Pokud si chcete prohlédnout všechny fotky, klikněte sem.

Úvod

Dlouhou dobu jsem toužil po tom, abych si mohl důkladněji prohlédnout národní parky amerického Západu. Sice jsem již některé z nich v minulosti navštívil, ale pokaždé to bylo jen na prodloužený víkend nebo na pár dní o dovolené. To bylo vždy velmi hektické. Než jsem stačil zjistit, že jsem v národním parku a trochu se rozhlédnout, už jsem odjížděl. Často jsem četl na webových stránkách od lidí, kteří přijeli do USA jen na měsíc či na dva, že za tu dobu shlédli více, než kolik já jsem viděl za celé dlouhé roky, co žiju v USA. I rozhodli jsme se s Janou, že letos v létě tomu učiníme přítrž a než opustíme USA a přesídlíme se do Evropy, ještě si Západ USA trochu procestujeme.

Přípravy na cestu

První část příprav nastala před Vánocemi, kdy jsme sbalili, co se nám vešlo do čtyřech kufrů a při naší vánoční návštěvě ČR jsme to odtransportovali do Čech, část jsme uložili u nás doma, část u Jany doma a část u Havlíčků. Ještě jeden kufr nám přivezli do Čech naši známí Šolínovi. Druhou část věcí jsem odtransportoval do Čech v březnu, kdy jsem měl to štěstí, že stejným letadlem letěli jiní naši známí z Austinu a dva kufry mi vzali. Zbytek svých věcí jsem rozprodal či rozdal a věci, které jsem si chtěl vzít na cestu, jsem převezl k Janě, protože výpověď v bytě jsem dal už před naším odjezdem do Austrálie. Po návratu z Austrálie jsem sice ještě dva týdny pracoval, ale firma mi zaplatila hotel.

Jedna z velkých otázek, které jsme řešili, byla, jak to máme udělat s autem. Chtěli jsme si s sebou na cestu vzít kola, abychom už trochu trénovali na Jižní Ameriku a abychom vyzkoušeli brašny a jiné vybavení. Váhali jsme, jestli máme moji Altimu prodat a koupit si dodávku, do které by se kola vešla, nebo jestli si máme pořídit zahrádku na střechu či vozík za auto. Po dlouhém přemýšlení zvítězil vozík, ale ještě chvíli trvalo, než jsme ho sehnali. V Texasu jezdí všichni v obrovských autech a rovněž vozíky za auto jsou obrovské. Sehnat malý vozík bylo poměrně obtížné, ale nakonec se nám to podařilo. S jedním kamarádem jsme postavili na vozík postranice, na dno přišroubovali držáky na kola a vozík byl připraven.

Nejnáročnější byly poslední dva týdny před odjezdem. Bylo potřeba zařídit nespočet věcí a vypadalo to, že snad ani neodjedeme. Ještě v den odjezdu se nám nedařilo zakrýt vozík plachtou podle našich představ a museli jsme z Houstonu vyjet bez plachty a zůstat ještě jeden den v Austinu u Janiny bytné Donny, kde jsme do postranic vozíku přidělali další očka, abychom mohli plachtu náležitě upevnit. Nakonec se vše podařilo, s Donnou jsme se rozloučili a 1.6.2004 po sedmé večer jsme konečně opravdu vyrazili.

Z Texasu do Californie

Texas na západě sousedí s Novým Mexikem. V Novém Mexiku jsme navštívili zbytky kláštera Salinas Pueblo Missions, který postavili v 17. století španělští františkáni. Chtěli jsme navštívit i další puebla na západě Nového Mexika, ale neměli jsme velké štěstí. Nejdříve jsme jeli do Acoma Sky City, jednoho z nejznámějších puebel v Novém Mexiku. Pueblo je postaveno na plochém vrcholu hory, která se tyčí několik desítek metrů nad okolním terénem, a má to být nejstarší nepřetržitě obývaná osada v USA. Jana tam v minulosti byla na jakési indiánské slavnosti a moc se jí tam líbilo. Seznámila se tam i s Indiánkou, která jí darovala keramickou vázičku a Jana jí na její příní na oplátku poslala sáček mušlí pro výrobu keramiky, které jsme nasbírali na pobřeží Mexického zálivu. Měli jsme v úmyslu navštívit pueblo a pokusit se indiánku vyhledat, bohužel jsme se nedostali ani do blízkosti hory, na které bylo pueblo postaveno. Do puebla se totiž může za normálních okolností jen za dlouhé peníze ($10 na osobu) v klimatizovaném autobuse s průvodcem a na tuto atrakci tam stály zástupy lidí ve frontě. Neměli jsme nejmenší chuť se k zástupu připojit a rozhodli jsme se zkusit štěstí a jít pěšky, ale zastavili nás už třicet metrů za křižovatkou a poslali zpátky. Odkazování na známou Indiánku nám nepomohlo, prý tam bydlí jen sezónně a teď tam zrovna není. Pokusili jsme se ji tedy vyhledat v nedaleké vesnici, kde tou dobou měla být, ale našli jsme někoho úplně jiného téměř stejného jména.

Nechtěli jsme se vzdát tak snadno a rozhodli jsme se navštívit ještě Zuni Pueblo. Oficiální webová stránka tvrdí, že Zuni Pueblo je největší z devatenácti puebel v Novém Mexiku a má být i nejpůvodnější. Představovali jsme si historickou indiánskou stavbu z červenohnědých nepálených cihel s jednotlivými úrovněmi pospojovanými žebříky, jak puebla známe z filmů o Vinnetouovi a Old Shatterhandovi, ale nic takového jsme nenašli. Zuni Pueblo je celkem obyčejná vesnice s celkem obyčejnými domky, které jsou v centru vesnice možná o něco menší, starší a více chaoticky uspořádané než jinde, nicméně se v ničem podstatném od ostatních domků neliší. V oknech skla, před domem auto, žádné žebříky, nepálené cihly ani Vinnetou. Rozhodli jsme se, že do žádného dalšího puebla už nejedeme a pokračujeme dále na západ do Arizony a do Californie.

V Arizoně jsme projížděli městem Flagstaff, kde jsme si chtěli nechat spravit rozbitý startér. Po rozmluvě s nevlídným manažerem autoservisu jsme se ale rozhodli opravu prozatím odložit. Z Flagstaffu jsme jeli do Sedony. Tato silnice je označena v mapě jako vyhlídková a musím říci, že plným právem, neboť výhledy na okolní pískovcové útvary jsou vskutku mimořádné, leč vskutku mimořádné bylo rovněž množství lidí, které přijelo obdivovat tyto krásy s námi. Ani jsme se nezastavili, nebylo totiž kde. Všechna místa a místečka, kde bylo možné zastavit, byla naprosto beznadějně obklíčená parkujícími vozy. Nezastavili jsme se ani v Sedoně, jelikož tam byla situace obdobná. Raději jsme pokračovali dále, vykoupali jsme se v jezeru Prescott Lake a navečer jsme se v Prescottu prošli po historické Whiskey Row, kde je ještě několik poměrně zachovalých historických saloonů. V jednom měli i místo dveří lítačky a uvnitř piano jako ve filmu Limonádový Joe.

Přejeli jsme zbytek Arizony, překročili hranice státu Californie a po dalších čtyřech hodinách jízdy pouští se před námi konečně začaly zvedat hřebeny pohoří Sierra Nevada. Díky pravidelnému studiu španělštiny už víme, že "sierra nevada" znamená "zasněžené pohoří". Cestou podél východního úpatí pohoří jsme viděli i stromy Joshua Tree, které jsou známé hlavně z národního parku Joshua Tree National Park, který se nachází na jihu Californie. První noc v Californii jsme strávili v moc pěkném kempu Fish Creek na hřebeni pohoří Sierra Nevada. Byli jsme moc rádi, že už jsme konečně v  Californii a nekonečné hodiny řízení vyprahlou pustinou jsou za námi.

Velké sekvoje a královský kaňon

Druhý den jsme si udělali delší výlet k ledovcovým jezerům Emerald Lake a Heather Lake. Byl to po delší době první náročnější výstup, a tak jsme do kopce docela funěli, ale určitě to stálo za to. U Emerald Lake jsme si dali oběd a po obědě jsme chvíli odpočívali na sluníčku, než jsme se vydali na zpáteční cestu. Cestou zpět jsme viděli z výšky i Tokopah Falls, u kterých jsme byli předešlý den.

V těsném sousedství národního parku Sequoia National Park se nachází park Kings Canyon National park, který byl naším příštím cílem. Sjeli jsme na dno kaňonu, asi v jedné třetině jeho délky jsme u silnice zaparkovali a poprvé od začátku cesty jsme sejmuli plachtu z vozíku, abychom vyndali naše kola, jelikož jsme si chtěli projet dno kaňonu na kole. Pod plachtou nás čekalo nemilé překvapení. Že kola nebudeme moci pod tlustou vrstvou prachu skoro ani najít, jsem očekával; horší bylo, že jsme měli od držáků kol sedřený lak na obou kolech až na kov. Poskytli jsme kolům nezbytnou první pomoc, trochu je otřeli a vyrazili na naši první minitúru podél řeky Kings River. Dno Kings Canyonu je o několik set metrů níže než sekvoje, podnebí je horké a suché podobně jako v planinách pod horami a vegetace je také spíše pouštního typu. Na stráních kaňonu jsme viděli spousty rozkvetlých agáví. Dojeli jsme podél řeky asi 20 km na konec silnice, chvilku si odpočinuli a vrátili se zpět k autu. Radost z první vydařené jízdy nám kalila jen poničená kola a také zjištění, že vozík není až tak praktický, jak jsme si původně mysleli, jelikož sundat plachtu, vyndat kola, brašny a ostatní výbavu z vozíku a pak vrátit vše zpět je celkem časově náročné a celou tuto proceduru podniknout má smysl pouze pro delší túry.

Yosemite

Do Yosemitu jsme dorazili po poledni a v parku jsme už nenašli volné místo v kempu. Všechny kempy byly beznadějně obsazené a zarezervované na týdny dopředu. Jedinou naději skýtal horolezecký kemp Camp Four, který jediný je obsazován systémem "kdo dřív přijde, ten dřív mele", a díky tomu, že délka pobytu je omezena na sedm dní, se každý den průměrně sedmina kempu uvolní. Zakempovali jsme na jednu noc těsně za hranicemi národního parku, druhý den ráno jsme si nařídili budíka a v půl osmé ráno jsme už stáli ve frontě na kemp. Před námi už byla řada lidí, někteří spali na zemi na karimatkách, jiní si vařili snídani. Budku otevřeli v půl deváté a tentokrát jsme měli štěstí, místo jsme dostali. Camp Four se liší od běžných kempů v USA tím, že každý nemá svoje soukromé kempovací místo, ale šest lidí jedno sdílí. My jsme byli přiřazeni na místo, kde byla skupina horolezců z Rakouska a Kanaďan, jen k našemu údivu na našem kempovacím místě už šest lidí bylo. Jak jsme se později dozvěděli, hodně horolezců přespává v kempu načerno, protože když sem přijedou z druhého konce světa, nemohou stihnout za sedm dní slézt všechno, co chtějí. Umístili jsme všechny naše potraviny a toaletní potřeby do velkého plechového kontejneru proti medvědům, postavili si stan a odpoledne jsme strávili projížďkou na kole po údolí. Večer jsme si všimli, že nejenom, že je nás na našem kempovacím místě přinejmenším sedm, ale že si do našeho protimedvědího kontejneru dávají své věci i sousedi. Už už jsem se chystal, že jim něco řeknu, ale naši spolukempující Rakušani mne zadrželi a vysvětlili nám, že pachatelé nejsou jen tak obyčejní smrtelníci, alebrž bratři Huberovi, jedni z nejznámějších horolezců na světě, a naši spolukempující nadšením ani nedýchali, že bratři Huberové kempují na vedlejším místě. Od slovní potyčky s Bratrem ohledně obsahu protimedvědího kontejneru jsem tedy s ohledem na city našich spolukempujících upustil.

Další den jsme podnikli celodenní výlet po stezce Mist Trail, která vede podél řeky Merced, stoupá po skalní stěně v těsné blízkosti vodopádů Vernal Falls až k jeho vrcholu a pokračuje až k vrcholu vodopádů Nevada Falls. Stezka dostala své jméno podle oblaků vodní tříště, kterými návštěvníci musí v jednom místě projít. Od vrcholu horních vodopádů jsme měli nádherný výhled do údolí pod námi a řeka Merced řítící se s hukotem do hluboké propasti byla skutečně ohromující. Zpět do údolí jsme se vrátili po stezce John Muir Trail. Po návratu do kempu jsme se od našich spolukempujících dozvěděli, že bratři Huberové ten den vystoupili na vrchol masívu El Captain v rekordním čase dvě hodiny. Normálním smrtelníkům to prý trvá i několik dní. Celý kemp byl auf, oslava se protáhla až do časných ranních hodin.

V kempu na dně údolí jsme strávili celý týden a byli jsme skutečně okouzleni. Objeli jsme na kole celé údolí a zblízka si prohlédli všechny vodopády i jezírko Mirror Lake, ve kterém se zrcadlí skalní stěny nad ním. Jeden den jsme ještě vystoupali po strmé stěně kaňonu na Glacier Point, odkud jsme měli výhled nejenom na celé hlavní údolí, ale viděli jsme odsud i do dvou postranních údolí a i oba velké vodopády na řece Merced, u kterých jsme byli před několika dny. Několik dnů jsme i jen tak lenošili ve stínu stromů na břehu řeky Merced a užívali si toho, že nikam nemusíme spěchat. V noci bývalo v kempu celkem rušno, protože jej celkem pravidelně navštěvovali medvědi a hledali, co by snědli, a jednou prošel medvěd kempem dokonce i ve dne. Strážci parku měli noční směny a medvědy zaháněli hvízdajícími střelami a gumovými projektily. Našemu spolukempujícímu medvěd vytáhl z předsíňky od stanu batoh, protože v něm cítil zapomenutou čokoládovou tyčinku, a odvlekl jej kamsi do lesů. Batoh byl druhý den nalezen rangerem a vrácen majiteli. Bez tyčinky a s rozbitým zipem.

Po týdnu stráveném v údolí jsme měli v plánu přejet na kolech silnici Tioga Pass Road a dojet až do oblasti rozlehlých alpských luk Tuolumne Meadows. Byla to naše první vícedenní túra na kolech. Věci jsme si do brašen předbalili už předešlý den v kempu, ráno jsme dobalili a po delším hledání vhodného místa k zaparkování jsme vyrazili na cestu. Měli jsme v plánu poměrně náročnou trasu. Tioga Pass Road přetíná pohoří Sierra Nevada a nejvyšší bod se nachází ve výšce přes 3300 metrů nad mořem. Naše trasa začínala v nadmořské výšce 2100 metrů a cíl se nacházel o 70 km dále ve výšce 2800 metrů. Bohužel jsme buď museli ujet celou trasu v jednom dni nebo zakempovat hned po prvních 25 km, protože v národních parcích se smí bez povolení nocovat jen v kempech a jiné otevřené kempy cestou nebyly. My se rozhodli ujet celou trasu. Túra to byla vskutku náročná, ale nádherná. Podél silnice se nám cestou otvíraly úžasné pohledy, nedaleko od silnice jsme viděli několik ledovcových jezírek a jednou nám přes cestu těsně před námi přeběhl i malý hnědý medvěd. Do kempu v Tuolumne Meadows jsme dorazili notně unaveni těsně před západem slunce. Další den jsme dopřáli našim unaveným končetinám odpočinek. Šli jsme jen na krátkou procházku po loukách a vylezli jsme na na nedaleký žulový masív Lembert Dome. Další den jsme se vrátili stejnou cestou k našemu zaparkovanému vozu a vyrazili směrem k Lake Tahoe.

Lake Tahoe

Okolo Lake Tahoe jsme měli naplánovaou další cyklotúru. Ta byla jen dvoudenní, bez větších stoupání a víceméně odpočinková. Vyráželi jsme z malého parkoviště kousek za městečkem Incline Village. Jezero jsme objeli ve směru hodinových ručiček, jak nám bylo doporučeno. V některých místech byla okolo jezera cyklostezka, ale drtivou většinu cesty jsme museli jet po silnici v poměrně hustém provozu. Líbilo se nám, že alespoň před tunely byla upozornění, že v tunelu jsou cyklisti, a blikající oranžové světlo u tohoto upozornění si projíždějící cyklisti zapínali sami tlačítkem.

San Francisco

Jana odněkud vyhrabala papírek s adresami několika vzdálených známých Janiných příbuzných, které dostala před svým odjezdem do Ameriky, aby se tu měla na koho obrátit. Jedna adresa byla v San Rafael, což je asi 20 km na sever od San Francisca, a my se rozhodli to zkusit tam. Náš plán byl prostý. Zazvonit a říci: "Dobrý den, my jsme z České republiky a jedna moje známá vás zná. Nemohli bychom tu u vás pár dní zůstat?" a až nás vyhodí s tím, jestli jsme se náhodou nezbláznili, začít přemýšlet o jiných řešeních. Jaké bylo naše překvapení, když nám pan Dankowski na tuto otázku řekl "Tak pojďte dál". Dozvěděli jsme se, že paní Dankowski je právě na návštěvě v České republice a že tedy až do jejího příjezdu můžeme přebývat v její ložnici. Zůstali jsme u Dankowskich několik dnů. Auto nám za velmi rozumnou cenu dali do pořádku v servisu, který nám doporučil pan Dankowski, nakoupili jsme potřebné věci na kola a zbylo nám i dost času na prohlídku San Francisca.

V San Franciscu jsme se setkali s mým kolegou ze studií na elektrofakultě Martinem Rýzlem, který byl zde tou dobou právě na služební cestě. Zůstali jsme pár dní u něj v hotelu a probrali jsme, co se událo za těch pár let, co jsme se neviděli. Jeden den jsme všichni jeli společně na výlet na oceánské pobřeží a do nedalekého lesa červených sekvojí. Na pobřeží jsme cestou viděli několik lidí létat v pobřežním větru na rogalových křídlech.

Než jsme odjeli ze San Francisca, stavili jsme se ještě u Dankowskich, abychom se setkali s paní Dankowski, která se už vrátila ze své návštěvy České republiky. Poprosila Janu, zdali by nemohla uvařit ovocné knedlíky. Prý jí v ČR moc chutnaly. S radostí jsme jí vyhověli, abychom se alespoň nějak odvděčili za poskytnuté přístřeší. Knedlíky byly vynikající, všem nám moc chutnaly. Pan Dankowski je jedl s takovou vervou, až měl šťávu z jahod až na své bílé košili a když jsme se pak na zahradě za domem před jejich pomerančovníkem fotili, musela mu tam paní Dankowská držet na hrudi ruku.

Highway One

Podél pobřeží jsme dojeli až do kempu Dunlop kousek od města Fort Bragg. Byl to moc pěkný kemp pod obrovskými stromy a byl dokonce zadarmo. Stejně jsme museli čekat, až nám přijde nový benzínový vařič, který nám měli poslat do Fort Bragg na poste restante, a tak jsme zde pár dní zůstali. Vařili jsme v ešusu naše první knedlíky, navštívili jsme nedaleký zakrslý les, ve kterém stromy staré několik desítek let neměřily ani dva metry, projeli jsme se po okolních lesích na kole, nacpali se k prasknutí obrovskými ostružinami, prohlédli si v nedalekém státním parku parní stroj, kterým se dříve tahaly v lesech klády, a byli jsme ve Fort Bragg v kině na filmu Fahrenheit 9/11.

Redwood National Park

Cestou zpět do kempu jsme zahlédli člověka jedoucího na jednokole - podobném, jako na něm jezdí Večerníček. Dali jsme se s ním do řeči a dozvěděli jsme se, že se jmenuje Lars Clausen a je držitelem dvou světových rekordů. Projel totiž na tomto jednokole všechny státy Spojených států včetně Havaje a Aljašky. Později večer jsme ho navštívili ve stanu a seznámili jsme se i s jeho manželkou a dvěma dětmi, kteří ho na cestách doprovázejí. O den později jsme byli zase na návštěvě u ohně u dvou kanadských manželů, kteří měli dodávku vybavenou pěknou dřevěnou postelí, před kterou se jim nádherně vešla i jejich dvě kola. Tak nějak jsem si to představoval...

Lassen Volcanic National Park

Crater Lake National Park

Národní park Crater Lake se nachází kousek za hranicemi Californie a Oregonu. K návštěvnickému centru parku jsme dorazili kolem poledního. Odtud jsme chtěli vyjet na několikadenní túru na kolech doporučenou v cyklistickém průvodci po západním pobřeží USA Lonely Planet. Tentokrát nebyl problém s parkováním, ale s tím, kde budeme v parku nocovat. V amerických národních parcích se smí na kolech výhradně po silnici a spát mimo kempy se s povolením správy parku sice smí, leč mimo dohled od silnice. A teď co s tím? Navrhovali jsme, že mimo silnici na kolech nepojedeme, ale jen je na místo, kde budeme nocovat, kolo povedeme, ale to neprošlo. Ranger volal několika úrovním svých nadřízených, jestli bychom nemohli dostat nějakou výjimku, ale bohužel. Nakonec jsme se dohodli, že kola zamkneme u silnice a spát do lesa půjdeme sami bez kol. A tak jsme mohli konečně vyrazit.

Nejdříve nás čekalo asi pětikilometrové stoupání na okraj kráteru, kde jsme poprvé uviděli sytou inkoustovou modř Kráterového jezera. Jedna indiánská legenda praví, že tmavě modrý pták Blue Jay býval šedivý, než jednou spadnul do Kráterového jezera. Zůstali jsme chvíli na vyhlídce a jen jsme hleděli okolo sebe na tu nádheru. Už bylo k večeru, a tak jsme moc daleko nejeli. Našli jsme si pěkné místo u lesa, kde jsme si postavili stan, po večeři jsme vytáhli naše brašny s jídlem vysoko na strom a šli jsme spát. Zanedlouho po usnutí mne Jana probudila s tím, že okolo stanu opět někdo nebo něco chodí a že to zní podobně jako ten medvěd tenkrát u Lake Tahoe. Vylezl jsem ze stanu a posvítil baterkou do místa, odkud se šramot ozýval. Úplně jsem ztuhnul, protože jsem neviděl nic jiného, než dvě obrovské žluté oči dobrých dvacet centimetrů od sebe, které hleděly přímo na mne kousek od stanu. Vzpomněl jsem si, jak ranger říkal, že v parku nemají moc problémy s medvědy, více spíš s pumami. Popadnul jsem klacek ležící opodál na zemi a hodil jej směrem ke žlutým očím a velký černý stín zmizel s praskotem v lese. Než jsem opět ulehnul, nasbíral jsem si klacků menší hromadu, abych měl munici pro příští setkání. Po zbytek noci jsme spali jako na vodě. Jana mne vzbudila ještě asi třikrát, že se šelma vrátila, ale pokaždé to už byly jen srnky.

Velkou událostí příštího dne bylo koupání v jezeře. Z okraje kráteru se dá sejít dolů k jezeru jen na jednom místě, odkud vyjíždí na vyhlídkovou plavbu po jezeře motorová loď. My měli lepší program. Popošli jsme kousek za malou zátočinu a v nádherně průhledné vodě jezera jsme si zaplavali. Já jsem si i párkrát skočil do jezera z nedaleké skály. Z jezera jsme si nabrali i pitnou vodu, jak nám poradil ranger. Ostatní návštěvnící na nás nejdříve zvědavě koukali, protože většina lidí si myslí, že se v jezeru koupat nesmí a i kdyby se mohlo, že je voda v jezeře příliš studená. Opak je však pravdou. Že se v jezeže koupat smí jsme věděli od rangera, a přestože nad hladinou jezera byly ještě místy zbytky sněhových závějí, voda už byla, alespoň při hladine, pěkně prohřátá. Po nějaké době se pár dalších odvážlivců osmělilo a když jsme odcházeli, koupala se v jezeře už celá řada lidí.

Butte Falls

Pobyt u Ullomů na farmě se nakonec poněkud protáhl. Hráli jsme si s dětmi, koupali se v blízkém rybníčku, Jana uvařila nějaká česká jídla, z nichž největší úspěch slavily ovocné knedlíky, já pomáhal Brentovi s ohradou za domem a večery jsme strávili diskuzí na nejrůznější témata. Dozvěděli jsme se, že Brent je původem z Haiti a Ruth se narodila v Ekvádoru, odkud se celá rodina před nedávnem vrátila z šestileté misijní cesty. Také jsme shlédli dvě videokazety nesmírně zajímavých přednášek Kena Hovinda, který v nich ostře napadá evoluční teorii a staví proti ní teorii stvoření světa před přibližně 6000 lety, jak učí Bible. S celou rodinou jsme se hodně sblížili a když jsme se loučili, měli jsme slzy na krajíčku. Ullomovi nás zavezli až zpátky ke Kráterovému jezeru, abychom tam naše auto nenechali parkovat o tolik dní déle, než jsme měli dohodnuto. Po rozloučení s Ullomovými jsme zůstali ještě jeden den u jezera, abychom se v něm mohli ještě jednou vykoupat, a pak pokračovali dále do nitra Oregonu.

Bend

Znovu u Ullomů

Den před naším plánovaným odjezdem od Ullomů se u nich na návštěvě zastavili jejich přátelé z Butte Falls Zornsovi a pozvali nás na další den ráno na vyjížďku na koních po okolních lesích, kterou jsme s velkou radostí přijali. Vyjížďka se velmi vydařila. Strávili jsme v sedle větší část dopoledne a mohli jsme si na koních klusat a cválat podle libosti. Zornsovi nás přesvědčili, ať zůstaneme v Butte Falls o den déle a ještě jeden večer strávíme s nimi. Měli jsme výbornou večeři, hráli jsme chvilku na naše hudební nástroje a pak jsme až do dvou do noci hráli kanastu. Z Butte Falls se nám odjíždělo velmi těžko. Moje představy, že v Oregonu jsou lidé trochu jiní než jinde v  USA, se jen potvrdily a my jsme se tu za pár dní sblížili s lidmi více, než za celé tři roky, které jsme strávili v Texasu.

Oregonské pobřeží

Portland

Hlavním programem v Portlandu byly nákupy a zařizování. Potřebovali jsme dokoupit několik věcí na kolo, zejména pár náhradních dílů a brašny Ortlieb, které se nám dosud nepodařilo sehnat. V knihovně jsme přes Internet prodloužili naše cestovní pojištění, došli jsme si na další očkování na naši cestu do Jižní Ameriky a setkali jsme se s mým bývalým kolegou z Wayportu Rodneym. Při našich pochůzkách jsme jeli několikrát tramvají, která nám hned při prvním nastoupení připadala nějaká povědomá, a aby ne - vyrobila ji totiž plzeňská Škodovka.

Nedaleko od Portlandu řeka Columbia vytváří nádherné údolí s řadou vodopádů. Sem vedla naše poslední cyklotúra. Auto s vozíkem jsme nechali zaparkované v Hillsboro v garáži na konečné příměstské dopravy a MAXem jsme dojeli přes celé město až na druhou konečnou do Greshamu. Bylo to velmi pohodlné, protože každý vůz MAXu má dva háky na zavěšení kol. Po historické vyhlídkové silnici jsme projeli údolím a zastavili jsme se u celé řady vodopádů, na které jsme cestou narazili. Nejimpozantnější byly bezesporu vodopády Multnomah Falls, u nichž jsme pobyli o něco déle. Po stezce vedoucí přes kamenný mostík nad dolní částí vodopádů a dále v serpentýnách vzhůru po stráni jsme vystoupili až k vrcholu vodopádů. Přespali jsme v kempu nedaleko za Multnomah Falls a druhý den jsme se stejnou cestou vrátili zpět do Greshamu a dále MAXem k našemu zaparkovanému autu. Cestou MAXem jsme poprvé měli příležitost otestovat naše znalosti španělského jazyka nabyté v posledních měsících z učebnice pro samouky. Mladý Mexikánec, který seděl naproti nám v tramvaji nás slyšel prohodit pár slov španělsky a hned se nás ptal, jestli mluvíme španělsky. On anglicky nemluvil a my tak byli odkázáni jen na to, co my umíme z jazyka španělského. K našemu velkému překvapení nám dokonce občas i rozuměl a my jsme sem tam zase rozuměli jemu. Dozvěděli jsme, jak dlouho je v USA, co dělá, kde bydlí, že španělsky se řekne převaděč coyote a že převedení do z Mexika do USA ho stálo 2500 dolarů.

Po skončení naší túry jsme ještě zůstali dva nebo tři dny v Portlandu. Konečně jsme si také trochu prohlédli město, prošli se po nábřeží, navštívili víkendový trh lidových řemesel a jedno slunečné odpoledne jsme strávili procházkou v městském arboretu a růžových zahradách nad městem. Poslední den před odjezdem z Portlandu jsme potřebovali ještě "zazimovat" kola do vozíku, kde už měla vydržet až do Texasu, a přesunout některé věci za zadního sedadla do kufru a jiné z kufru do vozíku. Během pár dnů měla totiž přijet na měsíc na návštěvu z Čech paní Havlíčková a bez zmíněných přesunů by si ani neměla kam sednout. Vše jsme vykonali v bezpečí střechy nad hlavou v  garáži v Hillsboro, protože už opět poprchávalo a odkládat jsme to už nemohli.

Seattle

Olympic National Park

Náš první výlet na hřeben Hurricane Ridge se navzdory špatné předpovědi počasí velmi vydařil. Na hřeben jsme vyjeli autem a odtud se vyšplahali o něco výše těsně pod vrchol hory Mount Angels. Výhled jsme měli nádherný na všechny strany. V dálce jsme viděli záliv oddělující na tomto místě Kanadu od Spojených států a před našimi nosy hopkalo po stráni několik svišťů. Ohlášené špatné počasí dorazilo až v  okamžiku, kdy za námi opět zaklaply dveře našeho auta.

Jeden den jsme strávili procházkou po malém přístavním městě Port Angeles a další den jsme opět vyrazili na hřeben Hurricane Ridge. Dojeli jsme autem po vymlácené polní cestě k místu zvanému Obstruction Point a odtud jsme podnikli celodenní túru k jednomu z jezer v přilehlém údolí. Cestou jsme opět viděli sviště a kromě nich ještě srnky a nepřeberné množství obrovských zdravých hub, které se však v  národních parcích nesmějí sbírat. Počasí k nám bylo i tentokrát milostivo, to se však mělo brzy změnit.

Další den ráno jsme se probudili do hustého deště, který nás pak provázel delší dobu. Jeden den jsme špatné počasí přečkali v horkých pramenech Sol Duc, kde jsme v horké vodě zůstali naloženi celé odpoledne, a pak jsme se přesunuli do deštného pralesa v západní části parku. Procházku po deštném pralese jsme kvůli dešti zkrátili na minimum, ale i tak jsme byli spokojeni. Všude rostly spousty kapradin, stromy byly ověšeny záclonami z mechu a zblízka jsme si prohlédli menší stádečko elků.

Návštěvu národního parku Olympic jsme ukončili prohlídkou pobřeží a indiánské rezervace La Push. Koupili jsme zde od Indiánů výtečného uzeného lososa, kterého jsme si dali týž den k večeři. Následující den jsme vyráželi na další putování, ale ještě jsme se stavili v knihovně se pokusit, jestli by se nám nepodařilo zjistit, v kterém městě v okolí žila začátkem století oblíbená autorka paní Havlíčkové Betty McDonaldová. Za vydatné pomoci knihovnice jsme zjistili, že hledané město se jmenuje Chimacum a shodou okolností leželo při cestě. Nakonec se nám podařilo najít nejenom Chimacum, ale i silnici pojmenovanou podle známého románu Betty McDonaldové "The Egg and I" a dokonce i pozemek, na kterém kdysi stávala farma, kde Betty žila.

North Cascades

Mount Rainier

Následovali jsme doporučení rangera v North Cascades a kvůli počasí jsme v národním parku Mount Rainier jeli do oblasti Sunrise. Podnikli jsme odpolední túru na Mount Fremont a měli jsme štěstí. Počasí jsme měli nádherné a Mount Rainier se nám ukázal v celé kráse, což prý nebývá obvyklé. Ještě lépe jsme si ho prohlédli o pár dní později při procházce po vyhlídkové stezce v oblasti Paradise, kdy nám počasí rovněž přálo.

Přestože nám počasí právě přálo, mohlo kdykoliv opět začít pršet a nepřestat až do odjezdu paní Havlíčkové, což mělo být ještě více než týden. Rozhodli jsme, že podnikneme noční přesun do sušší oblasti USA do národního parku Yellowstone. Dalším důvodem pro přesun bylo, že jsme chtěli paní Havlíčkové ukázat ještě jiný typ národního parku, než zatím viděla. Olympic, North Cascades a Mount Rainier jsou bezesporu nádherné národní parky, leč všechny tři jsou si trochu podobné - horské hřbety, jezera, rozlehlé lesy. V Yellowstone jsme chtěli paní Havlíčkové ukázat gejzíry, kotle bublajícího vroucího bahna a Yellowstonský Grand Canyon s jeho dvěma mohutnými vodopády. Nám přesun také vyhovoval, protože jsme po odjezdu paní Havlíčkové byli mnohem blíže Texasu a nemuseli jsme tolik spěchat.

Yellowstone

Abychom se dostali z národního parku Mount Rainier do Yellowstonu, museli jsme přejet přibližně třetinu šířky severoamerického kontinentu. Vyjeli jsme v poledne a řídili jsme až do jedné hodiny v noci. Opustili jsme stát Washington a přejeli Idaho a větší část Montany. Noční řízení nám zpříjemňoval měsíc v úplňku, který nádherně osvěcoval okolní hory. Přespali jsme na divoko v lese a další den jsme po dalších asi třech hodinách a zastávce v městečku West Yellowstone dorazili do národního parku, kde nás hned za hranicemi přivítalo stádo bizonů a elků.

První noc v parku byla velmi chladná. Poprvé za naši cestu mrzlo. Celý stan jsme ráno měli pokrytý jinovatkou, která rychle roztávala na vycházejícím slunci. Rychle jsme se přesunuli do údolí gejzírů, kde se nám kromě nesčetných kotlů plné modré vroucí vody podařilo shlédnout i erupce čtyř z pěti gejzírů s předvídatelnými erupcemi. Já s Janou jsme také konečně viděli erupci gejzíru Riverside, který jsme při naší první návštěvě Yellowstonu propásli.

Další den jsme věnovali návštěvě kaňonu Grand Canyon of Yellowstone, který je sice o něco menší než ten skutečný Grand Canyon, ale je neméně ohromující. Od skutečného Grand Canyonu se liší nejenom velikostí, ale i svou žlutou barvou, podle které je ostatně celý park pojmenován. Na dně kaňonu teče řeka Yellowstone River, která v místě dvou tektonických zlomů vytváří ohromné vodopády. Prohlédli jsme si kaňon a vodopády ze všech dostupných vyhlídek včetně stezky Uncle Tom's Trail, kterou jsme při naší minulé návštěvě museli kvůli nepřízni počasí vynechat.

Poslední den v parku jsme dopoledne navštívili kaskády v Mammoth Springs a odpoledne jsme se už přesunuli jižněji do parku Grand Tetons, abychom následující den neměli tolik řízení. Doufali jsme, že zahlédneme alespoň koutkem oka i pohoří Grand Tetons, ale tentokrát jsme měli smůlu. Do parku jsme dorazili až za tmy a druhý den ráno bylo celé pohoří ponořené v mlze. Procházku po parku jsme vyměnili za návštěvu dalších horkých pramenů v Lava Hot Springs. Večer jsme dojeli až k Salt Lake City, kde jsme zcela osamoceni v celém kempu přenocovali. Ani jsme se moc nedivili, že jsme v kempu sami. V noci teplota klesla jistě nejméně na pět stupňů pod nulou.

Ráno jsme se vzbudili ještě skoro za tmy, rychle posnídali a pospíchali do Salt Lake City, abychom stihli nedělní vystoupení světoznámého pěveckého souboru The Mormon Tabernacle Choir. Netušili jsme, že zrovna ten samý víkend mají mormoni jakousi konferenci a vystoupení se koná tam a v Tabernaclu jej přenášeli jen v televizi. Náladu jsme si vylepšili u zákusků v nedaleké kavárně a odpoledne jsme strávili na břehu Velkého slaného jezera. Varovali jsme paní Havlíčkovou, že jezero je špinavé a okolí nehezké, ale chtěla jezero vidět i tak.

Všechno má svůj konec, a tak i návštěva paní Havlíčkové se nachýlila k závěru. Dovezli jsme ji na letiště v Salt Lake City, pomohli jí zařídit hladké přestoupení v Seattlu na její let do Prahy, rozloučili jsme se a byli jsme s Janou opět sami. Měsíc, který s námi paní Havlíčková strávila, utekl jako voda. Měli jsme s Janou radost, že se její návštěva vydařila na výbornou a že se nám podařilo splnit její přání, se kterými do Spojených států přijela. My jsme v Salt Lake City strávili ještě další dva dny. Museli jsme již nutně vyměnit naše sjeté pneumatiky, dokoupit zásoby, nechat vyvolat nashromážděné filmy a několik dalších drobností. Pak nám již nic nebránilo město opustit a vydat se do národních parků na jihu státu Utah.

Capitol Reef

Arches

Postavili jsme si stan v kempu v národním parku a vyrazili na "primitivní" stezku Ďáblovou zahradou. Šli jsme vyschlým korytem potoka a šplhali jsme po uhlazených pískovcových skálách. Cestu nám ukazovali mužíci z narovnaného kamení. Po primitivní stezce jsme došli k Double O Arch, což jsou dva oblouky nad sebou v jedné skalní stěně. Janě se podařilo vyškrábat do horního oblouku, mně ne. Cestou zpět jsme se zastavili u Navajo Arch, Partition Arch a Landscape Arch. Večer jsme si ještě udělali výšlap k pravděpodobně nejznámějšímu oblouku z celého parku Delicate Arch, kde jsme spolu s celou řadou dalších návštěvníků vyčkali západu slunce, abychom na focení měli to "správné světlo". Před odchodem jsme si ještě vlezli do nedalekého oblouku ve skalní stěně a při posledních poprscích zapadajícího slunce jsme zahráli na flétnu Ódu na radost. Příští den dopoledne jsme před opuštěním parku ještě udělali malý okruh okolo oblouků North Window, South Window, Turret Arch a Double Arch.

Z Utahu do Texasu

Několik následujících dní jsme strávili u našich dalších známých v Albuquerque. Jeden večer jsme jim pohlídali malého Míšu, aby si zase po dlouhé době mohli vyrazit někam jen sami dva, a poslední den jsme jeli na výlet do Santa Fé prohlédnout si centrum města postavené ve stylu adobe. Navštívili jsme i nejstarší kostel ve Spojených státech St Miguel Mission, jehož zvon nejspíš slyšel Vinnetou, když ve filmu Poslední výstřel říká umírajícím hlasem "Slyším zvony ze Santa Fé...".

Z Albuquerque jsme měli namířeno již zpátky do Austinu. Cestu jsme zakončili u Janiny bytné Donny, odkud jsme před pěti měsíci na naši cestu vyráželi.

Závěr

Příloha 1: Deník

Příloha 2: Trocha čísel