Cochrane jsme opustili v neděli 23.1.2004 po poledni podle slibu, který jsme dali Matthiasovi. Půjčil nám totiž 80000 pesos (asi 4000 Kč), když nás jediný místní bankomat zklamal, a my jsme mu je měli vrátit v Coyhaique. Navečer začalo pršet a do vesničky Puerto Bertrand jsme dorazili už za šera, lehce promoklí a prostydlí. Postavili jsme stan v malém kempíku na břehu jezera a vyrazili na obhlídku, jestli bychom se nemohli někde ohřát a něco v teple povečeřet. Nenašli jsme nic vhodného, všude chtěli moc peněz, ale paní bydlící v domě vedle kempu nás pozvala, ať se ohřejeme u kamen u ní a uvaříme si tam - a tak se stalo. Přes noc přestalo pršet a další den jsme se probudili na břehu jezera do nádherného dne. Pokochali jsme se horami s ledovými čepicemi na druhé straně jezera, posnídali chléb s domácí angreštovou marmeládou a pokračovali po hrbolaté a prašné silnici dále. Další noc jsme strávili v Puerto Rio Tranquilo, kde jsme si večeří v místním penzionu více než vynahradili předešlý den. Večeře byla sice poněkud dražší, ale dva dny jsme nemuseli platit za kemp, a tak jsme si řekli, že ušetřený peníz projíme. Měli jsme vynikající polévku ze skopového a pak velký kus jehněčí pečeně s chlebem, bramborami a rajčatovým salátem.

Následujícího dne mi zhruba po čtyřiceti kilometrech jízdy praskla jedna z trubek, ze kterých je zkonstruován přední nosič. Už před Cochrane mi praskl na předním nosiči úchyt a v Cochrane jsme museli shánět někoho, kdo by nám něco podobného vyrobil, a toto byl další defekt, tentokrát závažnější. Nemohli jsme pokračovat dále se zavazadly na mém předním nosiči. Museli jsme přerozdělit obsah zavazadel tak, že můj přední nosič zůstal prázdný, a takto jsme pokračovali po zbytek dne a celý den následující až do vesnice Villa Cerro Castillo. První věc, kterou jsme začali ve vesnici shánět, byla svářečka. Naštěstí jsme v malé místní autodílně objevili člověka, který nám nosič svařil. Kvalita sváru byla od pohledu bídná, leč na výběr jsme neměli a doufali jsme, že do Coyhaique to vydrží a v Coyhaique to necháme spravit lépe. Našli jsme malý penzion, kde nás na slepičím dvorku za domem nechali postavit stan, a hnali jsme se do sprchy, kterou už jsme opravdu potřebovali. Povečeřeli jsme a šli jsme brzy spát. Byli jsme unavení a mně nebylo moc dobře. Čekala nás však rušná noc. Dva psi paní domácí nám celou noc štěkali přímo u hlavy. Moc jsme se nevyspali a druhý den mi bylo už opravdu bídně. Měl jsem ošklivou rýmu a teplotu. Zůstal jsem ve spacáku ve stanu celý den, ale to moc nepomohlo. Stan stál uprostřed dvorku na slunci. Když slunce svítilo, bylo ve stanu příšerné horko, a když zalezlo a zafoukal vítr, udělalo se v mžiku chladno. Neustále jsem se odkrýval a zakrýval spacákem a spát jsem moc nemohl. Navečer se v našem penzionu zastavil Peter, kterého Jana náhodou zahlédla z okna. Zůstal na víkend v Cerro Castillo, aby shlédl festival patagonských tradic (něco jako rodeo), který se měl ve vesnici o víkendu konat. Peter nám řekl, že další den by měl přijet do vesnice z Coyhaique autobusem i Matthias. To mi trochu odlehlo, protože jsme už druhý den stáli a vypadalo to, že aspoň jeden nebo dva dny budeme muset pobýt, než se můj stav zlepší, a já jsem pořád musel myslet na peníze, které Matthiasovi dlužíme. Když jsme vařili večeři, psi nám stihli rozkousat dvě šňůry od stanu a Janiny vložky do bot a večer se nám pak ještě rozbil u stanu zip.

Další den ráno bylo jasné, že musím k doktorovi. Vypadalo to na zánět dutin a bylo mi bídně. Myslím, že to byl důsledek dlouhodobé fyzické zátěže, nedostatku tekutin a neustále vdechovaného prachu vířeného kolemjedoucími auty. Jana šla po vesnici shánět někoho, kdo by nás i s koly zavezl asi 100 km do Coyhaique. Řidič autobusu jí slíbil, že pokud do večera nikoho nesežene, vezme nás on a kola někam nacpe. Naštěstí odpoledne přijel minibus vyzvednout nějaké lidi ubytované v našem penzionu a naše domácí se u řidiče přimluvila, aby nás do Coyhaique vzal za rozumnou cenu. Rychle jsme se sbalili a já jako v mátohách jsem přivázal naše kola na střechu minibusu. Horský průsmyk Cerro Castillo jsme tak místo na kolech shlédli ze sedadla minibusu, ale já jsem krásu okolních hor stejně příliš nevnímal. V Coyhaique jsme se ubytovali v prvním penzionu, na který jsme narazili, a šli na pohotovost do nemocnice. Cestou jsme vybrali peníze v bankomatu, abychom měli v nemocnici vůbec čím zaplatit. Nemocnice byla nedaleko od centra, velmi pěkná, moderně vybavená. Za chvíli jsem šel na řadu, doktor mne prohlédl, předepsal mi antibiotika a nějaký sirup. Obojí jsme vyzvedli na rohu v lékárně a šupali zpátky do penzionu, abych byl co nejdříve v posteli.

Následující den byla neděle a Jana vyrazila na obchůzku města zjišťovat, zdali by někde nebyl levnější penzion, než ten, kde jsme byli ubytovaní. Ten náš nebyl tak drahý, stál 4000 pesos za osobu a noc, ale ve všech předešlých městech v Chile jsme zatím vždy viděli penziony i za 3000. Jana se vrátila po několika hodinách s nepořízenou. Obešla většinu penzionů ve městě a zjistila, že i oba kempy ve městě jsou za 3000 a penziony začínají na 4000. Našla sice dva penziony za 3000, ale byly to takové kůlny a navíc bez přístupu do kuchyně, že jsme se rozhodli zůstat, kde jsme. Cestou po městě Jana též poslala zprávu Matthiasovi, kde jsme a že si může přijít pro peníze. Přišel ještě týž den večer a mně konečně odlehlo, že to máme vyřízené.

Následující dny jsem trávil povětšinou v posteli a léčil jsem se. Důkladný odpočinek v pořádné posteli spolu s antibiotiky udělaly své a během pár dnů už jsem se cítil mnohem lépe. Díky delšímu pobytu ve větším městě jsme také zařídili spoustu věcí. Vyměnili jsme zip u stanu, nechali vyvolat fotky, v kovodílně nám znovu a lépe svařili přední nosič, vyprali jsme velké prádlo, udělali nějaké drobnosti na kolech atd. Podařilo se nám také domluvit se s paní domácí na značné slevě a nakonec jsme tak platili za celou dobu jen okolo 2000 za osobu a noc.

Ve středu jsme byli na večeři u nějakých lidí, které Jana potkala v neděli v kostele. Tatínek paní byl původem z Čech, utekl v padesátých letech do Chile a paní poznala českou vlajku. Dostali jsme výbornou večeři a v rámci našich jazykových možností (paní nemluví česky) jsme se dobře bavili. Dozvěděli jsme se kupříkladu, že každý Chilan - podobně jako v Čechách - odvádí část své mzdy na své zdravotní pojištění a podobně jako v Čechách, pojišťovna zhusta zaplatí jen část nákladů na léčení. Rozdíl je v tom, že v Čechách jde rozdíl k tíži zdravotnického zařízení, v Chile rozdíl musí doplatit pacient. Důsledky českého způsobu všichni známe - nízké platy lékařů a sester a nemocnice v troskách. V Chile jsou nemocnice pěkné a moderní a lékaři patří k nejbohatším vrstvám společnosti, leč závažnější choroba je pro Chilany pohroma. Aby zaplatili účet od doktora, musí třeba i prodat dům. Vskutku nevím, který způsob je lepší. Později jsme se také zeptali na jejich názor na Pinocheta a oba se tak rozohnili, že už jsme to s naší španělštinou moc nestíhali. Pochopili jsme, že to je nejspíš jedna z věcí, na kterou mají oba poněkud jiný názor. Paní tvrdila, že Pinochet byl sice diktátor a dopustil se celé řady přehmatů, ale že jeho vláda byla nejkompetentnější vláda, kterou kdy Chile mělo. Pán kontroval, že za jeho vlády to nebylo jednoduché, všude byli vojáci a lidé měli strach. Na to, aby někdo zmizel a nikdo už ho nikdy neviděl, stačilo, aby bylo jen podezření, že je komunista. Bylo to velmi zajímavé a od konverzace jsme se nemohli odtrhnout. Odcházeli jsme až okolo půlnoci a pán nás odvezl do penzionu autem.

Poslední pilulku antibiotik jsem spolknul v sobotu 5.2. ráno a cítil jsem se už dobře. Den byl nádherný a my se rozhodli, že už pojedeme, ale začneme velmi zlehka - jen nějakých dvacet či třicet kilometrů. Coyhaique jsme opustili po pěkné asfaltové silnici, která vedla nádherným údolím okolo řeky s vysokými skalami obklopujícími údolí na obou stranách. Bylo to úplně po rovině a ani jsme se nenadáli a byli jsme bezmála o padesát kilometrů dál v malé vesnici. U silnice byla značka kempu, leč paní v hospodě nám řekla, že ve vesnici žádný není. Nechala nás však postavit stan zadarmo na jejím pozemku. Chtěli jsme jí na oplátku udělat tržbu a šli jsme do hospody na večeři. Na doporučení paní jsme si dali "humito" - prý tradiční chilský vegetariánský pokrm z kukuřice, který se podává se salátem. Mělo to stát jen 1500 pesos. Brzy jsme pochopili proč. Paní nám přinesla hlávkový salát a k němu na talíři asi tak tři lžíce jakési tužší kukuřičné kaše zabalené v kukuřičných slupkách. Bylo to dobré, ale odcházeli jsme o 3000 pesos lehčí s kručícími žaludky. Vrátili jsme se do stanu a uvařili si ještě lečo.

Asfalt trval ještě skoro celý následující den. Pak jej vystřídala opět silnice štěrková, ale velmi bídná s valouny jak pěst roztroušenými hustě po jejím povrchu. Po štěrkové silnici jsme za velkého vedra pokračovali asi dva dny. Cestu nám velmi znepříjemňovaly jakési jihoamerické obdoby našeho ováda hovězího. Velmi dobře létají a dokáží člověka pronásledovat i v silnějším větru po několik kilometrů. Často nám nezbylo nic jiného, než prostě zastavit a pozabíjet je, a pak pokračovat dál. Dojeli jsme k mořskému zálivu a zajeli jsme do kempu u Ventisquero Colgante (visutého ledovce) v národním parku Queulat. Od švýcarských cyklistů, které jsme potkali cestou, jsme věděli, že je možné v kempu domluvit slevu, a k našemu překvapení jsme to skutečně usmlouvali z původních 8000 až na 3500. To by mne nenapadlo, že bude možné usmlouvat výšku vstupného do národního parku. Naúčtovali nám vstupné do parku jen za jednoho a na účtence za kemp bylo napsáno "servicio - leňa" (služby - dříví). Jen jsme museli kempovat místo na oficiálním kempovacím místě na malém prostranství nedaleko od záchodů, kde nebyl stůl ani ohniště. Druhý den jsme si udělali asi 3,5 km výšlap na výhled na ledovec. Cesta vedla do kopce deštným pralesem mírného pásu a na konci jsme měli pěkný výhled na ledovec na protější skále. Co je na něm visutého jsme však nezjistili. Vrátili jsme se zpět do kempu, sbalili jsme se a ještě týž den jsme dojeli do malého města na břehu mořského zálivu Puerto Puyuguapi. Původně jsme tam chtěli tak den dva zůstat, abychom mohli spravit druhý rozbitý zip u stanu a vyprat, ale ve městě nikde nebyl kemp, lidé byli nepříjemní a neochotní, nikdo nás nechtěl nikde nechat postavit stan, a tak jsme si jen koupili něco k večeři a ke snídani a jeli dál. Utábořili jsme se v kempu národního parku asi o 15 km dále na sever, kde jsme opět usmlouvali slevu z 5000 pesos na 2000. Jen jsme nechápavě kroutili hlavami, jak je něco takového možné.

Do vesnice La Junta nám na další den zbývalo už jen asi 30 km a byli jsme tam už po poledni. Bylo však takové horko, že jsme jen leželi natažení ve stínu stromu před benzínovou pumpou a upíjeli koupený tonic. Navečer jsme si postavili stan na slepičím dvorku penzionu Tía Letty a došli se zchladit koupelí v nedaleké řece. Druhý den ráno jsme vyprali prádlo, pověsili ho na dvorku a pustili se do výměny druhého zipu. Naštěstí v Chile má - aspoň na vesnicích - šicí stroj doma snad skoro každý a měla jej i paní domácí. Byl to stařičký stroj značky Singer, nicméně fungoval výborně a práci nám velmi ulehčil. Při výměně zipu jsme se seznámili s profesorem výpočetní techniky Alejandrem ze Santiaga ubytovaným ve stejném penzionu. Spolu se svojí rodinou a několika svými studenty během prázdnin v rámci programu Patagonia Digital Movil vyučuje počítače ve vesnicích v chudém regionu Patagonie. Mají k dispozici terénní nákladní vůz, na jehož korbě je umístěn lodní kontejner předělaný na jakousi stavební buňku. Uvnitř je deset počítačů zapojených do lokální sítě. V každé vesnici stráví zhruba týden a obyvatelé vesnice se mohou zdarma zapsat na kurs, který jim v šesti dvouhodinových lekcích objasní úplné základy práce s počítačem. Obec zajišťuje ubytování a stravu personálu, zbytek financuje ministerstvo vzdělávání. Na konci kursu obdrží každý účastník na slavnostní ceremonii diplom. Na žádost paní domu jsme se večerní ceremonie účastnili i my coby roztleskávači.

Z vesnice La Junta jsme během následujícího dne dojeli do Villa Santa Lucia, což byla naše poslední část Carretery Austral. Carretera Austral sice pokračuje ještě o něco dále na sever, ale tam už se musí jet několikrát drahým trajektem a my se rozhodli raději ve Villa Santa Lucia odbočit na východ, překročit hranice do Argentiny a pokračovat dále na sever na argentinské straně hor. Zakončili jsme tak jakousi další pomyslnou etapu naší cesty. Carretera Austral je velmi známá silnice, a to nejen mezi cyklisty. Myslím, že i česká cestovní kancelář Adventura pořádá cyklistické zájezdy zaměřené na přejezd celé délky Carretery. Pokud by se však zeptal někdo mne, jestli bych někomu, kdo uvažuje o mimoevropském cyklistickém výletu, doporučil právě Carreteru Austral, asi bych s odpovědí váhal.

Podél silnice je v některých úsecích mimořádně krásná příroda. Asi nejlepší část je zhruba 200 km dlouhý úsek na samém jihu, kde silnice ve Villa O'Higgins začíná. Doslova na každém kilometru je zde mohutný vodopád, ledovec, krišťálově čistá řeka nebo nádherně modré jezero. O něco slabší, ale stále velmi pěkný úsek, je také zhruba 200 km okolo Coyhaique. Ve zbylých řekněme 600 km je příroda stále pěkná, ale už není tak strhující, jako ve výše zmíněných úsecích, a negativní dojmy mají možná trochu navrch.

Můj nejsilnější negativní dojem je neskutečně bídná kvalita silnice. Kromě zhruba 200 km asfaltu okolo Coyhaique je celá Carretera Austral silnicí štěrkovou tak mizerné kvality, že si ji běžný Evropan dokáže jen stěží představit. Oba jsme s Janou přemýšleli, jestli známe nějakou obdobně bídnou silnici v Čechách, abychom mohli našim českým přátelům zdejší podmínky přiblížit, ale ani jeden z nás na nic nepřišel. Možná by se něco podobného v České republice našlo někde v povrchovém uhelném dolu nebo kamenolomu. Je to asi jako kdybyste na ztvrdlou vyschlou oranici s hlubokou orbou a množstvím hlubokých děr nasypali asi tak deseticentimetrovou vrstvu prachu a drobnějšího štěrku a to vše víceméně náhodně poházeli větším množstvím kamenů všech myslitelných velikostí. Jet na kole na takovém povrchu vyžaduje neustále maximální soustředění, aby člověk neskončil rozmáznutý v prachu, a krásy okolní přírody mu tak poněkud unikají. Postup vpřed je pomalý a vyčerpávající. Když jsme dosáhli denní průměrné rychlosti vyšší než 11 km/hod, mohli jsme mluvit o štěstí. Tak mizerná kvalita této silnice mne velmi udivuje, protože Carretera Austral je jedinou pozemní komunikací, která spojuje celý 11. region Chile se zbytkem země a hlavním městem. Je to asi, jako kdyby v Čechách vedla z Prahy do Brna jen jedna jediná silnice a ta byla takto mizerná štěrková.

Další nedostatek cyklistiky v této oblasti se špatnou kvalitou silnice těsně souvisí. Jelikož silnice je tak špatná, nikdo po ní nechce nikam jezdit a zásobování potravinami ve vesnicích je velmi špatné. V Chile obecně ani v supermarketech ve větších městech jako v Puerto Natales či Coyhaique není výběr potravin nijak oslnivý, zejména se nedají koupit konzervy - ani masové, ani s hotovými jídly, tj. žádné vepřové ve vlastní šťávě ani chalupářský guláš. V konzervě se nedají koupit ani párky. Jediné maso, které se dá koupit v konzervě, jsou rybičky a tuňák v oleji. Ve vesnicích podél Carretery je výběr potravin ještě o řád horší. Vesnice jsou od sebe vzdáleny 50 - 100 km a ve vesnicích bývá obvykle hned několik koloniálů, ale v nich se nedá koupit skoro nic. Ze zeleniny a ovoce mají tak brambory, cibuli, mrkev, rajčata, citróny a jablka a to většinou v pokročilém stadiu rozkladu. Chléb neprodávají, musí se k někomu do vesnice. Sýr či šunka jen krájené ze starých okoralých šišek. Náš jídelníček tak přes veškerou snahu o rozmanitost sestával povětšinou ze špaget s jednou ze tří stejně chutnajících rajčatových omáček a tuňáka s bramborami či rýží. Když jsme náhodou narazili na rajčata a papriky, bylo lečo, když jsme natrefili na květák, byl mozeček nebo květákové placky. Ve vesnici jsme se snažili koupit si čerstvé maso, leč pod pojmem maso se v Chile a v Argentině rozumí výhradně hovězí. Vepřové je k dostání zřídka a kuře je jen o něco málo častější, povětšinou však jen celé a zmražené. O vepřových kotletách nebo kuřecích prsíčkách jsme si tedy nechávali povětšinou jen zdát.

Další věc, která nám cestování v této oblasti poněkud znepříjemňovala, byl jev nám důvěrně známý už ze Spojených států. Celá silnice, po celých tisíc kilometrů, byla po obou stranách lemovaná nekonečným plotem z ostnatého drátu. Není tedy možné jen tak se rozhodnout, že toho pro dnešek bylo dost, zajet do lesa nebo sjet k řece, postavit si stan a druhý den pokračovat dál. Na obou stranách silnice je plot. Je sice možné se zeptat majitele, jestli můžeme na jeho pozemku přenocovat, a když jsme se zeptali, zřídkakdy nám bylo odmítnuto, leč domy majitelů nebo správců jsou od sebe desítky kilometrů daleko a ne vždy je majitel přítomen a, i když zřídka, přece jen nám bylo občas odmítnuto. Nejspíš by bylo možné plot přelézt a někde v lese přenocovat, ale s naloženým kolem se toto provádí špatně a člověk nikdy nemá jistotu, že ho v noci majitel nepřijde vyhnat se psem a holí v ruce.

Abych to shrnul: Pokud by se mne někdo, kdo uvažuje o cyklistickém výletu za hranice všedních dnů a přemýšlí o přejetí Carretery Austral, zeptal, zdali bych mu to doporučil, asi bych se ho nejdříve zeptal, zdali byl už ve Spojených státech. Pokud ne, asi bych mu doporučil, aby si raději projel nějakou trasu na západním pobřeží USA. Příroda je tam rovněž velmi krásná, ceny jen nepatrně vyšší, s nedostatečným výběrem potravin rozhodně problém mít nebude a díky tomu, že silnice jsou vesměs pokryty slušným asfaltem, si bude moci tu krásnou přírodu okolo sebe více vychutnat.

Z důvodů uvedených v předešlých několika odstavcích jsme tedy příliš netruchlili, když jsme ve Villa Santa Lucia z Carretery Austral odbočili a zamířili k argentinským hranicím. V Argentině jsou ceny oproti Chile zhruba poloviční až dvoutřetinové, výběr potravin rozmanitější, lidé příjemnější a hlavně - v pekárnách mají i jiné věci než jen chléb. Cestou z kopce z Villa Santa Lucia do údolí jsem na prašném povrchu silnice naskóroval svůj první pád z kola. Jana za mnou to neubrzdila a spadla z kola rovněž a zvýšila tak svůj náskok na 3:1. Popojeli jsme o kus dále k malé říčce, omyli rány, natřeli je jodovou tinkturou a pokračovali dále. Projeli jsme okolo jezera Lago Yelcho, které spolu s členitými horami zvedajícími se strmě z jezera na druhém břehu nám spíše připomínalo mořské fjordy někde ve Skandinávii. Od jezera jsme pokračovali dále pěknou krajinou podél řeky Rio Futaleufu až do kempu u jezera Lago Lonconao. Nevycházeli jsme z údivu, když jsme zjistili, že malý leč nádherný kemp na břehu jezera se vším komfortem stojí jen 1000 pesos za osobu a noc. Doposavad jsme platili nejméně 1500. Náš údiv se později postupně rozrůstal. Když jsme si postavili stan, zavolal nás pán do domku, kde na stole stály dva hrnky čerstvě nadojeného mléka a domácí chléb s domácím sýrem. Jelikož už jsme neměli moc jídla, zeptali jsme se později, jestli bychom si nemohli od nich koupit maso. Maso prý ne, ale slepice by se našla. Postupně jsme se dohodli, že paní uvaří večeři pro ně dva a my budeme jíst s nimi. Pán odešel a za nějakou dobu přinesl v podpaždí ještě živou slepici. O několik okamžiků později se už vařila v hrnci na kamnech spolu s bramborami, které pán nakopal na zahradě, hráškem čerstvě vyloupaným z lusků a dalšími čerstvými ingrediencemi, ze kterých paní uvařila výbornou sytou polévku. Druhý den ráno jsme posnídali domácí mléko s domácím chlebem, domácím sýrem a domácí marmeládou. Náš údiv neznal mezí, když za to všechno si při našem odchodu paní řekla 5000 pesos (asi 230 Kč). Všude jinde bychom zaplatili 3000 - 4000 jen za kemp, 5000 - 7000 za večeři pro dva, 1000 za marmeládu a ještě přinejmenším dalších 2000 za chléb, mléko a sýr. Odjížděli jsme s očima navrch hlavy.

Městečkem Futaleufu jsme jen v rychlosti projeli a s vidinou argentinského listového pečiva jsme pokračovali tak rychle, jak nám špatný povrch silnice dovoloval, k argentinským hranicím. Chilani zřejmě chtějí, aby každý, kdo do Chile přijíždí, věděl, jaké silnice ho v této oblasti čekají a mezi Futaleufu a hranicemi je silnice špatná i na místní poměry. Při nadskakování na balvanech mi opět praskl svár na předním nosiči. Podstoupili jsme obvyklé pohraniční razítkové rituály a u argentinské celnice jsme provizorně sdrátovali přední nosič. V La Junta jsem si totiž pro tyto účely zakoupil maličké svorky na hadice, abych mohl svému nosiči při příštím defektu poskytnout první pomoc a přiložit dlahu. Se zadrátovaným nosičem jsme dojeli zbývajících 35 km do městečka Trevelín. Když se naše pneumatiky v měste po dlouhé době opět dotknuly asfaltu, vydral se z našich hrdel vítězný ryk a o několik minut později jsme už do sebe ládovali "fakturky" v první pekárně, okolo které jsme projeli. V Trevelínu jsme chtěli pár dní zůstat, a proto jsme si řekli, ze si prohlédneme všechny tři kempy ve městě, než se pro jeden rozhodneme. První se nám nelíbil, ale v druhém jsme už zůstali. Byl v podstatě ve středu města, nebyl drahý a měl vše, co jsme potřebovali. Postavili jsme si stan ve stínu stromu, ze kterého - jak jsme zjistili až později - padaly kapky jakési lepkavé šťávy. Prý jsou to výkaly brouků, kterými je strom napaden.

Jedna z prvních věcí, které jsem šel do města shánět, byla dílna, kde by mi - tentokrát už potřetí - svařili přední nosič. V první dílně, kam jsem vstoupil, mi doporučili jinou dílnu kousek za městem. Dojel jsem tam, vysvětlil jsem, co potřebuji a že tentokrát chci, aby to bylo uděláno skutečně pořádně. Mluvil jsem přímo se svářečem a ten vypadal, že ví, co dělá, a dušoval se, že tentokrát to skutečně BUDE pořádně. Nosič svařili pěkně a na můj návrh jej v jednom místě vyztužili ocelovou vzpěrou. Dokonce mi jej i celý natřeli.

V Trevelínu jsme se zdrželi asi dva dny. Každý den ráno jsme se ke snídani do prasknutí nacpali fakturkami, dali jsme trochu do pořádku kola, dokoupili jsme potraviny a pokračovali jsme dál. Za městem jsme zahnuli opět na štěrkovou silnici vedoucí do národního parku Los Alerces, kde v podstatě začíná argentinská oblast jezer. Alerces jsou jakési zvláštní velké stromy, leč bohužel v parku jsou přístupné jen na druhé straně jezera lodí za dlouhé peníze, které jsme na tyto účely nebyli ochotní vynaložit. Spokojili jsme se s nádhernými jezery s průhlednou vodou a horami za nimi. První den jsme nocovali na břehu jezera Lago Futalaufquen. Další den jsme projeli parkem a zakempovali v kempu na břehu jezera Lago Rivadavia. Nejdříve jsme si dali koupel v nádherně čisté vodě jezera a pak jsme se pustili do stavění stanu. Když už jsme skoro otvírali konzervu tuňáka, přišel k nám mladík, který se svojí rodinkou kempoval opodál, a zeptal se nás, že pojede autem nakoupit a zdali něco nepotřebujeme. Jel jsem s ním, abych nám koupil chléb na snídani a obhlédnul, jestli by se nedalo k večeři koupit čerstvé maso. Cestou autem jsem se zmínil, že s masem je to potíž, že neumím koupit to správné hovězí a že když jej připravujeme, máme ho často velmi tuhé. Mladík řekl, že nás tedy zve. Že prý ON koupí maso a PŘEDVEDE nám, jak se tedy doopravdy připravuje maso správně po argentinsku. Chléb a maso jsme koupili na nedaleké malé farmě. Mladý muž trval na tom, že maso zaplatí on. Já jsem zaplatil jen dva chleby. Po návratu do kempu jsme s Janou nanosili dřevo, on vytáhl z auta rošt na grilování a pustil se s vervou do přípravy pečeně. On i jeho přítelkyně byli moc milí, starali se o nás jako o královský pár. Vyhrabali pro nás někde v autě i talíře, příbory a hrnky na pití, jen bohužel to maso se nějak nevyvedlo. Navrch bylo spálené na uhel a uvnitř úplně syrové a celé to bylo tuhé jako snad nikdy předtím. On se pořád ptal, jak nám to chutná a jestli se nám to zdá dostatečně měkké. Prý je to možná maličko tužší, ale to je proto, že krávy v této oblasti hodně chodí po horách a mají proto tak vypracované svaly. No, co jsme mu na to měli říci. Oba se tak snažili. Tvářili jsme se tedy, jak jsme uměli nejlépe, a v nepozorovaných chvílích jsme ty nejtužší kousky dávali pod stolem psovi. Bylo to jak v televizní komedii. Pak jsme si s nimi povídali dlouho do noci. Oba byli z Buenos Aires, v oblasti byli na čtrnáctidenní dovolené. On vystudoval vysokou školu, ale teď se živí venčením psů. Prý to mnohem více vynáší, než kdyby dělal to, co vystudoval. Kolem půlnoci jsme se rozloučili a odebrali jsme se na lože, abychom začali trávit ještě skoro živou krávu. Nebylo nám z toho vyloženě špatně, ale ani příliš dobře po následující dva dny. Ale aspoň teď už víme, jak se správně připravuje hovězí na argentinský způsob.

Druhý den ráno jsme se rozloučili s našimi hostiteli a vydali se dále. Měli jsme v plánu dojet asi 55 km až k asfaltové silnici. Když jsme na ni k večeru skutečně dojeli, byli jsme oba už tak unavení ze špatné kvality štěrkových silnic, že jsme se rozhodli, že teď prostě nějakou dobu pojedeme po asfaltu, i kdyby to mělo znamenat vynechat nějaký národní park nebo jinou zajímavost. Najeli jsme na asfaltovou silnici a po té se jelo tak dobře, že jsme ještě týž den dojeli až do městečka El Bolsón a posunuli tak náš rekord v ujeté denní vzdálenosti na 103 km. Cestou do El Bolsónu jsme na silnici zažili drobnou nepříjemnost. Potkáváme na silnicích spoustu aut a v drtivé většině případů na nás troubí a mávají, uznale ukazují vztyčeným palcem či jinak vyjadřují podporu. Tentokrát to bylo poprvé, kdy nám někdo provedl nějaký naschvál. Z kolemjedoucího auta se vyklonil nějaký puberťák, a když byl v těsné blízkosti, zařval mi do ucha ze všech sil "Nespadni!". Lekl jsem se tak, že jsem skutečně z kola málem spadl. Přihodilo se nám to oběma, bohužel jsme však byli na silnici od sebe asi 200 metrů vzdáleni a Jana jedoucí za mnou mne nemohla nijak varovat.

V El Bolsónu jsme se jeden den zdrželi a prohlédli si toto pěkné městečko situované v zalesněném údolí mezi horami. V šedesátých letech se do El Bolsónu z Argentiny, ale i z jiných míst na světě, stahovali hippies a přívrženci různých jiných "alternativních životních stylů" a město si v určité míře dodnes tuto atmosféru drží.

Z El Bolsónu jsme pokračovali dva dny značně kopcovitým terénem podél několika jezer až do San Carlos de Bariloche. Ubytovali jsme se na radu argentinských cyklistů, které jsme potkali v El Bolsónu, v malém a levném kempu kousek za městem a do města jezdíme městským autobusem. Zatím jsme toho z města a jeho okolí moc neviděli. Jeden den jsme strávili před počítačem vyplňováním našich amerických daňových přiznání a celý další den mi trvalo napsání tohoto dokumentu. Zítra se snad vydáme do města proto, abychom si ho konečně také prohlédli.