebalovali naše batohy, než jsme mohli vyrazit na cestu. Z parkoviště jsme vyrazili kolem páté odpoledne, ale vzhledem k tomu, že slunce mělo zapadnout až před půlnocí, jsme se nemuseli obávat, že nás zastihne tma.
Stezka ze začátku procházela březovo-smrkovým lesem a přestože byla do kopce, stoupání nebylo tak zlé. Hned od začátku stezky jsme přesně podle instrukcí v příručce, na WWW stránkách a od rangera, spustili povyk, abychom zaplašili medvědy. Medvědi jsou plachá zvířata a rádi se člověku zdaleka vyhnou, pokud o něm vědí. Člověk se může však dostat s medvědem do konfliktu pokud medvěda překvapí a on se domnívá že je ohrožen on sám, mláďata nebo zdroj potravy. Na baťohy jsme si pro účely plašení medvědů připevnili rolničky a celou cestu hustým lesem jsme řvali jako na lesy. Hitem týdne se stala píseň "Medvědi nevědi, že turisti nemaj' zbraně...". Napravo od stezky bylo udolí, na jehož dně hučel potok. Po necelé půlhodině jsme došli k bobří hrázi a malému jezírku. Překročili jsme potok a stoupali dále. Stromy začaly řídnout a stezka začala více stoupat. Stezka byla celou cestu velmi bahnitá, místy se měnila v menší potoky. Po dalších asi dvaceti minutách jsme vyšli nad úroveň, nad kterou již nerostou stromy - anglicky se tomu říká timberline. Zde se nám otevřel nádherný pohled na les s jezírkem pod námi a hradbu hor v pozadí. Stoupali jsme dále ještě asi dvě hodiny. Cestou jsme museli překonat několik sněhových polí, do kterých jsme místy zapadali po pás, ale nebylo to tak zlé, abychom se vydali na zpáteční cestu. Nakonec jsme dorazili na konec první etapy z příručky k tzv. "North Fork Birdhouse". Byla tam nízká cedule ve tvaru domečku s mapkou za průhledným plastem, která z dálky připomínala větší krmítko - odtud birdhouse. Od tohoto místa jsme už neměli dále stoupat, ale měli jsme se víceméně pohybovat po hřebeni. Sněhu tam bylo poměrně dost, ale stále jsme se domnívali, že budeme moci projít. Od "krmítka" už také neměla dále pokračovat vyšlápnutá stezka - dále jsme se měli řídit už jen podle mapy a občasné navršené hromádky kamení.
Stále jsem si nebyl jist, jestli budeme moci projít kvůli sněhu a chtěl jsem se podívat, kudy přesně máme jít dál. Já jsem nesl na zádech v batohu pár svých věci, spacák, karimatku, vodu, ale hlavně protimedvědí kontejner, který zabral skoro celý batoh a nízká hmotnost rozhodně nepatřila k jeho největším přednostem. Jana nesla zbytek - svoje věci, stan, vařič, ešus, foťák a též mapy a kompas. Sundali jsme si batohy, odpočívali jsme po výstupu a při té příležitosti jsem Janu požádal, aby vyndala mapu. Jana se chvilku přehrabovala v batohu, čemuž jsem nevěnoval příliš pozornosti až do okamžiku, kdy nesměla prohlásila, že jsme asi došli, protože mapu nemůže najít, že prý ji asi zapomněla v autě. Nejdříve jsem se příliš neznepokojoval. Jana je velmi spolehlivá a systematická a domníval jsem se, že mapa jen někam zapadla na dno. Obrátili jsme batoh naruby, ale mapa, kompas a kniha s popisem trasy tam prostě nebyly. Chvilku mi trvalo, než jsem si plně uvědomil důsledky. Po hřebeni nevedla žádná stezka a jít na Aljašce po hřebeni hor koncem zimy bez mapy a kompasu by byla pošetilost. Museli jsme se vrátit a to jsme právě dokončili tříhodinový výstup do prudkého kopce v obtížném terénu s dvacetikilogramovým batohem na zádech. Byl jsem zklamaný, protože mi bylo jasné, že tato tůra skončila. Podruhé se nahoru určitě drápat nebudeme, nakonec bychom zjistili, že to je neprůchodné kvůli sněhu a museli bychom se vrátit podruhé a to by mne už trefil šlak asi doopravdy. Ani jsem skoro nic neřekl. Viděl jsem, že Jana je sama dost zničená a výčitky by ničemu stejně nepomohly. Chvilku mi trvalo, než jsem promyslel alternativní plán a hlavně než jsem sám sebe přesvědčil, že je taky dobrý. Obrátili jsme se, rozhlédli po vrcholcích a započali sestup.
Sešli jsme jen kousek a nedaleko jsme uviděli pěkný plácek na postavení stanu. Byla tam pěkná rovinka s nádherným výhledem do krajiny pokrytá hustým lišejníkem, ale už to bylo v závětří pod uplným vrcholem kopce. Když jsme došli až na místo, podle ohniště jsme poznali, že toto místo už objevil někdo před námi. Ve státním parku je zakázáno rozdělávat oheň a všechny příručky, nařízení a doporučení se snaží vštípit návštěvníkům, aby po jejich návštěvě zůstal park stejně nedotčen, jako byl před jejich příchodem, kteréžto doporučení zjevně neudělalo na naše předchůdce valný dojem. Při stavění stanu jsme zjistili, že kolíky jdou sice velmi snadno zapíchnout, ale jdou rovněž velmi snadno vytáhnout, protože vrstva lišejníku je tlustší než délka stanových kolíků. Využili jsme kamenů od ohniště a několika dalších z okolí a zatížili jsme každý kolík pořádným balvanem.
Na Aljašce žije velké množství medvědů, které může snadno přilákat vůně jídla. Proto je nutné všechno jídlo a ostatní aromatické věci nosit v protimedvědích kontejnerech a dodržovat celou řadu dalších doporučení. Vařit a jíst je nutné alespoň 100m od stanu, aby eventualní zbytky jídla nepřilákaly medvěda v noci do bezprostřední blízkosti stanu. Při vaření a jídle je rovněž zapotřebí zachovávat vysokou obezřetnost, jelikož medvěd se může objevit každým okamžikem. Pamětlivi těchto zásad jsme se odebrali do patřičné vdálenosti, kde jsme si rozložili jídlo. Udělalo nám radost, že za blízkým křovím jsme objevili malý potůček, ze kterého jsme si mohli nabrat vodu a uvařit čaj. Během nedlouhé doby se dostavila hejna komárů nejméně dvakrát větších než jaké jsem kdy v životě viděl. Aljaška je dotěrným hmyzem proslulá, ale domnívali jsme se, že na komáry bude ještě moc velká zima. Nebyla. Museli jsme se oba obléknout od hlavy až k patě. Já jsme si obléknul svoji goretexovou větrovku, navéknul kapuci a zašněroval se tak, že jsem koukal jen uzoučkým průzorem jako z brnění a i tento průzor byl nepřetržitě obležen komáry. Nevzdali jsme se však, čaj jsme dovařili a večeři dojedli. Po večeři jsme ještě provedli večerní hygienu, uložili vše do protimedvědího kontejneru a odebrali se na lože.
V noci mne probudil silný zvuk, který se asi nejvíce podobal kvákání žáby. Zvuk byl poměrně hlasitý a téměř u stanu. Znejistěl jsem, jaká bestie nás přišla povečeřet. Na medvěda to nevypadalo, ale copak já vím jaké zvuky vydávají kojoti nebo jiní hladoví obyvatelé severské divočiny? Chvíli jsem naslouchal, ale když žádná agrese nepřicházela, opět jsem spokojeně usnul. Ráno jsme původce zvuku odhalili. Byl jím severský opeřenec ptarmigan, podle kterého je pojmenován můj současný péřový spacák. Tím kvákavým zvukem lákal do svých spárů ptarmiganí samičku, která se nacházela opodál.
V pondělí ráno jsme spolu s komáry posnídali, sbalili stan, rozptýlili kameny po okolí a vydali se na cestu dolů. Cestou jsme museli překonat pár sněhových polí a prodrat se několika seskupeními hustého křoví, ale celkem zanedlouho jsme dosáhli stezky, po které jsme pohodlně sešli k autu. Autem jsme se vrátili zpět do visitor centra státního parku, kde jsme je požádali, abychom si mohli ponechat kontejner až do konce týdne. V národním parku je rovněž nutné chodit s kontejnerem a nechtělo se nám z něj všehny věci vyndavat a přendavat je do jiného, který bychom dostali v národním parku. Také jsme netušili, jestli obdržíme patřičná povolení ke kempování v národním parku a měli jsme v úmyslu se eventuálně vrátit zpět do státního parku a pokusit se zdolat horský hřeben odjinud, tentokrát už s mapou.
Národní park Denali je, jak už jsem psal, nejnavštěvovanější park na Aljašce. Kvůli drsnému Aljašskému klimatu přijedou téměř všichni návštěvníci během července a srpna. Návštěvnost parku se za posledních pár let zdesateronásobila, což je velmi zajímavé. Proč se všichni tak ženou na Aljašku? Nejdříve si Američani rozparcelují Ameriku na kousky, každý individuálně oplotí trojitým ostnatým drátem, na každý druhý strom přibijí cedulky PRIVATE PROPERTY, NO TRESPASSING (soukromý majetek, vstup zakázán), celou Ameriku zamoří mrakodrapy, dálnicemi, všudypřítomnými McDonaldy a Mickey Mousy a pak se všichni ženou na Aljašku se podívat, jak to vypadá, když si to doposud ještě nikdo nepřivlastnil a nezhuntoval. Trochu mi to připomíná Zdeňka Svěráka ve filmu Co je vám doktore, kde Svěrák diskutuje s jakýmsi individuem v restauraci o smyslu vlastnění automobilu. Individuum se Svěráka zeptá, jak že by se tedy bez auta asi měl dostat o weekendu s rodinou na zdravý vzduch, na což mu Svěrák odvětí, že kdyby všichni neměli ty jejich auta, nemuseli by nikam jezdit a mohli by dýchat čistý vzduch v Praze.
Aby správa národního parku Denali uchránila dosud neposkvrněnou přírodu v pokud možno co nejlepším stavu pro příští generace a aby nájezdy turistických kobylek nepromněnily Denali v jednu velkou automobilovou zácpu vedoucí napříč rozdupanou tundrou s poházenými papíry od hamburgrů vlevo vpravo, zavedla celou řadu omezení. Napříč parkem vede silnice, po té však auta mohou jezdit jen prvních dvanáct mil, dál se musí autobusem. Autobusů jede každý den jen omezený počet. V parku je jen malý počet kempů. Celý park je rozdělen na menší sekce a pokud někdo chce spát v přírodě, musí mít na patřičnou noc povolení (backcountry permit) pro patřičnou sekci. Povolení se vydává pro každou noc a zónu jen malý počet a existuje ještě celá řada dalších omezujících pravidel, ve kterých není často úplně jednoduché se vyznat. Jakkoliv jsou všechna tato omezení nutná a správná, promněňují návštěvu národního parku Denali v pěkný opruz a to zejména v létě, kdy před visitor centrem stojí hodinové fronty a uvnitř zuří boj na život a na smrt.
Vědomi si toho, co nás očekává, jsme se obezřetně blížili k visitor centru. Jistou nadějí nás naplňovalo, že je přece jen teprve konec května a nemuselo by to snad tedy být ještě tak zlé, nicméně jsme se duševně připravili na několikahodinové čekání. Měli jsme hrubou představu, kam bychom chtěli jít a co bychom asi chtěli v parku dělat. Naštěstí žádné fronty před centrem nestály a my jsme tak mohli vstoupit rovnou dovnitř. Chvíli nám trvalo, než jsme se zorientovali a pochopili, v jakém pořadí je nutné všechny bumážky získat. Naše původní plány se velmi rychle rozplynuly po krátkém rozhovovoru s rangerem. "Tam kam chcete jet autobus ještě nejezdí, protože je příliš brzy po zimě a autem se do parku nesmí." Tečka. Sedli jsme si tedy s naším průvodcem před obrovskou topografickou mapu s naprosto logickým měřítkem 1:63360 (jeden palec na mapě odpovídá jedné míli ve skutečnosti, jak prosté, že?) zabírajícím značnou část jedné stěny a začali jsme plánovat, kam jinam bychom mohli jít. To není úplně triviální, protože člověk musí neustále sledovat v které sekci bude spát a jestli je pro tu kterou sekci ještě k dispozici povolení na ten který den. Po další půlhodině se nám podařilo dát dohromady jiný plán, ani tentokrát jsme však neuspěli, jelikož poslední autobus do parku jede ve dvě odpoledne a bylo už půl třetí. Náš další plán nám byl již schválen. Před vydáním povolení jsme museli shlédnout asi dvacetiminutový pořad o tom, jak se chovat v parku, co dělat a co ne a hlavně o tom, jak se chovat, když člověk narazí na medvěda. Pak jsme ještě museli přinést ukázat, že máme doopravdy svůj vlastní protimedvědí kontejner a tudíž si nepotřebujeme vypůjčit jiný. Pak jsme již obdrželi patřičná povolení pro kempování v parku. Na pondělí jsme si zamluvili místo v kempu na začátku parku, kam se ještě smí dojet autem. Jednak už nejel žádný autobus do parku a druhak jsme se dozvěděli od rangera, že je možné sjet na raftu řeku Nenana ještě ten den večer. Pro jistotu jsme si zamluvili místo i na úterý večer v jiném kempu dál v parku poblíž naší sekce, abychom eventuálně mohli spát v kempu místo v lese. Ještě jsme si koupili lístek na autobus, patřičné topografické mapy a opustili visitor center. Mohli jsme si gratulovat - netrvalo nám to ani dvě hodiny. Něco málo jsme pojedli na parkovišti a vydali se do blízké firmy, která organizuje sjíždění řeky na raftu.
Zaplatili jsme si sjezd divočejšího úseku s peřejemi obtížnosti WW IV. Bohužel nikdo, kromě nás, na našem raftu nebyl ochoten pádlovat a tak nezbylo než se smířit s tím, že průvodce bude veslovat. Měli jsme ještě asi hodinku do začátku, kterou jsme strávili projížďkou okolo řeky. V půl sedmé večer, kdy měl začít sjezd řeky, bylo už docela chladno, ale stejně jsem přesně nechápal pokyny, abychom se teple oblékli. Když jsme byli v minulosti na raftu na Ohiopyle River v Pennsylvanii, na které zdaleka nebyly tak obtížné peřeje jako na Nenana River, nezůstala na nikom nitka suchá a teplé oblečení nasáklé ledovou vodou příliš nehřeje. Zejména mi nebylo jasné, proč si máme vzít teplé ponožky - přeci pokud bude něco zcela jistě mokré, budou to nohy. Rozbřesklo se mi teprve, když nám začali rozdávat nepromokavé goretexové kombinézy, které pokrývaly celé tělo kromě hlavy a rukou. Kombinézy byly okolo krku a zápěstí utěsněny gumou natolik dobře, že uvnitř kombinézy se nahromadil vzduch, který člověk musel vypustit povolením těsnění okolo krku, aby se mohl posadit. Připadal jsem si v kombinéze jako potápeč. Přes kombinézy jsme si navlékli ještě plovací vesty. Když se všichni navlékli do kombinéz a vest, odvezli nás i s rafty autobusem k řece. Průvodci ještě chvíli pobíhali okolo raftů, aby se přesvědčili, že jsou dobře nafouknuté a že vše ostatní je, jak ma být a pak naše dva rafty vyrazily na vodu. Na obou veslovali průvodci a nakonec jsem tomu byl docela rád. Teplota vody v řece byla asi šest stupňu Celsia, vzduch měl s bídou deset a peřeje obtížnosti WW IV před námi. Kdyby někdo vypadnul z raftu, jako se nám to stalo při sjíždění Ohiopyle, určitě by mu nebylo do smíchu. Při sjíždění některých peřejí jsem byl docela rád, že se místo pádlování oběma rukama můžu držet raftu. Sjezd trval hodinu a půl. Některé větší peřeje jsme ani nesjížděli, ale ty vypadaly opravdu divoce. Sjezd řeky končil u mostu k tepelné elektrárně, což nebylo zrovna příjemný pohled, ale i na Aljašce někde elektřinu brát musí. U mostu na nás už čekali s minibusem, naložili nás a rafty a odvezli zpět.
Měli jsme oba velkou chuť na teplý čaj a také jsme si chtěli dát něco k večeři - nejlépe grilovaného lososa, který má být aljašskou specialitou. Problém byl v tom, že všude zavírali v deset večer - dvě hodiny před západem slunce. První hospoda se nám moc nelíbila. Nechtělo se nám jíst grilovaného lososa z papírových talířů. Do druhé jsme dorazili těsně před zavřením, ale ještě jsme stihli horký čaj, grilovaného lososa i borůvkový koláč jako zákusek. Po výborné večeři jsme dojeli do kempu u Savage River, postavili stan a zalehli.
Ráno jsme nemohli moc vyspávat, protože jsme měli lístek na autobus v deset. Vstali jsme, rychle jsme se sbalili, zaparkovali auto a vyrazili na autobus. Rozhodli jsme se, že využijeme rezervace a další večer strávíme opět v kempu. Podstatnou výhodou bylo, že všechny věci jsme tak mohli nechat v kempu a nemuseli tahat po horách dvacetikilový batoh na zádech. Kemp u Sanctuary River byl kousek pěšky od autobusu. Bylo tam jen sedm kempovacích míst, ale zabrané bylo jen jedno. Stál tam malý srub postavený ve dvacátých letech při stavbě silnice, ve kterém bydlela rangerka. Kromě kadiboudy nebylo v kempu vůbec nic - ani pumpa. Voda se nabírala z potoka vlévajícího se nedaleko kempu do Sanctuary River. Posnídali jsme vločky a rozhodli se vystoupit na horu Mt Wright, která se tyčila nad kempem. Vzali jsme si jen malý baťůžek s trochou jídla a pití a též nezbytnou mapou, kompasem a GPS. Rangerka nám poradila, že prý lidé chodí nahoru za řekou podél potoka. V celém národním parku Denali nejsou žádné značené stezky a ani téměř žádné vyšlápnuté pěšiny. Podél potoka sice chvíli trochu prošlápnutá pěšinka vedla, ale zanedlouho se vytratila. Pochopitelně hned od začátku cesty jsme opět spustili náš oblíbený song na plašení dravé zvěře. Podél potoka jsme došli ke dvěma nádherným jezírkům. Ty jsme obešli a vyrazili strmě vzhůru k vrcholu. Prodírali jsme se hustým křovím za vytrvalého řevu asi hodinu. Místy nám cestu usnadnila pěšinka, po které zvěř chodí pít k jezeru, ale nikdy ne na dlouho. Když jsme konečně dorazili k místu, kde vegetace prořídla natolik, že bylo možné snadněji jít, stále jsme měli před sebou ještě asi hodinový výstup, než jsme došli k menší skalce, kterou jsme prohlásili za vrchol. Schováni za skalkou před studeným větrem jsme pojedli něco málo z našich zásob a pak jsme se asi hodinku věnovali topografii. Chtěl jsem si natrénovat práci s busolou, mapou a GPS v klidu na relativně známém místě, abych, až to budu opravdu potřebovat, věděl přesně, co mám dělat.
Před cestou na Aljašku jsem měl o používání GPS velmi zkreslené a zjednodušené představy. Domníval jsem se, že prostě člověk přečte z GPS svoje souřadnice, vynese je do mapy a zjistí tak, kde se přesně nachází. Ve skutečnosti je to poněkud složitější. Donedávna jsem například netušil, že používaných souřadných systémů je celá řada a nejpoužívanější zdaleka nejsou známé poledníky, rovnoběžky - severní šířka a východní délka, ale tzv. Universal Transverse Mercator, zkráceně UTM. Kromě toho, nejenom že existují různé souřadné systémy, ale stejné souřadné systémy jsou oproti sobě navájem o něco posunuty v závislosti na roce měření, zemi, která měření provedla, a dalších okolnostech. Tyto údaje jsou na topografických mapách napsány v rohu a GPS se musí pro každou mapu nastavit podle těchto údajů. Další komplikací je skutečnost, že skutečný sever se od magnetického severu liší. V České republice je to jen o pár stupňů, které lze většinou zanedbat, na Aljašce je to však 26 stupňů, což už zanedbat nelze. Před cestou na Aljašku jsem si o GPS a topografii trochu něco přečetl, ale stejně mi trvalo více jak hodinu, než mi to začlo trochu vycházet. Když se mi konečně pomocí kompasu podařilo určit na mapě bod, který byl na mapě jen o dva milimetry vedle od bodu vyneseného podle GPS, měl jsem obrovskou radost. Byl jsem rád, že jsem do toho proniknul.
Pak jsme se vydali ještě mrknout se na druhou stranu vrcholu, odkud jsem si myslel, že by mohl být dobrý výhled na řeku a do kaňonu. Cestou jsme našli igelitovou tašku a v ní dvě jablka a sáček s ořechy, rozinkami a čokoládou, všechno úplně čerstvé. Někdo to tam musel zapomenout před několika málo hodinami. Chvíli jsme váhali, jestli tam tu tašku máme nechat nebo ji odnést, ale pak jsme se rozhodli ji odnést, aby její obsah nesnědli medvědi, kterým by lidské jídlo mohlo zachutnat a mohli by v lese číhat na neozbrojené turisty, aby jim odejmuli jejich pochoutky. Pohled z druhého konce vrcholu předčil má očekávání. Ze strmého útesu bylo nádherně vidět nejenom do celého kraje, ale i do kaňonu pod námi vyhloubeného řekou Teklanika.
Když jsme se dosyta vynadívali, začli jsme plánovat cestu zpět. Snažili jsme najít místa s minimálním množstvím křoví, ale ať jsme se dívali jak jsme se dívali, nic moc jsme nevymysleli, ale stejně nám cesta zpět do kempu trvala asi necelou polovinu doby, co nám trval výstup. Nejenom že jsme šli z kopce, ale hlavně jsme už nabyli značné praxe v prodírání se křovím. V kempu jsme uvařili večeři, ještě jsme se chvíli věnovali topografii a pak jsme šli spát.
Další den jsme si trochu přispali, protože jsme byli unaveni po výstupu na Mt Wright. Nasnídali jsme se, sbalili a nasedli do autobusu, kteý nás měl odvézt až na konec k Teklat River Ranger Station. Cesta trvala jistě nejméně dvě hodiny. Autobus jel velmi pomalu a cestou jsme ještě udělali dvě přestávky. Mírně poprchávalo. Když jsme vystoupili z autobusu, už pršelo docela dost. Už z autobusu jsme viděli, že sekce, do které jsme měli povolení není nijak zvlášť zajímavá. Původně jsme si představovali jak půjdeme údolím řeky mezi horami, něco jako jsme viděli předešlý den z Mt Wright. Řečiště bylo velmi široké pokryté štěrkem a v něm jen sem tam stružky vody, hory byly až vzadu na obzoru a podél řeky vedla silnice. Kempovat se nesmí v dohledu od silnice a my bychom tímto krajně nezajímavým řečištěm museli za deště dojít s batohem na zádech nejméně deset kilometrů, než bychom dosáhli bodu, který není ze silnice vidět a mohli si tam postavit stan. Přestože hned u silnice na druhou stranu byly krásné hory, tam jsme jít nemohli, protože jsme neměli potřebnou bumážku. Tuto sekci jsme si vybrali zejména proto, že byla doporučena v průvodci, ale nás tedy nijak nelákala. Cestou jsme viděli i sekci, kterou jsme měli jít další den (opět doporučena v průvodci) a ani ta v nás žádné nadšení nevzbuzovala. Chvíli jsme tam na to v dešti smutně koukali a pak jsme se rozhodli, že pojedeme posledním autobusem zpět k autu a ještě týž den se vydáme na jih na poloostrov Kenai, kam nás to táhlo ještě než jsme dorazili na Aljašku na základě fotek a popisů z knih. Dobře jsme udělali. Národní park Denali je krásný a zajímavý, ale oba jsme si tu "opravdovou" Aljašku představovali trochu jinak. V Denali a to zejména ve vyšších polohách nejsou v podstatě žádné stromy. Kopce široko daleko jsou porostlé lišejníky, ale hlavně všudypřítomnými hustými keři, které činí výšlapy do přírody velmi nezábavnými. Prošlápnuté pěšinky nikde nejsou a tyto keře jsou značně neproniknutelné. Výhledy na holé kopce porostlé lišejníky kolem dokola se člověku též poměrně rychle omrzí. K tomu se přidává fakt, že člověk nemůže spát kde chce, ale musí spát jen v sekci, do které má povolení a nám navíc ještě zrovna pršelo. Jsem rád, že jsme národní park Denali navštívili. Pokud bychom tak neučinili, určitě bych měl pocit, že jsem o něco podstatného přišel, ale musím jen souhlasit s průvodcem Lonely Planet. Nechápu, proč se všichni ženou do Denali, když zbytek Aljašky je neméně krásný a když už člověk jede do Denali, je lepší jít do parku státního, který je úplně stejně krásný jako mnohem populárnější park národní, ale neplatí v něm žádná zvláštní omezení.
Zkrátka jsme se rozhodli, že Denali opustíme. Trochu jsem se prošli v dešti po okolí, ale poměrně rychle jsme se vrátili zpět a nasedli do autobusu směrem ven z parku. Na další zastávce si k nám přisedl nějaký kluk, co strávil týden putováním po Denali a byl tím nadšen. Naše seznámení začalo tím, že se nám omlouval, že smrdí. Ujistili jsme ho, že je ve správné společnosti. Nejenom, že smrdíme rovněž, ale ani kdyby tomu tak nebylo, jeho zápach by nám zas až tak nevadil. Prý při svém putování viděl medvěda, losa i jeleny caribou. Chyběl mu jen vlk, aby viděl všechna čtyři zvířata, která jsou považována za čtyři nejzajímavější zvířata Aljašky. Všechna čtyři zvířata se na Aljašce podaří zahlédnout jen málokomu a když se to někomu podaří, říká se tomu grand slam.
Při zpáteční cestě se nám podařilo zahlédnout z autobusu několik jelenů caribou a i medvěda na vzdálené stráni. Byl však příliš daleko, aby se dal vyfotit. Zkusil jsem to teleobjektivem, ale stejně je na fotce jenom taková větší hnědá tečka uprostřed. Už jsme byli skoro zpátky u našeho auta a v tom jsme uviděli stát u silnice řadu aut a obytných oblud, spoustu lidí, fotoaparátů a kamer všeho druhu, na stativu i bez. Bylo jasné, že tam musí být něco mimořádného. Byl tam asi 150m od silnice velký exemplář hnědého medvěda grizzly. Asi spal, protože se nepohyboval a moc z něj vidět nebylo. Chvíli jsme pozorovali medvěda z autobusu, ten tam však nemohl stát příliš dlouho. Naštěstí to bylo už v místě, kde se mohlo jezdit autem a naše auto bylo hned za zatáčkou a tak jsme z autobusu přesedli do auta a honem jsme jeli zpět. Všichni tam ještě stáli, z čehož jsme usoudili, že tam medvěd stále je. Udělal jsme pár snímku, ale jak už jsem řekl, z medvěda nebylo mnoho vidět a navíc nebyl úplně blízko. Chvíli jsem tam ještě obcházel jestli se medvěd nepohne nebo jestli se mi jinak nepodaří udělat lepší snímek. Okolo obcházeli rangeři a upozorňovali lidi, aby se nepřibližovali a aby zůstali blízko ke svým autům, kdyby se náhodou medvěd chtěl vydat na průzkum. Od lidí jsme se dozvěděli, že tam medvěd takto leží už ctyři hodiny a nic zvláštního neudělal. Jak jsem tam tak zevloval okolo, jeden pán, co tam měl na stativu postavený teleobjektiv zvící velikosti Hubbleova teleskopu mi nabídl, jestli prý si nechci medvěda vyfotit přes jeho objektiv. Sundal jsem svůj objektiv z foťáku a nasadil foťak na tu metrovou rouru. Podíval jsem se do hledáčku a medvěda jsem měl skoro přes celou fotku krásně a čistě. V tom se medvěd začal hýbat. Nacvakal jsem snímků asi deset - hnědý medvěd stokrát a pokaždé jinak. Když jsem upokojil svou fotografickou vášeň, vydali jsme se na několikahodinovou cestu na jih.
Národní park Denali se nalézá asi tři a půl hodiny jízdy na sever od Anchorage a místo, kam jsme měli namířeno bylo asi hodinu a půl jízdy na jih od Anchorage. Chtěli jsme urazit co nejdelší vzdálenost ještě ten den večer, aby nám zbylo na Kenai co nejdelší čas. Jediné, co nám v tom bránilo, byl protimedvědí kontejner vypůjčený ze státního parku, kam jsme nemohli dorazit před zavřením. Přemýšleli jsme, co uděláme. Navrhl jsem, abychom se tam jeli stejně podívat, že tam ranger třeba někde poblíž bydlí a třeba nám dá Janin řidičák zpět nebo si alespoň kontejner vezme a řidičák se zálohou nám pošle poštou. K visitor centru státního parku jsme dorazili, jak jsme očekávali, dlouho po zavření. Porozhlédli jsme se okolo a skutečně nedaleko byl malý srubík, u něj dva obytné přívěsy a cedule Volunteer Residence. Napsali jsme na papírek adresu, došli jsme tam a požádali pána, jestli by nebyl tak ochoten a ráno nevrátil do centra kontejner a vyřídil, aby nám poslali řidičák a zálohu poštou. Jaké bylo naše překvapení, když nám řekl, že nám obojí může přinést a skutečně, vzal si kontejner a po necelých deseti minutách byl zpět s řidičákem i se zálohou. Byli jsme moc rádi, že se nám to podařilo takto zařídít a vydali se dál.
Cestou jsme vzali stopaře, nějakého kluka s holkou s bágly na zádech. V USA se normálně nestopuje. V mnoha státech je to přímo zakázané zákonem a člověka stejně téměř nikdo nikdy nevezme. Aljaška je v tomto vyjímkou. Na Aljašce se stopovat dá. O stopování na Aljašce jako o běžném způsobu dopravy se zmiňuje i průvodce Lonely Planet. Měli jsme sice vzadu na sedačkách spoustu věcí, ale stejně jsme zastavili, věci dali do kufru a všichni jsme se nějak vešli. Bylo to užitečné na obě strany. Oni se dostali, kam potřebovali a my jsme se na oplátku dozvěděli spoustu užitečných informací o Kenai. Kluk totiž bydlel už několik let na Aljašce a Kenai dobře znal. Řekl nám, že všechny stezky na Kenai jsou pěkné a že se jistě nespleteme, ať vybereme kteroukoliv z nich, ale že jeho nejoblíbenější je Crescent Lake Trail.
Do Anchorage jsme dorazili okolo půlnoci - tedy stále za světla. Od sobotního rána jsme se nemyli, byli jsme docela unaveni a rozhodli jsme se vyzkoušet, jestli bychom nenašli nějaký motel za přijatelnou cenu. Zkusili jsme jich asi sedm, ale ve všech měli buď plno nebo cena za noc byla přes $70, což nám přišlo příliš. Rozhodli jsme se popojet kus za Anchorage do kempu u potoka Bird Creek. Udělali jsme dobře. Kemp byl velmi pěkný. Nacházel se ve smrkovém lese na břehu mořského zálivu. Našli jsme si odlehlejší místo, postavili stan, rychle jsme si ještě ohřáli polévku z konzervy a šli spát.
Ve čtvrtek ráno jsme pokračovali směrem ke Cooper Landing. Ráno poprchávalo a byla docela zima. Jeli jsme asi tři čtvrtě hodiny okolo zálivu Turnagain Arm a narazili jsme na visitor center. Nebyl to visitor center od státního parku, byla to taková boudička ve které se důchodci mohou informovat, kde si zakoupit drahé lístky na vyjížďky komfortní lodí k ledovcům. Odpověď na naše otázky, kde si na poloostrově Kenai můžeme zapůjčit protimedvědí kontejner nebo kde koupit topografické mapy, neznali, což mne ani příliš nepřekvapilo. Naštěstí paní věděla, že nedaleko po silnici směrem na Portage se nalézá opravdový visitor center, kde bychom se měli dozvědět co potřebujeme. Visitor center se nacházel na břehu mořské zátoky, na které plavaly nádherně modré ledovce. Já jsem si vždycky myslel, že to je jenom nějaký odraz oblak, lom světla, fotografický trik nebo tak něco, ale ledovce jsou doopravdy modré. Barvy se mění od bílé přes světlounce modrou až po úplně sytě modrou. Chvíli jsme pozorovali ledovce, ale poměrně hustě pršelo a byla zima, tak jsme honem běželi se ohřát do visitor centra. Tam jsme zakoupili velmi dobrou topografickou mapu celé oblasti, kterou jsme hodlali navštívit. Také jsme se informovali na počasí a dozvěděli jsme se, že po zbytek týdne má být stejně nebo hůře, což nás příliš nepotěšilo. Protimedvědí kontejnery neměli a ani nevěděli, kde bychom si ho mohli zapůjčit. Chodit po Aljašce bez protimedvědího kontejneru je riskantní. Ve stanu jídlo člověk nechat nemůže, aby se nedočkal nečekané noční návštěvy, a venku jídlo člověk jídlo také nechat nemůže, protože tam medvěd jídlo najde a sežere. Jediná alternativa je pověsit bágl s jídlem vysoko na strom, ale na to člověk jednak musí mít slušné lano, které jsme neměli, druhak musí najít dobrý strom, na který se dá vylézt, což nemusí být vždy úplně jednoduché zejména ve vyšších polohách, kde žádné stromy nerostou.
Z informačního centra jsme pokračovali dále k našemu cíli v údolí řeky Kenai River a cestou jsme rozmýšleli co podnikneme. Jedna možnost byla projít Crescent Lake Trail, kterou nám doporučoval stopař, nebo nějakou jinou z desítek či stovek stezek. Druhá možnost byla zakempovat, chodit jen na jednodenní výlety a večer se vždy vrátit do kempu. Chtěli jsme si trochu potýrat tělo a stezka okolo jezera Crescent Lake nás velmi lákala, ale neměli jsme protimedvědí kontejner, počasí bylo všelijaké s nejasnými vyhlídkami a bágly těžké. Nakonec jsme se rozhodli, že alespoň ten den půjdeme jen na odpolední výlet a dále se uvidí. Během naší diskuse jsme projeli okolo jezera Kenai Lake a přijeli do údolí řeky Kenai River. Už jsme si udělali dvě nebo tři zastávky, na kterých jsme obdivovali krásy kenajského poloostrova, ale řeka Kenai River nás úplně okouzlila. Byla krásně modrá, slunce svítilo a vypadalo to, že snad ještě tak dvě hodinky bude, řeku lemovaly hory porostlé aljaškou směsí bříz a smrků, prostě nádhera. Velmi rychle jsme změnili plán na odpoledne na sjezd řeky a vydali jsme se shánět kánoi. Stavili jsme se v několika firmách, které pořádaly organizované sjezdy řeky na raftu, ale nikde jsme nepochodili. Kánoi nám prý nikdo nepůjčí, prý se všichni bojí, že kdyby se někdo utopil, jeho příbuzní by se pak s nimi soudili. V USA je totiž běžné, že když na sebe někdo vyleje horké kafe, tak se pak jde soudit s tím, kdo mu to kafe prodal, že bylo moc horké a vysoudí klidně několik miliónů. Proti podobným soudům si firmy platí pojišťení, ale v případě půjčování kánoí prý bylo pojistné tak vysoké, že se nevyplácelo je půjčovat - přestože totiž řeka sama o sobě nebyla nijak obtížná, byla velmi studená. Prý ani v létě její teplota příliš nepřekročí šest až sedm stupňů Celsia. Byli jsme velmi zklamáni a nadávali jsme na praštěné Američany a jejich přemnožené právníky.
Vrátili jsme se k našemu původnímu plánu udělat si vycházku k jezerům Fuller Lakes a eventuálně se vyškrábat na nějakou z okolo stojících hor. Dojeli jsme na parkoviště na začátku stezky, zaparkovali, dali do baťůžku naše topografické pomůcky, větrovku a trochu jídla a vydali se vzhůru. Příroda na kenajském poloostrově se liší od toho, co jsme viděli v Denali zejména tím, že zde kopce nejsou holé, ale jsou, alespoň v nižších polohách, hustě porostlé lesy. Také je zde celá řada sice neznačených leč prošlápnutých pěšin a člověk se tak nemusí prodírat křovím. K prvnímu jezeru jsme došli poměrně snadno asi za tři čtvrtě hodiny. K druhému jezeru byla cesta obtížnější, jelikož cesta vedla podél jezera a vyšlápnutá stezka se změnila v jednu velkou bažinu. Často jsme museli stezku opustit a postupovat vpřed naší oblíbenou metodou - prodíráním se křovím. Na břehu druhého, většího jezera jsme si trochu odpočinuli. Mně už se moc nechtělo jít na žádnou horu, zejména ne na tu vyšší až za jezerem, ale Jana mne přesvědčila, abychom šli. Obešli jsme jezero a na druhém břehu jsme před námi viděli samici amerického losa s mládětem, která se zanedlouho ztratila v křoví. Započali jsme výstup. Mohli jsme si vybrat buď ujít asi pět kilometrů a jít do prudkého kopce nebo ujít jen asi kilometr, ale škrábat se vzůru po skoro kolmé stěně. Pochopitelně jsme si vybrali škrábání po kolmé stěně, abychom si to "zkrátili". Snažil jsem se vybírat cestu předně tak, abychom se museli prodírat křovím co nejméně, ale také, abychom pokud možno měli pořád nějaký ostrůvek křoví nepříliš daleko pod sebou, abychom se skutáleli do křoví a ne až dolu, kdybychom náhodou sklouzli. Nevím přesně, jak dlouho jsme se škrábali nahoru. Byl to velmi náročný výstup, ale nakonec jsme velmi vyčerpáni přece jen stanuli v sedle. Kolmá stěna byla pod námi a dále jsme mohli pokračovat už jen do strmého kopce. Podívali jsme se na sebe a jedna věc byla naprosto jasná - tudy zpátky nepůjdeme. Na úplném vrcholku jsme byli asi za dalších dvacet minut. Pohled do kraje byl uchvacující. Byli jsme ve výšce asi 1100 metrů. Nalevo jsme měli obě jezera, kolem dokola hory do určité výšky pokryté jehličnatými lesy, před námi v údolí řeka a napravo vzadu rozlehlé jezero Skilak Lake. Kochali jsme se pohledem a přitom pojedli vrcholovou prémii v podobě hořké čokolády s oříšky a sušenými brusinkami.
Dolů jsme mohli jít buď po hřebenech Mystery Hills, ale to mělo být podle mapy skoro deset kilometrů. Výhodou této varianty byla prošlápnutá cesta. Druhá varianta, pro kterou jsme se nakonec rozhodli, byla jít po menším bočním hřebeni a sejít dolů, kudy to půjde. To jsme ještě nevěděli, do jakého dobrodružství se pouštíme. Dokud jsme šli po hřebeni, tak to ještě docela šlo, ale jak jsme začali sestupovat, začlo jít do tuhého. Houštiny byly naprosto neproniknutelné a přestože jsme tou dobou měli již v překonávání hustého porostu značnou praxi, postupovali jsme vpřed jen velmi pomalu a obtížně. Maximálním způsobem jsme se pokoušeli využívat zvířecích stezek, zejména losích, které se daly snadno identifikovat podle velkých stop a četných hromádek trusu. Zanedlouho se objevil nový nepřítel. Byla jím rostlina či keř s dlouhými hnědými výhonky hustě posetými drobnými a velmi ostrými trny. Kromě trnů, které v lesním šeru nebyly zas až tak úplně dobře vidět, se tyto výhonky v ničem nelišily od větví křoví, kterým jsme se prodírali. Kromě toho, že při postupu porostem jsme museli rozhrnovat větve rukama, jsme se též keřů přidržovali při sestupu po prudkém svahu, což nám náš nově objevený zástupce aljašské flóry pěkně znepříjmeňoval. Člověk si musel dávat opravdu velmi dobrý pozor, aby se místo větve keře nechytil této trnité nádhery, ale přes veškerou pozornost se nám to oběma několikrát podařilo. Několikrát jsme sestoupili do nějaké strže, ale museli jsme se vydrápat po jejím protilehlém svahu zpět na hřeben, kde byl postup přece jen nejsnazší. Pomalu ale jistě jsme se přibližovali k silnici. Závěrečná fáze sestupu vedla po strmém svahu pokrytém ssutí, což z dálky vypadalo velmi nepříjemně, ale nakonec to bylo velmi příjemné. Svezli jsem se zbytek cesty dolů jako kdybychom jeli po eskalátoru. Vyšli jsme na silnici špinaví, roztrhaní, popíchaní a též notně utrmácení. K autu jsme to měli už jen asi deset minut po silnici.
Dojeli jsme do blízké vesnice a rozhodli jsme se povečeřet v příjemné dřevěné hospůdce s názvem Gwin's Lodge. Já jsem si dal opět grilovaného lososa a Jana měla grilovaného platýse, obojí bylo velmi dobré. Za hospodou byla řada srubů, které si bylo možno pronajmout. Zeptal jsem se hospodského kolik stojí srub na noc. Hospodský řekl, že přesně neví, že musí zavolat někoho jiného, kdo se stará o ubytování. Když jsme se dozvěděli, že $60, což člověk zaplatí normálně v motelu, neváhali jsme příliš dlouho. Nekoupali jsme se už skoro týden a představa teplé sprchy a spánku v opravdové posteli byla přiliš silná, abychom ji odolali. Zeptali jsme se také, co bychom mohli v okolí podniknout druhý den, protože jsme se v žádném případě necítili na nějaký výstup. Bavili jsme se delší dobu a dozvěděli jsme se celou řadu zajímavých věcí o okolí, sjíždění řeky a lovení lososů.
Spali jsme jako nemluvňata až do desíti hodin, dali jsme si dobrou snídani v Gwen's Lodge a vyrazili. Podle doporučení jsme navštívili místo, odkud se jen po kratičké stezce došlo k místu, kde byl velmi pěkný pohled na řeku z horního okraje menšího kaňonu.
Další doporučený výlet byl k Russian Lakes. Z parkoviště vedla velmi široká, vyštěrkovaná a pohodlná cesta do mírného svahu, po které jezdí v létě lidé na vozíku pozorovat lososy, jak skáčou přes vodopády proti produ. Od vodopádu vedla stejně pohodlná stezka k menšímu z Russian Lakes. Na konci stezky byl jeden ze srubů, které po Aljašce postavil US Forest Service a je možné si je od nich pronajmout. Jak jsme se však dozvěděli od lidí, kteří dorazili později, je o tyto sruby velký zájem a je zapotřebí si je zamluvit šest měsíců dopředu i déle. Nedaleko od srubu byla pramice, aby se lidé, co mají pronajmutý srub, mohli projet po jezeře. Bylo tam sice napsáno, že na ní nikdo jiný nemá jezdit, ale široko daleko nikdo nebyl a ve srubu rovněž ne a tak jsme se po jezeře trochu projeli, i když jsme srub pronajatý neměli. Moc nám to však nešlo, protože jedno veslo bylo rozbité a také bylo docela chladno. Ujeli jsme jen pár desítek metrů a vrátili se zpět na břeh.
Než jsme sešli zpět na parkoviště, bylo už kolem páté odpoledne. V sobotu jsme měli v úmyslu zajet do města Seward a podívat se na ledovec Exit Glacier, který je součástí rozsáhlého ledovcového pole Harding Icefield. Rozhodli jsme se tedy popojet směrem k Seward a zakempovat někde cestou, abychom na další den měli méně řízení. Popojeli jsme asi půl hodiny do kempu Trail River. Podívali jsme se i do kempu u potoka Ptarmigan Creek, ale tam se nám moc nelíbilo. Řeka Trail River, stejně jako všechny ostatní řeky, které jsme viděli na kenajském poloostrově, byla prudká a nádherně modrá. Vlévala se do jezera Kenai Lake kousek od kempu. Chvíli jsme obdivovali jezero obklopené horami a pak jsme se šli věnovat prozičtějším záležitostem jako stavění stanu a večeři.
V noci pršelo, ale ráno už bylo počasí zase pěkné. Sbalili jsme se a vyrazili do Sewardu. Seward je menší město na pobřeží mořského zálovu Resurrection Bay a silnice zde končí. Zapomněli jsme včas odbočit a tak jsme omylem dojeli až na konec města, kde jsme se museli otočit a jet zpět. Odbočku jsme našli a po ní jsme dorazili až k ledovci. Uviděli jsme jej nejdříve z dálky z vyhlídky a zas až tak moc se nám nelíbil. Vypadal jako kus špinavého loňského sněhu. Dojeli jsme do národního parku, ve kterém se ledovech nacházel, a odtud jsme po krásné vyasfaltované cestičce došli až k ledovci. Z blízka vypadal přeci jen lépe. Jednak to nebyl žádný drobeček, jak to vypadalo z dálky, ale také z blízka bylo vidět jak je opět nádherně modrý. Byla tam i stezka, po které se dalo vyjít nahoru a rozhlédnout se po celém Harding Icefield, ale to jsme se rozhodli nepodniknout, protože jsme už měli málo času a také jsme byli stále ještě znaveni z výstupu na horu u Fuller Lake a do žádného kopce se nám moc nechtělo. Vyfotili jsme se u ledovce, došli zpátku k autu a jeli jsme do Sewardu. Jednak jsme se tam chtěli trochu projít, ale hlavně -- stále jsme ještě neměli pohledy. Ve státním parku Denali měli nádherné pohledy, ale při zpáteční cestě okolo měli zavřeno a protimedvědí kontejner jsme vraceli dobrovolníkům, jak je napsáno výše. Od té doby jsme se již několikrát stavovali u benzinových pump a různých krámcích cestou, ale nikde jsme nenašli žádné pohledy tak pěkné, jako měli ve státním parku Denali. Prošli jsme se po přístavu, navštívili několik obchodů se suvenýry, leč slušné pohledy jsme nikde nenalezli.
V Sewardu byla zakotvená obrovská loď Princess s komfortními kajutami, všechny pochopitelně s výhledem na moře, na které přijíždějí obdivovat krásy Aljašky masy amerických turistů. V zálivu přesednou na několik desítek přistavených autobusů a jedou na okružní jízdu. Pak opět nasednou na loď a jedou do dalšího přístavu. Pak se stejným způsobem vrátí domů a můžou prohlásit, že "viděli Aljašku" aniž by si znečistili podrážku aljašským prachem.
Vyrazili jsme na zpáteční cestu do Anchorage. Letadlo nám letělo v šest hodin ráno, na letišti jsme měli být dvě hodiny před odletem a ještě jsme měli vrátit auto. V půjčovně měli zavřeno od půl třetí do půl páté a tak jsme usoudili, že bude moudré být na letišti kolem půlnoci. Měli jsme ještě několik hodin navíc a ty jsme hodlali strávit prohlídkou starého zlatokopeckého městečka Hope (Naděje) na břehu zálivu Turnagain Arm. Návštěvu městečka nám doporučil stopař, prý je to jeho nejoblíbenější aljašské městečko.
Městečko Hope jsme málem ani nenašli, jak bylo malinké. Navíc silnice neprocházela městem, ale vedla po jeho okraji. Dojeli jsme až do kempu na konci silnice a tam jsme usoudili, že jsme asi měli někde odbočit. Vrátili jsme se zpět a jelikož jsme měli chuť na něco dobrého, stavili jsme se v kavárničce u silnice. Tato kavárnička budiž zapsána zlatým písmem do čestné knihy vybraných podniků. Zvenčí sice k návštěvě příliš neláká, ale velkou chybu udělá ten, kdo se nuzným zevnějškem budovy odradit nechá. Uvnitř byla útulná místnůstka čistá jako klícka s pár stolky, u kterých sedělo několik místních zabraných do živého hovoru. Rychle jsme pochopili, že tento lokál je místním zábavně-vzdělávacím střediskem. Objednali jsme si čaj a koláč. Koláč byl naprostá lahůdka -- domácí, ještě teplý, koláč s jahodami a rebarborou a ani nebyl po americku přeslazený. Pochválili jsme lokál, zanechali tučné zpropitné a zeptali se, kudy se dostaneme do města. Nebylo to nijak daleko. Celé městečko tvořily v podstatě jen tři nebo čtyři prašné cesty, okolo kterých stály vesměs roubené dřevěné chalupy původních zlatokopů, ale pár nových budov tam také stálo. Jedna z budov na "hlavní třídě" byla Social Hall (společenská místnost), kde několik místních diskutovalo o tom, kdo má a kdo nemá mít hlasovací právo při rozhodování o věcech veřejných. Na tuto otázku není úpně jednoznačná odpověď, jak by se někomu mohlo zdát. V USA neexistuje institu trvalého pobytu, podle kterého by se dalo určit, kdo do vesnice náleží a kdo ne. Někteří lidé v Hope vlastní budovy nebo pozemky ale nebydlí tam. Jiní tam bydlí, ale nic nevlastní. Další tam jezdí jen na weekendy a ještě další pamatují její začátky a pomáhali je ve dvacátých letech budovat a i když tam zrovna ani nebydlí ani nic nevlastní, mají o město stále živý zájem. Chvíli jsme je poslouchali a při tom mi bylo smutno, že v České republice si nemůžeme o svých vlastních věcech rozhodovat podobně jako lidé v USA -- sami, ne aby za ně rozhodovalo nějaké zastupitelstvo jako za negramoty. Poseděli jsme chvíli i v místním baru s původním barovým pultem z přelomu století a původními!!! skly v oknech. Jedno ze skel bylo už sice popraskané, ale majitel ho z pietních důvodů nechtěl měnit. V baru byla živá muzika a velmi příjemná atmosféra. Bylo přeci jen vidět, že tito lidé nejsou žádní změkčilci, že jsou to samorosti, kteří se dokážou a musí dokázat se severskou přirodou umět porvat.
Vůbec se nám nechtělo odjet, ale nadalo se nic dělat. Kolem desáté večer jsme vyrazili směrem k Anchorage. Stavili jsme se ještě na večeři před dlouhým letem a pak už jsme se vydali na letiště. Vrátili jsme auto, našli naší odbavovací přepážku, nařídili budíka a dvě hodinky jsme si zdřímli. Když jsme se probudili, zjisitili jsme, že před naší přepážkou je fronta jako blázen. Postavili jsme se do fronty a byli jsme docela nervózní, že nestihneme náš let. Nakonec všechno dobře dopadlo a letadlo jsme stihli i když to bylo opravdu jen o fous. Let zpět proběhl bez význačnějších událostí. Do Austinu jsme dorazili v neděli večer okolo šesté.
Byl to uchvacující výlet. Aljaška, přestože je součástí USA, je stále ještě neobydlená, nezpoutaná, nádherná, divoká, a takto by mohl člověk ve výčtu přívlastků ještě chvíli pokračovat. Zároveň je též obrovská a člověk by mohl strávit leta objevováním její krásy. Škoda, že jsme měli jen týden, ale určitě to stálo za to. Oba jsme si odnesli vzpomínky na celý život.
