Dopoledne prvního dne v Puerto Iguazú jsme strávili v internetové kavárně a odpoledne jsme se byli podívat na Hito de Tres Fronteras, což je monument na rozhraní tří států: Argentiny, Brazílie a Paraguaye. Hranice těchto států vymezují řeky Río Iguazů a Río Paraná, které se v tomto místě stékají. Setkali jsme se zde s mladým českým párem právníků, kteří cestovali tři týdny po Argentině a už se vraceli domů. Povídali jsme si s nimi asi dvě hodiny. Oni už pak museli na autobus a my sešli dolů k řece a nechali se převést na druhou stranu řeky Paraná do Paraguaye. Jen jsme se tam prošli po břehu a vrátili se zpět. Chtěli jsme si aspoň šlápnout do Paraguaye a také jsme si potřebovali už prodloužit pobyt v Argentině, abychom měli dost času dojet z Córdoby do Bolívie. Novým vstupem do Argentiny jsme obdrželi nové razítko do pasu a dalších devadesát dní pobytu v Argentině.

Další den už nám počasí více přálo a my konečně vyrazili do národního parku Cataratas de Iguazú. Do parku jsme dojeli městským autobusem, zaplatili tučný obolus ve výši deseti dolarů na osobu a byli vpuštěni do parku. Hned u vchodu nás odchytil nějaký mladý muž a začal nám líčit, jak úžasný zážitek je dojet se podívat na vodopády zespoda motorovou lodí. Přerušili jsme ho s tím, že už jsme dávno rozhodnuti toto podniknout a ať nám tedy prodá lístky. Pán nám také poradil, ať se jdeme podívat na Garganta del Diablo (Ďáblovo hrdlo) až naposledy a ne jako první. Nejdříve jsme tedy vyrazili na stezku Circuito Superior, odkud jsme měli vodopády vidět zvrchu. Hnali jsme se jako o závod, abychom už už něco spatřili. Hned z první vyhlídky jsme viděli, že vodopády jsou skutečně užásné a že jsou zcela právem jednou z nejnavštěvovanějších turistických atrakcí Jižní Ameriky. Prošli jsme stezku Circuito Superior a obdivovali vodopády z četných vyhlídek. Z Circuito Superior jsme sešli po schodech na stezku Circuito Inferior, odkud jsme mohli shlédnout vodopády zespodu, opět z nejrůznějších úhlů. Pak jsme sešli dolů k řece a nechali se převést na ostrov Isla de San Martín, odkud jsme si mohli prohlédnout všechno ještě jednou z druhé strany. Vrátili jsme se na pevninu, svlékli se do plavek, všechny věci uložili do lodního pytle a postavili jsme se do fronty na jízdu pod vodopád motorovým člunem. Dovezli nás až pod vodopád a vymáchali nás skutečně pořádně. Ještěže jsme byli v plavkách.

Po koupeli jsme vylezli po schodech nahoru ke stanici malého vláčku, který nás dovezl o několik kilometrů dále k začátku lávky vedoucí k Ďáblovu hrdlu. Pohled do Ďáblova hrdla je skutečně ohromující. Je to obrovská půlkulatá jáma, do které se ze všech stran s obrovským hukotem řinou přívaly vody a ztrácejí se kdesi v hlubinách v mlze a vodní tříšti. Od Ďáblova hrdla jsme se vrátili vláčkem k východu z parku a ještě, než jsme park opustili, poštěstilo se nám spatřit na stromě několik tukanů. Odcházeli jsme z parku unaveni, ale nesmírně spokojeni. Původně jsme si mysleli, že Cataratas de Iguazú budeme muset oželet, protože jsou tak daleko od naší plánované trasy, ale nakonec se nám přece jen podařilo je vidět.

Příštího dne jsme se vydali stopem na cestu zpět do Córdoby, kde jsme zanechali v kempu naše kola. Cesta zpět byla náročnější než cesta k vodopádům. Z Buenos Aires do Puerto Iguazú je to zhruba 1250 km a my je ujeli pěti auty za méně než 48 hodin. Na 1550 km z Puerto Iguazú do Córdoby jsme potřebovali více než čtyři dny a jeli jsme celkem 13 automobily. Cesta stopem byla náročná a asi bych nemohl takto cestovat delší dobu. Stát dvě hodiny u silnice se zdviženým palcem a vidět desítky a desítky prázdných automobilů projíždět kolem je velmi deprimující. Též nocování ve stanu mezi odpadky za benzínovými pumpami, kde celou noc rachotily přijíždějící a odjíždějící kamiony, není nic zvlášť příjemného. Na druhou stranu jsme poznali celou řadu zajímavých lidí, a dokonce jsme byli dvakrát pozváni na oběd a jednou na večeři. Buď jak buď, když jsme konečně opět dorazili do kempu v Córdobě a našli naše kola, kde jsme je zanechali, velmi jsem si oddychl.

Z Córdoby jsme pokračovali dále na sever. První den jsme dojeli do pěkného malého městečka Jesús Maria. Kempovat se dalo ve sportovním areálu nedaleko od středu města. Kemp byl levný a pěkný a město také. Svádělo nás to k tomu, abychom zůstali aspoň o jeden den déle, ale už jsme více jak dva týdny stáli, a tak jsme další den pokračovali dál. Ten den jsme, myslím, poprvé porušili první zákon cyklistiky, že vítr fouká cyklistovi zásadně do tváře. Foukal silný vítr, tentokrát však nám do zad. Ujeli jsme bez problémů 130 km a zvýšili náš rekord v průměrné denní rychlosti na 28 km/hod. Dojeli jsme do vísky jménem San José de las Salinas a starosta nás nechal přespat v hale určené pro turnaje ve hře pétanque.

Dalších několik dní se mi poněkud slévá v mých vzpomínkách. Byl to snad nejnudnější úsek naší celé cesty po Jižní Americe. Projížděli jsme desítky kilometrů nudnou plochou krajinou, silnici lemovala buď pole nebo vysoká tráva, keře a sem tam nějaký strom. Jelikož v této oblasti nebyly nikde kempy, spali jsme většinou za benzínovými pumpami a po ránu nás občas vítalo kvíkání podsvinčat ryjících se v nedalekých odpadcích. Zajímavější to začalo být zase až těsně před městem Tucumán. Oteplilo se a vzduch byl mnohem vlhčí a okolní vegetace se začala více podobat deštnému pralesu než pampě. Ze silnice jsme viděli palmy, banánovníky a plantáže citrusů. Den se už chýlil k večeru a my to už měli jen nějakých 9 km do vesnice Simoca, kde jsme chtěli ten den skončit, ale uviděli jsme nalevo vedle silnice na břehu řeky něco, co vypadalo trochu jako kemp. Zeptali jsme se, jestli bychom tam nemohli přespat, a nechali nás. Měli jsme radost, že po řadě nocí strávených za benzínkami si můžeme postavit stan zase jednou na trávě dál od silnice a že se pořádně vyspíme. Nebyla tam sprcha, ale nelenili jsme, nafoukli si náš růžový bazének s kravičkami, ohřáli si vodu a umyli se v něm.

Po vydatném spánku jsme pokračovali dál. Projeli jsme Simocou a odbočili z hlavní silníce směrem k pohoří Aconouija. Od našeho předsunutého zvěda Matthiase jsme věděli, že horský průsmyk se nachází ve výšce přes 3000 metrů nad mořem a rozhodli jsme se proto, že výstup si necháme až na další den a zakempujeme těsně pod horami. Poslední výspou civilizace před začátkem stoupání byla malinkatá vesnička Soldado Maldonado. Zajeli jsme do vesničky a zeptali se, zdali je tam kemp. Prý se dá kempovat u hřiště a máme se zeptat startosty, zdali nám to dovolí. Starosta dovolil. Při odchodu od starosty nás zastavila na ulici malá dívenka a dala nám dvě jablka. Bylo to velmi milé. Sedli jsme si na náměstí a jedli jablka a než jsme je stihli dojíst, přinesla nám holčina ještě chléb a pár kousků listového pečiva. Prý nám to všechno posílá maminka. Nestačili jsme se divit, tak mile nás ještě nikde nepřivítali, ale to byl teprve začátek. Ani jsme si nestačili znova dvakrát kousnout do jablka a už na nás volal pán z jednoho domečku, že nás zve na maté. Pozvání jsme s radostí přijali. Paní se jmenovala Patricie, její manžel Lena též zvaný Tortuga (Želva), měli tři dcery a na návštěvě u nich byl jejích kamarád Hugo. Po několika úvodních větách vyšlo najevo, že chceme zakempovat na hřišti, a domácí nám hned nabídli, abychom si postavili stan u nich na zahradě. S radostí jsme přijali. Patricie nám ještě nabídla, jestli si nechceme vyprat, což nám přišlo velmi vhod. Neprali jsme už snad čtyři týdny, protože nikde nebyly kempy a za benzinkou jsme si prádlo rozvěšovat nechtěli. Jana se tedy pustila do praní prádla a já jsem postavil stan a jal se vyměňovat brzdové destičky, abychom měli brzdy připravené na třítisícový hřeben. Později se nás Lena s Patricií zeptali, jestli máme rádi asado (hovězí pečeni) a že jestli ano, bude asado k večeři. Jana prala, já se šťoural v našich kolech a k domácím neustále přicházeli noví a noví lidé - příbuzní, sousedi a přátelé. Všem jsme byli představeni, se všemi jsme si potřásli pravicí a políbili se na tvář, jak je v Argentině zvykem, a všem jsme museli ve zkratce vysvětlit, co v Jižní Americe děláme. Když se setmělo, došli jsme koupit maso a pár dalších věcí. My se nechtěli nechat zas až tak hostit. Viděli jsme, že to nejsou lidé nijak bohatí, a čtyři kila hovězího, které Patricia koupila, přece jen stojí nějaké peníze. Chtěli jsme nějak přispět nebo aspoň třeba koupit pití, ale Patricia o tom nechtěla ani slyšet.

Večer jsme pak na zahradě rozdělali oheň a na rožni nad žhavým uhlím jsme začali opékat hovězí. Lena si pro tento účel musel dojít půjčit od souseda vetší rošt, protože se mu na ten jeho všechno maso nemohlo vejít. Zatímco já s Lenou jsme se venku starali o maso, Jana s Patricií a několika dalšími dělaly uvnitř domku salát, lépe řečeno saláty, jelikož byly dva. Do domku neustále přicházeli a odcházeli různí lidé a uvnitř jich bylo pořád dost. Když bylo maso upečené, sesedli se všichni, kteří byli zrovna přítomni, tj. asi patnáct lidí, okolo stolu a začali jsme hodovat. Každý dostal velký kus hovězího, k tomu chléb a dva různé druhy salátu. Po večeři jsme chvíli povídali o všem možném a místní kytarista Roberto si pak došel pro kytaru a začlo se pít, hrát a zpívat, až se hory otřásaly. Vždycky místní zazpívali pár písní, pak my dva s Janou. Jana hrála na kytaru a zpívala a já jí k tomu pohvizdoval na flétnu. Spát jsme šli někdy okolo třetí hodiny ranní.

Druhý den ráno jsme se vysoukali ze stanu okolo desáté ráno. Na snídani jsme byli pozváni k sousedům, od kterých jsme dostali jablka. Pak jsme měli v úmyslu vyrazit, ale naše prádlo stále nebylo suché. Vyčkávali jsme jeho uschnutí a Patricie zatím vařila se sousedkou oběd. Na oběd se sešlo opět nejméně dvanáct lidí, včetně Tortugy, který přišel na oběd z práce s tím, že nás jeho šéf zve ve čtyři odpoledne na prohlídku místní fotbalové školy. To se nám moc nehodilo, protože jsme už po obědě chtěli určitě vyrazit, ale Tortuga s Patricií do nás hučeli, ať zůstaneme ještě jednu noc, že jsme nakonec podlehlí a přisvědčili, že tedy ještě jednu noc zůstaneme. Seděli jsme venku okolo stolu, povídali si, místní děcka se zatím vozila na našich kolech. Jana někam zmizela a za chvíli se vynořila s dvěma dalšími děvčaty, všechny oblečené do místních tradičních folklorních šatů. Chvíli tam hupkaly po trávě k pobavení všech a šly se převléci. Po čtvrté odpoledne jsme se jeli na kole podívat do fotbalového školy, kde Tortuga dělá údržbáře. Přivítal nás Hugo a s několika dalšími jsme si potřásli pravicí. Překvapilo nás, jak je škola velká. Mají čtyři fotbalová hřiště normální velikosti a ještě jedno nebo dvě menší. Nějakou dobu jsme seděli na kraji hřiště, popíjeli s jedním mladíkem maté a dívali se na kluky, jak trénují. Po nějaké době přišel Hugův bratr, který školu vlastní. Vysvětlil nám, jak to ve škole chodí. Trénují spoustu chlapců všech věkových kategorií, místní i z jiných provincií. Chlapci z jiných provincií ve škole bydlí jako na internátu a mají tam i jídlo. Dopoledne chodí do normální školy a odpoledne trénují fotbal. Platí jen přespolní za byt a stravu, jinak se neplatí nic. Když jsem se ptal, kdo financuje všechno ostatní, kdo platí trenéry, údržbu apod., odpověděl mi majitel, že všechno platí on. Moc jsem tomu nerozuměl a zeptal jsem se, proč to dělá. Řekl mi, že se jedná o dlouhodobou investici. Prý doufá, že se jednou některý z kluků stane známým fotbalistou a bude mu platit procenta. Navíc prý je lepší, když kluci chodí hrát fotbal, než aby se poflakovali po návsi a kouřili. To jsem tedy koukal.

Okolo šesté večer jsme se vrátili zpět do domku. Patricie mezitím se sousedkami udělaly těsto na pizzu a rozdělaly oheň ve velké půlkulaté zděné peci. Než se pec pořádně prohřála, stihla ještě Jana umíchat těsto na koláč, abychom měli po večeři nějaký zákusek. My s Tortugou jsme zatím seděli vevnitř v domku a popíjeli maté.

Zde bych asi měl konečně vysvětlit, co je to maté.Maté se připravuje ze sušených listů jakéhosi stromu, který se pěstuje na severovýchodě Argentiny v provincii Misiones. Plantáže těchno nízkých stromů jsme viděli, když jsme zmíněnou provincií projížděli stopem ke Cataratas de Iguazú. Sušeným listům se říká yerba maté. Yerba se napěchuje do malé, většinou dřevěné nádobky, ve které je umístěno kovové brčko s filtrem na konci. Pak se yerba zalije horkou vodou a vzniklý nálev se srká kovovým brčkem zvaným bombilla. Maté se pije buď hořké nebo s cukrem. Nám chutná maté více s cukrem, hořké to není nic moc. Zajímavý je rovněž "obřad" pití maté. Hostitel nalije horkou vodu přes yerbu a podá maté hostu. Ten pomalu vypije obsah a vrátí nádobku zpět hostiteli. Ten podle potřeby přisype yerbu, dolije vodu a podá maté dalšímu hostu. Když takto maté obejde celé kolo, napije se i hostitel a pak to jde opět dokola. Je to velmi příjemný obřad, trochu něco jako kouření dýmky míru, jen se člověk nesmí příliš zaobírat tím, že všichni pijí z jedné nádobky stejným brčkem.

Zatímco my s Tortugou popíjeli maté, venku se už v peci pekly pizzy a Janin koláč. Pizz bylo celkem snad patnáct a když jsme začali jíst, bylo lidí kolem stolu opět dost. Jak nám Tortuga vysvětlil, bežně vaří se sousedy dohromady a pak se všichni dohromady nají a najíst dostanou i všichni, kteří se zrovna k večeři nachomýtnou.

V průběhu odpoledne jsme se dostali s Patricií i k tomu, aby nám vysvětlila trochu, jak si stojí jejich rodina, rodiny sousedů a jak to chodí. Jejich domek postavila vláda v rámci programu pro chudé. Domek je velmi prostý. Je to vlastně takový malý holobyt 3+kk, není v něm topení ani teplá voda. Podlaha a stěny jsou z neomítnutého betonu, stejně tak stěny a podlaha v koupelně jsou z neomítnutého betonu. Za domkem je menší zahrádka. Za tento domek budou splácet 30 let zhruba 40 pesos (cca 320 Kč) měsíčně. Tortuga vydělá sekáním trávy na fotbalovém hřišti 400 pesos (3200 Kč) měsíčně a Patricie dostává sociální dávku ve výši 150 pesos (1200 Kč), za které musí odpracovat každý den dvě hodiny veřejně prospěšných prací - zametání ulice, hrabání listí v obci apod. Věděli jsme, že jsou rodina celkem chudá, ale nevěděli jsme, že až tak. V Argentině je jídlo celkem levné, řekněme za poloviční cenu než v ČR, ale jiné věci jsou dražší, zejména věci z dovozu kvůli vysokému clu. Kdybychom řekli, že jsou všechny ceny v Argentině poloviční než v ČR, ekvivalentní příjem v ČR by byl tedy asi 8800 Kč měsíčně. Jak bych z této sumy živil rodinu o třech dětech, to tedy vskutku nevím, a to ani kdybych žil v holobytě a platil za něj nájem jen 640 Kč.

Abych se vrátil zpět k večeři. Pizzy byly velmi dobré a úspěch slavil i Janin koláč s broskvemi a drobenkou. Po večeři přišel opět Roberto s kytarou a opět jsme povídali, pili, hráli a zpívali. Když jsme měli chvíli přestávku, tak jsem tam tak seděl a hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky. Kupříkladu to, že tito chudí lidé, kteří v podstatě nic nemají - ani auto, ani video, dokonce ani linoleum na podlaze, mi nepřijdou o nic méně šťastní než jejich americké či české protějšky, spíše naopak. Nebo to, že čím jsou lidé chudší, tím ochotnější jsou podělit se o to málo, co mají. Tato smutná zkušenost se nám na naší cestě potvrzuje znovu a znovu. Chudí lidé nám zatím nikdy neodmítli poskytnout místo na stan na své zahradě. Naproti tomu v bohatším Chile v Los Andés jsme chodili od jednoho pěkného domu k dalšímu a navštívili jsme jich celkem pět, než nás někde nechali postavit stan. A když jsme byli na návštěvě v městě Rancagua u Šárky, Šárka volala několika svým českým kamarádkám žijícím v Santiagu, jestli bychom tam u nich nemohli den či dva zůstat, a každá měla nějaký dobrý důvod, proč své krajany prostě nemohla na podlaze v obýváku nechat přespat. Další věc, která mne napadla, bylo, že kdyby například do Čerčan přijeli dva Eskymáci na kole a posadili se na návsi, nejspíš by jim nikdo chléb a jablka nepřinesl a bohužel jsem si téměř naprosto jist, že by je nikdo nepozval k sobě domů, nenechal je postavit stan na zahradě, vyprat prádlo a pak by je dva dny nehostil, jako se to stalo nám.

Z původního předsevzetí jít spát před desátou, abychom druhý den mohli brzy ráno vyrazit, opět sešlo, ale podařilo se nám utrhnout se okolo půlnoci. Na závěr na rozloučenou nám celá sešlost zazpívala dvě písničky - Luna de Tucumán o krásách provincie Tucumán a druhá se jmenovala Entra mi Hogar (Vstup do mého domu), jejíž text zde přikládám:

1: Abre la puerta y entra a mi hogar		Otevři dveře a vstup do mého domu,
Amigo mio que hay un lugar		kde je (pro Tebe) místo, příteli můj,
deja un momento de caminar.		zanech na chvíli putování.
Sientate un rato a descansar		Posaď se na chvíli, odpočiň si,
toma mi vino y come mi pan		dej si mé víno a pojez můj chléb,
tenemos tiempo de conversar.		(ať) máme čas na rozhovor.
R: Que hay alegria en mi corazón		Jaká je radost v mém srdci,
con tu presencia me traes el sol		svou přítomností mi přinášíš slunce,
manos sencillas, manos de amor		ruce prosté, ruce laskavé
tienden la mesa y le dan calor		Ti prostřou stůl, ohřejí Ti
al pan caliente sobre el mantel		chléb a dají jej na ubrus,
el vino bueno y un gusto a miel		dobré víno a med podle chuti
habra en mi casa mientras estes.		bude v mém domě, dokud zůstaneš.
2: Que felicidad amigo mio		Jaké štěstí příteli můj
tenerte conmigo y recordar		že Tě tu mám a (cítím)
hacer que florezcan pecho adentro		jak uvnitř mých prsou rozkvétají
Ardiente capullos de amistad.		poupata vřelého přátelství.
Toma mi guitarra y dulcemente		Vezmi si mou kytaru a libě
cantame con ella una cancion		mi zahrej a zazpívej píseň,
que quiero guardar en mi memoria		kterou si chci uchovat v paměti
el grato recuerdo de tu voz		jako milou vzpomínku na Tvůj hlas.

Chcete-li si píseň přehrát, klikněte zde.

Omlouvám se za kostrbatý a ne úplně přesný překlad, ale myslím, že je jasné, co píseň chce říci. Přesně tak jsme se v Soldado Maldonado cítili přijati - včetně toho chleba, vína a kytary. Když dozpívali, holky brečely a my, tvrdí muži, měli slzy na krajíčku. Se všemi jsme se ještě rozloučili a odebrali se na lože.

Druhý den ráno se nám skutečně podařilo vstát už v sedm, jak jsme měli naplánováno. Nasnídali jsme se, ještě jednou se se všemi rozloučili a Soldado Maldonado opustili s krásnými vzpomínkami na celý život. Chvíli jsme ještě jeli po rovině, ale netrvalo dlouho a začali jsme strmě stoupat. Stoupali jsme pomalu vlhkým deštným pralesem asi tři hodiny, než se údolí trochu rozevřelo, silnice přestala tolik stoupat a po další půlhodině jsme dojeli do malého města mezi horami Tafí del Valle. Kemp byl zavřený, ale zeptali jsme se na obecním úřadě a nechali nás zakempovat na fotbalovém hřišti. Ten den jsme posunuli náš rekord v nastoupané denní výšce na 1656 m. Přespali jsme a pokračovali ve stoupání do horského sedla další den. Trvalo ještě několik hodin, než jsme stanuli v sedle v nadmořské výšce 3042 m.n.m, odkud jsme začali klesat do údolí na druhé straně pohoří. Druhá, východní strana pohoří skýtala úplně jiný pohled než strana západní. Zatímco západní stranu pohoří pokrývá hustý deštný prales, na východní straně je suchá kamenitá poušť s četnými obřími kaktusy zvanými Cardones. Klesli jsme asi o 1000 výškových metrů a dojeli jsme do malé vesničky Amaichá del Valle. Měli jsme štěstí, kemp ve vesnici byl a byl otevřený a my si na následující den odhlasovali den odpočinku. Jednak byla neděle a druhak jsme to po náročném výstupu potřebovali. Dopoledne jsme šli na mši a navečer jsme si upekli na roštu maso a ve venkovní troubě, pod kterou se topí dřevem, jsme si upekli bábovku.

Další den ráno jsem se probudil a necítil jsem se moc dobře. Bohužel jsme nemohli zůstat ve vesnici, jelikož tam nebyl ani bankomat, ani Internet, ani doktor a nám už docházely peníze, přes týden jsme se neozvali domů a kdyby se mi mělo udělat hůře, nejbližší doktor byl až v Cafayate. Rozhodli jsme se tedy dojet až do Cafayate. Sjeli jsme ještě asi o 200 výškových metrů níže do údolí mezi horami a pokračovali dále po rovině, ale stále v nadmořské výšce přes 1500 metrů. Udělali jsme si malou odbočku k ruinám Quilmes, zbytkům osídlení z roku 900 a pak už pokračovali do Cafayate, kam jsme dojeli brzy po obědě. Cafayate je příjemné malé město, mají tu pěkný a levný kemp a my se tu rozhodli zůstat, dokud se nebudu cítit lépe.