Pokud si chcete prohlédnout všechny fotky, klikněte sem.

Letos jsme se na přelomu dubna a května vydali na čtyři týdny do Austrálie. Velmi jsme váhali zdali máme vůbec jet, protože jen letenka pro jednoho měla stát přes $1700. Na druhou stranu Jana jela do Austrálie na konferenci a cestu jí platila univerzita, čímž se náklady na cestu snížily vlastně na polovic. Nakonec jsme se rozhodli jet, protože pokud bychom nejeli teď, silně pochybuji, že bychom se do Austrálie vůbec někdy podívali, a i kdyby ano, určitě by nám už polovinu cesty nikdo nezaplatil. Vzhledem k našim plánům na další cestování jsme se ale snažili utrácet co nejméně, což mělo často velmi dobrodružné důsledky.

Mnohahodinový let

Odlétali jsme ve čtvrtek 15.4. z Houstonu. V Los Angeles jsme měli asi čtyři hodiny času. Chtěli jsme je využít na alespoň kratičký výlet do města, nakonec jsme se však museli spokojit jen s procházkou po rušných ulicích v okolí letiště, protože metro přes půl hodiny nejelo a my se obávali, že bychom to nestihli zpět.

Z Los Angeles jsme letěli s australskou společností Quantas do Melbourne. Let trval asi patnáct hodin, což bylo skutečně velmi dlouhé. V letadle měl každý svoji obrazovku, na které si mohl pustit asi deset různých filmů, hrát hry či sledovat údaje o průběhu letu. Ke konci letu jsem z dlouhé chvíle začal hrát Tetris. Jana mě chvíli pozorovala, pak to zkusila také a nakonec hře úplně propadla.

V Melbourne jsme přestoupili na let do Cairns, kde jsme po dalších třech hodinách - tou dobou již značně utrmácení - přistáli. Z Houstonu jsme odlétali ve čtvrtek navečer a díky překročení mezinárodní datové hranice jsme v Cairns z letadla vystoupili až v sobotu kolem poledne. V Cairns pršelo, bylo horko, dusno a velmi vlhko. Připadal jsem si jako v pařníku. Ubytovali jsme se v hotelu, trochu jsme se prošli po městě a šli jsme honem spát.

Cairns

V neděli jsme se probudili jen tak tak, abychom stihli mši - byla velikonoční neděle. Po mši jsme se dopravili stopem asi 15 km od Cairns do Crystal Cascades, kde menší říčka vytékající z deštného pralesa vytváří kaskádu vodopádů. Vykoupali jsme se a jeli jsme zpět do Cairns, aby Jana stihla slavnostní zahájení konfernce.

Od pondělí do čtvrtka byla Jana každý den v podstatě celý den na konferenci a já jsem se potuloval po městě a okolí a zařizoval různé drobnosti na následující tři týdny cestování. Cairns je celkem obyčejné menší město, na kterém není nic zvláštního. Leží sice na mořském pobřeží, ale v moři se koupat nedá, protože moře odděluje od břehu několik stovek metrů bahna. Cairns je atraktivní hlavně svojí polohou - vyjíždí odsud desítky lodí na Velký korálový útes a světově proslulý deštný prales Daintree a Cape Tribulation je jen asi dvě hodiny autem na sever. Tato atraktivita se projevuje naprosto neuvěřitelným množstvím turistů. V centru Cairns se v podstatě nacházejí jen cestovní kanceláře, půjčovny aut, prodejny upomínkových předmětů a podobné zplodiny cestovního ruchu.

Ve čtvrtek Janě končila konference už v poledne, a tak jsme odpoledne mohli věnovat návštěvě stezky Mangrove Boardwalk. Já měl už několik dnů pronajaté kolo, Jana si ho pronajala na odpoledne a jeli jsme. Mangrove Boardwalk je asi kilometr dlouhý dřevěný zvýšený chodník, který prochází manglovníkovým lesem nedaleko od letiště. Manglovníky rostou v bahně u pobřeží a jsou zajímavé hlavně tím, že dokáží růst ve slané bažině. Mají pro tento účel vyvinutý zvláštní kořenový systém, který i v měkké bahnité půdě dokáže udržet velký strom. Kromě manglovníků jsme viděli v bahně i spoustu krabů, kteří chodili do strany a cvakali svými nesymetrickými oranžovými klepety. Mangrove boardwalk jsme prošli asi za hodinku, a pak jsme se ještě jeli vykoupat do městečka Red Lynch do říčky, která vytéká z Crystal Cascades.

První kilometry autem

V pátek jsme se vystěhovali z hotelu a jeli si vyzvednout auto do půjčovny. Po vyřešení drobných problémů s kreditní kartou, kterou banka až příliš aktivně zablokovala, protože si myslela, že mi ji někdo ukradl, jsme obdrželi otřískané staré okrové Mitsubishi a vyjeli na silnici. Ještě, že auto mělo automatickou převodovku. V Austrálii se jezdí vlevo a první stovky metrů byly skutečně dobrodružné. Volant je vpravo, páčky pro zapínání blinkrů a stěračů jsou přehozené. Vskutku nebylo složité odhalit, že nejsem v Austrálii moc dlouho, protože do křižovatky jsem soustavně vjížděl bez blinkrů, zato se zapnutými stěrači.

Port Douglas

Naším prním cílem bylo městečko Port Douglas, kde měla být pěkná pláž Four Mile Beach. Koupat se v moři podél severovýchodního pobřeží Austrálie v období dešťů je velmi nebezpečné kvůli medúze zvané stinger nebo též box jellyfish díky jejímu krychlovému tvaru. Žahnutí je velmi bolestivé a smrtelně nebezpečné. Tyto medúzy každoročně zabijí v Austrálii více lidí než žraloci. V moři blízko pobřeží je proto nutné se koupat výhradně v místech ohraničených sítí proti medúzám. Jedno takové místo bylo naštěstí i na pláži Four Mile Beach. Vykoupali jsme se, ale moc nadšení jsme nebyli, protože voda byla celkem špinavá. Došli jsme se tedy raději osprchovat a šli se projít po městě.

Port Douglas je malé, příjemné a klidné městečko s historickou hlavní ulicí, kde je sice stále spousta cestovních kanceláří a turistů, ale ne v tak masovém měřítku jako v Cairns. Došli jsme až k pobřeží, kde v parku byla na bílo natřená stará dřevěná kaple. Zaskočili jsme na chvíli i do přístavu a šli jsme zpět k autu. Nocovali jsme ve velmi pěkném kempu ve vesničce Julatten v kopcích nad Port Douglasem. Majitel byl velmi příjemný pán. Dal nám slevu kvůli Janině malému vzrůstu, vychladil nám v ledničce pivo a ukázal nám, kde si máme natrhat mandarinky. Na plynovém grilu jsme si opekli kuřecí maso a nabídli jsme i individuu podivného vzhledu, které přebývá v kempu trvale v maringotce. Individuum se jmenovalo George a za nabídnutou krmi se nám odvděčil vyprávěním o novém světovém řádu a o tom, jak křesťanský Bůh je vlastně ten pravý antikrist. Píše o tom knihu, ale ti bídní křesťani mu ji prý jistě nebudou chtít vydat a bude se tak muset obrátit na nakladatelství v nějaké muslimské zemi. Po večeři jsme se šli ještě na chvíli projít a obdivovali jsme oblohu, která vypadala úplně jinak, než na co jsme zvyklí. Lámali jsme si hlavu, které souhvězdí bude asi ten bájný Jižní kříž, ale na nic jsme nepřišli.

Cesta do Cooktownu

V noci lilo jako z konve a ani ráno nebylo počasí nic moc. Rozhodli jsme se jet do městečka Cooktown, které se nacházelo asi 250 km severně. Teoreticky jsme tam s naším pronajatým autem nesměli, protože Cooktown je příliš daleko od Cairns a navíc se musí jet asi 30 km po prašné cestě, ale příchuť dobrodružství, kterou výlet do Cooktownu sliboval, nás nakonec zlákala. Usoudili jsme, že tomu omlácenému pekáči, co jsme měli vypůjčený, už žádná prašná cesta neublíží. Jediný problém by byl, kdyby nám auto někde cestou zdechlo, ale toto riziko jsme byli ochotni podstoupit. Silnice do Cooktownu vedla pravou australskou divočinou. Po desítky kilometrů obklopovala silnici jen vysoká tráva, řídký eukalyptový les a v něm spusta termitišť.

Asi po sto kilometrech jsem si chtěl přivřít okénko, protože právě začínalo hustě pršet. To jsem však neměl dělat. Okénko našeho skělého vozu vpadlo dovnitř do dveří a zůstalo tam. Dojeli jsme k nejbližší pumpě, kde jsme dveře museli rozebrat, okénko z dutiny vyprostit a nasadit jej zpět. Celý mechanismus pro stahování okénka byl ale tak prorezlý, že bylo možné okénko nechat už jen provždy zavřené, což bylo v horkém a dusném australském podnebí celkem dost nepříjemné.

Cooktown

Do Cooktownu jsme dojeli navečer. Bylo horko, dusno a často hustě pršelo. Cooktown je ospalé malé městečko, které je díky své špatné dostupnosti alespoň prozatím ušetřeno nájezdů turistů. Prošli jsme se po hlavní ulici, dali jsme si v hospodě večeři a jeli do kempu. Stan jsme si postavili pod stromy, na kterých povykovala hejna velkých netopýrů. Přestože pršelo, tak ve stanu bylo tak nesnesitelné vedro, že jsme se skoro nevyspali.

Další den už byla opět neděle. Po mši jsme viděli vesnicí procházet menší průvod. Jak jsme se dozvěděli, o den později byl státní svátek ANZAC Day připomínající Australany a Novozélanďany padlé ve všech válkách. Nad průvodem dvakrát proletěl postarší bombardér a miniprůvod odkráčel. Chvíli jsme pak odpočívali ve stínu před muzeem kapitána Cooka, protože Janě nebylo dobře, a pak jsme se vyšplhali na kopec nad Cooktownem, odkud kapitán Cook hledal dalekohledem cestu mezi útesy zpět na otevřené moře. Cestou jsme viděli cedulku označující místo, kde Evropani poprvé spatřili klokana. Rozhlédli jsme se po okolí z vrcholu kopce a slezli jsme zpět k autu. Tím jsme veškeré atrakce Cooktownu vyčerpali a přemýšleli jsme, co dál. Rozhodli jsme se vydat k vodopádům Endeavour Falls. K vodopádům vedla opět prašná či spíš bahnitá cesta, po které jsme si už naším autem netroufali. Auto jsme zaparkovali s dovolením majitele u jednoho domku před začátkem prašné cesty s tím, že se na místo snad dostaneme stopem. Kousek nás popovezli příjemní starší manželé, kteří nás nakonec dovezli až k vodopádům, když jsme se cestou zpět z dalšího neúspěšného stopování stavili u nich doma. U vodopádů byl pěkný kempík s vysázenými palmami, kde jsme byli tu noc jedinými hosty.

Endeavour Falls

Na vodopády jsme se došli podívat až druhý den. Podle průvodce v nich měla být křišťálově čistá voda a pod nimi příjemné místo ke koupání. Křišťálová voda byla však dlouhotrvajícími dešti poněkud zkalena, a tak jsme od koupání upustili a vydali se zpět na zpáteční cestu. K našemu velkému překvapení jsme si stopli tu samou paní, která nás předešlý den vezla k vodopádům. Odvezla nás na konec bahnité cesty, odkud nás další auto odvezlo až k autu našemu. Nasedli jsme do auta a vyjeli směrem zpět k civilizaci. Cestu nám však značně zkomplikovaly stěrače, které se z ničeho nic rozhodly přestat pracovat. Nejspíš už byly unavené z posledních několika dnů. Museli jsme často stavět, když začalo hustěji pršet a když zase pršelo mírněji, pokračovali jsme dál s očima na stopkách. Noc jsme strávili opět v kempíku v Julattenu. Jednak se nám tam poprvé velmi líbilo a druhak to bylo přece jen o něco výše v kopcích a nebylo tam takové vedro jako na pobřeží.

Mossman Gorge

Celou noc lilo a hustý déšť pokračoval i další den. Nechtělo se nám ze stanu, a tak jsme spali a spali a spali. Vylezli jsme až po obědě, kdy déšť na chvíli ustal. Sbalili jsme stan a sjeli z kopce dolů na pobřeží a pak o kousek dál na sever do deštného pralesa v Mossman Gorge. Prales byl skutečně úchvatný. Spousta stromů, keřů, kapradin, lián a všelijakých dalších rostlin, všechno bylo zelené a svěží. Stromy v pralese byly úplně obsypané spoustou jiných rostlin. Každý strom nebyl samostatným stromem, ale pralesem sám o sobě. Kmeny porostlé různými mechy a kapradinami, kmen obtočený popínavými rostlinami, v korunách spousty dalších rostlin. Prošli jsme pralesem asi čtyři kilometry po okružní stezce. Přešli jsme několik průzračných potůčku s písčitým dnem a bouřlivou říčku přes visutou lávku. Mossman Gorge si nás skutečně získal, jen fotky bohužel moc nevyšly, protože v pralese bylo příliš temno.

Opustili jsme Mossman Gorge, krátce jsme se zastavili v nedalekém městečku Mossman a již opět za hustého deště jsme jeli zpět do kempu v Julattenu. Když majitel viděl, jak už druhou noc a druhý den nám vytrvale prší, slitoval se nad námi a odpustil nám poplatek za kempování.

Cape Tribulation

Další ráno zrovna chvíli nepršelo. Honem jsme vyprali prádlo a na slunci, které na chvíli vylezlo, jsme jej chvíli sušili, ale nakonec jsme ho museli stejně naložit do auta vlhké. Odpoledne jsme jeli na Cape Tribulation. Přes řeku Daintree River nás i s autem převezl přívoz. První zastávka byla v Daintree Environmental Center, kde jsme se za nehorázných A$25 na osobu prošli po chodníčkách v deštném pralese. Mossman Gorge byl lepší, ale zde aspoň byly tabulky s výkladem, co je co. Také jsme zde poprvé na vlastní oči viděli stinging tree - žahavý strom. Roste hlavně podél stezek, protože má rád hodně světla. Je to něco jako naše kopřiva, stačí se lehce otřít, aby se člověk popálil, jen bolest je mnohonásobně silnější a přetrvává po několik měsíců. Při rozsáhlejším popálení je nutné dokonce ošetření v nemocnici. O stinging tree jsme už četli doma v průvodci a na několika varovných cedulkách, ale teď jsme jej poprvé viděli na vlastní oči. Později jsme jej viděli růst ještě mnohokrát podél různých pěšin.

Po návštěvě Daintree Environmental Center jsme dojeli až na konec asfaltové cesty k hostelu PK Jungle Village. Zde jsme nepozorovaně pronikli do prádelny, abychom v sušičce dosušili prádlo, a jelikož se opět značně rozpršelo, využili jsme jako správní cizopasníci i kuchyňku a ohřáli si zde pozdní oběd či spíše dřívější večeři. Z PK Jungle Village jsme se vrátili po silnici o kousek zpět do malého kempíku spadajícího pod správu národní parku, kde jsme za hustého deště postavili uprostřed pralesa stan a chystali se do něj zalézt. Při cestě na záchod jsme se však seznámili s dvěma chlapíky, kteří měli nedaleko auto s přívěsem, a my neodolali pozvání na sklenku něčeho hřejivého. Povídali jsme s nimi asi tři hodinky. Dozvěděli jsme se mnoho zajímavého o lovení ryb a pohledu obyčejných Australanů na současný svět. Déšť mezitím ještě zesílil a nám nezbylo, než přeběhnout v dešti do stanu a uložit se ke spánku.

Výměna vozu

Pršelo hustě celou noc a nepřestalo ani ráno. Už jsem začal propadat trudnomyslnosti. Pršelo nám s drobnými přestávkami v podstatě od té doby, co jsme opustili Cairns, a zlepšení nebylo na obzoru. Zajeli jsme do PK Jungle Village, kde jsme opět cizopasili na kuchyňce, abychom se v suchu aspoň nasnídali. Po snídani jsme se prošli ještě po několika okružních stezkách deštným pralesem a pak vyrazili nejvyšší rychlostí, jakou nám naše nefunkční stěrače spolu s hustým deštěm dovolily, do Cairns, abychom si vyměnili auto za jiné. Do půjčovny jsme dorazili těsně před zavřením. Auto, ehm, stejné cenové kategorie nebylo k dispozici a nám nezbylo než připlatit za novější. Trochu jsme se v půjčovně nepohodli, jelikož naše představy o tom, co je to "starší vůz", se zjevně velmi rozcházely. Starší auto jsme si půjčili už jednou na Havaji. To bylo sice také otřískané, avšak jinak velmi dobře udržované a my s ním neměli žádný problém. Do našeho auta pronajatého v Cairns tekla voda horem dolem a to i do auta i do kufru, všechno bylo vlhké a páchlo plísní, po pár desítkách kilometrů nám vypadlo okénko a po dalších pár desítkách přestaly fungovat stěrače. Myslím, že jsem se cítíl dotčený docela právem. Nakonec se vše vyřešilo a my jsme na další cestu vyrazili s velmi zachovalým tmavomodrým Hyundai Excel, tentokrát však s manuální převodovkou, což dále zvyšovalo složitost řízení na levé straně vozovky. Už jsem si tou dobou sice zvykl, že blinkry jsou na druhé straně, ale teď jsem pro změnu musel navíc ještě řadit a to levou rukou. Po tréningové jízdě kolem bloku jsme se vydali do Kurandy. V kempu jsme si postavili stan pod stříškou vedle plynového grilu, abychom náš promočený stan konečně trochu usušili. Po večeři jsme vyžebrali u sousedů dvě piva, vypili je na jejich zdraví a zalezli do stanu. Po několika dnech jsme se zase trochu vyspali, protože jsme opět byli v kopcích a nebylo nám tak v noci takové horko.

Kuranda a Barron Falls

Další den ráno jsme se trochu prošli po Kurandě, ale moc dlouho jsme tam nestrávili. Kuranda podle průvodce bývala velmi příjemná vesnice, kde se na trhu prodávaly umělecké výrobky australských Aboriginců, leč nájezdy turistických kobylek proměnily Kurandu v jakési detašované pracoviště cestovek v Cairns a tradiční umění bylo vytlačeno levnými asijskými napodobeninami. Do Kurandy je možné dojet z Cairns autobusem, autem nebo za dlouhé peníze lanovkou či turistickým historickým vlakem. V Cairns není možné popojít deset kroků, aniž by člověk nevrazil nosem aspoň do tří různých reklam na vlak a lanovku, což nás, spolu s přemrštěnou cenou, od cesty vlakem či lanovkou spolehlivě odradilo.

Z Kurandy jsme popojeli pár kilometrů k vodopádům Barron Falls, kde jsme si náš nepříznivý dojem z Kurandy více než vynahradili. Řeka Barron River se zde s obrovským hukotem řítí z výšky 260m do údolí a jelikož ještě neskončilo období dešťů, vodopády byly v plné síle. Prohlédnout jsme si je však mohli bohužel jen z vyhlídky, žádná stezka k nim blíže nevedla.

Granite Gorge

Od Barron Falls jsme jeli do vesnice Mareeba. Ve vesnici jsme navštívili malé muzeum pěstování kávy Coffee Works, kde jsme se dozvěděli celou řadu zajímavých věcí o pěstování a zpracování kávy. Před muzeem bylo i několik kávovníku. V Austrálii se dříve pěstovala káva poměrně hojně, později však byla vytlačena kávou kolumbijskou zejména kvůli vysoké ceně australské pracovní síly. Z Mareeby jsme pokračovali do údolí Granite Gorge, které bylo doporučeno v průvodci. Původně jsme se zde chtěli jen projít, ale když jsme dorazili na místo, velmi si nám tam zalíbilo a rozhodli jsme se zůstat i na noc. Údolím protéká malá říčka, okolo které jsou rozsety obrovské žulové balvany, po kterých všude poskakují malí klokánci Wallabies. Lidi je často chodí krmit a klokánci jsou tak ochočení, že se nechají i pohladit. Jana si jednoho hladila a on jí lízal ruku jako pes. Také jsme si mohli zblízka prohlédnout kapsu na jejich břiše a to v provozu.

Atherton Tableland

Noc se po dlouhé době obešla bez deště a nám tak konečně opět trochu oschnul stan. Ráno jsme v Mareebě nakoupili. Velkou radost nám udělal zejména dobrý žitný chléb, který není v Austrálii (ani v USA) často k vidění. Z Mareeby jsme jeli k přehradní nádrži Tinaroo Lake, což bylo velmi příjemné a klidné místo. Vykoupali jsme se a pokračovali dále. Cestou jsme se stavili na farmě, kde jsme poprvé viděli strom oříšků macadamia a kde jsme také ochutnali custard apple - pudingové jablko. Bylo vynikající. Zvenčí moc lákavě nevypadá, ale dužina je bílá a sladká a chutná doopravdy trochu jako vanilkový puding. Cestou jsme pak viděli stánek s ovocem a koupili jsme si pudingových jablek hned několik a kromě toho ještě dragon fruit a percimon. Dragon fruit prý roste na kaktusech. Dužina má barvu naložené červené řepy a chuť nemá příliš výraznou. Percimon vypadá trochu jako oranžové rajče a chutí připomíná trochu jablko. Nacpali jsme se ovocem až k prasknutí.

Od stánku s ovocem to bylo jen kousek do Athertonu - města, podle kterého je pojmenovaná celá náhorní plošina západně od Cairns - Atherton Tableland. Atherton neoplývá žadnými zvláštními atrakcemi, je to obyčejné menší město, kam místní jezdí za prací a za nákupem. Při cestě z města jsme po pravé straně silnice zahlédli australskou a vedle ní českou vlajku. Nejdříve jsme si mysleli, že jsme se zmýlili a vrátili jsme se, abychom si vlajku lépe prohlédli - a ona to byla skutečně česká vlajka. Zajeli jsme k domečku, u kterého vlála a seznámili jsme se se starým panem Machalou, který utekl z Československa krátce po únoru 1948. To bylo překvapení. Právě poslouchal dechovku a přitom si vařil moravské brambory. Pan Machala bydlel řadu let v Cairns, ale na stáří se s manželkou přestěhovali do Athertonu, kde mu okolní krajina tolik připomíná rodné Valašsko. Asi hodinku jsme si povídali a pak jsme pokračovali dál.

Zastavili jsme se u vodopádů Malanda Falls, ale všechny přístupové cesty byly bohužel zabarikádované. Po krátkém hledání noclehu v okolí jezera Lake Eacham jsme zakotvili ve velmi příjemném hostelu ve vesnici Yungaburra. Postavili jsme si stan na zahradě za hostelem, přiživili jsme se na rozpáleném grilu, na kterém jsme si opekli maso k večeři, a po zastávce na pivo v místní hospodě jsme ulehli ke spánku.

Vodopády u Millaa Millaa

Ráno jsme zaběhli na mši do malého anglikánského kostelíku ve vesnici a po mši jsme se prošli deštným pralesem kolem malebného kráterového jezírka Lake Eacham. Opět se hustě rozpršelo a my pokračovali do Millaa Millaa, malého městečka, v jehož okolí mělo být několik pěkných vodopádů. Ani jsme se u vodopádů příliš nezdrželi. Prohlížet si vodopád, když vám prší na hlavu, není příliš velké povyražení. Večer jsme se rozhodli, že zkusíme ušetřit za kemp a zeptáme se někoho, jestli bychom si nemohli postavit stan na jeho pozemku. Pán s paní na nás nejdříve koukali trochu divně, ale pak nás nechali postavit stan v koutě své rozhlehlé zahrady a řekli nám, kde si můžeme nabrat vodu.

Celou noc pršelo. Ráno jsme sbalili mokrý stan, poděkovali našim hostitelům a jeli dál. Už jsme byli z vytrvalého deště unaveni a rozhodli jsme se popojet trochu dále do vnitrozemí v naději, že tam tolik pršet nebude. Udělali jsme krátkou zastávku u Millstream Falls, které mají být nejširší v celé Austrálii, a pokračovali dále na západ do Innot Hot Springs.

Innot Hot Springs

V Innot Hot Springs není kromě kempu, benzínové pumpy a pár baráčků v podstatě vůbec nic. Hlavní atrakcí této osady je nenápadná říčka, kterou by člověk velmi snadno při cestě autem přehlédl, což by však byla velká chyba. Říčka je chladná, ale v jednom místě podél břehu prosakuje pískem do říčky horký pramen. Pramen je za normálních okolností na koupání příliš horký, ale když si postavíte z písku malý rybníček, do kterého necháte přitékat malé množství chladné vody z říčky, máte nádhernou horkou lázeň. Za podmračeného počasí byla horká koupel velmi příjemná.

Když jsme se dosyta vyrochnili v horké lázni, začali jsme přemýšlet, co budeme dělat dále. Mohli jsme jet buď dále na západ do jeskyň Undara Lava Tubes nebo zpět směrem k pobřeží. Směrem k pobřeží se nám moc nechtělo kvůli dešti, Undara Lava Tubes byly však zase dost daleko a my se chtěli hlavně ještě podívat na Velký korálový útes. Vydali jsme se směrem k pobřeží, ale asi po dvaceti kilometrech jsme si to rozmysleli, otočili se a vyrazili k Undara Lava Tubes.

Undara Lava Tubes

Silnice na západ do Undara Lava Tubes byla uzounká silnička australskou buší s širokými prašnými krajnicemi po obou stranách. Silnice byla široká tak akorát pro jedno auto. Když se dvě auta potkávala, každé muselo polovinou šířky vjet na prašné krajnice, což se naštěstí stávalo velmi zřídka. Potkali jsme i dva road trains (silniční vlaky) - kamióny s několika přívěsy. Těm jsme zdaleka uctivě uhnuli na krajnici a počkali, až projedou. Do Undara Lava Tubes jsme přijeli k večeru. Ubytovali jsme se ve velmi pěkném kempu v buši a informovali se o návštěvě jeskyň, kterou jsme hodlali podniknout další den. Bohužel jsme se dozvěděli, že do jeskyň je prý možné jít jen s průvodcem a nejlevnější túra s průvodcem měla stát A$35 na osobu. To nám přišlo příliš drahé. Zdarma je prý jen bushwalk (procházka buší). Večer u ohně jeden z majitelů kempu vyprávěl něco o historii kraje a na závěr nám konečně ukázal, které souhvězdí je Jižní kříž. Kdo by jako my čekal majestátní pravidelný kříž z jasných hvězd, bude zklamán. Jižní kříž je malé nevýrazné a nepravidelné souhvězdí sestávající ne ze čtyř, ale ze šesti hvězd. Dvě hvězdy trochu stranou tvoří tzv. ukazovátko, které ukazuje na horní okraj kříže. Pomocí naší busoly jsme ale ověřili, že Jižní kříž poctivě a neomylně ukazuje na jih.

Druhý den jsme sbalili stan a šli jsme na bushwalk. Chtěli jsme se projít buší a tajně jsme doufali, že se nám podaří třeba do jeskyň nějak proniknout. Místo mapy jsme však měli jen jakýsi náčrtek, který jsme dostali v kanceláři kempu. Jeskyně na něm vyznačeny nebyly. Bloumali jsme nazdařbůh buší po prašné cestě směrem, kde jsme doufali, že by se jeskyně mohly nalézat. Potkali jsme minibus s turisty, což nás utvrdilo v tom, že jdeme správným směrem. Nevěděli jsme však, jestli jsou jeskyně za zatáčkou nebo dalších patnáct kilometrů. Cestou jsme viděli celou řadu klokanů, které si Jana tolik přála vidět. Tito však byli plašší a moc blízko jsme se k nim nedostali. Po nějaké době jsme přišli na křižovatku prašných cest. Podle stop jsme odhalili, kam nejčastěji jezdí auta, a vydali se tam a za chvíli jsme přišli k ceduli, kde bylo napsáno, že dál je možné jet jakýmkoliv dopravním prostředkem včetně jízdního kola jen se speciálním povolením správy národního parku. My však šli pěšky a vydali se tedy neohroženě dál. Po dalších asi třech kilometrech jsme uviděli nedaleko zaparkovaný minibus, který jsme potkali cestou. Usoudili jsme, že tam budou kýžené jeskyně. Nejdříve jsme se prošli po povrchu a přemýšleli, jak se dostat dovnitř. Šli jsme po vysekané cestičce a já nejednou ucítil na obličeji pavučinu, ale pěkně pevnou. Smetl jsem ji z obličeje a když jsem vzhlédl, uviděl jsem dost velkého pavouka asi třicet centimetrů od mého obličeje. Na nic jsem nečekal a dal se na kvapný ústup. Opodál byl ještě jeden. Toho jsem si už prohlédl lépe. Chlupatý nebyl, ale tělo mělo jistě nejméně tři až čtyři centimetry na délku a rozpětí noh bylo alespoň dvacet centimetrů. Vrátili jsme se směrem zpět k minibusu a vydali se po stezce vedoucí k jeskyním. Dostat se do jeskyň nakonec bylo velmi jednoduché. Byly totiž volně přístupné, stačilo k nim jen dojít pěšky.

Undara Lava Tubes jsou obrovské jeskyně lávového původu. Při poslední erupci nedaleké sopky odtékající láva chladla na povrchu rychleji než uvnitř a vytvořila tak jakousu kamennou rouru, kterou žhavá láva odtékala. Láva pak odtekla a roura zůstala. Podobné roury jsme viděli už na Havaji, ale tam byly krátké a malé, zde měly rozměry tunelů pražského metra. Prošli jsme se jeskyněmi, kam až to šlo, a vydali se pěšky na zpáteční cestu do kempu. Noc jsme strávili v buši nedaleko od kempu, protože jsme opět chtěli něco ušetřit za kempování.

Noc u Machalů

Další den jsme se vydali směrem zpět k pobřeží. Cestou jsme se opět důkladně vykoupali v horkých pramenech v Innot Hot Springs a do Athertonu jsme dorazili tak akorát včas, abychom stihli něco málo nakoupit a začali hledat nocleh. Po našich předešlých celkem úspěšných pokusech jsme se chtěli pokusit nocovat opět zdarma. Rozhodli jsme se zeptat se u Machalů, našich známých s českou vlajkou před domem. Machalovi byli ze začátku poněkud rozpačití, když jsme se ptali, jestli bychom si mohli na zahrádce za domem postavit stan, ale pak jsme si začali povídat a povídali jsme a povídali jsme až dlouho do noci. Snědli jsme společně naše zásoby pikantního salámu, který chutnal zejména panu Machalovi, a on na oplátku vytáhl pravou valašskou slivovici dovezenou při poslední návštěvě z Čech. Po dvou týdnech jsme opět spali v posteli.

V průběhu večera u Machalů jsme obdrželi dlouho očekávaný telefonát z Cairns, že počasí se konečně trochu umoudřilo a my bychom snad konečně mohli vyrazit na moře. Druhý den ráno jsme tedy vstali, ještě jsme strávili pár hodin povídáním s Machalovými u snídaně, která se trochu protáhla, a pak jsme už nejkratší možnou cestou jeli do Cairns, kde jsme měli sraz s naším námořníkem.

Jak jsem psal výše, v Cairns je z deseti baráků osm cestovek, které se předhánějí v nabídkách výletů lodí na Velký korálový útes spojených s potápěním, šnorchlováním, chytáním ryb a celou řadou dalších aktivit. Nám se však nechtělo dát za pětihodinový výlet na útes A$70 na osobu a rovněž se nám nechtělo zůčastnit se masového hemžení kolem útesu spolu se stovkou dalších turistů. Kromě korálového útesu jsme se též chtěli podívat na jeden nebo dva ostrovy, kterých je poblíž severovýchodního pobřeží Austrálie mnoho, což by složitost a náklady na výlet dále zvyšovalo do nebetyčných výšin. Prvních pár dní v Cairns, kdy Jana byla na konferenci, jsem tedy kromě jiných věcí oblézal marínu v Cairns, mluvil jsem s různými lidmi a snažil se najít někoho, kdo by nás vzal na ostrovy a na útes na jeho lodi jen za nějaký symbolický poplatek. Tak jsem našel Lennyho, který nám předešlý večer volal. Mluvili jsme s ním telefonicky několikrát, ale on nám pokaždé řekl, že je pro výlet na moře špatné počasí. Až konečně nyní se mělo počasí trochu umoudřit.

Námořník Lenny

Dali jsme si s Lennym sraz odpoledne před domem, kde bydlel. Nevěděli jsme o něm a jeho lodi vůbec nic a chtěli jsme si spoustu věcí ujasnit a udělat si představu, co je to vlastně za člověka, jestli je jeho loď bezpečná, jestli má třeba vůbec vysílačku, plovací vesty nebo GPS (satelitní navigační systém) a také kolik nás to vlastně bude stát. Lenny na nás udělal při našem prvním setkání velmi dobrý dojem. Vypadal jako zkušený mořský vlk a byl nám velmi sympatický. Sám začal mluvit o své plachetnici, řekl nám, že má GPS, že má vysílačku a vůbec vypadal důvěryhodně. Naplánovali jsme výlet na tři dni a za každý den jsme mu měli dát A$50 na osobu. Podobný výlet s komerční společností by stál alespoň tisíc australských dolarů na osobu. Měli jsme velkou radost a domluvili jsme se, že se sejdeme druhý den brzy ráno u něj před domem. Ještě jsme skočili napsat pár emailů do internetové kavárny, koupit opalovací krém, tabletky proti mořské nemoci a jídlo na tři dny na loď, a pak už jsme jeli do nedalekého městečka Red Lynch, kde jsme si v parku postavili stan a ulehli. Spali jsme jen pár hodin a ještě jsme se často budili, protože jsme si nebyli jisti, zdali v parku můžeme spát nebo ne a v každém autě přijíždějícím do parku jsme viděli auto policejní. Ráno jsme vstávali kolem páté, ještě za tmy sbalili stan a vyrazili do Cairns. Nasnídat jsme se nestihli, ale to nás příliš nevzrušovalo. Přece jen jsme měli vyrážet na moře a nevěděli jsme, co to s našimi žaludky udělá.

Sešli jsme se s Lennym podle plánu, dojeli do přístavu, nalodili se na plachetnici Serene a vyjeli z přístavu poháněni malým motorem. Plachetnice byla malá s malinkou kajutou v podpalubí. V kajutě byl malý stoleček, starý rezavý dvouvařič, dvě malé postele a hlavně neskutečný nepořádek. Batohy jsme umístili do přídě lodi, kde se nalézala malá trojúhelníková matrace, jež měla být naším domovem na příští tři dny. Lenny nám ukázal, kde najdeme plovací vesty a jak se zachází s vysílačkou a s GPS. Loď byla sice malá a měla už leccos za sebou, ale vypadala velmi bytelně. Lenny si ji moc chválil. Prý na ní doplul až do Thajska.

Plavba na Green Island

Asi hodinu nám trvalo, než jsme vypluli ze zálivu na otevřené moře, mohli vypnout motor a dále jet jenom s plachtami. Měli jsme obrovskou radost. Foukal slušný vítr a plachetnice letěla po vlnách jako šipka. Místy, když zafoukal více vítr, se plachetnice nakláněla, až byl levý okraj paluby skoro v úrovni hladiny a my seděli na zádi a kormidlovali plachetnici k ostrovu na obzoru. Na Green Island jsme dorazili asi za další dvě hodiny. Zakotvili jsme kousek od břehu na písečné pláži a já s Janou jsme šli na ostrov. Lenny zůstal na lodi a něco si tam kutil. Green Island je malý nízký korálový ostrov původně pokrytý deštným pralesem. V současné době většinu ostrova zabírá luxusní hotel, kam každý den míří spousty turistů. Prošli jsme se deštným pralesem na opačný konec ostrova a zpět a pak jsme si lehli na lavičky do stínu a dospali jsme předešlou noc. Probudili jsme se asi kolem třetí hodiny, koupali se chvíli na pláži a šnorchlovali. Kolem páté hodiny většina turistů odjela zpět na pevninu a zůstali jen Ti, kteří bydlí v hotelu a těch bylo velmi poskrovnu. Těsně před setměním jsme ještě měli přiležitost si zaplavat mezi spoustou velkých ryb, které připluly na pravidelné večerní krmení personálem hotelu pro pobavení turistů. Tůristi na ryby koukali zeshora z mola a my jsme mezi nimi plavali s brýlemi a šnorchlem.

Nocování na lodi a návrat do Cairns

Po setmění jsme si udělali na lodi večeři, došli na ostrov vykonat večerní hygienu a uložili se ke spánku do malé klaustrofobické trojúhelníkové rakvičky v přídi lodi. Ještě, že je Jana tak malá, jinak nevím, jak bychom se tam vešli. Spánek však zůstal po mnoho hodin jen naším zbožným přáním, jelikož mořské vlny houpaly s celou lodí nahoru, dolů a ze strany do strany tak silně, že spát prostě nebylo možné. Každou chvíli spadlo odněkud nějaké nádobí. Později začalo poměrně silně pršet a nám do naší rakvičky ještě ke všemu začalo zatékat. Zábavné také bylo, když šla Jana v noci čůrat do moře a snažila se zároveň čůrat ne na palabu, ale do moře, a zároveň přitom do toho moře nespadnout. Navzdory všem nástrahám se nám podařilo k ránu, kdy nastal odliv a loď se přestala tolik kolébat, přece jen na chvíli usnout.

Ráno jsme na pevné zemi na ostrově z vlastních zásob posnídali a podle plánu jsme vyrazili k vnějšímu útesu. Naše plány však zhatil silný déšť. Po diskuzi s Lennym jsme se rozhodli jet místo toho na druhý z ostrovů - Fitzroy Island a na útes jet až další den. Ani to nám však nevyšlo, protože foukal vítr přímo od ostrova a my se k němu nemohli dostat. Nakonec nám nezbylo, než se vrátit zpět do Cairns a odložit druhou polovinu výletu na jindy. Byli jsme oba zklamaní. Obávali jsme se, že korálový útes už neuvidíme, protože byla sobota 8.5. a ve čtvrtek jsme měli už odlétat zpět do USA. Po krátké návštěvě u Lennyho doma jsme ještě ten den dojeli do malého městečka Babinda, které se nachází asi padesát kilometrů jižně od Cairns. Večer jsme zašli na mší, najedli se v malém bistru a přespali v malinkatém kempíku nedaleko od Babindy.

Babinda Boulders

Nedělní ráno jsme započali návštěvou místa zvaného Babinda Boulders. Krásná čistá říčka zde stéká po vymletých žulových balvanech nacházejích se uprostřed deštného pralesa. Neodolali jsme a přestože pršelo, šli jsme se vykoupat. Přeplavali jsme říčku tam a zpět a doplavali jsme i kousek dál do deštného pralesa. Jana se zkoušela z vody vydrápat po liáně, aby se na ní pohoupala, ale moc jí to nešlo. Koupání u Babinda Boulders byl jeden z nejlepších zážitků z Austrálie. Moc jsem se těšil, jak se v Austrálii vykoupu v deštném pralese pod vodopádem. Počasí tomu celou dobu nebylo nakloněno, ale koupání u Babinda Boulders to bohatě vynahradilo.

Od Babinda Boulders jsme jeli k vodopádům Josephine Falls. Tam jsme se původně chtěli také vykoupat, ale byl tam příliš silný proud a velké balvany, a tak jsme od toho raději upustili. Dále jsme pokračovali k vyhlídce Crawford Lookout. K vyhlídce je nutné dojít asi tři kilometry deštným pralesem a je z ní pěkný výhled na údolí řeky Johnson River. Udělali jsme pak ještě dvě krátké zastávky u vodopádů Tchupalla Falls a Wallicher Falls a pomalu jsme začali přemýšlet o tom, kde strávíme noc. Celý den opět pršelo a v deštném pralese se nám nocovat moc nechtělo. Nakonec volba padla na Granite Gorge, kde se nám při první návštěvě tolik líbilo. Sice to bylo daleko, ale doufali jsme, že tam pršet nebude. Měli jsme v úmyslu tam strávit pondělí a v úterý zkusit jet znovu na moře. Z kempu jsme večer zavolali Lennymu, který nám řekl, abychom vyrazili už v pondělí, že prý má být dobré počasí. Nám se moc nechtělo, protože už bylo poměrně pozdě večer, ještě jsme nevečeřeli ani neměli postavený stan a ráno bychom museli vstávat jistě nejpozději ve čtyři, abychom to stihli. Nakonec jsme s pondělkem souhlasili.

Plavba k útesu

Ráno jsme ve čtyři vstali (uff uff), sbalili stan, udělali čaj a vyjeli do Cairns. Snídali jsme cestou v autě chleba s nutelou. Neujeli jsme ani deset kilometrů a zastavil nás policejní vůz. Dál prý jet nemůžeme, někdo tam má prý něco s autem a mají přijet hasiči. Ptal jsem se, jak dlouho to bude trvat, ale policista nevěděl. Ztvrdli jsme tam nakonec více jak hodinu. Co se přesně stalo jsme se nedozvěděli, ale když jsme projížděli okolo, viděli jsme tam auto s vypáčeným kufrem celé pokropené vodou a pokryté hasící pěnou. Ohořelé však nevypadalo, tak nevím, co se stalo. Tou dobou, kdy silnice byla opět zprůjezdněna, jsme měli už nasedat na loď v Cairns. Volali jsme Lennymu od benzínové pumpy, že máme zpoždění, a hnali jsme se do Cairns, jak nejrychleji jsme si troufali. Zaparkovali jsme kousek od přístavu, naskočili na loď a vypluli. Nakonec jsme vyrazili jen asi s pětačtyřicetiminutovým zpožděním.

Počasí nám přálo a vítr foukal téměř přesně, kam jsme potřebovali. Jeli jsme svižně, ale ve skutečnosti se naše plachetnice pohybovala rychlostí tak deset kilometrů v hodině. Na korálovém útesu jsme tak byli asi za čtyři hodiny. Přivázali jsme loď k bójce, natřeli se důkladně opalovacím krémem, nasadili brýle a ploutve a vklouzli do moře. Korálový útes byl opravdu neskutečný. Z obrovské modré hlubiny se tyčila strmá stěna útesu skoro až k hladině a na druhé straně opět padala do hlubin. Voda byla nádherně průhledná a my mohli pozorovat různé druhy korálů a ryb. Ryb jsme viděli na Havaji více, ale zde bylo mnohem více druhů korálů. Viděli jsme také mořské hvězdice a obrovské dvoumetrové mušle, které se maličko přivřely, když je člověk vylekal. Šnorchlovali jsme asi hodinku, chvíli jsme si odpočali, a pak jsme šnorchlovali ještě chvíli na jiném místě. Lenny zatím chytil jednu větší a dvě menší ryby, které jsme si osmažili k večeri a snědli jsme je s hnědou rýží a zeleninovým salátem.

Snesl se soumrak a my se chystali strávit další noc na lodi. Lenny tvrdil, že to bude tentokrát lepší, že má být menší příliv a že postavil loď tak, aby se kývala více podélně než napříč. Bylo to o něco lepší, ale ne o mnoho, opět jsme toho moc nenaspali, ale bylo to úplně skvělé. V noci jsem šel na záchod, vylezl jsem na palubu a neviděl jsem kolem dokola nic než jen širé moře a nad hlavou oblohu se spoustou hvězd.

Fitzroy Island

Další den jsme pluli ráno na ostrov Fitzroy Island, kam jsme se minule nedostali. Fitzroy Island je vysoký hornatý ostrov porostlý vegetací, který kolem dokola lemují nádherné písčité pláže se spoustou velkých balvanů. Písek na pláži je z rozdrobených korálů a místo oblázků byly na pláži korálové úlomky. Na ostrově jsme posnídali, vykoupali jsme se v moři a vypluli do Cairns. Chtěli jsme tam být kolem druhé odpoledne. Měli jsme v úmyslu pokusit se přesvědčit leteckou společnost Quantas, aby nám změnila letenku tak, abychom mohli ještě strávit den v Sydney.

Změna planů

Do Cairns jsme dopluli asi v půl třetí. Ze všeho nejdříve jsme jeli na letiště. Letecká společnost nám letenku bez jakýchkoliv problémů a bez poplatku změnila a my jsme najednou měli strašně málo času, protože jsme měli další den brzy ráno už odlétat z Cairns do Sydney. Honem jsme běželi do půjčovny vrátit auto, aby nám nezavřeli. Doufali jsme, že nám ještě vrátí nějaké peníze za zbylé dva dny, ale nestalo se tak. Tentokrát jsme holt narazili na jednu z těch horších půjčoven. Radost nám to však nezkalilo, sbalili jsme naše věci do batohů a nechali se odvézt k Lennymu před dům. Lenny nám ráno nabízel, že u něj můžeme přespat, pokud to budeme potřebovat, a my se rozhodli jeho pohostinnosti využít. Věděli jsme, že hned vedle je hostel, kde bychom mohli přespat, kdyby třeba Lenny nebyl doma. Lenny doma byl, což nás potěšilo. Vysprchovali jsme se, došli jsme si na večeři do hostelu, přebalili si naše batohy a šli spát, abychom byli silní na dlouhý den v Sydney.

Sydney

Ve středu ráno jsme taxíkem dojeli na letiště a po tříhodinovém letu jsme vystoupili na mezinárodním letišti v Sydney. Z letadla jsme už zahlédli proslulý most přes záliv a neméně známou operu, kterou jsme brzy měli spatřit zblízka. Zatímco Jana čekala na naše batohy, já obíhal letiště a zjišťoval, kolik stojí doprava do města různými dopravními prostředky, kde je nějaký slušný a levný hostel, kde je úschovna zavazadel a kolik stojí a kam se máme jít v Sydney podívat. Batohy jsme si vzali s sebou, jelikož v úschovně chtěli neslýchaných A$11 za zavazadlo a den. Dojeli jsme autobusem do hostelu, nechali batohy na pokoji, ještě rychle něco zdlábli a vyrazili do města.

Nejdříve jsme se prošli po menším přístavu Darling Harbor. Přešli jsme po mostě pro pěší přes malý záliv na druhou stranu. Po stejném mostě jezdí i nadzemní jednokolejná železnice. Na druhé straně přístavu bylo muzeum lodní dopravy. Jana se šla podívat dovnitř a já si šel prolézt ponorku zaparkovanou v přístavu. Ponorka byla velmi zajímavá. Nejvíce se mi líbilo, že všechno na ponorce bylo tak, jak to armáda zanechala. Ponorka sloužila až do roku 1999, pak z ní armáda odstranila moderní zbraně a ostatní tajné záležitosti a zbytek dala do muzea se vším, jak to na ponorce bylo, včetně pohozených bot pod postelí či nápisů na záchodkách.

Z malého přístavu jsme prošli historickou čtvrtí The Rocks k mostu Harbor Bridge, který spolu s operou tvoří známou siluetu města. Most jsme obdivovali nejdříve z vyhlídky a poté jsme vystoupili i na jeden z pilířů, odkud je nádherný výhled na přístav a centrum města. Od roku 1998 je možné vylézt po jednom z oblouků až na samý vrchol mostu, ale nejlevnější lístek na tuto atrakci stojí A$155, a tak jsme se spokojili jen s výstupem na pilíř, který ostatně není o mnoho nižší.

Z mostu jsme šli přístavem směrem k opeře. Prošli jsme se kolem opery a zaskočili na chvíli i do nedalekých zahrad. Přestože zahrady byly nádherné, nemohli jsme se zdržet dlouho, protože jsme chtěli ještě za světla jet trajektem na druhý břeh do Manly. V Manly jsme se dlouho nezdrželi, jen jsme se trochu prošli a jeli dalším trajektem zpět. Z přístavu jsme došli městem zpět do našeho hostelu a měli jsme to tak akorát, abychom to stihli do postele před půlnocí.

V Sydney se nám moc líbilo. Je to jistě jedno z nejhezčích měst, které jsem v životě navštívil. Nejvíce mne zaujala neuvěřitelná členitost a rozmanitost města. Město se rozkládá na břehu členitého mořského zálivu, stačí jet půlhodinku trajektem a jste z centra města na klidné pláži na druhém konci. Všude je spousta domů a každý má jiný tvar, jinou barvu, je jinak natočen, přístavy jsou lemovány restauracemi a kavárničkami, ve městě jsou nádherné zahrady a spousta zeleně a přestože Sydney je velké město, nevšiml jsem si žadné zácpy tolik mi známé z amerických měst. Jsem moc rád, že se nám nakonec podařilo se do Sydney podívat, i když jsme to původně v úmyslu neměli.

Odlet

Ve čtvrtek jsme se nechali odvézt autobusem na letiště. Čekal nás třináctihodinový let do Los Angeles. V Los Angeles jsme měli asi čtyři hodiny čas na přestup, který se postupně rozrostl až asi na jedenáct hodin, protože v Houstonu byla tornáda a letiště bylo zavřené. Do Houstonu jsme doletěli kolem půlnoci a domů jsme se dostali až v půl druhé ráno. Notně utrmácení jsme padli do postele a usnuli jak dřeva.

Závěr

Jsem moc rád, že jsme měli příležitost se do Austrálie podívat. Celkově na nás Austrálie a Australani působili velmi pohodovým dojmem. Imigrační úředníci byli milí a přívětiví a překročení australské hranice nepřipomínalo výslech mezinárodně hledaných zločinců, jak tomu často bývá při překračování hranic amerických. V australských kempech je každému jedno, jak se jmenujete nebo jaká je vaše trvalá adresa, v půjčovně aut ani nechtěli vidět řidičák a do parku ve městě se, narozdíl od USA, smí dokonce i po setmění. Počasí našemu výletu sice moc nepřálo, ale kdyby tolik nepršelo, třeba bychom ani nejeli do Undara Lava Tubes a vrátili bychom se z Austrálie, aniž bychom viděli klokana a co by to bylo za výlet do Austrálie, kdybychom neviděli klokana, no řekněte sami.