Od odevzdání posledního vzorku uplynulo 48 hodin, než byly konečně všechny laboratorní výsledky k dispozici a já mohl opět navštívit lékařku. Ta mi sdělila, že všechny výsledky jsou negativní, což byla na jednu stranu dobrá zpráva, na druhou stranu to nijak nevysvětlovalo, proč mám stále průjem, i když jsem se cítil o mnoho lépe než před několika dny. Doktorka mi řekla, že to byla nejspíš silná otrava potravou, a předepsala mi francouzský lék Florestor pro normalizaci střevní flóry a poradila mi, kam jít v La Paz, kdyby se můj zdravotní stav nevylepšil. Rozhodli jsme se, že další den odpoledne se už vrátíme zpět do Potosí. Už jsme byli celkem nervózní, protože všechny naše věci byly v Potosí, a také že jsme byli zase už takovou dobu na jednom místě.

Další den ráno byla sobota, my se odhlásili z hotelu a šli se ještě trochu projít po městě a udělat pár fotek, než Sucre definitivně opustíme. Sucre je totiž velmi pěkné město a já jsme z něj prozatím znal jen náměstí, a pak velmi dobře náš pokoj a cestu do nemocnice. Odpoledne jsme dojeli k autobusovému nádraží, kde na rohu stálo několik taxíků směřujících do Potosí. Poptali jsme se na cenu a když jsme zjistili, že je jen o málo vyšší než cena autobusu, rozhodli jsme se jet jím. Pořád jsem měl ještě průjem a říci řidiči taxíku, aby zastavil, je mnohem snadnější, než zastavovat celý autobus. Kromě toho nás taxík zavezl ne na autobusové nádraží v Potosí, ale až přímo před náš hotel a ještě jsme tam byli asi o hodinu dříve. V hotelu jsme se shledali s našimi koly a ostatními věcmi, vzali si pokoj a šli do hajan.

Ani v Potosí jsme se už nechtěli zdržovat příliš dlouho, ale chtěli jsme ještě alespoň navštívit Mincovní muzeum, které podle průvodce má být "snad nejlepší muzeum v Bolívii". Naštěstí měli v neděli dopoledne otevřeno a my tak mohli obdivovat koloniální architekturu muzea a jeho exponáty. Mezi nejzajímavější z nich bezesporu patřily dřevěné stroje pro válcování stříbrných plátů poháněné silou mul a někdy i černých otroků. Mula prý vydržela žít a pracovat v podzemí mincovny 3 - 5 měsíců. Muzeum též skrývalo i několik dětských mumií, starých látek indiánského původu až z 2. století, náboženské obrazy, nejstarší bolívijskou lokomotivu či pícky na tavení zlata a stříbra. V průběhu naslouchání výkladu průvodce jsme s údivem shledali, že vedlejší skupina má překlad výkladu do češtiny. I přešli jsme k této skupině a potkali asi deset Čechů na zájezdu do Peru a Bolívie s cestovní kanceláří Adventura. Překladatelkou a průvodkyní skupiny byla paní Olga Vilímková, velká nadšenkyně pro Peru, která v Peru rok učila jako dobrovolník v odlehlé vesničce v horách a do zvelebení vesnice a místní školy vložila nemalou část svých vlastních úspor. Mezi lidmi ve skupině byl i Jaroslav Dušek s manželkou a dcerou, který hrál ve filmu Pelíšky bláznivého pana učitele, který si připálil vlasy o karmu. Zašli jsme s nimi na oběd do příjemné vegetariánské restaurace naproti muzeu a navzájem se podělili o naše zkušenosti z cestování po Jižní Americe.

Nejdůležitějším úkolem na pondělí bylo prodloužit si pobyt v Bolívii o 30 dní, což, alespoň podle pohraničníků ve Villazónu, mělo být snadnou formalitou prováděnou zdarma v kterémkoliv větším městě. Ve skutečnosti nás tato "formalita" stála vyplnění stohu papírů, několik hodin našeho času a navrch 330 Bs. Tato suma by nám stačila na více jak týden pobytu ve slušném hotelu. Ach jo. Odpoledne jsme už jen dosušili prádlo a dozásobili se na další cestu.

Potosí jsme opustili po krásné vyasfaltované silnici směrem k městu Oruro a jelikož Potosí se nachází v takové výšce, prvních téměř 20 km bylo z kopce. Odtud jsme už opět začali stoupat. Podle Matthiasovy rady jsme chtěli přespat ve vesnici Yocalla, ale nemohli jsme najít žádné ubytování a bylo ještě poměrně brzy, a tak jsme se rozhodli pokračovat dále. Pokračovali jsme stále dál do strmého kopce. Ujeli jsme zhruba ještě dalších 10 km a na žadné ubytování jsme nenarazili. Tma na spadnutí nás donutila poptávat se v chaloupkách z nepálené hlíny okolo silnice. Dlouho jsme hledali a ptali se, než se nad námi jeden pán slitoval a nechal nás v jednom ze svých hliněných domečků přespat. Postavili jsme si uvnitř chaloupky vnitřek našeho stanu jako ochranu před hmyzem, hlodavci apod. a spali nerušeně až do rána. Ráno jsme se sbalili, poděkovali hospodáři a dali mu 15 Bs. Tvářil se však poněkud kysele, bylo mu to málo. Nám to přišlo přiměřené. V podobné vesničce Tica Tica jsme spali za tutéž částku ve dvou čistých postelích. S určitou nostalgií jsme si vzpomněli na Argentinu a Chile, kde jsme nesčetněkrát nocovali v našem stanu na něčí zahradě, často nás nechali vysprchovat a uvařit si uvnitř, několikrát jsme i spali uvnitř nějaké estancie a nikdy po nás nikdo žádné peníze nechtěl.

Nasedli jsme na naše kola a pokračovali směrem vzhůru až do horského sedla ve výšce 4276 m.n.m. Ani po dosažení sedla se nám nepokračovalo snadno. Silnice vedla jen chvíli trochu z kopce a pak jsme museli vystoupat do sedla jen o 70 m nižšího než to předešlé. Navečer jsme dorazili do malé vesnice Ventilla, kde jsme našli ubytování ve větší místnosti, která byla až na několik stolů a židlí prázdná. Záchod na dvoře byl sice poněkud špinavější, ale aspoň jsme nemuseli do pole. A cena? 4 Bs za oba dva. Předešlou noc se pánovi zdálo 15 Bs málo. Při pochůzce za nákupem chleba jsem byl šokován vrstvami odpadků válejícími se úplně všude; nejhůře na tom byl potok protékající vesnicí. Haldy odpadků naházené do řečiště jej proměnily ve hnusnou smrdutou stoku. Nechápu, jak ti lidé mohou takto žít v podstatě na smetišti.

Další den byl velmi náročný. Nejdříve jsme museli vystoupat do sedla ve výšce 4256 m.n.m, o něco později nás čekal výstup do našeho prozatím nejvyššího bodu dosaženého na kolech - 4337 m.n.m., ale co hůř - začal foukat studený a silný čelní vítr. Postupovali jsme velmi pomalu. Po asfaltu a na rovině jsme dosahovali rychlosti sotva 8 km/hod. Mrazivou noc jsme strávili ve stanu, který jsme si postavili nedaleko od silnice mezi ruinami jakéhosi bývalého stavení z nepálených cihel. Zdi stavení nám poskytovaly alespoň určitou ochranu před studeným větrem.

Do města Challapata nám zbývalo již jen nějakých 36 km, ale přestože to bylo převážně z kopce, jeli jsme stejně velmi pomalu kvůli silnému čelnímu větru. I z kopce jsme museli šlapat. Do Challapata jsme dojeli v pátek 15.7. po poledni a při hledání ubytování jsme zjistili, že právě začíná třídenní slavnost při příležitosti svátku Panny Marie Karmelské s velikými maškarními průvody a muzikou. Chvatně jsme se ubytovali, naobědvali a pospíchali do ulic, abychom o něco nepřišli. Maškarní průvod se sestával z většího množství skupin, každá skupina měla svoje kostýmy, svoji kapelu a za pozvolného pohupování se posouvala přes celé město až na náměstí před kostelem Panny Marie Karmelské, kde před tribunou ještě zatančila svůj nejlepší kousek a tím své vystoupení ukončila. Město bylo plné lidí, všude byly stánky se všelijakými dobrotami. Neodolali jsme, tu a tam něco ochutnali dobře si vědomi rizika, které podstupujeme. Naštěstí se to tentokrát kupodivu obešlo bez průjmu. Slavnost trvala od brzkého odpoledne až prý do půlnoci celý víkend, ale my jsme šli spát ještě před koncem, abychom se posilnili na další cestu.

Z Challapata do města Oruro je to zhruba 120 km téměř dokonalé roviny a Matthias s Peterem tuto vzdálenost urazili během jednoho dne. Nám však i nadále foukal nesmírně silný čelní vítr a dojeli jsme tak jen zhruba do poloviny této vzdálenosti do malého, ošklivého a špinavého hornického městečka Poopo, kde jsme se chtěli ubytovat. Jediné ubytování ve vesnici byla odporná špinavá místnost s ještě odpornějším smrdutým záchodem na dvoře a chtěli za něj stejně, jako za krásný čistý hotel s teplou sprchou, ve kterém jsme spali v Challapata. Rozhodli jsme se zkusit své štěstí jinde, ale to jsme narazili. Sháněli jsme po celé vesnici, ale neteční vesničani nevykazovali jakoukoli snahu nám pomoci. Běhali jsme po vesnici skoro dvě hodiny, už se setmělo a my stále nic neměli. Ptali jsme se i v klášteře. Tam s námi rychle vyběhli. Někdo nám poradil, že prý by nás snad nechali přespat v místní nemocnici. Tam však právě někdo zemřel a neměli na nás čas. Nechal jsem tam tedy Janu a sám se šel pokusit vyhledat starostu. V Argentině starosta skoro vždycky něco vymyslel. V Argentině ale také každý vždycky věděl, jak se starosta jmenuje a kde bydlí. Ne tak v Bolívii. Jak se jmenuje starosta nebo kde bydlí neměl téměř nikdo ani ponětí. Nakonec se mi podařilo starostův dům přece jen najít. Starosta se nechal nejdříve zapřít, ale když jsem s nepořízenou odcházel, rozmyslel se a vyšel ven. Když jsem mu vyložil situaci, řekl, že mi nemůže nijak pomoci a chystal se zalézt zpět. Já jsem však neměl v úmyslu vzdát se tak lehce. Použil jsem svou osvědčenou metodu obehrané gramofonové desky a hučel jsem do starosty, že on je přece starosta a to by bylo, aby on, jako starosta, něco nevymyslel a že když se chce, všechno jde a tak pořád dokola. Nakonec starosta neochotně připustil, že na obecním úřadě je jedna prázdná místnost, kde bychom snad mohli noc strávit. Starosta mne odvedl na obecní úřad, kde mi odemkl zmíněnou místnost. Já pak došel vyzvednout Janu do nemocnice, kde by nás kupodivou opravdu bývali nechali přespat, a šli jsme se ubytovat. Ubytování to nakonec bylo velmi dobré, protože na úřadě měli čistý záchod, tekoucí vodu a ještě jsme se seznámili s příjemnou Američankou Kristinou, která zde v Poopo měla jako dobrovolnice Peace Corps strávit dva roky a pracovat na zlepšení životního prostředí. Byli jsme už velmi unavení a přišlo nám vhod, že nás Kristina odvedla na večeři do hospody, ze které prý neměla nikdy průjem. Po večeři jsme si s Kristinou asi dvě hodiny povídali o jejích a našich zkušenostech z Bolívie. Zde bych si možná dovolil malou odbočku a podělil se o některé ze svých dojmů.

Bolívie je chudá země. Tento fakt je při cestování Bolívií rychle zřejmý. Mnohem obtížnější je však najít odpověď na otázku, proč tomu tak je. Bolívie má rozhlohu zhruba 1 100 000 km čtverečních, tj. asi čtrnáctinásobek rozlohy České republiky, žije v ní však o dva milióny méně lidí než v Čechách. Polovinu rozlohy Bolívie tvoří teplé úrodné nížiny, kde se výborně daří tropickému ovoci, kávě a celé řadě jiných plodin. Bolívie má spoustu nerostného bohatství - stříbro, cín, zemní plyn, ropu a další. Proč je tedy Bolívie tak chudá? Proč se nerozvíjí alespoň tak jako sousední Chile či Argentina? Někteří Bolívijci svalují vinu na "gringos", zejména na Američany, kteří je ožebračují o jejich ropu a další nerostné bohatství, aniž by z toho kdokoliv cokoliv měl. To je do jisté míry nejspíš pravda, ale existuje spousta zemí, které nemají ropu žádnou a také se rozvíjejí. Na chudobě země se jistě do značné míry podepisuje zkorumpované a neschopné řízení země, ale například sousední Argentina na tom s korupcí není zas až o tolik lépe a jak vidíme v Čechách, i země s neschopným a zkorumpovaným řízením se může celkem utěšeně rozvíjet.

V Bolívii jsme strávili zhruba dva měsíce, projeli jsme tudy 1200 km na kole a nejméně o polovinu více jinými dopravními prostředky, navštívili jsme celou řadu větších měst a nespočet menších. Měli jsme jen málo příležitostí pohovořit si s Bolívijci, zato jsme hovořili s mnoha cizinci, ať už dlouhodobě žijícími v Bolívii nebo turisty. Čím delší dobu jsme strávili v Bolívii a čím více jsme hovořili s různými lidmi o tomto problému, tím více se utvrzoval můj původní dojem a to, že Bolívijci jsou chudí, protože jsou poněkud pohodlní, postrádají pracovní zápal, zájem a iniciativu, to vše spojeno s nedostatkem vynalézavosti, invence či originality. Tyto jevy byly dobře patrné už v Chile a možná o něco více v Argentině, ale Bolívijci je vybrousili do nevídané úrovně dokonalosti. V zemích, které znám, se obvykle lidé snaží a vymýšlí, co udělat, aby se měli lépe než předešlý den. Můj dojem z Bolívijců je ten, že vynakládají absolutně minimální možné úsilí, aby se jim nedařilo o moc hůře než den předešlý. Můj první příklad je ještě z Argentiny. V kempu v Amaichá del Valle jsme strávili dva dny. Za celé dva dny jsme neviděli majitele v kempu cokoliv udělat. Že by třeba umyl špinavé záchody, vyměnil prasklé žárovky, vysbíral v kempu odpadky nebo spravil rozbité lavičky? Neměl na to čas. Byl totiž celé dva dny zaneprázdněn sledováním televize. V kempu byly venkovní pece na dřevěné uhlí. Zeptali jsme se majitele, zdali prodává uhlí nebo dříví. Neprodával. Tuto otázku mu musely před námi položit desítky lidí, v jiných kempech se totiž dřevo nebo dřevěné uhlí běžně prodává. Nepohnulo to s ním, aby rozšířil sortiment a služby a vydělal si tak o něco více.

Při naší jízdě Bolívií jsme viděli spoustu cestářů. Každý den tak dvě až tři skupiny o pěti až deseti lidech. Za celou naši jízdu Bolívií jsme jich museli potkat snad ke dvěma stům. Za celou dobu jsme však neviděli jediného člověka pracovat. Viděli jsme je jíst, posedávat, klábosit, polehávat, popřípadě rovnou spát. Zezačátku jsem si myslel, že mají třeba nějakou polední pauzu nebo tak něco. Později, když jsme je neviděli jinak než takto v kteroukoliv dobu, pochopil jsem, že cestáři v Bolívii prostě a jednoduše nepracují. Stejný dojem jsem měl snad ve všech městech a vesnicích v Bolívii. V životě jsem neviděl tolik lidí jen tak na ulici postávat, posedávat či klábosit a tak málo lidí pracovat.

V Argentině, zejména pak na severu Argentiny je téměř v každé vesnici u hlavní silnice jedna nebo dvě jídelny, kde uvaří na oběd jedno nebo dvě jídla a projíždějící auta, kamiony a někdy i autobusy se zde zastavují na jídlo. Pokrm je většinou velmi obyčejný, stejně jako místnost, ve které se servíruje, ale je to levné a my jsme si vždycky pochutnali. V Bolívii jsme na nic takového téměř nikde nenarazili. Uvařit kotel bramborového guláše a nabízet jej kolemjedoucím řidičům je totiž příliš mnoho práce.

V Bolívii se prodává drtivá většina věcí u stánků na trhu. Tyto stánky většinou nejsou nijak velké, sortiment vybraný a vystavený na stánku velmi chaoticky. U stánku sedí prodejce, většinou paní středního věku. Naprosto apaticky bez jakéhokoliv zájmu sedí a nepřítomně hledí do prázdna. Tedy pokud je zrovna přítomna. Že by třeba zkusila vytřídit plesnivá rajčata nebo zeleninu omýt a tak přilákat více zákazníků k jejímu stánku než ke stánku sousednímu? Moc práce. Proč dělat něco takového, nikdo jiný to také nedělá. Nikde jsem se nesetkal s nějakým zájmem či iniciativou svůj stánek vylepšovat, rozšiřovat. Z malého stánku udělat větší, z většího stánku krámek, z malého krámku větší obchod atd. V Bolívii si paní otevře ve svých dvaceti letech krámek, čtyřicet let za ním apaticky sedí a když odchází do důchodu, její krámek vypadá stejně, jako když začínala. Proto také téměř nikde v Bolívii nenarazíte na supermarket, ba ani na malou samoobsluhu. V sousední Argentině jsou supermarkety či samoobsluhy všech velikostí samozřejmostí všech měst od maličkých až po ty největší.

V Uyuni jsme potkali Čecha Michala, který strávil šest měsíců prací na farmě poblíž Santa Cruz. Jeho zkušenosti byly naprosto tytéž. Vyprávěl nám kupříkladu, jak jednou zatopil v kamnech, aby ohřál oběd. Rodina se vrátila, vyházela oheň z kamen a hořící polena uhasila se slovy: "Co blázníš, víš kolik spálíš dřeva?" Michal na to: "Vždyť okolní lesy jsou dřeva plné, na dřevo můžeme dojít." Dalo mu mnoho přemlouvání a přesvědčování, než se s ním za nějakou dobu do lesa vydali. Michal našel pěknou soušku a chtěl ji porazit. Ostatní však na něj: "Blázníš, kdo se s tím bude kácet a řezat a štípat" a s těmito slovy posbírali trochu klestí a vydali se zpět k domovu. To by možná vysvětlovalo, proč se na Altiplanu nikde netopí. Vzít si dva svetry je zkrátka mnohem méně práce.

Pohodlnost Bolívijců je rovněž až příliš dobře patrná v jejich nakládání s odpadky. Bolívijci zahazují odpadky na zem kdekoliv jim odpadnou od ruky. Sesbíraný domovní odpad, pokud jej tedy někdo sbírá, se vyveze na nejbližší vhodné místo za město či za vesnici a tam vyklopí na zem. Pokud je v blízkosti města řeka, potok, nebo alespoň vyschlé koryto, putuje odpad tam. Na záchod se chodí na pole nebo pod most. Zrovna s tímto problémem se marně potýkala v Poopo Kristina. Snažila se přesvědčit obyvatele vesnice, aby si aspoň postavili kadibudky a chodili na záchod tam, místo aby močili a káleli všude kolem. Bolívijci na to: "A proč? To je moc práce. Nám nevadí chodit na záchod na pole."

To je jen pár příkladů bolívijské pohodlnosti, více příkladů bude ještě dále v textu. Co mne však uvádí v úžas neméně je naprostý nedostatek vynalézavosti či originality. Pokud někde najdete stánek, který něco prodává, ať je to cokoliv, v jeho bezprostředním okolí najdete několik dalších stánků prodávájících absolutně totéž ve stejné kvalitě za stejnou cenu. Nad tímto jevem jsem žasl už v Chile a v Argentině, ale jak píšu výše, Bolívijci to opět vybrousili do dokonalosti.

Před svíčkovou kaplí v Copacabaně sedí osm žen. Každá má před sebou stolek, na něm rozloženy ty samé bílé svíčky jednoho druhu. Stejné svíčky, stejná kvalita, stejná cena, osm různých stánků. Že by snad jedna zkusila prodávat levněji? Nebo jiné svíčky? Lepší, barevnější? Moc práce. Moc přemýšlení.

Zkusíte-li přijít v Bolívii na libovolné autobusové nádraží, najdete na něm spoustu různých společností, často i několik desítek. Chcete jet například z Potosí do Sucre. Později zjistíte, že všechny společnosti mají ty samé otřískané autobusy s naprosto ojetými gumami, odjíždějí v jednu a tu samou dobu a všechny mají ty samé ceny. Proč někdo nejede v jinou dobu? Nemá lepší autobus nebo nižší ceny? Podle čeho si má pak člověk vlastně vybrat?

V La Paz na náměstí sv. Františka stojí vedle sebe asi pět stánků. Všechny prodávají ty samé hamburgry v té samé housce se stejnými hranolkami za stejné ceny. Pět stánků, identický produkt, stejné ceny. Proč jeden neprodává hamburgery, druhý pizzu a třetí párek v rohlíku?

Už jsem minule psal o tom, jak jsme jeli autobusem z Potosí do Sucre a jakmile autobus jen na moment zastavil, byl okamžitě zaplaven prodavačkami občerstvení. Bylo jich řekněmě deset. Každá v jedné ruce třímala mikrotenové sáčky s několika uvařenými brambory a vejcem natvrdo, v druhé sáčky s vařenou kukuřicí a smaženým lamím masem. Deset žen, identické sáčky, stejné pokrmy ve stejných rukách, stejné ceny.

Výše popsané jevy jsou v Bolívii zjevné, běžné a každodenní. Jakmile se však někdo z tohoto stereotypu pohodlnosti a monotónnosti vymaní, což se nestává často, většinou se mu daří velmi dobře, a to i v Bolívii. Takových jsme potkali také několik. Například v Uyuni jsme s Michalem povečeřeli výbornou pizzu v příjemné restauraci. Majitel se za celý večer neposadil, pořád kmital jako šroubek, restaurace byla plná. Měl k ruce jen jednu pomocnici. Ještě nebylo ani otevřeno a už tahal z pece nějaké sladké tyčinky, v průběhu večera pokud neobsluhoval u stolu, tak vytahoval z pece pizzu. Typický příklad, jak se z malého stánku stane postupně v průběhu osmi let vyhlášená pizzerie. Majitel byl však Američan.

Abych to nějak shrnul a uzavřel. Proč si tedy já myslím, že je Bolívie tak chudá? Řeknu-li to zjednodušeně a poněkud vulgárně: Bolívijci jsou chudí, protože jsou líní. Líní pracovat a líní o práci přemýšlet. Kdo poctivě pracuje a u práce trochu přemýšlí, daří se mu dobře i v Bolívii.

Vraťme se však do Poopo. Když jsme si navzájem s Kristinou zanotovali v našem pozorování bolívijské mentality, odebrali jsme se všichni na lože. Další den jsme pokračovali v cestě do města Oruro. Protivítr byl neuvěřitelně silný, určitě srovnatelný s větrem v Patagonii. Viditelnost byla malá, protože vítr zvedal ve vírech obrovská mračna jemného prachu a hnal je přes pláně. Přítomnost města nám dávno předtím, než jsme město vůbec zahlédli, prozradily neustále houstnoucí vrstvy odpadků na okolních pláních. Ošklivou a odpadky zamořenou periférií jsme se postupně propracovali až do centra města, kde bylo přece jen o něco lépe. Ubytovali jsme se v malém hostinci Alpaka, který nám doporučila Kristina. Sice byl o chlup dražší, než kolik obvykle v Bolívii za hotel platíváme, ale nelitovali jsme. Hostinec vlastnil pár, který žil dlouhá léta v Evropě a díky tomu nabízel celou řadu vymožeností běžných v rozvinutém světě, ale téměř neznámých v těchto končinách. Na pokoji bylo elektrické topení a na postelích opravdové peřiny s povlečením, v kuchyni jsme nalezli lednici, elektrický sporák a dokonce mikrovlnku. Nevěřili jsme vlastním očím a rozhodli se zůstat aspoň dvě noci, abychom vše náležitě vychutnali.

Jeden den jsme odpočívali. Potřebovali jsme to po těle i na duchu. Přes den jsme byli trochu na Internetu, něco nakoupili a večer jsme vedli zajímavou debatu s dívčinou z Chile, která žije už několik let v Bolívii. Opět se dostalo na otázku bolívijské mentality a s tím související chudoby. Opět jsme se vzácně shodli v našich pozorováních i závěrech.

Z Orura jsme pokračovali po několik dní dále směrem k hlavnímu městu La Paz. Krajina jednotvárná, protivítr silný a nám už pomalu docházely nervy. První noc jsme poprosili o nocleh v malé vesnici už asi na 50. kilometru. Pán nás zavedl do nevelké, neuvěřitelně zaprášené a špinavé místnosti, kde jsme si mohli postavit vnitřek našeho stanu. Na záchod pochopitelně do pole a nebyla tam ani voda. Když jsme se ptali, kolik za to bude chtít, tak prý 50 Bs. Mně se málem zatočila hlava, jak jsou ti Bolívijci sprostí. Vidí cizince a nevědí, co si říci. Ve Ventilla jsme za relativně čistou prázdnou místnost se záchodem na dvoře platili 4 Bs. V Challapata v pěkném čistém hotelu s teplou sprchou 20 Bs a v na naše poměry luxusním hostinci Alpaka s topením, peřinami a mikrovlnkou jsme předešlou noc platili jen o pětinu více, než kolik on žádal. Řekl jsem tedy tomuto gentlemanovi, jestli se náhodou nezbláznil a že mu dáme 10 Bs. Dohodli jsme se na 15 Bs a i tak mi to přišlo moc. Za tutéž částku jsme měli v Tica Tica dvě čisté postele a vodovodní kohoutek. Opět jsme se rozpomněli na Argentinu, kde nás při stopování vzal řidič na oběd, posléze jiný nás přizval na slavnostní večeři a nechal nás přespat zadarmo v jeho kempu. Jiný kraj, jiný mrav.

V průběhu dalších dvou dnů jsme zaznamenali několik známek nevraživosti vůči cizincům. Každou chvíli na nás někdo pokřikoval "gringo", několikrát nás řidiči kamionů či autobusů málem vytlačili ze silnice a pak nám ukázali z okna vztyčený prostředníček a na Janu dokonce jednou někdo hodil kamení z korby protijedoucího kamionu. Naštěstí to schytalo jen přední kolo. Matthias nám psal z Peru, že tam je to prý ještě horší. To se máme na co těšit. Noc jsme strávili ve vsi jménem Sica Sica v nepříliš čistém a poněkud hlučném penzionu.

Další den strávený soubojem s protivětrem jsme zakončili v malé a na bolívijské poměry nezvykle upravené vesnici Calamarca. Dokonce tam měli odpadkové koše! Při procházce po vesnici jsme narazili na paní Antonii, která pracuje pro nějakou bolívijskou nadaci pro obnovu venkova či co, a ona nás pozvala na kafe. Nad kafem jsme se opět dostali na problém bolívijské mentality a chudoby. Později jsme se bavili o vesnici a jejím rozvoji. V Calamarce na náměstí je kostel a od paní Antonie jsme se dozvěděli, že v něm mají být nějací známí andělé. Prý jsou však teď někde na výstavě. Doposud nevím, jestli to má být obraz nebo socha, ale prý se tam turisté často zastavují na anděly se podívat. Paní Antonie si také povzdychla, že turisté se však vůbec nezdrží, že se jen podívají na anděly a jedou pryč. Já se nedivím. V Calamarce totiž není žádné ubytování (my jsme měli postavený stan v prázdné místnosti vedle hokynářství u hlavní silnice), žádná restaurace, žádná kavárna, žadný obchod se suvenýry, zkrátka vůbec nic. Co by tam ti turisté asi tak dělali? V Čechách, kdekoliv v Evropě či ve Spojených státech, každé, jen minimálně turisticky přitažlivé místo, překypuje nabídkami ubytování, stravování a jinými způsoby jak utratit peníze. S Bolívijci však nehne prostě nic. Na moji námitku, že ve vesnici nic není, paní Antonie odvětila, že se tam chystají stavět hotel. Já na to, na co potřebují stavět hotel? V Čechách by na takovém místě visel na každém druhém domku nápis "Zimmer Frei". Domky ve vesnici byly celkem slušné a i velké, to by bylo, aby se v několika z nich nenašel prázdný pokoj pro turisty. To by však vyžadovalo práci, úsilí, iniciativu, nápad...

Poslední úsek cesty do La Paz nám uběhnul rychle. Ráno jsme vstali poměrně časně, vítr moc nefoukal a už to nebylo daleko. Do El Alto, předměstí La Paz, jsme dorazili už okolo poledne. V El Alto se měla nacházet casa de ciclistas, jejíž adresu nám dal cyklistický pár, který jsme potkali ještě v Argentině. Casa de ciclistas je místo, většinou něčí domek, kde se cestující cyklisté mohou zdarma ubytovat, odpočinout a nabrat nových sil díky velkorysosti majitelů, většinou rovněž cyklistů. Informace o těchto zařízeních, zejména o těch dobrých, se šíří ústním podáním mezi cestujícími cyklisty lavinovitě a casas de ciclistas zřídkakdy mají o hosty nouzi. Majitelé byli o našem příjezdu předem zpraveni emailem. Přestože jsme však měli adresu a nebyli jsme od cíle daleko, bloudili jsme po El Alto snad dvě hodiny. Neměli jsme žádnou mapu, ulice jsou v Bolívii zřídkakdy nějak označeny a nikdo nic neví. Hledání čehokoliv dále znesnadňuje fakt, že od Bolívijců téměř nikdy slovo "nevím" neuslyšíte. I když nemají sebemenší potuchy, kde je místo, na které se ptáte, bez zaváhání ukáží nějakým směrem a s neochvějnou jistotou v hlase vám řeknou "Je to dva bloky tímto směrem". Proto je zapotřebí se neustále ptát a ptát a ptát a teprve když se více lidí na odpovědi shodne, vydat se naznačeným směrem. Po zhruba dvou hodinách jsme dobloudili ke kýženému domu, leč jak se ukázalo, najít správný dům byla testu inteligence jen první polovina. Dům byl poměrně rozsáhlý a v jeho prvních dvou patrech se nacházelo bludiště nejrůznějších obchodů a krámků se vším možným. O panu Nogales neměl nikdo ani potuchy. Někdo mi říkal něco o nějakých zvoncích a dveřích v druhém patře, ale v druhém patře byly zase ordinace soukromých doktorů, žadné zvonky nikde. Už už jsem pomalu ztrácel naději, až nakonec v jednom malém baru majitel věděl. Odvedl mne do druhého patra, kde mi po straně obrovské mříže ukázal nepatrné červené tlačítko. Zazvonil jsem na něj. Po nějaké chvíli vyšel pán domu a pomohl nám vynosit naše brašny a kola do jednoho z pokojů v obrovském, snad desetipokojovém bytě, který zabíral celé nejvyšší patro domu. Ustlali jsme si karimatky a spacáky na podlaze pokoje a jako jednu z prvních věcí jsme se šli vysprchovat.

Bolívijská sprcha je jakýsi kříženec sprchy a elektrického křesla. Do sprchové hlavy jsou zavedeny dva dráty, protékající voda zkratuje kontakty uvnitř a voda se ohřívá přímým průchodem elektrického proudu skrz tekoucí vodu. Dráty vedoucí do sprchové hlavy většinou jen tak trčí ze zdi a pokud je spojení mezi dráty vedoucími ze zdi a sprchovou hlavu zaizolované, pak to bývá provedeno nedbale lepící páskou na dopisy nebo něčím obdobným. Sprchová hlava je v lepším případě plastová, ale kovové nejsou výjimkou. Toto zařízení nejen, že je vysloveně smrtelně nebezpečné, ale ani vodu nijak zvlášť neohřeje. Voda je většinou spíše vlažná než teplá. Teplota vody se reguluje tlakem. Čím vyšší tlak vody, tím nižší teplota. V praxi to funguje tak, že je potřeba tlak vody snížit na naprosté minimum, aby sprchová hlavice stále ještě fungovala. Funkčnost sprchové hlavy většinou spolehlivě indikuje pohasínající světlo v koupelně. Pak je vytékající pramínek vody občas i skoro teplý. Poprvé jsme se s tímto zázrakem moderní technologie setkali v Puerto Iguazú a v Bolívii v podstatě jiné sprchy nejsou. Od té doby jsem už třikrát dostal ránu elektrickým proudem. Jednou jsem si chtěl zcela neprozřetelně upravit tlak vody v průběhu sprchování a dotknul se vodovodního kohoutku. Byl jsem velmi rychle a důkladně poučen, že v průběhu sprchování není vhodné již tlak vody měnit. Podruhé jsem se nedopatřením dotknul kovové sprchové hlavy, která probíjela. To bylo zde, v El Alto. Potřetí jsem dostal ránu od vodního pramínku, který vytékal z jiné části sprchy. Zkrátka úžasný vynález.

Po absolvování vlažné sprchy v promrzlé koupelně spojené s elektroléčbou, jsme zalezli da našeho pokoje a po zbytek dne odpočívali. Zmohli jsme se již jen na to, abychom si došli na večeři.

Naše dva hlavní úkoly v La Paz byly sehnat nové cyklistické rukavice náhradou za ty, které mi byly ukradeny v Tupize, a také sehnat mapu Peru, jelikož do Peru to už nebylo daleko a žádnou mapu jsme neměli. Zeptali jsme se tedy ráno při snídani pana otce a jeho syna, kteří oba jezdí intenzivně na kole, kde bychom mohli v La Paz, dvoumiliónovém hlavním městě Bolívie, sehnat cyklistické rukavice a mapu Peru. Odpověď byla velmi nejistá až rozpačitá. O mapě Peru nevěděli vůbec, kde ji sehnat, a pro rukavice nás poslali do nějakého obchůdku v centru. Sjeli jsme dolů do centra mikrobusem a šli do zmíněného obchodu. Chvíli nám trvalo, než jsme obchod našli, ale nakonec se podařilo. Byla to jakási nevzhledná garáž, kde se mezi hromadami nejrůznějšího nepořádku a poházených trosek bývalých kol nacházelo i několik nových čínských kol té nejhorší představitelné kvality. Rukavice neměli a vypadali poněkud překvapeni faktem, že někteří cyklisté jezdí na kole v rukavicích. Poslali mne do jiného obchodu nedaleko, který jako by tomuto z oka vypadl. Když jsme takto navštívili asi pět sobě navzájem velmi podobných "bike shopů", došla mi trpělivost, a úřadujícího mladíka jsem se otázal, kde se dá v La Paz koupit opravdové kolo a náhradní díly na něj. Takové, na kterém jezdí profesionálové a závodníci. Nepříliš ochotně mi dal jméno a velmi přibližnou adresu nějakého obchodu v jižní čtrvti La Paz. Dojeli jsme tam sdíleným taxíkem a zhruba po 45 minutách hledání obchod nalezli. Skutečně se tam v koutku krčilo několik málo slušnějších kol a pár náhradních dílů, hlavním prodejním artiklem obchodu byly však motocykly. Dokonce měli i jedny velmi mizerné cyklistické rukavice, které jsem však nekoupil. Nějakou dobu jsme se s majitelem bavili a on nám vysvětlil, že v Bolívii na kole skoro nikdo nejezdí, a tudíž koupit v Bolívii slušné kolo nebo cokoliv na něj je téměř nemožné. Kdo chce slušné kolo, musí si ho prý přivézt z USA nebo z Evropy. Ještě jsme se trochu prošli po bohaté jižní čtvrti La Paz, kde jsme k našemu údivu nalezli dokonce i supermarket. Jako utržení ze řetězu jsme tam nechali skoro 150 Bs, protože šunku, jogurt, máslo, sýr či pomerančový džus jsme měli naposledy v Argentině. Po potravinových orgiích v supermarketu jsme se odebrali zpět do centra. Tam jsme naskórovali alespoň jeden úspěch dne - našli jsme fotolab, kde nám vyvolali fotky, naskenovali negativy a to všechno ve slušné kvalitě.

Neděli jsme strávili odpočinkem. Nejdříve jsme se v El Altu došli pokochat pohledem na město. La Paz je nejvýše položené hlavní město na světě a rozkládá se uvnitř obrovského miskovitého kaňonu hlubokého asi 400 metrů. Předměstí El Alto se nachází nahoře na okraji tohoto "kráteru" a pohled dolů na město a na šestitisícové zasněžené horské štíty nad ním je nezapomenutelný. Kupodivu, narozdíl kupříkladu od Santiaga de Chile, je zde viditelnost slušná a hory na obzoru jsou skutečně vidět. Popošli jsme kousek podél rušné silnice vedoucí do centra a zbytek se svezli zdejší městskou hromadnou dopravou - mikrobusem.

Po ulicích v La Paz jezdí relativně málo aut. Autobusů také není mnoho. Automobilové dopravě zde jednoznačně vévodí čtrnáctimístné mikrobusy. Posádku mikrobusu tvoří řidič a jeho "hlásná trouba". Mikrobus vyjíždí kupříkladu z El Alta a jede dolů do centra. Projíždí okolo chodníku, u každé skupinky lidí na chodníku řidič trochu zpomalí a vyvolávač v jednom kuse vyřvává z otevřených dveří z plna hrdla: "Perez uno cincuenta Perez uno cincuenta Perez uno cincuenta...". Perez je ulice v centru a "uno cincuenta" znamená, že cesta do centra bude stát 1.50 Bs. Když se tímto způsobem mikrobus celý zaplní, vyráží plnou parou dolů do města. Pokud zůstane nějaké místo neobsazené, posádka vozu se nevzdává a zkouší ulovit nějaké duše ještě cestou. Nahoře v El Alto je za normálních okolností úplná zácpa těchto vozů a jeden vyvolávač řve přes druhého tak, že nikdo nerozumí nic. Z El Alto naštěstí jedou v podstatě všechny mikrobusy do centra, dostat se z centra zpět k našemu ubytování bylo mnohem obtížnější.

Ve městě jsme se trochu prošli, došli jsme si na oběd s Miguelem, jedním z našich souputníků na cestě jeepem po jihozápadě Bolívie, a cestou z oběda jsme čirou náhodou potkali i Amita, dalšího kolegu z jeepu.

Celý pondělek jsme strávili naprosto bezvýsledným sháněním mapy Peru. Navštívili jsme snad dobře patnáct těch největších a nejvyhlášenějších knihkupectví v centru. Skoro nikde neměli ani mapu Bolívie, své vlastní země! Mapu Bolívie jsme si naštěstí prozřetelně koupili ještě v Argentině, jinak bychom bývali neměli podle čeho jet. Nebyla nijak zvlášť dobrá a chtěli jsme si koupit nějakou lepší, ptali jsme se všude, kudy jsme projížděli - v Uyuni, Potosí, Sucre, Oruro. Kromě barevných omalovánek mapy pro děti do školy neměli však nikde mapu žádnou. V La Paz jsme konečně jednu našli, ale nebyla o mnoho lepší, než ta Argentinská. Všechny slušné mapy Bolívie, které jsme předtím či potom viděli - ať už u někoho či někde vyvěšené - byly zahraniční. Je smutné, že Bolívijci nejsou schopni nakreslit a vytisknout pořádnou mapu ani své vlastní země. Mapu Peru neměli nikde žádnou. Představa, že jedeme přes Peru bez jakékoliv mapy nás vůbec netěšila. Napadlo nás, že bychom mohli zkusit zajít na peruánské zastupitelství, jestli by nám tam něco neporadili. Tam nám nechali okopírovat skutečně velmi špatnou automapu Peru. Spíš to byl takový hrubý náčrt než mapa, ale jakákoliv mapa je lepší než žádná. Ani jeden z dvou hlavních úkolů, které jsme měli do La Paz, jsme tedy nesplnili.

V úterý ráno jsme se rozloučili s našimi hostiteli, sjeli 13 km z prudkého kopce dolů do centra La Paz a ubytovali jsme se v jednom z levnějších hostelů v centru. Následující den jsme totiž měli v úmyslu sjet po Silnici smrti z La Paz do Coroica a na brzké ráno jsme měli s jednou cestovkou domluvenou dopravu našich kol do horského sedla nad La Paz. Skoro celý den jsem pak seděl v internetové kavárně a pracoval na anglické verzi naší webové stránky. Jana dopoledne běhala někde po městě a odpoledne přišla za mnou do kavárny. Když jsme pak večer chtěli odejít, paní u pokladny po mně chtěla 50 Bs. "50 Bs", povídám, "to je nějak hodně". Prý 36 Bs za použití obou počítačů, k tomu 12 Bs za vypálení tří CDček, dohromady 50 Bs. To mne tedy namíchlo. Nejenom, že 36 a 12 je dohromady 48 a ne 50, ale co mne namíchlo více bylo těch 12 Bs za vypálení CDček. Vypalovačka totiž byla normálně v počítači, nikde nebylo nic napsáno o tom, že by se mělo platit něco extra za její použití. Řekl jsem, že nic platit nebudu, že zaplatím jen 36 Bs za použití počítačů. Paní od pokladny hned doběhla pro majitelku, které jsem rovněž vysvětlil, proč nehodlám platit více než zmíněných 36 Bs. Ta mi řekla, že jsem se prý měl zeptat. Namítnul jsem, že to je pochopitelně nesmysl. Asi jako kdyby si ona šla do restaurace na oběd za 10 Bs a při odchodu po ní chtěli 15 Bs, 10 Bs za jídlo a pak 1 Bs za příbor, 1 Bs za ubrus na stole, 1 Bs za použití židle a 2 Bs za použití stolu a kdyby se jí to nezdálo, řekli by jí, že se měla zeptat. Pokud není řečeno jinak, použití příboru a židle v restauraci je přeci zahrnuto v ceně jídla stejně jako použití komponent počítače je normálně zahrnuto v ceně jeho pronájmu. Paní tuto analogii zjevně nechtěla pochopit a s paní pokladní na mě začaly čím dám tím hlasitěji jedna přes druhou ječet, že jsem zloděj a já nevím co ještě, a vyhrožovaly, že zavolají policii. Viděl jsem, že to nemá smysl a navrhnul jsem jim kompromis - ony na cedulku, kde je napsáno, že počítač stojí 2.50 Bs za hodinu, dopíšou, že vypálení CDčka stojí 4 Bs extra, aby nemohlo v budoucnosti dojít k obdobným nedorozuměním, a já zaplatím celou částku. Ale kdepak. Obě ječely dál, možná ještě hlasitěji, že jim nebudu v jejich vlastním obchodě nic rozkazovat, a paní majitelka, celá brunátná v obličeji, do mne prudce strčila tak, že jsem zavrávoral, udělal pár kroků zpět a dopadl na židli. Teď jsem toho měl tak akorát dost. Řekl jsem jim, ať tedy tu policii zavolají, že já si tam na ni počkám. Dozvěděl jsem se, že jsem parchant, protože prý jistojistě vím, že policie právě večeří a nemůže tedy přijet. To mne dostalo. V Bolívii se může krást a vraždit jen do 19. hodiny, pak policie večeří. Na policii jsme skutečně čekali přes hodinu (až dovečeří). Policie mi, jak jsem očekával, "doporučila", abych zaplatil. Prý ať si nechám vystavit účtenku a pak si stěžuji na patřičných místech. Kde jsou ona patřičná místa však neměli nejmenší tušení. Zaplatili jsme a odcházeli a obě dámy za námi řvaly nadávky ještě na ulici. Prý nám přejí jen to nejhorší, abychom byli okradeni nebo raději rovnou zavražděni. Inu, malá lekce bolívijské kultury.

Přespali jsme v blízkém hostelu a další den brzy ráno jsme nasedli spolu s dalšími osmi lidmi do mikrobusu, naše kola spolu s dalšími osmi byla připevněna na střeše. Sjet si na kole Silnici smrti z La Paz do Coroica je velmi populární a celá řada cestovních kanceláří v La Paz tuto možnost nabízí. My měli kola svoje a platili jsme tak jen za dopravu. Horské sedlo La Cumbre se nachází v nadmořské výšce 4600 metrů a mikrobusu to trvalo více než hodinu vyšplhat se do strmého kopce. Naložili jsme naše zavazadla na kola a vyjeli. Silnice z La Cumbre do Coroica klesá na 60 km přes 3300 metrů. Nazývá se Nejnebezpečnější silnice světa, protože na těchto 60 km se každoročně zabije kolem stovky lidí. Prvních dvacet kilometrů bylo vyasfaltovaných a my si užívali jednoho z nejlepších sjezdů na naší cestě a přitom obdivovali okolní zasněžené štíty hor a hluboké údolí pod námi. Po dvaceti kilometrech asfalt skončil a začala opravdová Silnice smrti - uzoučká, rozbitá, rozbahněná stezka vinoucí se v nesčetných nepřehledných zákrutách po strmých skalních úbočích. Silnice nebyla jakkoliv zpevněná či značená a jeden krok od bahnitého kraje začínal několikasetmetrový sráz dolů do údolí. Kupodivu je zde celkem silný provoz - spousta aut, autobusů a velkých nákladních aut. Jednou jsme viděli, jak se zde potkal autobus s nákladním autem a autobus plný lidí musel couvat do kopce až k místu, kde se silnice trochu rozšiřovala. Opravdu jsme si mysleli, že budeme svědky jedné z mnoha tragédií na této silnici, protože obě krajní kola autobusu se nacházela snad jen 30 cm od okraje propasti. Museli jsme jet pomalu, protože každou chvíli jsme se potkali s nějakým vozidlem a museli jsme na kraji silnice počkat, až přejede. Na levé straně necelý metr od nás byla propast, na pravé straně se o nás skoro otíral náklaďák. Stálo to však za to. Celých 60 km bylo z kopce a výhledy na okolní hory a do údolí pod námi byly úchvatné. Vegetace se postupně měnila od vysokohorské suché pichlavé trávy přes keře a vyšší stromy až po tropickou vegetaci v podobě palem a banánovníků v údolí. Dojeli jsme do údolí k řece, kde očekávaly své ovečky cestovní kanceláře se svými mikrobusy. Nás však čekalo zhruba 10 km do kopce do Coroica. Bohužel jsme museli skoro celou cestu tlačit, protože nejenom, že silnice byla velmi strmá, ale navíc byla vydlážděna velkými oválnými balvany, po kterých se skoro nedalo jet. Vytlačit naše kola do Coroica nám trvalo bezmála tři hodiny. Našli jsme hostel, který nám doporučil Amit, a šli brzy do postele.

V Coroicu jsme pár dní zůstali. Potřebovali jsme vyprat prádlo a hlavně naše boty, které už zapáchaly na dálku. Tropické podnebí Coroica bylo pro tyto účely velmi vhodné, protože na rozdíl od Altiplana jsme zde mohli chodit v sandálech a boty mohly v klidu dva dny schnout. Kromě toho jsem musel - už asi po šesté - nechat svařit svůj přední nosič, který narozdíl od nás Silnici smrti nepřežil a opět prasknul - tentokrát na druhé straně, než obvykle. Při shánění svářečské dílny jsem natrefil na skupinu Čechů, kteří zde byli na zájezdu s nějakou brněnskou cestovkou. Domluvil jsem s nimi společnou večeři v jedné z restaurací na náměstí. Také jsem si chtěl nechat vyměnit prošoupanou kapsu na mých kalhotech. Našel jsem krejčovskou dílnu a před ní sedícího pana krejčího vyhřívajícího se na slunku. Pán tam seděl už dříve, když jsem šel asi před hodinou okolo, to jsem ale ještě netušil, že nijak neoznačené dřevěné dveře skrývají krejčovskou dílnu. Zeptal jsem se krejčího, zdali mi může kapsu vyměnit, a on, že prý nejdříve tak za týden. Prý má moc práce. Nechápavě jsem kroutil hlavou. "Když máte tolik práce, proč tedy nepracujete?" zněla má otázka. Uličkou, ve které byla krejčovská dílna jsem šel v následujících dnech ještě mnohokrát, ale pána jsem viděl sedět za šicím strojem, myslím, jen jednou. Inu, Bolívie. Novou kapsu mi tedy musela ze své staré sukně ušít v ruce Jana.

Z Coroica jsme chtěli jet dále do džungle - do Caranavi a Guanay. Odtud jsme se chtěli nějak dostat přes Mapiri do Soraty. Větší část této cesty však prochází tropickou džunglí a než se tam vydáme, chtěli jsme zjistit něco více o malárii v této oblasti. Zašel jsem do místní nemocnice, abych se tam informoval. Odešel jsem odtamtud asi tak stejně moudrý, jako jsem přišel. V Coroicu prý malárie není, od začátku roku prý neměli jediný případ. No, a v Caranavi snad také ne, ale v Guanay už možná jo, ale možná také ne. Pokud něco nevíte, zajděte se zeptat odborníka. I řekli jsme si, že kvůli třem dnům tablety proti malárii brát nebudeme, že je období sucha, komárů málo a snad budeme mít štěstí.

Coroico jsme opustili a po prašné cestě vinoucí se po stěně kaňonu jsme pokračovali dále směrem k bolívijským tropickým nížinám. Téměř svislé stěny kaňonu byly k našemu překvapení na mnoha místech obdělávány a pěstovaly se na nich banány, káva a jiné tropické plodiny. Do Caranavi jsme dojeli značně unaveni, a to přestože cesta byla stále více z kopce než do kopce. Bylo velké horko, silnice rozbitá a bídná, poměrně dost kopců a projíždějící vozy vířily obrovská oblaka prachu. Dorazili jsme úplně pokryti vrstvou prachu od hlavy až k patě. V obličeji se nám prach nalepil na opalovací krém a vypadali jsme tak jak kominíci. V ulicích Caranavi jsme naším vzhledem budili pozdvižení. Ještě před hledáním ubytování jsme uhasili žízeň džusem čerstvě vymačkaným z pomerančů. Ubytovali jsme se v jednom alojamiento na hlavní ulici. V oknech nebylo sklo, ani rámy pro jejich umístění, jen díra ve zdi překrytá sítí proti hmyzu. Síť však v rohu nebyla přibitá ke zdi. Při pohledu na zející díru, kterou by se bez problémů protáhl menší pes, jsem si vzpomněl na bedlivé nabádání průvodce, kolik ok na čtvereční centimetr má síť proti moskytům mít, aby se jí neprotáhly menší exempláře. Poněkud jsem zneklidněl a šel požádat majitele, aby laskavě síť přitloukl. Kupodivu to skutečně udělal a to už po druhém upomenutí. Vysprchovali jsme se ve studené vodě a vyrazili do ulic dát si něco k večeři.

Náš průvodce Lonely Planet říká, že bolívijské jídlo je rozmanité a chutné. Kniha uvádí dokonce i celou řadu typických bolívijských pokrmů. Rád bych někdy autora potkal a zeptal se ho, kde tyto pokrmy jedl. My jsme v Bolívii strávili dva měsíce, projeli jsme ji od jihu k severu, ale ať jsme se snažili, jak jsme chtěli, jiné jídlo než smažené maso se studenou rýží jsme neobjevili. Čím déle jsme byli v Bolívii, tím více nám tato jednotvárnost stravy lezla na nervy a toužili jsme ochutnat něco jiného - třeba některý z těch úžasných bolívijských pokrmů, o kterých píše průvodce, leč naprosto bezúspěšně. Mohli jsme hovořit o štěstí, když jsme si mohli vybrat, zdali chceme smažené maso hovězí nebo kuřecí a mohli jsme si dát místo rýže hranolky. Občas jsme si jídelníček zpestřili hamburgrem a ve větších městech jsme sem tam narazili na pizzu.

Někdo by se mohl možná zeptat, proč jsme si tedy něco nekoupili v sámošce a neuvařili si sami. Bohužel, ani to není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Jak jsem se už zmínil výše, najít v Bolívii i jen malinkatou samoobsluhu je malý zázrak. V Bolívii se všechno prodává u stánků na trhu. Ujišťuji vás, že kdo spatří, jak se zde prodává maso, hodně dlouho na maso nemá chuť. Lednice neexistují. Okrájené hovězí kýty visí jen tak na hácích, všude špína, smrad a spousty much. Jiné maso než hovězí je k vidění zřídka. Pokud mají kuře, pak visí na vedlejším háku jen tak oškubané, jinak však se vším včetně hlavy a pařátů. Ze zeleniny je k dostání většinou tak mrkev, cibule, brambory a někdy rajčata. Uzeniny nejsou žádné, sýry rovněž žádné. Mléko jen kondenzované nebo sušené, vyjímečně i trvanlivé. Občas mají někde jogurty, ale tyto jsou vystaveny celý den na slunci před stánkem stejně tak jako máslo, pokud na něj narazíte. Jednou jsem se paní zeptal, proč nemá jogurty v lednici, když je na nich výslovně napsáno, že se mají uchovávat v chladu. Paní mi podrážděně odpověděla, že by je nikdo neviděl a nikdo by si je nekoupil.

To jsem však opět poněkud odbočil. Vraťme se do Caranavi. Naše ubytování se nacházelo nedaleko od autobusového nádraží, kolem kterého bylo přes tucet stánků a malinkatých hospůdek. Všechny do jednoho servírovaly jedno a totéž - smažené maso s rýží. Pochopitelně za naprosto identické ceny. My se už na smažené maso nemohli ani podívat a vydali jsme se proto na okružní procházku po městě s cílem najít k jídlu něco jiného. Došli jsme až na konec města a v každé hospodě, okolo které jsme šli, jsme se ptali, jestli nemají něco jiného k jídlu než smažené maso a rýži, jestli namají aspoň třeba bramborovou kaši. Naprosto bezvýsledně. Zklamaně jsme se vrátili k autobusovému nádraží a nasoukali do sebe další smaženou flákotu se studenou rýží. Aspoň po večeři jsme si spravili chuť zákuskem. Koupili jsme u jednoho stánku surovou čokoládu zabalenou v banánovém listu. Byla vynikající.

Z Caranavi jsme pokračovali podél řeky dále směrem do města Guanay. Projížděli jsme už skutečnou nefalšovanou džunglí, jaká bývá k vidění ve filmech. Prašnou silnici lemovaly po obou stranách palmy, divoké papáje, banánovníky a jiné tropické rostliny. V jedné zatáčce vyběhla na prašnou cestu před námi opice přivázaná na provázku jako pes. Nevěděli jsme vůbec, jak je to do Guanay daleko. Z naší mapy jsme to nevyčetli a vesničani nevěděli vůbec nic. Navečer jsme dorazili do malinkaté vesničky, kde jsme nalezli ubytovnu pro silničáře. Dokonce tam měli sprchy a záchod. Bohužel ubytovna byla zamčená a nikde nikdo. Už se pomalu stmívalo. Za ubytovnou jsem našel cestu vedoucí mezi několikametrovým rákosím až k řece. Dojeli jsme k řece, vykoupali jsme se a usoudili, že na břehu řeky bychom si snad mohli postavit stan a přespat. Když jsme se koupali, jakýsi mladík právě převážel někoho na lodi z druhého břehu, kde bylo několik chalup. Dal jsem se s ním do řeči a dozvěděl jsem se, že prý je tam louka, kde bychom si mohli postavit stan a prý tam už jednou nějaký Holanďan stan postavený měl. Nechali jsme se převézt i s koly na druhou stranu, kde nás okamžitě obklopili místní - malí i velcí. Všichni se hned nabídli, že nám odnesou věci, a než jsem stihl zaprotestovat, každý popadl jednu tašku a někam s ní zmizel. Byl jsem poněkud nervózní, ale naštěstí jsme se s našimi věcmi opět shledali na nedaleké louce. Obklopeni místními jsme si postavili stan a začali vařit večeři, zatímco jsme odpovídali na všechny možné dotazy. Vesničani byli trochu zvláštní. Na Bolívijce byli celkem přátelští, ale občasné ironické poznámky a vtípky byly poněkud pichlavé. Uvařili jsme si kolínka s vajíčkem, nabídli trochu na ochutnání dětem, a ty nám až na pár lžic snědly úplně všechno. Pak nám přinesly na ochutnání plátanos (odrůda banánu, která se musí před jídlem tepelně upravit). My je pak další dvě hodiny smažili na našem benzínovém vařiči a děcka je konzumovala. My sotva ochutnali. Spát jsme šli téměř o hladu.

Ráno nás probudila děcka běhající okolo stanu. Udělali jsme si snídani a začali balit. Nebylo to jednoduché. Děcka si neustále něco prohlížela a v něčem se hrabala, už od rána bylo hrozné horko, z nás lil pot a ze všech stran na nás útočila mračna malinkatých mušek. Odtahali jsme naše zavazadla a kola k řece, nechali se převézt na druhou stranu a na druhé straně kola naložili a připravili k jízdě. Než jsme všechno vykonali, byli jsme úplně splavení potem a pohryzaní od mušek na každém čtverečním centimetru odkryté kůže. Úlevu nám přinesla až jízda. Do Gunay už to nebylo příliš daleko. Asi v půli cesty jsme si dali u stánku u silnice pivo. Majitel byl z těch osvícenějších a dokázal nám alespoň říci, že do Guanay je to už asi jen čtyři hodiny chůze, tj. řekněme tak dvě hodiny na kole. Pokračovali jsme dále a asi deset kilometrů před Guanay jsme viděli, jak ze srázu vyklápí do řeky plný náklaďák odpadků. Nevydržel jsem se na to dívat, šel jsem tam a zeptal jsem se, proč to dělají, jestli nechápou, že z té řeky o pár kilometrů níže lidé pijí. Pánové mi řekli, že oni to prý chápou, ale vedení obce, které jim to nařídilo, nikoliv. Jak asi chudinka Amazonka musí vypadat, když do každého jejího přítoku se vyklápí obden na různých místech náklaďák plný odpadků.

Do Guanay jsme dojeli těsně po poledni. Naší první zastávkou byla hospůdka na kraji vesnice, kde jsme se svlažili několika pivy. Na náměstí jsme našli slušné ubytování a odpoledne věnovali zjišťování, jak se dostat z Guanay džunglí přes Mapiri zpět do hor do městečka Sorata. Zjistili jsme, že do Mapiri jezdí buď ráno loď nebo navečer pár jeepů. Prý ale když je dost lidí, jede jeep i ráno. "Přijďte ráno v deset," řekla nám paní v kanceláři. Než jsme šli večer spát, věnovali jsme asi hodinu vybíjení všech komárů v našem pokoji a každého jsme zkoumali, zdali sedí či nesedí na hlavičce, podle čehož se rozeznávají obávaní komáři rodu Anopheles, kteří roznáší malárii.

Další den ráno jsme už po deváté přišli do dopravní kanceláře, kde nám slečna sdělila, že jeep už odjel. Prý bylo dost lidí dřív, a tak už je pryč. To nás nepotěšilo. Nějakou dobu jsme se nazdařbůh courali po městě, jestli nenarazíme na někoho, kdo jede do Mapiri. Pár řidičů v očekávání tučného výdělku nám nabídlo, že nás tam za 700 Bs odvezou "expres". Normální cena Guanay - Mapiri je však 65 Bs za osobu, a tak jsme jejich štědrou nabídku s díky odmítli. Po neúspěšném hledání jsme se rezignovaně posadili v dopravní kanceláři na náměstí rozhodnuti čekat až do večera. Naštěstí už kolem poledne se objevil řidič s autem mířící do Mapiri hledající další pasažéry. Když jsem viděl jeho celkem malé auto, které ani nemělo na střeše zahrádku, jen takové lišty, byl jsem velmi skeptický. Kola jsme však na střeše opřeli o sebe navzájem a gumovým lanem přivázali tak, že se k mému překvapení ani nehnula a my mohli vyrazit. Další dva pasažéři vystoupili zhruba v polovině cesty do Mapiri. Využil jsem příležitosti, že jsme s řidičem sami, a navrhl jsem mu, že mu zaplatíme 500 Bs (asi 1500 Kč), pokud nás doveze až do Soraty. Nejdříve chtěl o něco více, ale když jsem mu vysvětlil, že to je ještě o 40 Bs více, než kdyby měl plné auto platících pasažérů, tak souhlasil. Pro nás to bylo také výhodné. Sice jsme zaplatili asi o 200 Bs více, než je normální cena, ale zase jsme nemuseli v Mapiri shánět jiný jeep, překládat kola a eventuálně třeba muset i strávit tam noc, kdybychom nic nesehnali. Pokračovali jsme v cestě a my obdivovali krásu okolní přírody. Stoupali jsme a opět klesali po strmých kopcích pokrytých tropickou vegetací. Museli jsme autem přebrodit i několik menších řek. Cesta byla prašná, rozbitá, uzoučká a extrémě nepřehledná. V několika zatáčkách jsme se jen tak tak vyhnuli s protijedoucím autem. Říkal jsem si, jak to bude trvat dlouho, než se s někým srazíme. A také to skutečně dlouho netrvalo a v jedné zatáčce jsme se srazili s protijedoucím jeepem. Naštěstí po místních cestách se nedá jezdit o mnoho rychleji než 10 km/hod a škody tak nebyly velké. Nikomu se nic nestalo. Naše auto mělo trochu pochroumaný předek, ale motor a dokonce i chladič zůstal netknutý. Řidiči se dohodli, že za to mohl ten druhý, vyměnili si na sebe kontakt a my pokračovali v cestě. Měl jsem obavu, že tím je konec naší domluvy o dopravě do Soraty, ale právě naopak. Náš řidič kvůli nabouranému autu potřeboval stejně jet do La Paz nechat si ho spravit a z Mapiri je to do La Paz kratší přes Soratu než přes Guanay. Do Mapiri jsme dorazili kolem šesté večer. Náš pan řidič v Mapiri bydlel a šel se sbalit a na chvíli si odpočinout. Jana zůstala u auta a já se šel trochu projít po vesnici.

Ušel jsem asi dvě stě metrů hlavní ulicí a narazil jsem na Američana Nada, se kterým jsem se seznámil v Guanay při hledání dalších pasažérů pro cestu do Mapiri. On jel ráno lodí a teď hledal, jak by se dostal dál. Našli jsme tak našemu panu řidiči dalšího platícího pasažéra. Došli jsme spolu s Nadem zpět k autu a čekání na pana řidiče jsme strávili v družném hovoru. Za nějakou dobu se odněkud vynořil náš řidič a dal do auta další dvě náhradní pneumatiky. Pak přinesl ještě lopatu a krumpáč a my pochopili, že cesta do Soraty nebude snadná. Vyjeli jsme těsně po setmění. Našemu řidiči se podařilo ještě na poslední chvíli přesvědčit nějakého svého známého, aby jel s námi jako záložní řidič a navigátor. Ještě jsme se stavili koupit baterky do baterky a velký sáček listů koky, a pak už jsme se zanořili do noční džungle. Cesta, po které jsme jeli, byla autem téměř neprůjezdná. Možná nějaký jeep s vysokým podvozkem by tudy mohl projet, ale naše auto tady mělo velké problémy. Téměř soustavně jsme drhli podvozkem o hlínu a kameny, každou chvíli se z podvozku ozvala rána, jak podvozek narazil na další kámen. Několikrát jsme museli všichni z auta vystoupit, aby auto jen s řidičem mohlo projet. Párkrát jsme museli vyšlapat nějaký kopeček pěšky, protože nás auto nemohlo do kopce uvézt. Mnohokrát musel náš navigátor vylézt z auta, svítit baterkou pod auto a ukazovat řidiči, kudy má jet. Celou cestu to s námi v autě tak házelo, že jsem si připadal jak kovboj jedoucí na býku. Naštěstí, narozdíl od býka, z auta je mnohem obtížnější spadnout. Do Soraty jsme dojeli za svítání, všichni naprosto vyčerpaní, tedy kromě dvojice řidič/navigátor. Ti celou cestu žvýkali koku a vesele se spolu bavili a podvozek auta drásaný na cáry je zjevně vůbec neznepokojoval. Řidič nás vyklopil v Soratě na náměstí hned před hostelem. Zrovna jej po ránu otvírali. Zašel jsme se podívat dovnitř, zjistil jsem, že je slušný a levný. Vzali jsme si pokoj a spali až do pozdních hodin odpoledních.

Sorata je skutečný "drahokam Bolívie", jak píše náš průvodce. Je to malé město v nadmořské výšce cca 2600 m.n.m. a horské štíty Cordillera Real stoupají k oblakům takřka přímo z vesnice. Je tu už dostatečně chladno, aby tu neobtěžoval hmyz a v noci se dalo příjemně spát, ale přitom tu ještě není taková zima jako na Altiplanu. Zůstali jsme tu ještě jeden den, prošli jsme se trochu po okolních kopcích a další den jsme měli namířeno zpět na Altiplano k jezeru Titicaca.

Ráno jsme opustili hotel, uvázali naše kola na střechu autobusu a nechali se vyvézt bezmála 2000 výškových metrů do horského sedla nad Soratou. Odtud jsme sjeli kousek z kopce po štěrkové cestě a zanedlouho jsme na pravé straně už zahlédli modř jezera Titicaca. Projeli jsme městy Achacachi a Huarina a dále už jsme pokračovali podél břehu jezera. Ujeli jsme jen nějakých 50 km a ubytovali se v hotelu na břehu jezera v malé vesnici Tiquina. Bylo ještě poměrně brzy, ale až do San Pablo de Tiquina bychom do setmění nedojeli a navíc mne z prudké změny nadmořské výšky pekelně rozbolela hlava. V hotelu jsem si šel hned lehnout a spal jsem až do rána. Zaspal jsem i nádherný západ slunce nad jezerem, který mi popisovala Jana druhý den ráno.

Do San Pablo de Tiquina to bylo asi třicet kilometrů. Zde jsme se nechali převézt přívozem přes 800 metrů širokou úžinu a na druhém břehu pokračovali dále. Museli jsme vystoupat do sedla o výšce zhruba 4200 m.n.m., ale odtud jsme se už jen vezli až do Copacabany, malého města na břehu jezera. Přijeli jsme právě o víkendu, kdy se konala v Copacabaně velká slavnost při příležitosti svátku nezávislosti Bolívie a my měli strach, že buď neseženeme ubytování žádné nebo bude nekřesťansky drahé. Měli jsme však štěstí, hned při druhém zeptání jsme narazili na slušný hostel a usmlouvali jsme i rozumnou cenu. Večer jsme si dopřáli na naše poměry skutečně luxusní večeři v jedné z místních restaurací. Dali jsme si každý pstruha, kterými je jezero Titicaca vyhlášené, a zapili jsme ho výborným bolívijským vínem.

Neděli jsme měli odpočinkovou. Mše v katedrále málem ani nezačala, protože knězi dalo velkou práci přesvědčit lidi, aby osahávali sochu Panny Marie až po mši. Jana zůstala skoro celý den v posteli, protože jí nebylo moc dobře, a já mezitím sháněl v přístavu lístky na loď na ostrov Isla del Sol. Odpoledne jsme pak hloubali, jak vyřešíme naši finanční tíseň. Ve městě nebyl bankomat a jediná banka, kde bylo možné si vybrat na kartu peníze u přepážky, měla otevřít až v úterý odpoledne. Proměnit jeden z našich cestovních šeků nám přišlo nevýhodné. Nakonec jsme se usnesli zeptat se sympatické paní domácí, jestli by nám nepůjčila 300 Bs s tím, že jí vrátíme 320 Bs, až se vrátíme z Isla del Sol. Peníze nám bez zaváhání půjčila a naší cestě na Ostrov Slunce již tedy nic nebránilo.

Ráno jsme nasedli spolu s davem turistů na loď, která nás po dvouhodinové plavbě vysadila v severní části ostrova Isla del Sol v malé vesničce Challapampa. Jakmile to bylo možné, oddělili jsme se od stáda a vydali se sami k ruinám Chincana. Ruiny jsme si prohlédli, byly celkem zajímavé, ale přírodní scenérie ostrova a jezera byla mnohem více uchvacující. Chtěli jsme ještě zjistit, která je ta posvátná Skála Pumy neboli Titicaca, z které podle legendy povstal první panovník Inků. Zeptali jsme se pána, který kousek před ruinami prodával vstupenky, a ten nám řekl, že prý je to někde na půl cestě zpět do vesnice. Tam se nám nechtělo, chtěli jsme si udělat výšlap po hřebeni ostrova do jeho jižní části. Stádečko turistů nás mezitím dohnalo a když už se tak stalo, Jana se alespoň došla zeptat průvodce na Skálu Pumy. Průvodce jí ukázal na nedalekou skalku, přesně tu, pod kterou seděl pán prodávající lístky. Kroutili jsme nechápavě hlavou. Nejenom, že pán byl Aymarského původu a pro Aymary je tato skála a celý ostrov stále posvátný, ale kromě toho byl zaměstnancem zdejšího muzea a ještě pod tou skálou denodenně sedával. A nejenom, že nevěděl, ale ještě nás poslal na špatné místo. Inu Bolívie. Jak typické. Schovali jsme se před větrem ze jednu skalku, posvačili jsme, a pak se už skutečně vydali na cestu po hřebeni ostrova. Přejít ostrov do jeho jižní části nám trvalo něco přes dvě hodiny. Po obou stranách se nám otevíraly nádherné výhledy na celý ostrov, nádherně modré jezero, jehož 230 km vzdálený druhý břeh jsme pochopitelně nemohli dohlédnout, a další ostrovy v něm. Došli jsme do malé vesničky Yumani, odkud jsme chtěli jet původně lodí do Copacabany, ale náhodou jsme zde narazili na moc pěkný a velmi levný hostel a rychle se rozhodli zůstat. Měli jsme tak čas projít se ještě trochu po jižním okraji ostrova, odkud jsme přes záliv viděli v dálce Copacabanu.

Při návratu z jižního okraje jsme viděli vedle jednoho domku obrovskou nádrž s nějakou tekutinou. Jana si myslela, že je to voda, ale na nádrži byly nějaké divné nálepky, tak jsme se rozhodli zeptat. Paní nám řekla, že je to skutečně voda, a pak jsme se dali ještě trochu do řeči. Paní nám trochu objasnila, jak to s vodou ve vesnici chodí. Ve vesnici, která se nachází na vysokém kopci nad jezerem, není vodovod. Respektive, vodovod tam už skoro je, chybí už jen čerpadlo. Lidé tak stále musí pro vodu dolů pod kopec ke studni a s pomocí oslů vodu v barelech vyvézt nahoru do vesnice. Ti, kteří osly nemají, musejí vodu kupovat od těch, kteří osly vlastní. 25-ti litrový barel stojí 6 Bs. Ptal jsem se, proč se tedy na čerpadlo nesloží, vždyť by to nemohlo vyjít na více než nějakých 100 Bs na osobu ve vesnici. Bylo mi vysvětleno, že ve vesnici chtějí vodu hlavně ti, kteří mají restaurace a penziony. Ti, kteří se živí prodejem vody, o vodovod nestojí, ba jeho výstavbu porůznu sabotují vykopáváním již položených trubek apod., aby nepřišli o práci. Došli jsme si na večeři a šli spát. Ráno nás vzbudily první paprsky slunce vycházejícího nad jezerem, protože nám svítily přesně do očí.

Sešli jsme dolů k jezeru, ještě jsme si vyfotili Schodiště Inků a Pramen Inků, a pak nasedli na loď a vrátili se zpět do Copacabany. Po návratu do města jsme zašli do banky, abychom si na přepážce vybrali hotovost. Přestože jsme nakonec našli ne jednu, ale dvě banky, kde se dá vybrat hotovost z karty na přepážce, příliš nám to nepomohlo. V jedné z nich jejich mašinka nebyla schopna přečíst naši kartu a v druhé nám z nějakého nepochopitelného důvodu nechtěli dát boliviána, ale jen dolary. Nakonec nám nezbylo nic jiného, než to udělat. Prý poplatek je 2%. Dostali jsme 200 dolarů, z našeho konta vybrali však 214 dolarů. 14 je totiž v Bolívii 2% z 200. Paní domácí jsme naštěstí mohli vrátit peníze a zaplatit za ubytování v dolarech, ale i tak to byla skutečně po čertech výhodná transakce. Z cestovního šeku by nám bývali strhli 60 Bs, což se mi zdálo mnoho, a nakonec nás to celé stálo přes 130 Bs. Zbylé dolary jsme vyměnili už za peruánskou měnu. Navečer jsme pak ještě vystoupali po křížové cestě na kopec nad Copacabanou, odkud jsme měli pěkný výhled na město i na jezero Titicaca. Cestou jsme viděli spousty stánků prodávajícich všechno možné, hlavně pak zmenšeniny aut, domů a peněz, které různí kejklíři nahoře posvěcují za pomoci bouchacích kuliček a šampaňského zaručujíce tak majiteli miniatury získání skutečného objektu v příštím roce. Nás zejména znechutily malé seschlé mumie lamích mláďat získávané potratem březích lam a prodávané u některých stánků pro účely černé magie.

Ráno jsme se sbalili a vydali se směrem k nedalekým hranicím s Peru. Po našich zkušenostech z hranic mezi Argentinou a Bolívií jsme očekávali problémy. Také náš průvodce Lonely Planet varuje před úplatky a vymáháním cla z jízdních kol a jiných dražších věcí, i když tyto budou opět vyvezeny ze země. Všechno však proběhlo naprosto hladce. Nikdo po nás nechtěl nic platit, paní nám na požádání dala 90 dní pobytu v Peru a venku jsme byli za méně než deset minut, i když těsně před námi dorazil autobus plný turistů. Bolívii jsme opustili, ale slzu jsme neuronili. Na Chile a zejména pak na Argentinu máme moc pěkné vzpomínky a pokud budeme mít možnost, rádi se na mnoho míst znovu podíváme. Bolívie nás tolik nezaujala. Jsme rádi, že jsme ji navštívili, protože za návštěvu určitě stojí, ale zatím nemáme pocit, že by nás něco táhlo se sem vracet.

Od hranic jsme jeli podél břehu jezera Titicaca. V první větší vesnici na břehu jsme si dali k obědu výborného smaženého pstruha s brambory a rajčatovým salátem a pokračovali dál. Přespali jsme v menším městě Ilave, kde jsme se poprvé na naší cestě setkali s moto- a cyklotaxíky.

Další den jsme pokračovali podél břehu jezera a po zhruba 60 km jsme dojeli do známého peruánského města Puno. Chvíli nám trvalo, než jsme našli nějaké ubytování, protože Puno je plné turistů a ubytování je zde drahé. Z Puna jezdí turisté lodí navštívit nedaleké plovoucí rákosové ostrovy etnika Uros. Bohužel tato atrakce je až příliš populární. Pár ostrovů s několika stovkami obyvatel denodenně čelí nájezdům turistických hord a původní kultura Uros je tatam. Už se neživí rybolovem, dnes dělají šašky turistům. I jejich ostrovy jsou velmi poničené procházejícími se masami. Dokonce i turistický průvodce Lonely Planet připouští, že návštěva plovoucích ostrovů je "poněkud překomercionalizovaná". My se rozhodli k tomuto davovému šílenství se nepřidávat a raději navštívit muzeum Yavari.

Ráno jsme se tedy nechali dovézt rikšou do přístavu, kde je na jezeře zakotvená loď Yavari. Tato loď byla zkonstruována ve Velké Británii v roce 1862. Jejích 1383 dílů bylo kolem Mysu Horn dopraveno lodí do přístavu Arica. Odtud díly putovaly vlakem do města Tacna, odkud byly na hřbetech mul a lidí během několika let dopraveny do Puna. Tam byla loď sestavena, spuštěna na vodu a pak více než sto let brázdila vody jezera. Posléze byla rozebrána, některé díly dány do muzea, jiné ponechány zkáze na břehu jezera. V roce 1987 byly všechny zbývající díly shromážděny v rámci peruánsko-britského projektu Yavari, loď postupně zrekonstruována a od roku 1998 je opět zakotvena na jezeře. Na lodi nás uvítal šéf mechaniků, po celé lodi nás provedl a všechno nám ukázal. Ocenil jsem, že věděl o lodi skutečně všechno. Na cokoliv jsme se zeptali, on věděl a dopodrobna nám vysvětlil. Odcházeli jsme z lodi nadšeni. Zpět do centra města jsme dojeli mikrobusem a okolo poledního jsme Puno opustili. Čekalo nás jen nějakých 45 km po rovině do města Juliaca, kam jsme dorazili brzy odpoledne.

V Juliace jsme zůstali dva dny. Potřebovali jsme vyprat a hodně času jsme strávili prací na naší webové stránce. Zašli jsme i do sauny. Juliacu jsme opustili a po krásné rovné vyasfaltované silnici jsme svištěli dále na sever. Při jedné zastávce na pití se u nás zastavil Angličan Dereck cestující kolem světa na motorce. Chvíli jsme si povídali jen tak u kraje silnice, pak se přesunuli na nedalekou louku, uvařili si kávu a pokračovali v konverzaci nad hrnkem horké kávy a piškotovou bábovkou, kterou jsme koupili v Juliace. Od Derecka jsme dostali nedocenitelný dar - sice značně potrhanou, ale jinak velmi pěknou mapu Peru a Ekvádoru. Poděkovali jsme, rozloučili se, Dereck jel do Puna a my pokračovali do Ayaviri, kde jsme přespali. Odtud to bylo další den jen kousek do malé vesnice Santa Rosa. Za touto vesnicí nás mělo čekat stoupání do horského sedla Abra la Raya. Matthias nám psal, že sedlo není vysoké, ale ať raději přespíme v Santa Rosa a vyjedeme do průsmyku ráno, a tak jsme učinili.

Vyjet do sedla skutečně nebylo nijak obtížné a na jeho druhé straně nás čekal sjezd údolím podél řeky až do města Sicuani. Údolí bylo velmi pěkné, mnohem zelenější než na druhé straně kopců, dokonce už tu rostly i nějaké stromy a podél řeky se nacházelo spousta domků a políček. V Sicuani jsme pobyli dva dny. Mne začinalo zase trochu bolet v krku, a tak jsme jeden den pracovali na naší webové stránce a zbyl nám čas i na návštěvu místního "kina". Kino byla malá, ošklivá, špinavá a smrdutá místnost s několika plastovými židlemi, televizí a přehrávačem DVD. Shlédli jsme pátou epizodu Hvězdných válek.

Ze Sicuani nás čekalo do dalšího cíle nějakých 150 km. Cesta nám trvala dva dny. První den jsme ujeli zhruba 100 km, přespali v Urcos a další den dojeli zbytek do velmi známého peruánského města Cusco. Nejznámější atrakcí jsou ruiny Machu Picchu, v okolí města je několik dalších ruin z dob Inků a město samotné je též pěkné. Matthias nám dohodnul, že budeme moci spát, stejně jako on, na jedné poliklinice pro chudé zdarma. Bohužel Matthias ztratil přesnou adresu a nám tak docela trvalo, než jsme ono zdravotnické zařízení našli. Nakonec se podařilo, zatloukli jsme na bránu a otevřel nám Sergio, na kterého jsme se podle Matthiasovy rady měli obrátit. Zavedl nás do pokojíku v horním patře polikliniky a my nestačili zírat, jak komfortní ubytování zde budeme mít - pěkný čistý pokojík s vlastním záchodem a teplou sprchou.

Dva dny jsme se potloukali po městě. Zašli jsme na informace, nechali jsme vyvolat a naskenovat naše fotky, naskenovali jsme další část našeho deníku, byli jsme v sauně a tak. Tři dny po našem příjezdu jsme vyrazili do Aguas Calientes, vesnice ležící pod kopcem, na kterém se náchází Machu Picchu.

Aguas Calientes leží hluboko v horách a dá se tam dostat po stezce zvané Inca Trail, pak vrtulníkem nebo vlakem. Túra po stezce Inca Trail trvá zhruba tři dny, ale vzhledem k vysoké popularitě této túry a také, aby se z turistů vyždímalo co nejvíce peněz, byla zavedena nejrůznější omezení. Na stezce se smí v každém okamžiku nacházet jen určitý omezený počet lidí (myslím, že 500) a na stezku se smí jen s autorizovanou cestovní kanceláří a průvodcem. Tato legrace stojí zhruba 300 dolarů na osobu. Vrtulník je pochopitelně rovněž velmi drahý, zbývá tedy vlak, avšak i ten nejlevnější zpáteční lístek Cusco - Aguas Calientes stojí 65 dolarů (viz webová stránka Perurail). Opět další způsob, jak turisty co nejvíce oholit. Peruánci platí za lístek Cusco - Aguas Calientes 5 dolarů. Naštěstí však existuje ještě jedna cesta z Cusca do Aguas Calientes. Je mnohem komplikovanější a trvá mnohem déle, než cesta vlakem, ale stojí jen zhruba 5 dolarů. Zatím se o ní ví jen málo. Poprvé jsme se o ní dozvěděli od cyklistů, které jsme potkali v Argentině, později nám cestu podrobně popsala Olga Vilímková (viz výše), a pak ještě podrobněji Matthias. Neměli jsme nejmenší chuti nacpat do monopolního chřtánu Perurail 65 dolarů a rozhodli jsme se dostat se do Aguas Calientes z druhé strany, jak nám bylo popsáno.

Brzy ráno jsme dojeli na autobusový terminál, odkud v osm ráno vyjíždí autobus do vesničky Santa María a dále pokračuje do města Quillabamba. Autobusem jsme jeli zhruba osm hodin. Vyšplhali jsme se do horského sedla ve výšce 4300 metrů a na druhé straně sjeli do tropických nížin. Při pohledu ze sedla do údolí se nám okamžitě vybavila Cesta smrti z La Paz do Coroica. Silnice byla sice o něco širší, ale jinak to tam vypadalo velmi podobně. Do vesnice Santa María jsme dojeli kolem třetí odpoledne. Zde jsme podle instrukcí měli přesednout na mikrobus jedoucí do vesnice Santa Teresa. Ještě jsem ani nevystoupil z autobusu a už u mne stál nějaký Peruánec a vykřikoval "Macchu Picchu, Santa Teresa". Ani jsem se nerozkoukal a už nás vlekl ke skupině dalších osmi sedících gringů rovněž čekajících na dopravu do Santa Teresy. Hledání mikrobusu bylo poněkud zmatečné. Nejdříve jsme se všichni usadili v mikrobusu a řidič s námi objel vesnici zhruba třikrát dokola. Nejdříve pro benzín, pak zpět do úřadovny přepravní společností, pak ještě kdoví kam. Když už to vypadalo, že konečně vyrazíme, něco se stalo s naším mikrobusem. Přesedli jsme všichni do pickupu. Já seděl vepředu, zbylých zhruba deset lidí na korbě. Po dalším kolečku okolo vesnice jsme již opravdu vyrazili do hor. Šplhali jsme se rozbitou polní cestou po strmých stráních nad řekou Urubamba, na stráních byly vysázené kávovníky a banánovníky. Zhruba kolem páté odpolední jsme dorazili do Santa Teresy. Náš původní plán byl přespat v Santa Terese a pokračovat další den, všichni ostatní však chtěli mermomocí pokračovat dál, i když se mělo zhruba za hodinu setmět. My se nechali strhnout a pokračovali jsme s nimi. Sešli jsme dolů k řece Urubamba, kde jsme se přepravili na druhou stranu v jakési primitivní lanovce - kovovém koši visícím na laně napnutém přes řeku. Z druhé strany řeky jezdí několikrát denně kamión k hydroelektrárně vzdálené zhruba dvě hodiny chůze. Bylo však už pozdě, vesničani na druhé straně řeky se nemohli dohodnout, jestli ještě nějaký kamión pojede, a my tedy raději bez váhání vyrazili po štěrkové cestě vzhůru kaňonem k hydroelektrárně pěšky. Zanedlouho se setmělo a já jsem začal mít pochybnosti, jestli to byl dobrý nápad vyrazit na čtyřhodinový pochod neznámou krajinou za tmy. Když už jsme viděli světla z hydroelektrárny, dojel nás kamion s našimi ostatními souputníky na korbě. Svezli jsme se s nimi sice jen necelý kilometr, ale kamion nás vysadil přímo u začátku stezky, kterou jsme měli pokračovat. Tu bychom jinak pracně hledali. Vylezli jsme všichni po několika schodech ke kolejím a pokračovali dále. Šli jsme podél trati nočním pralesem a někde pod námi hučela řeka. My s Janou jsme měli naše čelovky, ale ostatních deset turistů mělo dohromady jen jednu baterku. Měli tedy docela štěstí, že nás potkali a my jim našimi čelovkami mohli svítit na cestu. Bez světla by to byla nanejvýš nebezpečná cesta, protože jsme museli překonat jeden velký most přes řeku a nespočet menších přes potoky. Na všech mostech byly jen pražce, na které se muselo přesně našlapovat, protože mezi pražci zela jen díra a hluboko pod ní řeka. Přestože jsme se snažili svítit ostatním, jak jen to šlo, jedna z dívek zapadla po pás do jedné díry mezi pražci. Do Aguas Calientes jsme došli kolem deváté hodiny večer. Díky našim společníkům jsme se dozvěděli o hostelu, kde jsme se mohli ubytovat za 15 soles za osobu a noc, což by normálně bylo drahé, v Aguas Calientes je to však to nejlevnější. Než jsme se navečeřeli a sehnali něco ke snídani a svačině na další den, byla skoro půlnoc. Notně utrmácení jsme padli na postele a okamžitě usnuli.

Další den ráno jsme vstávali v pět, abychom byli u vstupu na Machu Picchu s otevřením. Doufali jsme, že brzy po ránu tam bude méně lidí. Ruiny se nacházejí na jedné z okolních hor, zhruba o 700 metrů výše než Aguas Calientes. Ke vstupu jezdí z vesnice autobus, leč tento stojí 6 dolarů za jednu cestu trvající něco kolem půl hodiny. Předchozí den jsme za jízdu osmihodinovou dali o dolar méně. Neměli jsme nejmenší chuti platit a raději jsme se ke vchodu vydrápali po stezce do prudkého kopce pěšky. U vchodu jsme zaplatili výpalné ve výši 50 dolarů a konečně mohli vstoupit do kýženého archeologického komplexu. Bylo sedm ráno a lidí už tam bohužel bylo dost a dost.

Podle obdržené mapky jsme si vybrali tu nejdelší trasu. Nejdříve jsme vystoupili k domku strážného, odkud jsme mohli přehlédnout celý komplex. Pohled na celý komplex je skutečně ohromující. Původně zcela soběstačné město postavené celé z obrovských žulových kvádrů, okolní stráně pokryté terasami pro pěstování zemědělských plodin, v pozadí dvě tyčící se hory. Pára stoupající z údolí dokreslovala mystickou atmosféru tohoto místa. Od domku strážného jsme pokračovali bývalým hlavním vchodem do města, přes "astronomickou observatoř" s kamennými slunečními hodinami a několik chrámů na druhou stranu komplexu. Chtěli jsme vystoupit na tu vyšší z hor tyčících se nad Machu Picchu jménem Waynapicchu. Každý den tam pouštějí jen 400 lidí. My byli u vstupu na stezku v osm ráno a už jsme měli čísla 169 a 170. Po kamenných schodech po téměř svislé stráni jsme se vyškrábali až na vrchol, odkud jsme měli výhled na celé kamenné město, okolní hory a řeku Urubamba tekoucí v údolí téměř kilometr pod námi.

Sešli jsme zpět dolů a vydali se na prohlídku druhé strany města. Jen jsme žasli nad schopnostmi Inků, kteří již před více než pěti stovkami let uměli řezat a vrtat žulové kvádry a z nich pak postavili tak obrovské dílo, které, kromě chybějících střech, zůstalo dodnes téměř neporušené. Ve štítech střech nechybí často ani jediný kámen a kamenný vodovod uprostřed města funguje dodnes. Tomu říkám fortel. Dnešní stavaři něco postaví a po padesáti letech je z toho troska. Stačí se podívat na paneláky postavené komunisty. Prošli jsme obytnou částí města a nahlédli jsme i do královských komnat a do Chrámu kondora. Návštěvu jsme zakončili na jedné ze zemědělských teras, kde jsme ještě chvíli jen tak seděli a nasávali atmosféru města.

Prohlídku jsme zakončili někdy kolem druhé odpoledne. Sešli jsme po stezce dolů do Aguas Calientes a honem beželi na nádraží. Zjistili jsme totiž, že před šestou ráno jede z Aguas Calientes vlak do Ollantaytambo "jen" za dvacet dolarů a my zpátky chtěli jet vlakem. Před večeří jsme se ještě došli na dvě hodinky naložit do místních horkých pramenů, podle kterých má vesnice své jméno. Po večeři jsme šli brzy spát. Dva dny po sobě jsme vstávali v pět a další den jsme museli vstávat ještě dříve.

Ráno jsme už v půl šesté seděli v čekárně na nádraží. Nasedli jsme do vlaku a před šestou vyjeli. Vlak jel údolím podél řeky a nad námi se tyčily vysoké hory. Stavěli jsme každou chvíli v nějaké vesničce, protože vlak je tu jediným spojením s civilizací. Cesta do Ollantaytambo trvala něco kolem dvou hodin. Vystoupili jsme z vlaku o ocitli se uprostřed bitevního pole. Před nádražím stál asi tucet autobusů, nespočet taxíků a rovněž nespočet agresívních nahaněčů, kteří jeden přes druhého vyřvávali "Cusco, 5 soles", "Cusco, en auto, 10 soles" a tahali nás za rukáv do příslušného dopravního prostředku. Probojovali jsme se přes první řady a postupně zkoušeli, jestli by nás někdo nevzal sdíleným taxíkem do Cusca levněji. Jeden řidič zlevnil z 10 na 8 soles na osobu. Nasedli jsme do auta a čekali, až přivede další duše. Přišel za chvíli a z auta nás vyhodil, protože se mu podařilo najít čtyři lidi ochotné zaplatit 10 soles. To se opakovalo ještě jednou. Znechuceni jsme se rozhodli vyčkat, až se prach trochu usadí, protože bylo zjevné, že lidí je výrazně méně než míst ve všech autobusech a taxíkách. Netrvalo dlouho, autobusy a taxíky začaly odjíždět a celá řada taxíkářů zůstala bez pasažérů. Jeden nám nabídnul, že do Cusca sveze jen nás dva za 25 soles. Řekli jsme mu, jestli se nezbláznil, že už jsme mohli být pryč za 20 a že mu dáme 16. Nechtěl. Přesně v tom okamžiku jel okolo jiný taxík, křiknul na nás, že nás vezme do Cusca za 8. Nasedli jsme a zanechali druhého taxíkaře zuřícího a hrozícího našemu řidiči pěstí. Jak blahodárný je vliv konkurence. Cestou jsme nabrali ještě nějakého Rakušana. Ten už platil jen 5 soles. Řidič jel jako by nás ukrad' a v Cuscu jsme byli za hodinu a čtvrt.

Další dva dny jsme strávili prací na naší webové stránce, vyvoláváním a skenováním fotek z Machu Picchu a jinými drobnostmi. Na cestě z centra města k našemu ubytování jsme již první nebo druhý den pobytu v Cuscu našli malý krámek prodávající pomerančový džus čerstvě vymačkaný z pomerančů, skoro půl litru za 1 sol (cca 7 Kč). Každý den jsme se tam pak jednou nebo dvakrát stavili a přitom jsme se dali trochu do řeči s majiteli, manžely Doris a Américo. Jednou mi pak Américo řekl, jestli můžeme přijít druhý den, že by s námi rádi mluvili. Další den jsme přišli a oni nás požádali, jestli bychom nemohli jít za kmotry jejich pětiměsíční dceři, že by pro ně byla velká čest, kdyby jejich dcera mohla mít kmotry z Evropy. Po krátké diskusi s Janou jsme jim museli odmítnout, jelikož být něčím kmotrem je velká odpovědnost, které bychom nemohli dostát, jelikož z Cusca za pár dní odjedeme a už se sem nejspíš nikdy nepodíváme. Oni nás požádali, jestli bychom tedy aspoň nemohli jít "jako" za kmotry. Že prý půjdeme do kostela a po mši jen tak bez faráře uděláme svěcenou vodou dceři křížek na čelo a to bude vše. Skutečný křest bude jindy a skutečnými kmotry bude také někdo jiný, my budeme jen "jako". Chvíli jsme váhali a pak jsme souhlasili. V neděli jsme se s nimi sešli, prošli se trochu po městě a pak v kostele po mši vykonali, jak si rodiče přáli. Po mši jsme si zašli s rodiči a rodinou otcova švagra do pizzerie, kde jsme s Janou předtím dvakrát byli. Děcka byla úplě u vytržení. Pizzu ještě nikdy předtím nejedli, rodiče jsou totiž velmi chudí a do pizzerie nechodí. Po večeři jsme šli na chvíli na návštěvu k rodičům. Rodiče bydlí v jedné místnosti s hliněnou podlahou, dvěma postelemi, jednou skříní a vařičem a nezbytným televizorem. Ještě jsme si chvíli povídali, vyměnili si na sebe kontakty, rozloučili se a odešli.

V Cuscu budeme ještě den nebo dva, naším dalším cílem je hlavní město Peru Lima.