Další den ráno jsme vstávali už před šestou, protože po ránu bývá vítr o něco slabší. Původně jsme si mysleli, že 220 km z El Calafate do El Chalténu urazíme za čtyři dny, ale byli jsme špatnou silnici a neustálým silným větrem tak zničení, že jsme se rozhodli rozdělit druhou polovinu na tři dny místo dvou. V estancii, kde jsme se ptali, jestli bychom si tam mohli postavit stan, nás nechali přespat jen velmi zdráhavě, ale jiné místo široko daleko nebylo a vítr by nás v otevřené pampě roztrhal na cucky. Když jsme postavili stan pod velkou borovici, všimli jsme si, že přímo nad naším stanem na větví sedí nádherný obrovský výr. Asi se právě probouzel. Já jsem ten den viděl u silnice i pásovce a tak jsme měli den bohatý na spatřenou patagonskou faunu. Do El Chalténu nám chybělo už jen asi 65 km, ale těchto posledních 65 km bylo nejhorších. Jeli jsme podél jezera Lago Viedma přesně na severozápad, odkud vaně vítr. Ujeli jsme něco kolem 20 km a museli jsme si v závětří u jedné estancie trochu odpočinout a něco sníst. Když jsme opouštěli estancii, právě odtamtud odjíždělo nákladní auto a když chlapíci v autě viděli, jak zoufale zápasíme s protivětrem, nabídli se, že nás do El Chalténu odvezou. S radosti jsme přijali. Do El Chalténu jsme dorazili asi za hodinu a jedna věc byla jasná - že zpátky na štěrkovou silnici do vichru v pampě nás tedy jen tak někdo nedostane. 1300 km za těchto podmínek je více než dost. Od jiných cyklistů jsme věděli, že by se z El Chalténu mělo dát dostat přes hory do Chile, a my byli rozhodnutí se o to za každou cenu pokusit.

El Chaltén je malé městečko pod nádherným horským masívem Fitz Roy, který se svoji nádherou vyrovná národnímu parku Torres del Paine, jen jeho návštěva je zdarma a není tu tolik turistů. Zase tu však bývá špatné počasí a špičky Fitz Roye z mraků vyhlédnou jen zřídka. My je viděli už třetí den. Poprvé jsme je zahlédli, když jsme byli ještě ve vzdálenosti bezmála sto kilometrů od El Chalténu. V Patagonii je velmi čistě ovzduší a naprosto bezvadná viditelnost, která nás už několikrát zmátla. Už několikrát jsme si ke konci dne řekli, že se zeptáme na spaní v tamté estancii, co ji vidíme kousek před sebou, a ono to bylo ještě dalších 16 km.

První noc v El Chalténu jsme zakempovali v kempu s kuchyní a se sprchou, abychom se vykoupali, uvařili si pořádnou večeři a vyprali prádlo. Další den jsme se přesunuli do bezplatného kempu na kraji vesnice, odkud jsme měli nádherný výhled na celý skalní masiv. Byli jsme velmi unaveni a chtěli jsme si aspoň den odpočinout, ale mnoho lidí nás varovalo, že pěkně počasí je zde výjimkou, a tak po jistém váhání jsme přece jen vyrazili na odpolední výlet do hor. Výstup k jezeru Lago Torre trval necelé tři hodiny. Celou cestu jsme měli nádherný výhled na ledovec nad jezerem a na hory jej obklopující. Horské štíty v této oblasti jsou výzvou pro horolezce celého světa - patří totiž k nejobtížnějším na světě. Horolezci, kteří se chtějí o slezení štítu pokusit, musí zaplatit tisíc dolarů pojištění, aby místní policie měla z čeho zaplatit vrtulník a ostatní vybavení, s jehož pomoci každou chvíli někoho vyprošťují. Cestou k Lago Torre jsme si i důkladně procvičili španělštinu, jelikož se k nám přidal upovídaný argentinský učitel hudby Frederico. Já se musím stále velmi soustředit, abych španělštině rozuměl a navečer už mne z toho bolela hlava a byl jsem celkem rád, když jsme se s učitelem rozloučili, přestože byl jinak velmi sympatický. Frederico nám vyprávěl legrační příhodu ze své návštěvy Německa, kdy si v klidu v hostelu popíjel kovovým brčkem tradiční jihoamerický nápoj maté a jedna dívčina to pak také chtěla zkusit a vytáhla zapalovač, protože si myslela, že jde o marihuanu.

Další den jsme věnovali dopoledne zjišťování podrobnosti o stezce přes hory do Chile a hlavně jsme chtěli zjistit více informací o lodi, která spojuje konec stezky s vesnici Villa O´Higgins. Nezjistili jsme v podstatě nic. Ani žádnou mapu jsme nesehnali. Že stezka přes hory je velmi špatná jsme už věděli od jiných cyklistů a o lodi jezdící přes jezero Lago O´Higgins každý tvrdil něco jiného. Podle našich informací měly přes jezero jezdit lodi dvě - jedna pro lidí žijící v okolí jezera, která měla jezdit zhruba dvakrát do měsíce, a jiná, výrazně dražší, loď pro turisty, která by měla jezdit častěji. Ať jsme se však zeptali, koho jsme chtěli, nic přesnějšího jsme se nedozvěděli. Jedni tvrdili, že loď je rozbitá, druzí že snad pojede patnáctého a zase jiní, že loď pro místní nebere turisty. Větší část lidí se však shodla v tom, že by snad nějaká loď měla jet patnáctého, kterážto informace se shodovala s tím, co jsme se dozvěděli ještě v Ohňové zemí od americké cyklistky Jody, která tudy prošla. Přestože jsme si původně chtěli udělat ještě jeden výšlap do hor, rozhodli jsme se raději vyrazit na cestu co nejdříve, abychom byli na druhé straně hor pro jistotu o den nebo dva dříve. Nakoupili jsme potravin, co se nám do brašen vešlo, abychom byli připraveni na případné několikadenní čekání na loď, a další den ráno vyrazili na cestu.

Ujeli jsme necelých 40 km po štěrkové cestě národním parkem a dorazili k jezeru Lago del Desierto. Přes Lago del Desierto jezdí loď třikrát denně a dostat se na jeho druhý břeh nebyl problém. Na druhém břehu nás přivítal argentinský pohraničník s potměšilým úsměvem ve tváří. Na přechod horského průsmyku je prý už pozdě, protože odpoledne bývá silnější vítr a horší počasí. Měli jsme počkat do druhého dne a vyrazit další den ráno. Nejdříve nám nabízel, abychom přespali v chalupě za 20 pesos na osobu, a když jsme mu řekli, že na to nemáme, tak prý že za 5 pesos na osobu si tam můžeme postavit stan. Zeptali jsme se, jestli tam jsou aspoň záchody, a když jsme se dozvěděli, že nikoli, nijak jsme se do placení nehrnuli, protože stan si můžeme zadarmo postavit v lese. Nechali jsme kola na místě a vyrazili jsme na obhlídku. Velmi rychle jsme zjistili, že stezka je opravdu velmi špatná, ale podél stezky se přece jen s trochou skromnosti nechalo místo na stan najít. Vrátili jsme se k pohraničářům, dostali výstupní razítka do pasu a vyrazili po stezce vzhůru k místu, které jsme našli. Bylo to sice jen asi kilometr, ale jeho překonání nám trvalo přinejmenším hodinu. Museli jsme obě kola odstrojit a jít naněkolikrát, ale nakonec jsme asi kolem sedmé večer dorazili s koly a nákladem na vyhlédnuté místo u potoka. Po otevření brašen jsme v jedné z nich objevili slušnou pohromu. V brašně praskla láhev s benzínem do vařiče a celý litr se vylil do brašny. Naštěstí to bylo v brašně s nářadím a škody nebyly tak velké. Museli jsme vyhodit jen lepicí pásku, která byla úplně rozmočená a rozleptaná. Zbytek věcí jsme rozložili po lese a nechali větrat. Co však bylo mnohem horší jsme objevili až druhý den ráno. Benzín naleptal dno brašny natolik, že se z ní vydrolil plastový zater a dno brašny přestalo být vodotěsné.

Další den ráno jsme se vzbudili už kolem šesté, abychom měli na přechod horského sedla dost času. Dobře jsme udělali. Mělo nás sice čekat jen asi osm kilometrů, ale překonat těchto osm kilometrů bylo jedno z nejobtížnějších dobrodružství, které jsem v životě podnikl. Stezka vedoucí do strmého kopce byla od stovek a tisíců koňských kopyt, které tudy prošly, vyšlapaná do jakési strouhy široké asi 60 cm a hluboké místy až jeden metr. Dno strouhy bylo pokryté hlubokou vrstvou vody a řídkého bláta rozťapaného koňskými kopyty. Okolí strouhy bylo lemováno pichlavými keři. Stezka vede přes nespočet potoků, které se často rozlévají do rozsáhlých mokřin, přes cestu jsou každou chvíli klady. Překročit horský průsmyk po této stezce musí být velmi obtížné i pro člověka, který jde pěšky jen s batohem na zádech. Protáhnout tudy dvě kola, které každé váží i s nákladem kolem 55 kg, je na hranici proveditelnosti. Postupovali jsme velmi pomalu a stezka nebrala konce. Říkal jsem si, že už za každou zatáčkou to musí být lepší, protože přeci osm kilometrů není tak mnoho, ale konec stezky nepřicházel a nepřicházel. V jednom okamžiku jsem si myslel, že už jsme snad na konci. Došel jsem se podívat několik set metrů a když jsem uviděl další a další potoky, močály, bláto a klády, řekl jsem, že si prostě musíme odpočinout, najíst se a napít, protože už nemůžu dál ani metr. A tak jsme tam uprostřed převrácených stromů, louží, klád a bahna vytáhli vařič, uvařili si čaj a obvyklou vločkovou kaši. Najedli jsme se, trochu si odpočali a vydali se dál. Pak už to bylo skutečně jen asi kilometr. Nic jiného jsem snad v životě tak nevítal jako tu nádhernou zelenou ceduli s nápisem "Bienvenido al Chile". Překonat těch osm kilometrů nám trvalo bezmála šest hodin naprosto vyčerpávajícího úsilí.

Od hranic vedla dál mizerná štěrková cesta, ale nám připadala jako ta nejkrásnější a nejhladší asfaltka na celém světě. Sice nás čekalo ještě asi 15 km a museli jsme ještě přebrodit jednu ledovou řeku, protože most byl v polovině stržen vodou, ale už to bylo jen z kopce a oproti tomu, co jsme zažili, to už nic nebylo. Asi kilometr před přístavem jsme od chilských pohraničníků obdrželi vstupní razítka do Chile. Při té příležitosti jsme se otázali, jestli náhodou nevědí něco o lodi, která jezdí přes jezero na druhou stranu. Nevěděli rovněž nic, jen snad že by měla jet patnáctého. Máme se prý zeptat místních v domě nad přístavem, kde se můžeme i ubytovat. Na popsaném místě jsme se seznámili s dvěma Brity, kteří očekávali příjezd tajemné lodi už několik dní. Domácí dorazili později večer a my se po náročném dní mohli ubytovat v malé kůlničce za barákem postavené z všelijakých dřev, překližky a tvrdého papíru. Místo skla byl v okně kus polyetylenového pytle. Od domácích jsme se dozvěděli, že loď přijede příští den kolem poledního. Ne tedy patnáctého, jak většina lidí tvrdila, ale čtrnáctého. Byli jsme moc rádi, že jsme jeli o něco dříve, a bylo nám líto dalších dvou cyklistů, o kterých jsme věděli, že by měli dorazit čtrnáctého navečer. Loď jezdí jen dvakrát do měsíce a vrátit se zpět přes hory do Argentiny by mohl skutečně jen naprostý šílenec.

Loď skutečně další den okolo poledního dorazila. Viděli jsme ji na jezeře už z dálky. Očekávali jsme její příjezd na molu v plné polní s našimi koly připraveni k nalodění. Z útrob lodi se postupně vytrousilo asi dvanáct cyklistů zjevně netušících, do čeho se pouští. Kromě nich a stádečka ovcí na přídi se objevil též pár Čechů s batohy na zádech. Prohodili jsme pár slov s Čechy, vyměnili jsme jim chilská pesa za argentinská a sdělili cyklistům, co je čeká. Někteří z nich se zalekli a šli vyjednávat s místními přepravu brašen koňmi. Od lidí z lodi jsme se dozvěděli, že prý nás kapitán dnes nevezme. Že prý jede ještě kamsi dále po jezeře a vrátí se pro nás druhý den ve dvě odpoledne. Ujistili jsme se opakovanými dotazy různých lidí, že loď se skutečně druhý den pro nás ve dvě hodiny odpoledne staví, a vrátili jsme se s koly zpět do naší papírové kůlničky. Zbytek dne jsme strávili očistou kol a brašen od nánosů bahna a praním našich svršků a zabahněných bot. Ir Shon dorazil odpoledne a německý cyklista Matthias, se kterým jsme se už potkali několikrát, protože jede v podstatě stejnou trasu ve stejný čas, dorazil kolem večeře. Sdělili jsme oběma, jaké neuvěřitelně štěstí mají, že se kapitán rozmyslel vrátit se pro nás a tedy i pro ne další den a s Matthiasem jsme si pak vyměňovali nad hrnkem čaje dojmy z přechodu horského průsmyku až skoro do půlnoci. Budíka jsme nařídili na devátou.

Patnáctého ráno budík zazvonil a my si ještě chvíli trochu hověli v postelích. Tu z dálky z kuchyně slyším: "...loď...dvacet minut...". Vyskočil jsem z postele a vtrhnul do kuchyně, abych si ověřil, co jsem slyšel. Místní nám řekli, že se kapitán rozmyslel a že tam bude i s lodi za dvacet minut. Nikdo tomu nějakou dobu moc nechtěl věřit a pak nastal docela slušný poprask. Všichni, včetně nás, začali horečně balit. My měli věci rozházené po celé kůlničce, mokré prádlo na šňůře, vlhké boty pod kamny v kuchyni, jiné věci v koupelně. Všechny věci, ať suché či mokré, jsme tak, jak nám přišly pod ruku, nacpali do brašen, přivázali na kola a za necelou půlhodinu jsme už čekali v kuchyni, až přijede loď. Ostatní též čekali. Nic se nedělo. Začínali jsme si myslet, že se jednalo o planý poplach, popíjeli jsme čaj a nechápavě kroutili hlavami. V rohu kuchyně seděli už nějakou dobu dva muži, kteří tam předešlý den nebyli. Zeptali jsme se jich, jestli náhodou nevědí, zdali loď skutečně přijede za dvacet minut. Oni nám nevzrušeně odvětili, že jsou z posádky a loď že už čeká v přístavu. Tou dobou jsme už tam všichni asi čtvrt hodiny seděli a dívali se na sebe. Pak nastala druhá část poplachu, protože konečně všem došlo, že už máme být dávno na molu a naloďovat se. Nakonec všechno dobře dopadlo, všichni jsme se nalodili a loď vyplula. Zamávali jsme zasněženým vrcholkům a horskému průsmyku, který jsme přede dvěma dny překročili, a vyjeli na nádherné modré jezero. Vál velmi silný vítr a na jezeře byly obrovské vlny, které kymácely lodí a jejich vršky se občas přelévaly přes palubu. Vlny musely mít nejméně dva metry, protože přinejmenším tak vysoko byla paluba lodi nad hladinou jezera. Nikdy bych nevěřil, že na jezeře mohou být tak veliké vlny. Svítilo však slunce a nikomu ze začátku občasná sprška nevadila. Slunce ale později zašlo a vítr zesílil. Pasažéři se přesunuli do miniaturní kajuty, kde bylo tepleji a nestříkaly tam vlny. Část cestujících včetně Jany postupně nabrala zdravou barvu hašeného vápna a jejich skelný pohled byl upřen na hory na horizontu. Matthias chodil dovnitř a ven. Venku jej neustále zkrápěly vlny a foukal ledový vítr, uvnitř se mu však dělalo příliš špatně. Nakonec se rozhodl zůstat venku, ale asi v polovině plavby přišel dovnitř úplně mokrý a prokřehlý na kost, aby mne požádal, zdali by si nemohl půjčit moji nepromokavou bundu. Zhruba po třech hodinách plavby jsme přistáli na druhém břehu a ještě nějakou dobu jsme nemohli uvěřit, že jsme to skutečně dokázali. Patagonské pampy i s jejich nekonečnými vichry jsme s konečnou platnosti nechali za sebou a ocitli jsme se na úplném konci silnice známé pod názvem Carretera Austral - 1100 km dlouhé štěrkové silnice začínající v Puerto Montt, která prochází nejkrásnějšími částmi chilské Patagonie.

Z přístavu jsme asi během čtyřiceti minut dojeli do malé vesnice Villa O´Higgins a ubytovali jsme se v kempu. Trochu jsme se šli projít po vesnici, abychom se zorientovali, a narazili jsme při tom na obchůdek, kde jsme za 500 pesos (zhruba dvacet českých korun) koupili kilogram nádherného hovězího, které nám ještě v krámě mladík nakrájel na tenké plátky. Řekli jsme o tom v kempu ostatním a večer byly hovězí hody.

Ve Villa O´Higgins jsme zůstali až do pondělí. Dozvěděli jsme se totiž k našemu velkému překvapení, že v místní knihovně je k dispozici přístup na Internet. V pondělí ráno jsme se sbalili, dokoupili ještě nějaké drobnosti a pak se zastavili v knihovně. Zde bych si dovolil malou odbočku o knihovnách.

Když jsme s Janou cestovali po západu USA, navštívili jsme veřejných knihoven dobře několik desítek. Velmi bych vám přál vidět kupříkladu městskou knihovnu v Portlandu, Seattle nebo v Salt Lake City. Americké knihovny jsou chloubou každého města. Obrovské moderní budovy nacpané knihami, videokazetami, CDčky, DVDčky a počítači. V každé knihovně je oddělení s názvem references, kde jsou k nalezení nejrůznější seznamy, mapy, slovníky a encyklopedie, je tam ochotný personál, který pomůže a poradí. Knihovny jsou otevřený vesměs každý den celý den s výjimkou neděle a to i v malých vesnicích. Každý Američan ví už od mateřské školky, že když potřebuje něco zjistit či vyhledat, první místo, kam jde, je knihovna. Knihovny jsou středobodem každé americké univerzity. Americké knihovny jsou zkrátka opravdovým centrem informací a vzdělanosti národa. Kdykoliv jsem v USA vkročil do knihovny, měl jsem vztek a zároveň mi bylo velmi smutno. Vždycky jsem si vzpomenul na ty dvě místnosti s knihami v prvním patře Kulturního domů v Čerčanech, kde mají otevřeno dvě hodiny večer každé úterý. Také jsem si vzpomněl na Státní technickou knihovnu v Praze, kde jsem si několikrát půjčoval knihy, a bylo mi smutno. Člověk by mohl namítnout, že v USA mají na takové věci peníze, ale když jsem uviděl takovou knihovnu ve Villa O´Higgins, skutečně se se mnou zahoupal svět. Malý dřevěný domeček, ve kterém mají otevřeno každý den celý den kromě neděle, k dispozici je pět velmi slušných počítačů připojených na Internet, kopírka a tiskárna, sekce referencí, ochotný personál, který pomůže a poradí... Ne v USA, ale v Chile, v zemi, kde vyasfaltované silnice a zavedený elektrický proud zdaleka není samozřejmostí a ne v hlavním městě, ale v malé naprosto bezvýznamné vesnici s několika sty obyvatel. Nějakou dobu jsem zíral a pak jsem se zeptal, kdo to zaplatil. Něco dala obec, něco provinční vláda, něco jedna nadace, něco druhá nadace. Zkrátka je holt vidět, kde jsou priority kterých vlád.

Z Villa O´Higgins jsme vyrazili po štěrkové silnici na sever a nevycházeli jsme z údivu. Na každém kilometru silnice jsme narazili na další vodopád, jezero, ledovec nebo nádherný výhled na zasněžené horské vrcholky. Noc jsme strávili na zahradě u osamělého a poněkud zvláštního staršího dřevorubce, kam později dorazil i další cyklista z Německa Peter. Byli jsme celkem překvapení, protože vyrazil brzy ráno a tou dobou měl být už v Puerto Yungay. Zabloudil však a čtyřicet kilometrů si zajel. Další den nás hned po ránu čekal náročný výstup do horského sedla, ale nás hřálo pomyšlení, že na rozdíl od silného protivětru, každý metr, který vystoupáme, bude vykoupen metrem, který se na druhé straně svezeme. V průběhu dne jsme dohnali na cestě Matthiase a pokračovali dále ve třech. Ke konci dne začalo hustě pršet a k přívozu přes jezero do Puerto Yungay jsme dorazili promočení až na kůži. Na místě jsme se sešli s Peterem, který opět vyrazil brzy po ránu, leč přívoz, kterým chtěl původně jet, mu ujel a jezdí jen tři za den. Přeplavili jsme se na druhý břeh, kde na břehu bylo několik chalup vojenské posádky. Zeptali jsme se, zdali bychom tam někde nemohli strávit noc. Chvíli trvalo, než se vyjasnilo, jestli nás můžou ubytovat či ne, ale nakonec jsme spali pěkně pod střechou na palandách, věci jsme si mohli usušit u kamen, vysprchovali jsme se v horké vodě a vojáci nám ještě upekli kuře k večeři. Když jsme měli ráno připravenou na stole i snídani, skoro jsme se cítili až trapně. Taková péče. Poděkovali jsme, rozloučili se a vyrazili dál. Během dalších dvou dnů jsme dorazili do městečka Cochrane. Dokoupili jsme zásoby, jen jediný bankomat ve městě nám opět odmítl vydat hotovost. Matthias nám nějaké peníze půjčil s tím, že mu je vrátíme, až se sejdeme v dalším městě. Doufám, že se tak opravdu stane, nerad bych mu zůstal dlužen. Zítra vyrazíme dál. Čeká nás 330 km cesty do Coyhaique.