Pokud si chcete prohlédnout všechny fotky, klikněte sem.

První týden v září letošního roku jsme s Janou jeli na naši letošní druhou dovolenou. Termín byl opět pochopitelně určen svátkem Labor Day, který se v USA slaví první pondělí v září. Tentokrát jsme se chtěli podívat někam dále do exotických krajin. Celá řada našich známých byla na Havaji a moc se jim tam líbilo a tak jsme se rozhodli vydat se tam.

Problémy s vařičem

První dobrodružství nás čekalo hned na letišti. Odlétali jsme v sobotu ráno kolem sedmé hodiny, což znamená, že jsme museli být na letišti nejpozději v půl šesté ráno. Cestou jsme se trochu zpozdili a na letiště jsme dorazili až k šesté. Když jsme podávali zavazadla, zeptali se nás u přepážky, zdali nemáme náhodou v batohu vařič. Bezelstně jsem po pravdě odpověděl, že ano, a to byla chyba. Prý, že do letadla s vařičem nemůžeme a že jej budeme muset nechat na letišti. Vysvětlil jsem, že máme benzínový vařič, ve kterém není žádný benzín, a tudíž, že není nejmenší důvod, abychom si ho nemohli vzít s sebou, protože se vlastně jedná jen o kus kovu. Ukázal jsem jim, že láhev na benzín je čistá a prázdná, oni však trvali na svém. S vařičem jsme cestovali letadlem už mnohokrát - naposledy v květnu do Yellowstonu a nikdy jsme zatím neměli problémy. Nebyl jsem tedy na problémy připraven, neměl jsem žádnou dokumentaci, mohl jsem argumentovat výhradně absurditou jejich postoje. Vyvinula se z toho celkem slušná hádka. Já jsem si rozhodně nechtěl nechat sebrat vařič, který mne stál sto dolarů a navíc - na čem bychom pak vařili. Když byl posléze přivolán vedoucí a pak ještě jeho vedoucí, neochotně nám vařič v batohu ponechali. Ještě jsem se obával, že nám ho seberou, až batoh bude kontrolovat TSA (Transportation Security Agency), ale ti sice batoh otevřeli, ale prohlédli láhev a vrátili vše zpět do batohu. O vařič jsme tedy nepřišli, zato nám málem uletělo letadlo.

Půjčení auta

Nejdříve jsme letěli necelé čtyři hodiny do Los Angeles a odtud jsme letěli dalších skoro pět hodin do Kahului na ostrov Maui. Maui je jeden z osmi větších ostrovů, které spolu s dalšími menšími ostrůvky tvoří havajské soustroví. Do Kahului jsme přiletěli okolo jedné hodiny odpoledne místního času. Vyčkali jsme našich batohů a zavolali jsme do půjčovny, kde jsme měli zamluvené auto. Tentokrát jsme se rozhodli půjčit si starší auto z jedné místní půjčovny, která byla doporučena v průvodci. Havaj je nejchudší stát USA a auta alespoň na Maui spadají v podstatě do dvou kategorií - nablýskaná auta turistů z půjčoven a stará opotřebovaná auta místních. Rozdíl je na Maui, narozdíl od jiných míst v USA, skutečně dobře zřetelný. Půjčit si starší auto nám tak mělo umožnit více splynout s okolím a ještě to bylo nejméně o sto dolarů levnější. Čekali jsme s našimi batohy na chodníku před letištěm a asi po patnácti minutách přisvištěl majitel půjčovny v otřískané popelnici, v montérkách, špinavý od hlavy k patě od spravování auta. Majitel byl správný chlapík, jen vzhled automobilu mne poněkud znervózňoval. Přes město s námi jel jako by nás ukrad', protože zanedlouho poté, co jsme nasedli do jeho vozu, mu volal další zákazník, kterého měl vyzvednout.

Po deseti minutách jsme dorazili na jakési vrakoviště, kde se nacházel větší počet vozů v různém stadiu rozkladu. Jeden z nich měl být náš. Uprostřed stála stavební buňka, ve které byla úřadovna půjčovny. Při vyplňování papírů došlo k drobnému konfliktu. Když jsem domlouval půjčení vozu, tak jsem se explicitně ptal v emailu na to, jestli bude moci řídit i Jana, přestože nemá auto a tudíž ani vlastní pojištění na auto. Prý ano, ale při vyplňování papírů jsme na to narazili znovu a majitel řekl, že Jana řídit nemůže, což bylo nepříjemné. Chlapík se omlouval, že mi v emailu špatně rozuměl, ale že Jana řídit nemůže. Minutku jsme se rozhodovali, jestli se máme vrátit na letiště nebo jestli si auto máme vzít stejně, a pak jsme si ho vzali. Ostrov Maui není zas tak velký, abych to nemohl odřídit jenom já. Pak jsme přistoupili k výběru vozu.

Majitel nám doporučil deset let starou Toyotu Tercel. Prý je to jeho nejspolehlivější auto. Z těch vraků vypadalo i celkem nejlépe a tak jsme si ho vzali. Než jsme se otočili, tak byl majitel pryč. Jel vyzvednout dalšího zákazníka na letiště.

Camp Pecusa a první šnorchlování

Z půjčovny jsme se stavili v supermarketu nakoupit trochu jídla na nadcházejících pár dní a také benzín do vařiče. Pak jsme vyrazili po silnici číslo 30 na jižní pobřeží ostrova. Ostrov v nejužším místě měří od severu k jihu něco málo přes deset kilometrů a na jižním okraji jsme tedy byli raz dva. Podél pobřeží jsme pokračovali dále na západ až do Olowalu, kde jsme chtěli zakempovat. Camp Pecusa jsme napoprvé přejeli, ale místní nám poradili, jak jej najdeme. Camp Pecusa je malý klidný kemp na pláži spravovaný protestantskou církví. V kempu jsou dvě kadibudky, asi 10 většinou neobsazených kempovacích míst, pár stolů a venkovní umývárna. Našli jsme správce a domluvili se s ním prozatím na dvě noci, pak se uvidí. Stany se staví na podložkách z koberce, který je však léty úplně ztvrdlý a zatlouci do něj kolík vyžaduje docela úsilí. Vše se nakonec podařilo a jak jsme postavili stan, tak jsme se honem hrnuli šnorchlovat. Nasadili jsme ploutve, brýle a šnorchly a odpluli asi sto metrů od břehu. Neviděli jsme vůbec nic. Voda byla zakalená rozvířeným pískem a když jsme sem tam narazili na místo, kde bylo lépe vidět, stejně jsme žádné ryby ani korály neviděli. Když jsme se vrátili ke břehu, tak ještě ke všemu se Janě z mořského houpání a slané vody udělalo špatně a zvracela. To nebyl moc slavný začátek.

Lahaina

Osprchovali jsme se a trochu se zotavili. Večer jsme se chtěli jít podívat do nedalekého městečka Lahaina. V kempu jsme se seznámili s dvěma studentkami z Německa, které neměly auto, a tak jsme je do Lahainy vzali s sebou. V Lahaině jsme se rozdělili. Dohodli jsme se, že se sejdeme v půl desáte. My jsme s Janou nejdříve zavítali na večeři do malé italské hospůdky doporučené v průvodci. Výborně jsme si pochutnali a pak jsme se šli projít po městě.

Stanování na havajské pláži zdaleka není tak příjemné, jak by si mnozí mohli představovat. Jednak je strašné vedro a dusno, které nepolevuje ani v noci a ve stanu je ještě o něco hůře než na pláži, kde alespoň fouká vítr. Přes den vedro nevadí, ale na spaní to moc příjemné není. Druhak mořské vlny, kvůli kterým se jezdí serfovat na Havaj, na některých místech bijí do pobřeží s takovou vervou, že to budí ze spaní.

Spáleni sluncem při šnorchlování u černé skály

V neděli jsme se probudili poměrně brzy ráno hlavně díky pětihodinovému časovému posunu oproti Texasu. Byli jsme tomu celkem rádi, protože jsme tak stihli první ranní mši v kostele v Lahaině. Kostelík byl nedaleko od Front Street a v podstatě přes ulici z restaurace, kde jsme minulý večer večeřeli. V kostele byl místo varhan malý balkónek, kde skupina lidí zpívala a hrála na ukulele a havajské bubny. Bylo to príma. Trochu něco jiného než v Austinu. Po mši jsme posnídali v malé hospůdce. Pak jsme se vrátili do kempu, popadli šnorchlovací náčiní a vyrazili na pláž Kaanapali Beach kde u černé skály mělo být jedno z nejlepších míst na šnorchlování na celém ostrově. V Kaanapali je na pláži jeden hotel vedle druhého. Naštěstí podle zákona na Havaji musí všechny pláže zůstat přístupné veřejnosti hotel nehotel. Jak jsou ti ostrované rozumní. Nedopadli tak jako chudáci Mexičani v Cancunu, kde Američani postavili na pláži luxusní hotely, kam až oko dohlédne, a na pláž pouštějí jen hotelové hosty.

Zaparkovali jsme na veřejném, leč velmi důmyslně ukytém parkovišti vedle jednoho hotelu, které jsme našli jen díky našemu skvělému průvodci. Bylo tam všeho všudy asi dvacet míst na parkování, ale zřejmě díky dobrému utajení parkoviště tam bylo jedno místo volné. Zaparkovali jsme, popadli nádobíčko a vydali se po pláži k černé skále. Šnorchlování u skály bylo skvělé. Voda byla úplně průzračná a bylo v ní spoustu ryb nejrůznějších barev a tvarů. Viděli jsme též několik mořských želv, do kterých jsem při potápění šťouchal, ale vůbec je to nevyvádělo z míry. Janu ten den šnorchlování zas až tak moc nebavilo. Dělalo se jí špatně, a tak musela častěji odpočívat. Já jsem však byl ve vodě skoro nepřetržitě několik hodin. Odpoledne už jsme byli z toho oba trochu unavení, ale hlavně nás začaly pomalu pálit zezadu stehna a záda. Záda jsme měli namazaná, ale namazat si stehna zezadu nás nenapadlo, zvlášť když bylo pod mrakem, a jak jsme byli celý den ve vodě na slunci břichem dolů, záda a hlavně nenamazaná stehna dostala co proto. Jana dopadla o něco lépe, protože častěji odpočívala ve stínu. Odjeli jsme z pláže v Kaanapali, kde bylo málo stromů poskytujících stín, a dojeli jsme podél pobřeží dále na západ na další pláž Kapalua Beach, která byla doporučena na jedné webové stránce.

Kapalua Beach

Kapalua Beach je krásná pláž jak vystřižená z časopisu o exotických krajích. Stala se naprosto bezkonkurenčně naší nejoblíbenější pláží. Má tvar půlkruhu, na obou stranách vybíhají do moře útesy z černé lávy, voda je nádherně modrá a průzračná, na pláži je pruh žlutého písku, za kterým je trávník a na něm rostou stromy a palmy. Ke konci dovolené jsme objevili, že na pravé straně pláže je výborné místo na šnorchlování. Zkrátka pohádka. My jsme si to však moc neužívali, protože nás záda a stehna začinala pěkně bolet. V obchůdku na pláži jsme koupili nějaký prostředek na popálení od slunce, ale moc to nepomáhalo. Zbytek dne jsme pak strávili v chládku jedné z palem. Ani vykoupat už jsme se nešli.

Večeře v Aloha Mixed Plate

Navečer jsme se vrátili do Lahainy na večeři. Chtěli jsme vyzkoušet další hospůdku doporučenou v průvodci. Měla být na Front Street s výhledem na moře. Chtěli jsem odtamtud pozorovat západ slunce. Zaparkovali jsme a vydali jsme se ji hledat. Prošli jsme celou ulici od začátku až do konce, ale dostali jsme se jenom k číslu okolo 700 a naše restaurace měla mít číslo 1285. Slunce už zapadlo, protože na Havaji zapadá slunce v sedm hodin večer. Ulice sice pokračovala dále, ale tam už bylo ticho a klid, jen obytné domy a žádné restaurace. Neohroženě jsme pokračovali dále a čím dále jsme šli, tím méně pravděpodbné bylo, že restauraci najdeme. Nakonec jsme přece jen došli do místa, kde bylo pár dalších restaurací a obchodů a mezi nimi i naše kýžená restaurace Aloha Mixed Plate. Restaurace je výhradně venkovní. Hosté sedí na terase pod slunečníky, v přilehlé budově je pouze kuchyně a záchody. Dali jsme si talíř s ochutnávkami různých havajských specialit jako Kalua Pig, Lomi Lomi Salmon, Poi a jako zákusek Haupia. Bylo to všechno moc dobré. Asi v polovině večere začaly z vedlejší restaurace hrát havajské bubny a zahlédli jsme tam i pobíhat několik děvčat oblečených do sukének z banánových listů. Natahovali jsme krky, ale nic moc jsme neviděli. Po večeři tam stále ještě hráli, tak jsme se tam šli podívat. Vyhodili nás docela rychle. Sice jsem nejdříve přispěchavší číšnici zaskočil, když jsem na její otázku, co pro nás může udělat, odvětil, že nic, ale ztracenou řeč rychle našla. Prý tam podávají večeři, po které následuje "pravá havajská" show a toto povyražení stojí $80 a prý mají vyprodáno na týdny dopředu. Vypadli jsme, jak nám bylo doporučeno. Došli jsme pěšky zpět k našemu autu a vrátili se do kempu.

Mraky a děšť při výletu na sopku Haleakala

Noc jsme ještě tak nějak přežili, ale ráno jsme se probudili jako dva mrzáci. Záda a hlavně nohy zezadu jsme měli úplně spálené, že jsme sotva mohli chodit. Do auta jsme nasedali jak osmdesátiletí důchodci. Na koupání v moři jsme neměli nejmenší pomyšlení. Počasí stejně bylo chladnější a vypadalo to, že bude pršet. Rozhodli jsme se tedy ten den vyjet na na vrchol kráteru vyhaslé sopky Haleakala, který se tyčí nad ostrovem do výšky 3055 metrů. Dojeli jsme do Kahului, odkud jsme nejdříve jeli po dálnici, pak jsme odbočili na menší silnici a pak na ještě menší, která v nesčetných serpentýnách šplhá až na vrchol sopky. Cestou začalo pršet a čím jsme stoupali výše, tím bylo chladněji. Dojeli jsme k visitor centru národního parku, které se nachází ještě několik set výškových metrů pod vrcholem. Hustě pršelo, foukal vítr a byla dost zima. Naše sny shlédnout západ a východ slunce z vrcholu kráteru se pomalu rozplývaly. Zeptali jsme se rangerky, jestli nám může říci něco o počasí, jestli má nějakou představu jak dlouho toto počasí může trvat. Řekla nám, že počasí tam nahoře se mění každou minutou a že se nedá vůbec nic předpovídat. Prý může pršet ještě deset minut nebo také tři dny. Sestoupili jsme o něco níže do kempu Hosmer Grove. Postavili jsme za deště stan, vlezli jsme si do stanu a usnuli jsme.

Západ slunce z vrcholu sopky

Probudili jsme se tak někdy mezi pátou a šestou odpoledne. Déšť byl pryč a usmívalo se na nás slunce. Hosmer Grove je malý kempík vedle lesíka, který zasadil na začátku dvacátého století Ralph Hosmer, aby vyzkoušel, jak se v drsných podmínkách na vrcholu sopky bude dařit různým dřevinám. Na malém prostoru vysázel 86 různých druhů stromů. Dvacet druhů přežilo, ale nedařilo se jim natolik, aby se daly komerčně využít. Z různých druhů stromů byl pro nás asi nejzajímavější eukalypt, který já jsem do té doby neviděl. Těch několik eukalyptů v lesíku krásně provonělo celý kemp.

Nasedli jsme do auta a vyjeli na vrchol sopky. Vypadalo to, že západ slunce přece jen uvidíme. Vrchol sopky je téměř úplně holý, pokrytý je jen zvětralou lávou. Sem tam rostou květiny zvané silversword (stříbrný meč), které nerostou nikde jinde na světě. Trvá to 2 až 40 let než květina vyroste a po vykvetení hyne. V minulosti jich na sopce rostla hojnost, ale turisti a živočišné druhy zavlečené z jiných krajin je téměř vyhubili. Na vrcholu je také astronomická observatoř havajské univerzity, která je, bohužel, nepřístupná veřejnosti. Prošli jsme se trochu po vrcholu, udělali pár snímku a sjeli o něco níže na parkoviště. Došli jsme se podívat do kráteru z jeho okraje a byl akorát čas západu slunce. To byl vskutku jedinečný zážitek. Západ slunce bývá normálně pěkný, ale zde byl umocněn tím, že mraky se nacházely pod námi.

Po západu slunce jsme se vrátili do kempu, navečeřeli jsme se a šli jsme spát. Chtěli jsme ráno vstát a jít se podívat ještě na východ slunce. Neměli jsme budíka, a tak kdykoliv se jeden nebo druhý v noci vzbudil, podíval se na hodinky, jestli už není čas. Ač jsem tomu moc večer nevěřil, skutečně se nám tak podařilo vzbudit se ráno ve 4:30. Nasedli jsme do auta a spěchali jsme na vrchol, protože východní obloha už pomalu světlala a z kempu na vrchol to bylo nejméně dvacet minut jízdy. Na vrcholu už byly davy lidí, což nás trochu zaskočilo. Neočekávali jsme, že v půl páté ráno se bude chtít vstávat takovému počtu lidí. Našli jsme si místo u zábradlí před kráterem a čekali jsme zahaleni do našich spacáků se zraky upřenými na východní oblohu. Davy postupně houstly a navíc se poměrně nahlas bavili, čímž se mystický nádech zážitku poněkud vytrácel, nicméně to stejně bylo nádherné. Mraky se válely v údolí, východní obloha se pomalu stávala světlejší a světlejší, pak okraje mraků na obzoru začínaly čím dál silněji zlátnout, až nakonec z nich pomalu vyklouzl sluneční kotouč. Počkali jsme ještě chvíli, a pak jsme šli zpátky k autu.

Po východu slunce

Na parkovišti stálo spoustu dodávek s vleky od nejrůznějších společností, které vyvezou zákazníky a kola na vrchol kráteru, odkud pak turisti po shlédnutí východu slunce na kolech sjedou 50km dolů do údolí. Původně jsme o tom také s Janou uvažovali, ale když jsme viděli, jak to vypadá pak ve skutečnosti, vůbec jsme nelitovali, že jsme tak neučinili. Silnice vedoucí na kráter je uzoučká a jezdí po ní jedno auto za druhým v obou směrech. Vpředu před kolonou cyklistů jede vedoucí, všichni musí jet za ním jeden za druhým, nesmí se předjíždět a kolonu uzavírá dodávka s vlečňákem. Ještě, že jsme se nenechali nalákat. Rozhodl jsem se, že si to aspoň vyfotím. Stál jsem na kraji silnice s připraveným foťákem a čekal jsem až túristi pojedou. Vedoucí výpravy mne viděl a z nějakého mně nepochopitelného důvodu se mu nelíbilo, že si je chci vyfotit. Došel pro rangerku a ta nás zavolala, abychom šli zpět na parkoviště. Neochotně jsem šli, ale schválně jsem se šel rangerky zeptat, proč nás zavolala zpět. Její odpověď byla poněkud absurdní. Prý na silnici stát nemůžeme, protože by nás mohlo něco zajet a těsně vedle silnice na zvětralé lávě a štěrku rovněž ne, protože tam svým necitlivým našlapováním ničíme citlivý ekosystém národního parku.

Dále jsme neotáleli, nasedli jsme do auta a jeli jsme zpět do kempu. Zrovna přijeli s hovnocucem vyčerpávat kadibudky a jemnou vůni eukalyptů přebila vůně úplně jiná. Vzali jsme si tedy jídlo a popošli jsme s ním dále do lesíka, kde jsme posnídali ve stínu vysokých eukalyptů. Pak jsme sbalili stan a vydali se zpět do horka v údolí. Vzhledem k tomu, že jsme stále sotva chodili, jsme upustili od plánované túry na dno kráteru a rozhodli jsme se, že ze sopky pojedeme podél severovýchodního pobřeží ostrova směrem do vesnice Hana.

Cesta do Hany

Havajské ostrovy jsou jakési skalní hradby uprostřed širého Tichého oceánu, o které se rozráží mraky přivívané větry neustále z jednoho směru. Mraky při nárazu na skalní hradbu kondenzují a v jedné části ostrova tak neustále prší, zatímco v jiné části ostrova nespadne kapka, jak je rok dlouhý. Část ostrova tak pokrývá tropický dešťový prales, zatímco o třicet kilometrů dále je vysušená poušť. Silnice do Hany je vyhledávána turisty hlavně proto, že projíždí právě zmíněným dešťovým pralesem. Je to úzká silnička klikatící se podél pobřeží, kde se sotva vejdou dvě auta vedle sebe. Každá zátočina nabízí úchvatné pohledy na strmé rokle vyhloubené potoky tekoucími z hor, které jsou pokryté tropickou vegetací. V každé zátočince je obvykle malý kamenný most přes potok, na který se vejde jen jedno auto a z mostu je často možné vidět vodopád a pod ním malé jezírko.

V jezírkách pod vodopády se podle průvodce lidé koupou, ale nás to ke koupání příliš nelákalo. Jezírka při bližším pohledu byly spíš takové bahnité louže. Bylo vedro a dusno a my jsme se opravdu chtěli v některém jezírku smočit a několikrát jsme s plavkami vystartovali podél potoka k jezírku, abychom se u jezírka obrátili na patě a šli zpět. Nevím, jestli to bylo tím, že bylo po dešti, ale nás to tedy ke koupání nelákalo ani u jednoho. Cesta podél pobřeží byla skutečně nádherná, radost nám kalil jen nekonečný proud dalších turistů, zejména mladých párů v nablýskaných cabrioletech. Všichni Američani totiž, pokud se na Havaji rovnou neberou, tak tam alespoň nezbytně nutně musí strávit líbánky, jinak by jejich manželské štěstí bylo závažně ohroženo. A to jsme přijeli na Maui mimo sezónu. Jak pak vypadá sezóna si umím jen těžko představit.

Výrobce košíků

Cestou jsme se zastavili v Kaumahina State Wayside Park, který podle průvodce není dobrý k ničemu jinému, než aby se zde člověk protáhl a došel si na záchod do jedné z kadibudek. Je odtud také pěkný výhled na poloostrov Keanae. Nás zaujal pán, který ve stínu stromů pletl a prodával košíky z palmových listů. Dali jsme se s ním na chvíli do řeči. Jeho slova, kterými popisoval svůj životní styl, ve mně velmi rezonovala. V klidu si skromně žije, chodí po pralese nebo se koupat do moře, a když potřebuje peníze, uplete pár košíků. Palmové listí prý kupuje za babku od nějakých lidí, uplést košík mu trvá asi hodinu a prodá ho turistům za $12. Takový hodinový příjem nemá ani leckterá úřednice v bance a ještě z toho musí zaplatit daně, kterými se košíkář zcela očividně nezabývá. Košíky jdou na dračku a domů „z práce“ chodí zřídkakdy po obědě. Tomu říkám život. Klídek a pohoda.

Poloostrov Keanae

Pokračovali jsme dále podél pobřeží. Odbočili jsme z hlavní silnice na malou silničku, abychom si prohlédli zblízka poloostrov Keanae. Projeli jsme malou vesničkou a přijeli jsme k malému kostelíku s názvem Lanakila Ihiihi o Lehova Ona Kaua (triviální, že?) postavenému v roce 1860 z korálů a lávových kamenů. Nedaleko od kostelíka jsou krásné lávové útesy o které se tříští mořské vlny. Vrátili jsme se zpět na hlavní silnici a po pár mílích jsme odbočili na Ulaino Road. Tato prašná cesta vede směrem k moři, kde podle průvodce měl být „ráj na zemi“ – Blue Pool, nádherný vodopád s křišťálovým sladkovodním jezírkem pod ním.

Blue Pool

Prašná cesta se neustále zhoršovala, až jsme se rozhodli zaparkovat a zbytek dojít pěšky. Pak jsme ale viděli několik aut přijíždějících ze směru, kam jsme my měli namířeno. Na jedno jsme mávli a zeptali se, jestli se dá dojet až na konec. Prý ano, a tak jsme se vrátili k autu a dojeli to. Místy to bylo docela husté, ale šlo to. S novým autem z půjčovny bych se bál, ale s naším otlučeným pekáčem jsem si to troufnul. Vzali jsme si plavky, došli na pláž a po kamenité pláži jsme šli dalších asi tři sta metrů, až jsme dorazili k vodopádu s jezírkem. Tentokrát průvodce trefil do černého. Jezírko bylo skutečně krásné, průzračně čisté a osvěživě chladné.

Ochutnávka kokosového mléka

Od jezírka jsme se vrátili o pár mil zpět. Dostali jsme hlad a cestou jsme u silnice viděli několik stánků. Koupili jsme si špíz z grilované ryby a Kalua Pig sandwich. Pak jsme si dali ještě sušenku u vedlejšího stánku a zakončili jsme to kokosem u posledního stánku. Paní nám z kokosu nejdříve odsekla mačetou špičku, abychom mohli brčkem vypít kokosové mléko, a pak ořech rozsekla vejpůl a my jsem lžící vydlabali měkoučký kokosový ořech. Ani mléko ani mladý ořech vůbec nechutnaly jako kokos, spíš to bylo takové neutrální, nijaké, možná trochu nakyslé.

Wainapanapa State Park

Od stánků jsme jeli rovnou do státního parku Wainapanapa State Park. Nebyli jsme si jisti, jestli tam budeme moci zakempovat, protože teoreticky jsme si měli vyžádat povolení dopředu v Kahului. Naštěstí byl v tomto kempu stejný systém, na jaký jsme zvyklí z jiných státních parků. Zaregistrovali jsme se na místě, do registračního formuláře jsme zabalili pět dolarů a vše vhodili do připravené schránky. Stan jsme si postavili pod stromy, ze kterých padaly jakési tuhé podlouhlé plody zhruba velikosti větší švestky. Zem jimi byla úplně poseta. Stan jsme postavili a šli jsme se podívat na pláž s černým pískem. Už se pomalu stmívalo a bylo tam vyvěšené varování, že na tomto místě je silný proud a několik lidí tam prý utonulo, tak jsme se ani koupat už nešli. Po krátké procházce se nám ještě nechtělo jít spát a navíc jsme dostali ještě hlad. Dojeli jsme autem do městečka Hana, kde sice nemělo být kromě jednoho drahého hotelu vůbec nic, ale my jsme doufali, že tam na něco přece jen nenarazíme. Stavili jsme se v hotelu, ale restaurace tam byla vskutku neúnosně drahá. Projeli jsme městečkem až na konec, ale na nic jsme nenarazili. Cestou zpět jsme si všimli, že buď někdo pořádá na zahradě u silnice párty nebo tam má nějaký stánek s grilovaným masem. Zajeli jsme do zahrady a opatrně jsme se došli zeptat, jestli se jedná o soukromou párty. Řekli nám, že nikoli a že prodávají grilované kuře s rýží a k tomu coca-colu, čímž jsme rozhodně nepohrdli. Najedli jsme se, prohodili pár slov s místními a jeli zpět do parku.

Hana

Ve středu ráno jsme po snídani v kempu dojeli do Hany, kde skutečně kromě domků místních, hotelu a jednoho či dvou krámků se smíšeným zbožím není vůbec nic. To je poměrně pozoruhodné, protože snad každý turista, který přijede na Maui, se do Hany jede podívat. Všechna ostatní města a městečka na Maui z turistického ruchu žijí a v Haně nechávájí turisty projet městem aniž by tam utratili jediný cent. Místní nám říkali, že prý to tak chtějí, že nechtějí, aby se poklidné ospalé městečko, ze kterého jsou všichni turisti pryč se západem slunce, změnilo v turistické centrum jako je Kihei nebo Lahaina. V Haně jsme se dojeli podívat na pláž, ale nebyla nic moc.

Red Sand Beach

V průvodci jsme se dočetli, že o kousek dál má být pěkná pláž s červeným pískem, jedna ze dvou na Maui, kde se lidé koupají bez plavek. Zaparkovali jsme na doporučeném místě, ale chvíli nám trvalo, než jsme našli, kam vlastně máme jít. Museli jsme přejít louku za areálem domu důchodců a v koutě louky začínala pěšinka, která nejdříve vedla okolo starého japonského hřbitova, a pak se vinula podél strmého útesu až za zatáčkou vyústila na velmi pěkné skryté pláži s pískem cihlové barvy. Zátoka byla částečně chráněna před divokými mořskými vlnami útesy z černé lávy, ale stejně byla voda v zátoce dost divoká. Na pláži byly jen dva další páry. Svlékli jsme šatstvo a vběhli jsme do moře. Zaplavali jsme si v zátoce, opět se oblékli a vrátili jsme se k autu. Pak jsme dojeli na pláž do Hany, kterou jsme dříve pohrdli, abychom se tam osprchovali.

Kahanu Gardens

Náš další plán byl navštívit Kahanu Gardens a Piilanihale Heiau. Kahanu Gardens je botanická zahrada spravovaná neziskovou organizací National Tropical Botanical Garden Group, která se zaměřuje na ochranu a propagaci zvláštních a ohrožených druhů tropických rostlin a dřevin. Uprostřed botanické zahrady se rozprostíral Piilanihale Heiau, což je největší chrám na Havaji. Náhorní plošina chrámu má velikost dvou fotbalových hřišť. Botanická zahrada mne zas až tak moc nebavila, protože jsem si myslel, že uvidíme ananas, kokos, papáju, guavu, chlebovník a další stromy a rostliny běžné na Havaji. Místo toho jsme viděli celou řadu stromů a keřů, které jsme nikdy neviděli a jejichž název jsme nikdy neslyšeli. Pochopitelně jsme si tak z expozice nezapamatovali vůbec nic. Papáju a chlebovník (viz foto) jsme sice také našli, ale nebyly to označené exponáty, ale prostě stromy, které tam někde rostly. Chrám byl nepřístupný veřejnosti a viděli jsme z něj jen postranní zeď z lávových kamenů.

Hamoa Beach

Z botanické zahrady jsme jeli na pláž Hamoa Beach. Tam to bylo moc pěkné. Na Maui mají na plážích písky čtyř různých barev – černý, šedivý, červený a žlutý. Tato pláž měla písek šedivý. Na tuto pláž vozí hosty z hotelu v Haně, ale pláž je přístupná všem. Plavali jsme v moři, blbli ve vlnách a relaxovali jsme na pláži ve stínu stromů. Na pláži jsme strávili asi dvě hodiny. Pak jsme popojeli dál.

Venus Pool

Průvodce nám radil, ať zaparkujeme před jedním z mostů, prolezeme plotem a po pěšině jsme měli dojít k jezírku Venus Pool, které v minulosti měli využívat ke koupání příslušníci havajské královské rodiny. Uposlechli jsme rad průvodce a udělali jsme dobře. Našli jsme překrásnou mořskou zátoku kolem dokola chráněnou skalami. Voda v jezírku byla ale mořská a nám už se do slané vody nechtělo, a tak jsme se tam ani nevykoupali. Chvíli jsme poseděli a jeli jsme dál. Kousek dál stál u silnice stánek, kde prodávali koktejly z čerstvého ovoce, kokosového mléka a dalších přísad. Prodavač se nás zeptal, odkud jsme, a když jsme mu řekli, že z České republiky, tak mávnul rukou k odcházejícímu páru a povídá: "Tamti jsou také z České republiky." To bylo překvapení. Chvíli jsme si s nimi povídali. Bydlí v Chicagu, na Havaj jeli na dovolenou a na Maui strávili jen dva dny. Večer už měli odlétat zase na nějaký jiný ostrov.

Oheo Gulch

O pár kilometrů dál byl cíl naší středeční cesty – Oheo Gulch. Říčka Oheo Stream se tu zařezává do krajiny hustě porostlé tropickou vegetací a vytváří tu nádhernou kaskádu vodopádů a jezírek. Oheo Gulch je součástí národního parku Haleakala National Park. Do nedávné doby bylo toto místo nazýváno Seven Sacred Pools (Sedm posvátných jezírek), což mělo v uších turistů znít lépe než Oheo Gulch. Jezírek je sice celkem 24 a ne sedm a jezírka nikdy nebyla posvátná, ale to evidentně nikomu nevadilo.

Ze všeho nejdříve jsme sjeli po rozmlácené polní cestě do kempu na pobřeží a postavili si stan na kraji louky ve stínu stromů hala. Jel okolo ranger, od kterého jsem se dozvěděl, že ani nemusíme nic platit, protože máme do národních parků celoroční vstupenku. Když jsme měli stan postaven, vyjeli jsme zpět nahoru na parkoviště v národním parku, odkud jsme se došli podívat k několika nejbližším jezírkům. Koupání jsme odložili až na další den ráno, protože se tam koupala spousta lidí a ráno jich mělo podle průvodce být výrazně méně. Uvařili jsme si u stolu poblíž parkoviště polévku k večeři, vrátili jsme se do kempu a před spaním jsme se ještě šli projít podél pobřeží, poslouchali jsme hukot příboje narážejícího na skály pod námi a pozorovali hvězdnatou oblohu nad námi. Na Havaji už má být nad obzorem vidět Jižní kříž, ale nevěděli jsme, kde ho hledat.

Půlnoční překvapení

V noci mne probudil pocit, že mi něco leze po ruce. Instinktivně jsem to smetl na podlahu stanu a hmátl po baterce. Jana se probudila, já jsem vysvětlil, že si myslím, že máme ve stanu hmyz větších rozměrů, a začali jsme ho hledat. Za chvíli jsme zjistili, že ho má Jana na rameni. Když jsem to uviděl, otřásl jsem se hnusem. Byla to asi dvacet centimetrů dlouhá a asi půl centimetru široká hnědá housenka či stonožka, jakou známe z filmů s Indiana Jonesem, který při svých dobrodužstvích nezřídka zapadl do takovýchto potvor po pás. Smetli jsme potvoru z Jany zpět na podlahu stanu a chtěli jsme ji chytit. To se nám však moc nedařilo, protože stonožka jezdila po stanu jako fretka. Nakonec jsme ji ulovili do obalu od spacáku a vyhodili ze stanu ven. Prohlédli jsme stan, jestli jich tam není víc, a spali jsme dál.

Pipiwai Trail

Ve čtvrtek ráno jsme se šli nejdříve vykoupat do jezírka. Bylo to velmi příjemné a osvěžující. Průvodce nám dobře poradil, abychom šli ráno. Kromě nás tam byli asi dva nebo tři lidi. Předcházející den odpoledne tam bylo národa jako na Václaváku. Po koupeli jsme se vydali po stezce Pipiwai Trail k vodopádům Makahiku Falls, které jsou asi dvacet minut proti proudu říčky Oheo stream. Na stezce všude ležely spousty guáv, které přezrálé padaly z okolních stromů. K vodopádům jsme došli za chvilku. Říčka tam strmě padá ze skalního útesu do 70-ti metrové propasti. Přestože jsou v parku i u vodopádů varování, že na dně jezírka pod vodopádem jsou kameny a ještě nikdo, kdo skočil z vodopádu dolů, se živý nevynořil, každý rok to někdo zkusí.

Pokračovali jsme dále po stezce, ale ta zdánlivě končila u jednoho z jezírek nad vodopádem. Zde jsme potkali skupinu mladých lidí, kteří nám řekli, že stezka se nedaleko rozdvojuje a my jsme se jen vydali špatným směrem. Také nám řekli, že si výlet po stezce dál rozhodně nemáme nechat ujít, že vodopád na konci je velmi pěkný a stezka k němu prochází bambusovým lesem. Vrátili jsme se zpět, našli místo, kde se stezka rozdvojovala a vydali se správným směrem. Po chvíli jsme došli k velikému banyan tree a za dalších asi dvacet minut jsme došli k lávce přes říčku, na jejímž druhém břehu začínal bambusový les. To bylo opravdu něco. Kromě bambusu tam nic jiného nerostlo. Jednotlivé bambusy byly tak dvacet metů vysoké a byly jeden vedle druhého. Přestože bylo horko, v bambusovém lese bylo vlhko a příjemný chládek. Lesem byla prosekaná stezka, po které jsme za nějakých dalších patnáct minut došli ke 130 metrů vysokým vodopádům Waimoku Falls, které jsou první v kaskádě vodopádů a jezírek v Oheo Gulch.

Koupel v jezírku pod vodopádem

Při zpáteční cestě jsme v jednom místě zaslechli hlasy z hlubiny, kde na dně bylo jedno z jezírek. Slezli jsme, kam až se dalo, ale nenašli jsme žádné místo, kde by se dalo slézt až dolů k vodě. Zahalekali jsme na postavy v jezírku a zeptali se, jak se tam dostali. Z posunků jsme vyrozuměli, že se tam dostali zespoda z nižšího jezírka, které přeplavali. Vrátili jsme se na místo, kde jsme potkali skupinku lidí, co nám poradili cestu. Přelezli jsme po skále a kořenech stromů k vyššímu jezírku. To jsme přeplavali, vylezli po nízkém vodopádu do jezírka nad ním a po pár tempech jsme se vynořili na místě, které jsme viděli zeshora. Byla to nádhera. Průzračné hluboké jezírko pod vodopádem ze všech stran uzavřené strmými skálami a my jsme jej měli sami pro sebe. Na jedné straně skála vytvářela převis či jakousi jeskyni, do které se dalo vplout. Strávili jsme tam asi hodinu. Plavali jsme kolem dokola a obdivovali nádherně čistou vodu a užívali si dovolené plnými doušky. Vrátili jsme se stejnou cestou zpět na stezku a ještě, než jsme se vydali úplně na zpáteční cestu, jsme skočili „naše“ jezírko vyfotit, ale zeshora je dolů špatně vidět a fotky z tohoto nádherného místa moc nevyšly.

Piilani Highway

Rozloučili jsme se s Oheo Gulch, zamáčkli jsme slzu a vydali se na další cestu. Do Kahului jsme se mohli vrátit buď po silnici, po které jsme přijeli, nebo po Piilani Highway. Highway je však velmi nadnesený název. Jedná se o uzounkou klikatou silničku podél skalních útesů, jejíž asfaltový povrch se skládá výhradně z výmolů a záplat, místy chybí asfalt úplně a silnice se mění ve vymletou polní cestu. Rychlostní limit je často snížen až na 5 mph a v zatáčkách je přikázáno troubit. Mnohé automapy tuto silnici označují jako neprůjezdnou a půjčovny aut ve svých smlouvách výslovně zakazují po této silnici jezdit. Poslední výspou civilizace je vesnička Kipahulu a odtud Piilani Highway projíždí několik desítek kilometrů horkou vyprahlou pustinou, kde není ani živáčka, než dosáhne opět civilizace. Pochopitelně, že jsme se rozhodli to projet tudy. Kdybychom měli nové auto z půjčovny, jaké si půjčujeme obvykle, asi bychom se neodvážili, ale s naším otlučeným pekáčem jsme si troufli. Místo rozsáhlé výpůjční smlouvy jsme měli jen takový cár papíru. Co jsme však nevěděli je, že i na něm bylo napsáno, že tam s naším autem nesmíme. Dojet na konec Piilani Highway do vesničky Keokea nám trvalo asi tři hodiny. Cestou jsme se stavili jen v malém obchůdku u cesty, kde jsme si koupili jakési velmi nedobré pití v plechovce, ale jinak nebylo kvůli čemu zastavovat. Když jsme dojeli do Keokea, oba jsme už měli žaludek trochu na vodě z nekonečných zákrut. Zastavili jsme se u první kavárničky, kterou jsme uviděli. Chvíli jsme si odpočinuli dali si něco drobného k jídlu.

Ananasová farma

Keokea je jedna z malých vesnic v kopcích na svazích sopky. V kopcích není takové horko jako na pobřeží a vesměs tu bydlí farmáři. Projeli jsme trochu vesničky a stavili jsme se v Kule v kostele Holy Ghost Church, který je zajímavý tím, že jeho půdorys má tvar osmiúhelníku. Odtud jsme se jeli podívat do Haliimaile, kde mělo být malé muzeum pěstování ananasu. Ananas je spolu s cukrovou třtinou nejobvyklejší plodinou na Maui, ale my jsme ananasové plantáže zatím buď neviděli, nebo pokud viděli, tak jsme nevěděli, že to je ananas. Na uvedené adrese jsme našli několik budov, které ze všeho nejvíce připomínaly JZD. Zaparkovali jsme u plotu, kde bylo napsáno Visitor Parking, ale neviděli jsme, kam bychom měli jít. Vlezli jsme tedy do jedněch otevřených dveří, ale nikoho jsme nikde neviděli. Zavolali jsme nahlas jestli tam někdo je. Po chvíli vyšel ven nějaký pán a zeptal se, co pro nás může udělat. My jsme řekli, že jsme se přijeli podívat do muzea a že jsme nikdy neviděli rostoucí ananas. Pán byl velmi laskavý. Vzal nás na přilehlé pole, ukázal nám, jak ananasy rostou, a řekl nám spoustu zajímavého o tom, jak se ananasy pěstují a sklízí. Ananasy se nepěstují ze semen, jak jsem se mylně domníval, ale z ananasu se utrhne ten zelený vršek a zasadí se do země. Zapustí kořeny a vyroste z něj nová rostlina. Pvní ananasy se urodí za dva roky a sklízejí se ručně. Po exkurzi nás pán zavedl do jejich firemního obchůdku, kde jsme mu poděkovali a rozloučili se s ním. V obchůdku jsme si koupili velký zralý ananas a plechovku ananasového džusu. Prodavačky byly překvapené, když jsme jim řekli, že jsme je našli podle průvodce a všechny si chtěly přečíst, co se o nich v našem průvodci píše.

Zklamání na letišti

Z Haliimaile jsme jeli do Kahului na letiště. Měli jsme v úmyslu v pátek nebo v sobotu jet si prohlédnout aktivní sopky na ostrově Hawaii. Představoval jsem si - a mé představy mi potvrdili před dovolenou i kolegové v práci - že cestovat mezi jednotlivými ostrovy havajského soustroví je jednoduché a levné, že tam jezdí trajekty, každou chvíli létají letadla apod. Na letišti jsme si tedy chtěli koupit letenky tak, abychom mohli na ostrově Hawaii strávit celý jeden den od rána až do pozdního večera. Na letišti jsme se bohužel dozvěděli, že tak jednoduché to bývalo, ale už není. Letecké společnosti zrušily spousty letů a hlavně zrušili též přimé lety mezi ostrovy, musí se teď přestupovat v Honolulu. Letenky se musí zamlouvat dopředu a nejsou nijak levné. Zkrátka dostat se na padesát kilometrů vzdálený ostrov je v podstatě stejně komplikované a i skoro stejně drahé, jako dostat se z Austinu do Chicaga. Vyzkoušeli jsme Aloha Airlines i Hawaiian Airlines, ale letenek měly jen pár v naprosto nevyhovující časy a přišlo by nás to oba na $400, tak jsme se s myšlenkou výletu na Big Island, jak se také říká ostrovu Hawaii, protože je větší než všechny ostatní ostrovy dohromady, pomalu rozloučili. Jak jsme pak zjistili, z Maui jezdí lodě jen na Molokai a Lanai, ale na Hawaii ne a tím se představa výletu na sousední ostrov rozplynula úplně. Ani nás to zas až tak moc nemrzelo. Na Maui bylo krásně a měli jsme spoustu jiných věcí, které jsme mohli podniknout a tekoucí lávu jistě uvidíme někdy v budoucnosti jinde.

Znova v kempu Hosmer Grove

Moc se nám nechtělo spát ve vedru na pláž a rozhodli jsme se tedy, že raději vyjedem na sopku do kempu Hosmer Grove, kde jsme už jednou spali a moc se nám tam líbilo. Stejně jsme byli už v Kahului a do kempu Pecusa na pláži to bylo jen o něco blíž než do Hosmer Grove. Cestou jsme se ještě stavili v supermarketu pro ingredience na přípravu tropického koktejlu. Vyjeli jsme do kempu a postavili stan. V kempu byla také taková otevřená bouda, která trochu vypadala jako autobusová zastávka. Uvnitř boudy byla dva stoly s lavicemi a před boudou ohniště s roštem, ve kterém ještě doutnaly uhlíky. Rozfoukali jsme z nich oheň, popíjeli jsme koktejl a nasávali vůni pálících se eukalyptových listů, které jsme přidávali do ohně.

Ráno jsme si šli do boudy udělat snídani. Seděl tam nějaký další pár. Dali jsme se s nimi do řeči. Zjistili jsme, že jsou ze Švýcarska a v současné době jsou na cestě kolem světa. Už byli v Austrálii a na Novém Zélandu. Vyměnili jsme si navzájem naše cestovatelské zkušenosti. Dozvěděli jsme se, že jim na Maui nějaký místní jen tak z hecu rozbil šutrem přední sklo u auta. Prostě jen tak šel okolo, popadnul kámen, mrsknul jim ho do předního skla a šel dál. Ostrované mají totiž k turistům velmi zajímavý postoj. Turisty moc rádi nemají, ale mají rádi jejich peníze. Když jsme to poslouchali, znovu jsme si pogratulovali k naší volbě půjčit si starý křáp.

Šnorchlování v přírodní rezervaci Ahihi-Kinau

Po snídani jsme sbalili stan, sjeli ze sopky dolů a jeli šnorchlovat do přírodní rezervace Ahihi-Kinau Natural Area Reserve, která se nechází v jižní časti ostrova. Cestou jsme se stavili pro opalovací krém s ochranným faktorem 50 a před šnorchlováním jsme se jím řádně natřeli a stejně jsme šnorchlovali raději v tričku a já i s pokrývkou hlavy. Šnorchlovali jsme v malé zátočině hned vedle silnice a viděli jsme spoustu barevných ryb a korálů. Mně se podařilo zahlédnout i chobotnici a murénu a viděl jsme i plochou rybu písečné barvy, která plula těsně nade dnem a zavrtala se těsně pod povrch dna a úplně splynula s okolím. Když jsme se vyšnorchlovali dosytosti, jeli jsme na další doporučenou pláž Wailea Beach. Ta se nám moc nezamlouvala, a tak jsme popojeli na Maluaka Beach. Ta byla pěkná a strávili jsme tam asi dvě hodiny, ale nebyla tak pěkná jako naše oblíbená pláž Kapalua Beach. Večer jsme kousek popojeli a v jednom z parků na pobřeží jsme si udělali na našem vařiči špagety k večeři. Z parku jsme jeli do kempu Pecusa. Bylo už dávno po setmění a v kempu je teoreticky možné se ubytovat jen do pěti hodin odpoledne, ale správce nás naštěstí nevyhnal. Zaplatili jsme rovnou i sobotní noc, abychom měli o nocleh postaráno až do konce dovolené.

Severozápadní okraj Maui

V sobotu ráno jsme dojeli do Lahainy, odkud jsem z budky zatelefonoval bráchovi. Bylo to docela zvláštní. Havaj je přesně na opačné straně zeměkoule než Česká republika. Časový rozdíl činí plných dvanáct hodin. Když jsem bráchovi volal, na Maui bylo deset hodin ráno, ale v Čechách už bylo deset hodin večer, a přesto jsme spolu mluvili, jako kdybych mu volal z vedlejší vesnice. Z Lahainy jsme dojeli na naši oblíbenou pláž Kapalua Beach, kde jsme se vykoupali, a pokračovali jsme dál na západ. Chtěli jsme objet severozápadní okraj ostrova, kde měla být krajina zase trochu jiná než jinde.

Silnice byla opět uzoučká a vinula se podél pobřežních útesů. Krajina zde nabyla tak zelená a šťavnatá jako v deštném pralese na opačném konci ostrova, ale ani tak vysušená jako v jiných částech. Po asi půlhodinové jízdě jsme dojeli k malé vesničce v údolí u mořského zálivu s názvem Kahakuloa. Kolem silnice zde stálo pár domků, kostelík a ke konci vesnice stánek, kde prodávali banana bread (sladký moučník, něco jako český perník nebo bábovka). Silnice byla uzoučká, muselo se jet velmi pomalu a krámek byl v zatáčce. Prodavačka tak na každé okolo jedoucí auto mohla zakřičet „banana bread“. Zastavili jsme a šli se podívat na ten zázrak. Na cedulích okolo byly okopírované části z nějakého průvodce, kde se píše, že je to nejlepší banana bread na celé planetě. Koupili jsme si dva a něco k pití a jeden jsme zdlábli hned na místě u stolečku. Jestli byl nejlepší na celé planetě, nevím, ale byl skutečně velmi dobrý. Z Kahakuloa jsme pokračovali dále. Krajina byla pěkná a výhledy na moře rovněž. Postupně jsme okolo pobřeží dojeli do Kahului a pak zpět na naši pláž Kapalua Beach. Objeli jsme tak během necelých tří hodin menší z poloostrovů, které dohromady tvoří ostrov Maui.

Šnorchlování na Kapalua Beach

Já jsem si vzal s sebou na pláž šnorchlovací nádobíčko, Jana ne. Prý, jestli tam bude něco extrémě zajímavého, ať jí řeknu a ona si pro něj dojde do auta. Odplaval jsem na pravý okraj pláže k útesům a objevil jsem tam nejlepší místo na šnorchlování, na jaké jsme na Maui narazili. Jinde bylo velké množství různých ryb, ale korálů nebylo tolik. Zde bylo ryb stejně jako jinde, ale korálů mnohem více. Našel jsem i korál, který byl úplně blankytně modrý. Doplaval jsem k Janě říci jí, co jsem objevil, ale moc se jí nechtělo, chtěla psát pohledy, aby je nemusela psát v letadle jako minule. Když jsem pro ni pak šel podruhé, tak jsem ji nenašel. Už byla ve vodě i se šnorchlem. Šnorchlovali jsme až skoro do západu slunce. Pak jsme se osprchovali a začali přemýšlet o tom, kam si půjdeme dát večeři. Chtěli jsme jít na nějakou fakt prímovou, protože to byl poslední večer. Všechny tipy z průvodce jsme už vyčerpali, a tak jsme se rozhodli, že půjdeme opět do Aloha Mixed Plate, kde se nám tak líbilo. Dali jsme si nějakou jinou specialitu a z vedlejší restaurace nám k tomu hráli na havajské bubny. Pak jsme se šli ještě trochu projít po Lahaině a jeli jsme zpět do kempu.

Poslední den

V neděli ráno jsme se v kempu nasnídali a jeli jsme do Lahainy na mši a po mši jsme jeli opět na Kapalua Beach. Letadlo nám odlétalo až v pět hodin odpoledne a měli jsme tak čas se ještě vykoupat naposledy v moři. Šnorchlovali jsme na stejném místě jako předešlý den asi do půl druhé. Pak jsme se rozloučili s naší pláží a vyrazili směrem k letišti. Cestou jsme se ještě stavili v kempu Pecusa, kde jsme všechno sbalili do batohů a pak už jsme jeli zpět do naší půjčovny. Do půjčovny jsme dorazili před třetí hodinou. Majitel tam pracoval na nějakém autě a už z dálky nás informoval, že je neděle a on tudíž nepracuje. Trochu jsem tomu nerozuměl, protože se právě hrabal v motoru jednoho ze svých četných vraků. Vysvětlil nám, že nás nepoveze na letiště on, ale že si máme zavolat kolegu telefonem. Kolega dorazil asi během deseti minut. Žádné formality s předáváním auta se nekonaly. Auto jsme přivezli v jednom kuse, to jim úplně stačilo. Vzal si od nás klíčky a odvezl nás na letiště.

Opět trable s vařičem

Na letišti jsme museli projít zemědělskou inspekcí, abychom se nesnažili propašovat z Maui na kontinent nějaké exotické druhy rostlin. Zrentgenovali nám batohy a přilepili na ně zelený lísteček. Pak jsme se dostavili k přepážce American Airlines, kde došlo opět k menšímu dramatu okolo našeho vařiče. Tentokrát jsem byl lépe připraven, stejně jsme ale o vařič přišli. Nic nepomohlo poukazování na dokument, který byl k dispozici na přepážce, na kterém je napsáno, že se nemohou přepravovat „vařiče s palivem“, z čehož logicky vyplývá, že bez paliva se přepravovat smí. Tentokrát jsme prohráli. Vařič sebrali a odnesli. Byl jsem rozzuřen na nejvyšší míru. Když nám zavazadla převzali, chtěl jsem po nich vařič zpět. Nevěděl jsem, co s ním, ale všechno bylo lepší než ho nechat aerolinkám. Kdybych ho měl darovat nějakému bezdomovci nebo rozšlapat na padrť, těm tupounům od American Airlines jsem ho nechat nehodlal. Důrazně nás upozornili, že pokud se s ním pokusíme projít přes security do letadla, tak nás zatknou a zavřou. Chvíli jsme bloumali s vařičem po letišti a přemýšleli jsme, co s ním. Pak nás napadlo dojít k jedněm malinkým místním aerolinkám, kde jedna paní vypadala ochotně. Vysvětlili jsme jí, co se nám přihodilo, dali jsme jí dvacet dolarů a poprosili jsme ji, jestli by nám vařič nemohla poslat. Zatím jsem ho nedostal. Pak jsme asi půl hodiny čekali na letišti před nástupem do letadla, nasedli do letadla a odstartovali. Z letadla jsme ještě naposledy zamávali ostrovu, kde jsme strávili tak nádherný týden dovolené, a pak už jsme se nenávratně vydali zpět k severoamerickému kontinentu.

Chvála průvodce

Ještě poznámka na závěr. Tato dovolená se po organizační stránce trochu lišila od našich předchozích. Tentokrát to bylo poprvé, co jsme postupovali podle průvodce. Měli jsme průvodce Lonely Planet a pějeme na něj chválu kudy chodíme. První doporučení, které jsme uposlechli, bylo půjčit si auto z lokální půjčovny, což se nám velmi osvědčilo. Na pohled nebylo nic moc, ale všude nás spolehlivě dovezlo a díky jeho lokálnímu vzhledu jsme na sebe neupoutávali pozornost. Turisti nás nechávali na úzkých silničkách předjíždět, protože si mysleli, že jsme místní, a místní nás nechávali na pokoji. Auta turistů jsou na Havaji často vykrádána nebo jsou terčem vandalismu, jak nám popsal švýcarský pár v kempu, my jsme však byli úplně v pohodě. Auto jsme nezamykali, ba dokonce jsme nechávali schválně pootevřené okno, aby bylo vidět, že tam opravdu není co ukrást. S novým autem bychom si určitě netroufli podniknout výpravu po Piilani Highway a navíc nás to přišlo ještě nejméně o sto dolarů na týden levněji než ve velké půjčovně. Kromě auta nás průvodce upozornil na nespočet krásných míst, která bychom sami nikdy nenalezli, pomohl nám najít malinkatá veřejná parkoviště ukrytá mezi hotely a doporučil nám výborné útulné hospůdky, kde jsme se za pár babek výborně najedli. Držet se doporučení v průvodci zkrátka bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsme na této dovolené učinili.