Termín porodu se přiblížil, už zbýval jen týden a my jsme stále ještě neměli vybrané jméno. Obával jsem se, že navzdory mé několikaměsíční propagandě ve prospěch jména Richard na něj Jana nebude ochotna přistoupit. Na svátek Díkůvzdání jsme si tedy dali za domácí úkol vybrat oboustranně přijatelné jméno pro našeho budoucího potomka. Základním kritériem výběru bylo, aby vybrané jméno bylo relativně běžné jak v České republice, tak ve Spojených státech a aby se v obou zemích i stejně psalo. Situace byla o to komplikovanější, že v USA se dávají jména dvě - first name a middle name, a tudíž jsme museli vymyslet jména dvě. Z těchto dvou jmen jsme chtěli jedno běžnější, druhé vzácnější, jedno biblické a jedno světské, jedno delší, jedno kratší... Pro Janu zase bylo důležité, aby za vybraným jménem stála nějaká skutečná osobnost, a k tomu všemu jsme chtěli, aby to ještě aspoň trochu dobře znělo. No, zkrátka nebylo to jednoduché. Jana měla nějaká jména vybraná z kalendáře a hodně nám pomohly dvě webové stránky - Popular Baby Names na stránkách Americké správy sociálního zabezpečení a pak seznam křestních jmen na české stránce Křestní jména. Po několikahodinovém přemítání a zkoušení různých alternativ jsme dospěli ke jménu David Oliver Jech. Jméno jsme pro syna měli, teoretickými vědomostmi jsme byli vybaveni, taška do porodnice sbalena. Už zbývalo jen potomka porodit.

Termín porodu určený lékařem byl 29.11.2006. Termín přišel a nic. Čekali jsme to každým dnem. Každý večer jsme uléhali do postele v očekávání, že v noci pojedeme do porodnice. V pondělí 4.12. kolem tři čtvrtě na deset večer mě Jana zavolala z koupelny s tím, že jí asi praskla voda, ale že si není jistá, protože toho bylo jen trošku. Zapsali jsme si čas, jak nás nabádali na DVD, a zavolali lékaři. Ten nás poslal do porodnice, ať se tam na to podívají. Doma jsme všechno ještě poklidili, sbalili, připravili a odjeli do porodnice.

Do porodnice jsme dorazili po půlnoci. Janu vyšetřili, potvrdili, že jí praskla voda, a nechali si nás tam. V průběhu noci měla Jana slabé kontrakce, ale k ránu ustaly úplně, a tak doktor nasadil oxytocin, aby porod vyvolal. Jana nechtěla žádné prostředky proti bolesti ani epidurál, chtěla porodit přirozeným způsobem, jak rodily stovky a tisíce generací před námi, když ještě žádné porodnice ani epidurály nebyly. Ze začátku šlo všechno dobře. Jana byla velmi statečná, dýchala technikou naučenou podle videa a do odpoledne se otevřela na 6cm a všechno se zdálo, že postupuje, jak má. Odpoledne však došlo ke zvratu. Jana se dále neotvírala a maličký uvnitř na tom začínal být hůř. Na monitoru jsem sledoval intenzity kontrakcí a tep malého srdéčka uvnitř, který při každé další kontrakci byl pomalejší a pomalejší. Se snižujícím se tepem se zvyšovala aktivita zdravotnického personálu. Sestry a doktoři přicházeli častěji a častěji, otáčeli Janu na všechny strany, dávali jí kyslík a já jsem byl na infarkt, když jsem viděl, jak srdeční tep na monitoru klesá hluboko pod čáru označenou "minimum" a občas mizí úplně. Později přišel doktor a řekl, že to není dobré a že Janě dají epidurál v naději, že když se jí uleví od bolesti, třeba se ještě otevře. Zavolali anesteziologa a mě poslali na půl hodiny pryč. V ten moment jsem byl opravdu zoufalý. Bál jsem se o Janu, bál jsem se o malého a půl hodina se mi zdála jako věčnost.

Po návratu na pokoj bylo všechno lepší. Janě bylo zjevně mnohem lépe, ležela celkem spokojeně v posteli a graf srdečního tepu našeho malého se také stabilizoval mezi oběma červenými čárami na grafu. Zhruba za další dvě hodiny přišel doktor a povídá: "Opravdu nerad vám to říkám. Vím, jak moc jste chtěla přirozený porod, ale dítě musí jít ven císařským řezem. Ono se říká, že v současných Spojených státech saháme k císařskému řezu příliš často, ale ve vašem případě byste skončila s císařem i před dvaceti lety". Janu pak oholili a připravili na operaci. Mě navlékli do zeleného mundůru a dostal jsem návleky na boty a na hlavu. Janu odvezli na sál a já na ni koukal zpoza prosklených dveří. Celou operaci byla při sobě, jen jí zesílili epidurál. Před břicho jí dali záclonu, aby nic neviděla, ale pozorovala prý všechno v odrazu malého lesklého kovového kotouče, který našla na stropě. Já jsem nakukoval dovnitř jen občas, nechtěl jsem doktorům moc koukat pod ruku. Za chvíli se zevnitř ozval křik a mně se do očí draly slzy. Za chvíli vyšel doktor a povídá: "Gratuluji, máte syna." Já jsem se optal, jestli je zdravý, a doktor odpověděl "Až moc. To se moc často nevidí, aby vykoukla ven jen hlava a už řvala. Většinou musíme vyndat celé děcko a to pak teprve začne křičet." Zanedlouho mi přinesli ukázat i malého. Můj první dojem byl, že je celý po Janě. Odnesli si ho na Special Care, kde ho měřili, vážili, odsávali, dostal kapky do očí a injekci vitamínu K do zadečku a já jsem se vrátil na pooperační, kam už přivezli Janu ze sálu. Vypadala klidná a spokojená, nic ji nijak zvlášť nebolelo, jen se celá třásla, což je prý normální. Původně jsme chtěli, aby dítě přišlo na svět přirozenou cestou, ale nakonec jsme byli moc rádi, že tam doktoři byli a dítěti na svět pomohli. Byli jsme oba rádi, že to nakonec vše dobře dopadlo. Jediné, o co jsme ještě usilovali, bylo, aby nám přinesli malého a přiložili ho Janě k prsu co nejdříve po porodu, aby se mu zakořenil sací reflex. To se zdálo, že bohužel nepůjde, protože si malého chtěli přes noc nechat na Special Care na pozorování, protože prý nějak rychle dýchá. Nakonec nám ho sestřička asi na dvacet minut přinesla a malý David se přisál jako pijavice. Davida si pak zase odnesli a nás s Janou převezli do druhého křídla nemocnice na oddělení nazvané First Impressions, kde se novopečené maminky zotavují po porodu.

Davida nám ráno přivezli s tím, že je v pořádku, že asi měl ještě trochu vody v plicích. V porodnici jsme strávili ještě další čtyři dny. První den se Jana ještě nemohla moc hýbat a péče o malého spočívala na mých bedrech, včetně výměny první pleny. Jana si nemohla ani Davida přendat od jednoho prsu k druhému při kojení. Druhý den Janě bylo lépe a začala už chodit trochu po pokoji a na záchod. Třetí den jsme měli ještě menší nervák s kojením, protože mléko pořád nikde a malý David ztrácel na váze a byl dehydrovaný. Prý jestli se to do večera nezlepší, tak ho budou muset přikrmit z láhve. To jsme nechtěli a zahájili jsme ofenzívu. Janu jsem neustále napájel vodou, aby byla dobře zavoděná ona a něco tak mohlo prosáknout až do mrňouse a malého jsme kojili každou hodinu a půl. Když měl potom večer mokrou plenu a ještě mne při přebalování počůral, to bylo radosti. Další den už mléko dorazilo a všechno se upravilo. Z porodnice nás propustili v sobotu 9.12. po poledni. Malého jsme umístili do autosedačky a celou rodinku jsem si odvezl domů. Řekl jsem Janě, ať si přeje k večeři, co bude chtít a já jí to uvařím. Chtěla obalovanou rybu s bramborovou kaší. Dojel jsem tedy do Whole Foods, koupil tam pěkné řezy z lososa a obalil je Janě k večeři. K tomu jsem přidal pořádnou kytici růží za toho krásného kluka, kterého nám odnosila a porodila.

Z celého pobytu v porodnici mám velmi dobrý pocit. Celá nemocnice CentraState je krásná a moderní, celkově vzbuzuje spíš dojem luxusního hotelu než nemocnice. Američani vydávají na zdravotnictví obrovské peníze a ty jsou zkrátka vidět. Porodnice byla rovněž krásná, nová a moderní. Každá matka měla pokoj sama pro sebe s vlastním přislušenstvím, na pokoji byla televize, telefon a rozkládací křeslo na spaní pro manžela. Pokoj byl zařízen skutečně jako pokoj hotelový včetně lampiček a nočního stolku. Mohl jsem tak být s Janou a naším nově narozeným synem celou dobu v porodnici a přitom jsme měli své soukromí. Dokonce i jídlo si matky objednávají jako v hotelu - vyberou si jej z jídelního lístku kdykoliv mají hlad, objednají si ho telefonem a během půl hodiny ho matce donesou až na pokoj. Největší poklona však patří personálu. Lékaři a hlavně sestry se o Janu i o malého starali skutečně s láskou a péčí, jakou bych si u zdravotnického personálu představoval. V České republice si nejspíš nikdy nebudeme moci dovolit postavit a vybavit takovou nemocnici, jako je CentraState, ale citlivý a laskavý přístup k pacientovi nic nestojí a je to něco, co české zdravotnictví tak zoufale postrádá.

Na závěr bych měl doplnit ještě několik faktických údajů o našem synkovi. Narodil se 5.12.2006 ve 21:41 newyorkského času a po narození měřil 53 cm a vážil 3466 g.