Jsme v peruánském městě Cusco, které je známé především díky nedalekým
ruinám Machu Picchu. Od začátku naší cesty jsme už urazili 8109 km.
Od odevzdání posledního vzorku uplynulo 48 hodin, než byly konečně všechny laboratorní výsledky k dispozici a já mohl opět navštívit lékařku. Ta mi sdělila, že všechny výsledky jsou negativní, což byla na jednu stranu dobrá zpráva, na druhou stranu to nijak nevysvětlovalo, proč mám stále průjem, i když jsem se cítil o mnoho lépe než před několika dny. Doktorka mi řekla, že to byla nejspíš silná otrava potravou, a předepsala mi francouzský lék Florestor pro normalizaci střevní flóry a poradila mi, kam jít v La Paz, kdyby se můj zdravotní stav nevylepšil. Rozhodli jsme se, že další den odpoledne se už vrátíme zpět do Potosí. Už jsme byli celkem nervózní, protože všechny naše věci byly v Potosí, a také že jsme byli zase už takovou dobu na jednom místě.
Ani v Potosí jsme se už nechtěli zdržovat příliš dlouho, ale chtěli jsme ještě alespoň navštívit Mincovní muzeum, které podle průvodce má být "snad nejlepší muzeum v Bolívii". Naštěstí měli v neděli dopoledne otevřeno a my tak mohli obdivovat koloniální architekturu muzea a jeho exponáty. Mezi nejzajímavější z nich bezesporu patřily dřevěné stroje pro válcování stříbrných plátů poháněné silou mul a někdy i černých otroků. Mula prý vydržela žít a pracovat v podzemí mincovny 3 - 5 měsíců. Muzeum též skrývalo i několik dětských mumií, starých látek indiánského původu až z 2. století, náboženské obrazy, nejstarší bolívijskou lokomotivu či pícky na tavení zlata a stříbra. V průběhu naslouchání výkladu průvodce jsme s údivem shledali, že vedlejší skupina má překlad výkladu do češtiny. I přešli jsme k této skupině a potkali asi deset Čechů na zájezdu do Peru a Bolívie s cestovní kanceláří Adventura. Překladatelkou a průvodkyní skupiny byla paní Olga Vilímková, velká nadšenkyně pro Peru, která v Peru rok učila jako dobrovolník v odlehlé vesničce v horách a do zvelebení vesnice a místní školy vložila nemalou část svých vlastních úspor. Mezi lidmi ve skupině byl i Jaroslav Dušek s manželkou a dcerou, který hrál ve filmu Pelíšky bláznivého pana učitele, který si připálil vlasy o karmu. Zašli jsme s nimi na oběd do příjemné vegetariánské restaurace naproti muzeu a navzájem se podělili o naše zkušenosti z cestování po Jižní Americe. Nejdůležitějším úkolem na pondělí bylo prodloužit si pobyt v Bolívii o 30 dní, což, alespoň podle pohraničníků ve Villazónu, mělo být snadnou formalitou prováděnou zdarma v kterémkoliv větším městě. Ve skutečnosti nás tato "formalita" stála vyplnění stohu papírů, několik hodin našeho času a navrch 330 Bs. Tato suma by nám stačila na více jak týden pobytu ve slušném hotelu. Ach jo. Odpoledne jsme už jen dosušili prádlo a dozásobili se na další cestu. Potosí jsme opustili po krásné vyasfaltované silnici směrem k městu Oruro a jelikož Potosí se nachází v takové výšce, prvních téměř 20 km bylo z kopce. Odtud jsme už opět začali stoupat. Podle Matthiasovy rady jsme chtěli přespat ve vesnici Yocalla, ale nemohli jsme najít žádné ubytování a bylo ještě poměrně brzy, a tak jsme se rozhodli pokračovat dále. Pokračovali jsme stále dál do strmého kopce. Ujeli jsme zhruba ještě dalších 10 km a na žadné ubytování jsme nenarazili. Tma na spadnutí nás donutila poptávat se v chaloupkách z nepálené hlíny okolo silnice. Dlouho jsme hledali a ptali se, než se nad námi jeden pán slitoval a nechal nás v jednom ze svých hliněných domečků přespat. Postavili jsme si uvnitř chaloupky vnitřek našeho stanu jako ochranu před hmyzem, hlodavci apod. a spali nerušeně až do rána. Ráno jsme se sbalili, poděkovali hospodáři a dali mu 15 Bs. Tvářil se však poněkud kysele, bylo mu to málo. Nám to přišlo přiměřené. V podobné vesničce Tica Tica jsme spali za tutéž částku ve dvou čistých postelích. S určitou nostalgií jsme si vzpomněli na Argentinu a Chile, kde jsme nesčetněkrát nocovali v našem stanu na něčí zahradě, často nás nechali vysprchovat a uvařit si uvnitř, několikrát jsme i spali uvnitř nějaké estancie a nikdy po nás nikdo žádné peníze nechtěl.
Další den byl velmi náročný. Nejdříve jsme museli vystoupat do sedla ve výšce 4256 m.n.m, o něco později nás čekal výstup do našeho prozatím nejvyššího bodu dosaženého na kolech - 4337 m.n.m., ale co hůř - začal foukat studený a silný čelní vítr. Postupovali jsme velmi pomalu. Po asfaltu a na rovině jsme dosahovali rychlosti sotva 8 km/hod. Mrazivou noc jsme strávili ve stanu, který jsme si postavili nedaleko od silnice mezi ruinami jakéhosi bývalého stavení z nepálených cihel. Zdi stavení nám poskytovaly alespoň určitou ochranu před studeným větrem.
Z Challapata do města Oruro je to zhruba 120 km téměř dokonalé roviny a Matthias s Peterem tuto vzdálenost urazili během jednoho dne. Nám však i nadále foukal nesmírně silný čelní vítr a dojeli jsme tak jen zhruba do poloviny této vzdálenosti do malého, ošklivého a špinavého hornického městečka Poopo, kde jsme se chtěli ubytovat. Jediné ubytování ve vesnici byla odporná špinavá místnost s ještě odpornějším smrdutým záchodem na dvoře a chtěli za něj stejně, jako za krásný čistý hotel s teplou sprchou, ve kterém jsme spali v Challapata. Rozhodli jsme se zkusit své štěstí jinde, ale to jsme narazili. Sháněli jsme po celé vesnici, ale neteční vesničani nevykazovali jakoukoli snahu nám pomoci. Běhali jsme po vesnici skoro dvě hodiny, už se setmělo a my stále nic neměli. Ptali jsme se i v klášteře. Tam s námi rychle vyběhli. Někdo nám poradil, že prý by nás snad nechali přespat v místní nemocnici. Tam však právě někdo zemřel a neměli na nás čas. Nechal jsem tam tedy Janu a sám se šel pokusit vyhledat starostu. V Argentině starosta skoro vždycky něco vymyslel. V Argentině ale také každý vždycky věděl, jak se starosta jmenuje a kde bydlí. Ne tak v Bolívii. Jak se jmenuje starosta nebo kde bydlí neměl téměř nikdo ani ponětí. Nakonec se mi podařilo starostův dům přece jen najít. Starosta se nechal nejdříve zapřít, ale když jsem s nepořízenou odcházel, rozmyslel se a vyšel ven. Když jsem mu vyložil situaci, řekl, že mi nemůže nijak pomoci a chystal se zalézt zpět. Já jsem však neměl v úmyslu vzdát se tak lehce. Použil jsem svou osvědčenou metodu obehrané gramofonové desky a hučel jsem do starosty, že on je přece starosta a to by bylo, aby on, jako starosta, něco nevymyslel a že když se chce, všechno jde a tak pořád dokola. Nakonec starosta neochotně připustil, že na obecním úřadě je jedna prázdná místnost, kde bychom snad mohli noc strávit. Starosta mne odvedl na obecní úřad, kde mi odemkl zmíněnou místnost. Já pak došel vyzvednout Janu do nemocnice, kde by nás kupodivou opravdu bývali nechali přespat, a šli jsme se ubytovat. Ubytování to nakonec bylo velmi dobré, protože na úřadě měli čistý záchod, tekoucí vodu a ještě jsme se seznámili s příjemnou Američankou Kristinou, která zde v Poopo měla jako dobrovolnice Peace Corps strávit dva roky a pracovat na zlepšení životního prostředí. Byli jsme už velmi unavení a přišlo nám vhod, že nás Kristina odvedla na večeři do hospody, ze které prý neměla nikdy průjem. Po večeři jsme si s Kristinou asi dvě hodiny povídali o jejích a našich zkušenostech z Bolívie. Zde bych si možná dovolil malou odbočku a podělil se o některé ze svých dojmů. Bolívie je chudá země. Tento fakt je při cestování Bolívií rychle zřejmý. Mnohem obtížnější je však najít odpověď na otázku, proč tomu tak je. Bolívie má rozhlohu zhruba 1 100 000 km čtverečních, tj. asi čtrnáctinásobek rozlohy České republiky, žije v ní však o dva milióny méně lidí než v Čechách. Polovinu rozlohy Bolívie tvoří teplé úrodné nížiny, kde se výborně daří tropickému ovoci, kávě a celé řadě jiných plodin. Bolívie má spoustu nerostného bohatství - stříbro, cín, zemní plyn, ropu a další. Proč je tedy Bolívie tak chudá? Proč se nerozvíjí alespoň tak jako sousední Chile či Argentina? Někteří Bolívijci svalují vinu na "gringos", zejména na Američany, kteří je ožebračují o jejich ropu a další nerostné bohatství, aniž by z toho kdokoliv cokoliv měl. To je do jisté míry nejspíš pravda, ale existuje spousta zemí, které nemají ropu žádnou a také se rozvíjejí. Na chudobě země se jistě do značné míry podepisuje zkorumpované a neschopné řízení země, ale například sousední Argentina na tom s korupcí není zas až o tolik lépe a jak vidíme v Čechách, i země s neschopným a zkorumpovaným řízením se může celkem utěšeně rozvíjet. V Bolívii jsme strávili zhruba dva měsíce, projeli jsme tudy 1200 km na kole a nejméně o polovinu více jinými dopravními prostředky, navštívili jsme celou řadu větších měst a nespočet menších. Měli jsme jen málo příležitostí pohovořit si s Bolívijci, zato jsme hovořili s mnoha cizinci, ať už dlouhodobě žijícími v Bolívii nebo turisty. Čím delší dobu jsme strávili v Bolívii a čím více jsme hovořili s různými lidmi o tomto problému, tím více se utvrzoval můj původní dojem a to, že Bolívijci jsou chudí, protože jsou poněkud pohodlní, postrádají pracovní zápal, zájem a iniciativu, to vše spojeno s nedostatkem vynalézavosti, invence či originality. Tyto jevy byly dobře patrné už v Chile a možná o něco více v Argentině, ale Bolívijci je vybrousili do nevídané úrovně dokonalosti. V zemích, které znám, se obvykle lidé snaží a vymýšlí, co udělat, aby se měli lépe než předešlý den. Můj dojem z Bolívijců je ten, že vynakládají absolutně minimální možné úsilí, aby se jim nedařilo o moc hůře než den předešlý. Můj první příklad je ještě z Argentiny. V kempu v Amaichá del Valle jsme strávili dva dny. Za celé dva dny jsme neviděli majitele v kempu cokoliv udělat. Že by třeba umyl špinavé záchody, vyměnil prasklé žárovky, vysbíral v kempu odpadky nebo spravil rozbité lavičky? Neměl na to čas. Byl totiž celé dva dny zaneprázdněn sledováním televize. V kempu byly venkovní pece na dřevěné uhlí. Zeptali jsme se majitele, zdali prodává uhlí nebo dříví. Neprodával. Tuto otázku mu musely před námi položit desítky lidí, v jiných kempech se totiž dřevo nebo dřevěné uhlí běžně prodává. Nepohnulo to s ním, aby rozšířil sortiment a služby a vydělal si tak o něco více. Při naší jízdě Bolívií jsme viděli spoustu cestářů. Každý den tak dvě až tři skupiny o pěti až deseti lidech. Za celou naši jízdu Bolívií jsme jich museli potkat snad ke dvěma stům. Za celou dobu jsme však neviděli jediného člověka pracovat. Viděli jsme je jíst, posedávat, klábosit, polehávat, popřípadě rovnou spát. Zezačátku jsem si myslel, že mají třeba nějakou polední pauzu nebo tak něco. Později, když jsme je neviděli jinak než takto v kteroukoliv dobu, pochopil jsem, že cestáři v Bolívii prostě a jednoduše nepracují. Stejný dojem jsem měl snad ve všech městech a vesnicích v Bolívii. V životě jsem neviděl tolik lidí jen tak na ulici postávat, posedávat či klábosit a tak málo lidí pracovat. V Argentině, zejména pak na severu Argentiny je téměř v každé vesnici u hlavní silnice jedna nebo dvě jídelny, kde uvaří na oběd jedno nebo dvě jídla a projíždějící auta, kamiony a někdy i autobusy se zde zastavují na jídlo. Pokrm je většinou velmi obyčejný, stejně jako místnost, ve které se servíruje, ale je to levné a my jsme si vždycky pochutnali. V Bolívii jsme na nic takového téměř nikde nenarazili. Uvařit kotel bramborového guláše a nabízet jej kolemjedoucím řidičům je totiž příliš mnoho práce. V Bolívii se prodává drtivá většina věcí u stánků na trhu. Tyto stánky většinou nejsou nijak velké, sortiment vybraný a vystavený na stánku velmi chaoticky. U stánku sedí prodejce, většinou paní středního věku. Naprosto apaticky bez jakéhokoliv zájmu sedí a nepřítomně hledí do prázdna. Tedy pokud je zrovna přítomna. Že by třeba zkusila vytřídit plesnivá rajčata nebo zeleninu omýt a tak přilákat více zákazníků k jejímu stánku než ke stánku sousednímu? Moc práce. Proč dělat něco takového, nikdo jiný to také nedělá. Nikde jsem se nesetkal s nějakým zájmem či iniciativou svůj stánek vylepšovat, rozšiřovat. Z malého stánku udělat větší, z většího stánku krámek, z malého krámku větší obchod atd. V Bolívii si paní otevře ve svých dvaceti letech krámek, čtyřicet let za ním apaticky sedí a když odchází do důchodu, její krámek vypadá stejně, jako když začínala. Proto také téměř nikde v Bolívii nenarazíte na supermarket, ba ani na malou samoobsluhu. V sousední Argentině jsou supermarkety či samoobsluhy všech velikostí samozřejmostí všech měst od maličkých až po ty největší. V Uyuni jsme potkali Čecha Michala, který strávil šest měsíců prací na farmě poblíž Santa Cruz. Jeho zkušenosti byly naprosto tytéž. Vyprávěl nám kupříkladu, jak jednou zatopil v kamnech, aby ohřál oběd. Rodina se vrátila, vyházela oheň z kamen a hořící polena uhasila se slovy: "Co blázníš, víš kolik spálíš dřeva?" Michal na to: "Vždyť okolní lesy jsou dřeva plné, na dřevo můžeme dojít." Dalo mu mnoho přemlouvání a přesvědčování, než se s ním za nějakou dobu do lesa vydali. Michal našel pěknou soušku a chtěl ji porazit. Ostatní však na něj: "Blázníš, kdo se s tím bude kácet a řezat a štípat" a s těmito slovy posbírali trochu klestí a vydali se zpět k domovu. To by možná vysvětlovalo, proč se na Altiplanu nikde netopí. Vzít si dva svetry je zkrátka mnohem méně práce.
To je jen pár příkladů bolívijské pohodlnosti, více příkladů bude ještě dále v textu. Co mne však uvádí v úžas neméně je naprostý nedostatek vynalézavosti či originality. Pokud někde najdete stánek, který něco prodává, ať je to cokoliv, v jeho bezprostředním okolí najdete několik dalších stánků prodávájících absolutně totéž ve stejné kvalitě za stejnou cenu. Nad tímto jevem jsem žasl už v Chile a v Argentině, ale jak píšu výše, Bolívijci to opět vybrousili do dokonalosti. Před svíčkovou kaplí v Copacabaně sedí osm žen. Každá má před sebou stolek, na něm rozloženy ty samé bílé svíčky jednoho druhu. Stejné svíčky, stejná kvalita, stejná cena, osm různých stánků. Že by snad jedna zkusila prodávat levněji? Nebo jiné svíčky? Lepší, barevnější? Moc práce. Moc přemýšlení. Zkusíte-li přijít v Bolívii na libovolné autobusové nádraží, najdete na něm spoustu různých společností, často i několik desítek. Chcete jet například z Potosí do Sucre. Později zjistíte, že všechny společnosti mají ty samé otřískané autobusy s naprosto ojetými gumami, odjíždějí v jednu a tu samou dobu a všechny mají ty samé ceny. Proč někdo nejede v jinou dobu? Nemá lepší autobus nebo nižší ceny? Podle čeho si má pak člověk vlastně vybrat?
Už jsem minule psal o tom, jak jsme jeli autobusem z Potosí do Sucre a jakmile autobus jen na moment zastavil, byl okamžitě zaplaven prodavačkami občerstvení. Bylo jich řekněmě deset. Každá v jedné ruce třímala mikrotenové sáčky s několika uvařenými brambory a vejcem natvrdo, v druhé sáčky s vařenou kukuřicí a smaženým lamím masem. Deset žen, identické sáčky, stejné pokrmy ve stejných rukách, stejné ceny. Výše popsané jevy jsou v Bolívii zjevné, běžné a každodenní. Jakmile se však někdo z tohoto stereotypu pohodlnosti a monotónnosti vymaní, což se nestává často, většinou se mu daří velmi dobře, a to i v Bolívii. Takových jsme potkali také několik. Například v Uyuni jsme s Michalem povečeřeli výbornou pizzu v příjemné restauraci. Majitel se za celý večer neposadil, pořád kmital jako šroubek, restaurace byla plná. Měl k ruce jen jednu pomocnici. Ještě nebylo ani otevřeno a už tahal z pece nějaké sladké tyčinky, v průběhu večera pokud neobsluhoval u stolu, tak vytahoval z pece pizzu. Typický příklad, jak se z malého stánku stane postupně v průběhu osmi let vyhlášená pizzerie. Majitel byl však Američan. Abych to nějak shrnul a uzavřel. Proč si tedy já myslím, že je Bolívie tak chudá? Řeknu-li to zjednodušeně a poněkud vulgárně: Bolívijci jsou chudí, protože jsou líní. Líní pracovat a líní o práci přemýšlet. Kdo poctivě pracuje a u práce trochu přemýšlí, daří se mu dobře i v Bolívii. Vraťme se však do Poopo. Když jsme si navzájem s Kristinou zanotovali v našem pozorování bolívijské mentality, odebrali jsme se všichni na lože. Další den jsme pokračovali v cestě do města Oruro. Protivítr byl neuvěřitelně silný, určitě srovnatelný s větrem v Patagonii. Viditelnost byla malá, protože vítr zvedal ve vírech obrovská mračna jemného prachu a hnal je přes pláně. Přítomnost města nám dávno předtím, než jsme město vůbec zahlédli, prozradily neustále houstnoucí vrstvy odpadků na okolních pláních. Ošklivou a odpadky zamořenou periférií jsme se postupně propracovali až do centra města, kde bylo přece jen o něco lépe. Ubytovali jsme se v malém hostinci Alpaka, který nám doporučila Kristina. Sice byl o chlup dražší, než kolik obvykle v Bolívii za hotel platíváme, ale nelitovali jsme. Hostinec vlastnil pár, který žil dlouhá léta v Evropě a díky tomu nabízel celou řadu vymožeností běžných v rozvinutém světě, ale téměř neznámých v těchto končinách. Na pokoji bylo elektrické topení a na postelích opravdové peřiny s povlečením, v kuchyni jsme nalezli lednici, elektrický sporák a dokonce mikrovlnku. Nevěřili jsme vlastním očím a rozhodli se zůstat aspoň dvě noci, abychom vše náležitě vychutnali. Jeden den jsme odpočívali. Potřebovali jsme to po těle i na duchu. Přes den jsme byli trochu na Internetu, něco nakoupili a večer jsme vedli zajímavou debatu s dívčinou z Chile, která žije už několik let v Bolívii. Opět se dostalo na otázku bolívijské mentality a s tím související chudoby. Opět jsme se vzácně shodli v našich pozorováních i závěrech. Z Orura jsme pokračovali po několik dní dále směrem k hlavnímu městu La Paz. Krajina jednotvárná, protivítr silný a nám už pomalu docházely nervy. První noc jsme poprosili o nocleh v malé vesnici už asi na 50. kilometru. Pán nás zavedl do nevelké, neuvěřitelně zaprášené a špinavé místnosti, kde jsme si mohli postavit vnitřek našeho stanu. Na záchod pochopitelně do pole a nebyla tam ani voda. Když jsme se ptali, kolik za to bude chtít, tak prý 50 Bs. Mně se málem zatočila hlava, jak jsou ti Bolívijci sprostí. Vidí cizince a nevědí, co si říci. Ve Ventilla jsme za relativně čistou prázdnou místnost se záchodem na dvoře platili 4 Bs. V Challapata v pěkném čistém hotelu s teplou sprchou 20 Bs a v na naše poměry luxusním hostinci Alpaka s topením, peřinami a mikrovlnkou jsme předešlou noc platili jen o pětinu více, než kolik on žádal. Řekl jsem tedy tomuto gentlemanovi, jestli se náhodou nezbláznil a že mu dáme 10 Bs. Dohodli jsme se na 15 Bs a i tak mi to přišlo moc. Za tutéž částku jsme měli v Tica Tica dvě čisté postele a vodovodní kohoutek. Opět jsme se rozpomněli na Argentinu, kde nás při stopování vzal řidič na oběd, posléze jiný nás přizval na slavnostní večeři a nechal nás přespat zadarmo v jeho kempu. Jiný kraj, jiný mrav. V průběhu dalších dvou dnů jsme zaznamenali několik známek nevraživosti vůči cizincům. Každou chvíli na nás někdo pokřikoval "gringo", několikrát nás řidiči kamionů či autobusů málem vytlačili ze silnice a pak nám ukázali z okna vztyčený prostředníček a na Janu dokonce jednou někdo hodil kamení z korby protijedoucího kamionu. Naštěstí to schytalo jen přední kolo. Matthias nám psal z Peru, že tam je to prý ještě horší. To se máme na co těšit. Noc jsme strávili ve vsi jménem Sica Sica v nepříliš čistém a poněkud hlučném penzionu.
Poslední úsek cesty do La Paz nám uběhnul rychle. Ráno jsme vstali poměrně časně, vítr moc nefoukal a už to nebylo daleko. Do El Alto, předměstí La Paz, jsme dorazili už okolo poledne. V El Alto se měla nacházet casa de ciclistas, jejíž adresu nám dal cyklistický pár, který jsme potkali ještě v Argentině. Casa de ciclistas je místo, většinou něčí domek, kde se cestující cyklisté mohou zdarma ubytovat, odpočinout a nabrat nových sil díky velkorysosti majitelů, většinou rovněž cyklistů. Informace o těchto zařízeních, zejména o těch dobrých, se šíří ústním podáním mezi cestujícími cyklisty lavinovitě a casas de ciclistas zřídkakdy mají o hosty nouzi. Majitelé byli o našem příjezdu předem zpraveni emailem. Přestože jsme však měli adresu a nebyli jsme od cíle daleko, bloudili jsme po El Alto snad dvě hodiny. Neměli jsme žádnou mapu, ulice jsou v Bolívii zřídkakdy nějak označeny a nikdo nic neví. Hledání čehokoliv dále znesnadňuje fakt, že od Bolívijců téměř nikdy slovo "nevím" neuslyšíte. I když nemají sebemenší potuchy, kde je místo, na které se ptáte, bez zaváhání ukáží nějakým směrem a s neochvějnou jistotou v hlase vám řeknou "Je to dva bloky tímto směrem". Proto je zapotřebí se neustále ptát a ptát a ptát a teprve když se více lidí na odpovědi shodne, vydat se naznačeným směrem. Po zhruba dvou hodinách jsme dobloudili ke kýženému domu, leč jak se ukázalo, najít správný dům byla testu inteligence jen první polovina. Dům byl poměrně rozsáhlý a v jeho prvních dvou patrech se nacházelo bludiště nejrůznějších obchodů a krámků se vším možným. O panu Nogales neměl nikdo ani potuchy. Někdo mi říkal něco o nějakých zvoncích a dveřích v druhém patře, ale v druhém patře byly zase ordinace soukromých doktorů, žadné zvonky nikde. Už už jsem pomalu ztrácel naději, až nakonec v jednom malém baru majitel věděl. Odvedl mne do druhého patra, kde mi po straně obrovské mříže ukázal nepatrné červené tlačítko. Zazvonil jsem na něj. Po nějaké chvíli vyšel pán domu a pomohl nám vynosit naše brašny a kola do jednoho z pokojů v obrovském, snad desetipokojovém bytě, který zabíral celé nejvyšší patro domu. Ustlali jsme si karimatky a spacáky na podlaze pokoje a jako jednu z prvních věcí jsme se šli vysprchovat. Bolívijská sprcha je jakýsi kříženec sprchy a elektrického křesla. Do sprchové hlavy jsou zavedeny dva dráty, protékající voda zkratuje kontakty uvnitř a voda se ohřívá přímým průchodem elektrického proudu skrz tekoucí vodu. Dráty vedoucí do sprchové hlavy většinou jen tak trčí ze zdi a pokud je spojení mezi dráty vedoucími ze zdi a sprchovou hlavu zaizolované, pak to bývá provedeno nedbale lepící páskou na dopisy nebo něčím obdobným. Sprchová hlava je v lepším případě plastová, ale kovové nejsou výjimkou. Toto zařízení nejen, že je vysloveně smrtelně nebezpečné, ale ani vodu nijak zvlášť neohřeje. Voda je většinou spíše vlažná než teplá. Teplota vody se reguluje tlakem. Čím vyšší tlak vody, tím nižší teplota. V praxi to funguje tak, že je potřeba tlak vody snížit na naprosté minimum, aby sprchová hlavice stále ještě fungovala. Funkčnost sprchové hlavy většinou spolehlivě indikuje pohasínající světlo v koupelně. Pak je vytékající pramínek vody občas i skoro teplý. Poprvé jsme se s tímto zázrakem moderní technologie setkali v Puerto Iguazú a v Bolívii v podstatě jiné sprchy nejsou. Od té doby jsem už třikrát dostal ránu elektrickým proudem. Jednou jsem si chtěl zcela neprozřetelně upravit tlak vody v průběhu sprchování a dotknul se vodovodního kohoutku. Byl jsem velmi rychle a důkladně poučen, že v průběhu sprchování není vhodné již tlak vody měnit. Podruhé jsem se nedopatřením dotknul kovové sprchové hlavy, která probíjela. To bylo zde, v El Alto. Potřetí jsem dostal ránu od vodního pramínku, který vytékal z jiné části sprchy. Zkrátka úžasný vynález. Po absolvování vlažné sprchy v promrzlé koupelně spojené s elektroléčbou, jsme zalezli da našeho pokoje a po zbytek dne odpočívali. Zmohli jsme se již jen na to, abychom si došli na večeři. Naše dva hlavní úkoly v La Paz byly sehnat nové cyklistické rukavice náhradou za ty, které mi byly ukradeny v Tupize, a také sehnat mapu Peru, jelikož do Peru to už nebylo daleko a žádnou mapu jsme neměli. Zeptali jsme se tedy ráno při snídani pana otce a jeho syna, kteří oba jezdí intenzivně na kole, kde bychom mohli v La Paz, dvoumiliónovém hlavním městě Bolívie, sehnat cyklistické rukavice a mapu Peru. Odpověď byla velmi nejistá až rozpačitá. O mapě Peru nevěděli vůbec, kde ji sehnat, a pro rukavice nás poslali do nějakého obchůdku v centru. Sjeli jsme dolů do centra mikrobusem a šli do zmíněného obchodu. Chvíli nám trvalo, než jsme obchod našli, ale nakonec se podařilo. Byla to jakási nevzhledná garáž, kde se mezi hromadami nejrůznějšího nepořádku a poházených trosek bývalých kol nacházelo i několik nových čínských kol té nejhorší představitelné kvality. Rukavice neměli a vypadali poněkud překvapeni faktem, že někteří cyklisté jezdí na kole v rukavicích. Poslali mne do jiného obchodu nedaleko, který jako by tomuto z oka vypadl. Když jsme takto navštívili asi pět sobě navzájem velmi podobných "bike shopů", došla mi trpělivost, a úřadujícího mladíka jsem se otázal, kde se dá v La Paz koupit opravdové kolo a náhradní díly na něj. Takové, na kterém jezdí profesionálové a závodníci. Nepříliš ochotně mi dal jméno a velmi přibližnou adresu nějakého obchodu v jižní čtrvti La Paz. Dojeli jsme tam sdíleným taxíkem a zhruba po 45 minutách hledání obchod nalezli. Skutečně se tam v koutku krčilo několik málo slušnějších kol a pár náhradních dílů, hlavním prodejním artiklem obchodu byly však motocykly. Dokonce měli i jedny velmi mizerné cyklistické rukavice, které jsem však nekoupil. Nějakou dobu jsme se s majitelem bavili a on nám vysvětlil, že v Bolívii na kole skoro nikdo nejezdí, a tudíž koupit v Bolívii slušné kolo nebo cokoliv na něj je téměř nemožné. Kdo chce slušné kolo, musí si ho prý přivézt z USA nebo z Evropy. Ještě jsme se trochu prošli po bohaté jižní čtvrti La Paz, kde jsme k našemu údivu nalezli dokonce i supermarket. Jako utržení ze řetězu jsme tam nechali skoro 150 Bs, protože šunku, jogurt, máslo, sýr či pomerančový džus jsme měli naposledy v Argentině. Po potravinových orgiích v supermarketu jsme se odebrali zpět do centra. Tam jsme naskórovali alespoň jeden úspěch dne - našli jsme fotolab, kde nám vyvolali fotky, naskenovali negativy a to všechno ve slušné kvalitě.
Po ulicích v La Paz jezdí relativně málo aut. Autobusů také není mnoho. Automobilové dopravě zde jednoznačně vévodí čtrnáctimístné mikrobusy. Posádku mikrobusu tvoří řidič a jeho "hlásná trouba". Mikrobus vyjíždí kupříkladu z El Alta a jede dolů do centra. Projíždí okolo chodníku, u každé skupinky lidí na chodníku řidič trochu zpomalí a vyvolávač v jednom kuse vyřvává z otevřených dveří z plna hrdla: "Perez uno cincuenta Perez uno cincuenta Perez uno cincuenta...". Perez je ulice v centru a "uno cincuenta" znamená, že cesta do centra bude stát 1.50 Bs. Když se tímto způsobem mikrobus celý zaplní, vyráží plnou parou dolů do města. Pokud zůstane nějaké místo neobsazené, posádka vozu se nevzdává a zkouší ulovit nějaké duše ještě cestou. Nahoře v El Alto je za normálních okolností úplná zácpa těchto vozů a jeden vyvolávač řve přes druhého tak, že nikdo nerozumí nic. Z El Alto naštěstí jedou v podstatě všechny mikrobusy do centra, dostat se z centra zpět k našemu ubytování bylo mnohem obtížnější. Ve městě jsme se trochu prošli, došli jsme si na oběd s Miguelem, jedním z našich souputníků na cestě jeepem po jihozápadě Bolívie, a cestou z oběda jsme čirou náhodou potkali i Amita, dalšího kolegu z jeepu. Celý pondělek jsme strávili naprosto bezvýsledným sháněním mapy Peru. Navštívili jsme snad dobře patnáct těch největších a nejvyhlášenějších knihkupectví v centru. Skoro nikde neměli ani mapu Bolívie, své vlastní země! Mapu Bolívie jsme si naštěstí prozřetelně koupili ještě v Argentině, jinak bychom bývali neměli podle čeho jet. Nebyla nijak zvlášť dobrá a chtěli jsme si koupit nějakou lepší, ptali jsme se všude, kudy jsme projížděli - v Uyuni, Potosí, Sucre, Oruro. Kromě barevných omalovánek mapy pro děti do školy neměli však nikde mapu žádnou. V La Paz jsme konečně jednu našli, ale nebyla o mnoho lepší, než ta Argentinská. Všechny slušné mapy Bolívie, které jsme předtím či potom viděli - ať už u někoho či někde vyvěšené - byly zahraniční. Je smutné, že Bolívijci nejsou schopni nakreslit a vytisknout pořádnou mapu ani své vlastní země. Mapu Peru neměli nikde žádnou. Představa, že jedeme přes Peru bez jakékoliv mapy nás vůbec netěšila. Napadlo nás, že bychom mohli zkusit zajít na peruánské zastupitelství, jestli by nám tam něco neporadili. Tam nám nechali okopírovat skutečně velmi špatnou automapu Peru. Spíš to byl takový hrubý náčrt než mapa, ale jakákoliv mapa je lepší než žádná. Ani jeden z dvou hlavních úkolů, které jsme měli do La Paz, jsme tedy nesplnili.
Z Coroica jsme chtěli jet dále do džungle - do Caranavi a Guanay. Odtud jsme se chtěli nějak dostat přes Mapiri do Soraty. Větší část této cesty však prochází tropickou džunglí a než se tam vydáme, chtěli jsme zjistit něco více o malárii v této oblasti. Zašel jsem do místní nemocnice, abych se tam informoval. Odešel jsem odtamtud asi tak stejně moudrý, jako jsem přišel. V Coroicu prý malárie není, od začátku roku prý neměli jediný případ. No, a v Caranavi snad také ne, ale v Guanay už možná jo, ale možná také ne. Pokud něco nevíte, zajděte se zeptat odborníka. I řekli jsme si, že kvůli třem dnům tablety proti malárii brát nebudeme, že je období sucha, komárů málo a snad budeme mít štěstí.
Náš průvodce Lonely Planet říká, že bolívijské jídlo je rozmanité a chutné. Kniha uvádí dokonce i celou řadu typických bolívijských pokrmů. Rád bych někdy autora potkal a zeptal se ho, kde tyto pokrmy jedl. My jsme v Bolívii strávili dva měsíce, projeli jsme ji od jihu k severu, ale ať jsme se snažili, jak jsme chtěli, jiné jídlo než smažené maso se studenou rýží jsme neobjevili. Čím déle jsme byli v Bolívii, tím více nám tato jednotvárnost stravy lezla na nervy a toužili jsme ochutnat něco jiného - třeba některý z těch úžasných bolívijských pokrmů, o kterých píše průvodce, leč naprosto bezúspěšně. Mohli jsme hovořit o štěstí, když jsme si mohli vybrat, zdali chceme smažené maso hovězí nebo kuřecí a mohli jsme si dát místo rýže hranolky. Občas jsme si jídelníček zpestřili hamburgrem a ve větších městech jsme sem tam narazili na pizzu. Někdo by se mohl možná zeptat, proč jsme si tedy něco nekoupili v sámošce a neuvařili si sami. Bohužel, ani to není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Jak jsem se už zmínil výše, najít v Bolívii i jen malinkatou samoobsluhu je malý zázrak. V Bolívii se všechno prodává u stánků na trhu. Ujišťuji vás, že kdo spatří, jak se zde prodává maso, hodně dlouho na maso nemá chuť. Lednice neexistují. Okrájené hovězí kýty visí jen tak na hácích, všude špína, smrad a spousty much. Jiné maso než hovězí je k vidění zřídka. Pokud mají kuře, pak visí na vedlejším háku jen tak oškubané, jinak však se vším včetně hlavy a pařátů. Ze zeleniny je k dostání většinou tak mrkev, cibule, brambory a někdy rajčata. Uzeniny nejsou žádné, sýry rovněž žádné. Mléko jen kondenzované nebo sušené, vyjímečně i trvanlivé. Občas mají někde jogurty, ale tyto jsou vystaveny celý den na slunci před stánkem stejně tak jako máslo, pokud na něj narazíte. Jednou jsem se paní zeptal, proč nemá jogurty v lednici, když je na nich výslovně napsáno, že se mají uchovávat v chladu. Paní mi podrážděně odpověděla, že by je nikdo neviděl a nikdo by si je nekoupil. To jsem však opět poněkud odbočil. Vraťme se do Caranavi. Naše ubytování se nacházelo nedaleko od autobusového nádraží, kolem kterého bylo přes tucet stánků a malinkatých hospůdek. Všechny do jednoho servírovaly jedno a totéž - smažené maso s rýží. Pochopitelně za naprosto identické ceny. My se už na smažené maso nemohli ani podívat a vydali jsme se proto na okružní procházku po městě s cílem najít k jídlu něco jiného. Došli jsme až na konec města a v každé hospodě, okolo které jsme šli, jsme se ptali, jestli nemají něco jiného k jídlu než smažené maso a rýži, jestli namají aspoň třeba bramborovou kaši. Naprosto bezvýsledně. Zklamaně jsme se vrátili k autobusovému nádraží a nasoukali do sebe další smaženou flákotu se studenou rýží. Aspoň po večeři jsme si spravili chuť zákuskem. Koupili jsme u jednoho stánku surovou čokoládu zabalenou v banánovém listu. Byla vynikající.
Do Guanay jsme dojeli těsně po poledni. Naší první zastávkou byla hospůdka na kraji vesnice, kde jsme se svlažili několika pivy. Na náměstí jsme našli slušné ubytování a odpoledne věnovali zjišťování, jak se dostat z Guanay džunglí přes Mapiri zpět do hor do městečka Sorata. Zjistili jsme, že do Mapiri jezdí buď ráno loď nebo navečer pár jeepů. Prý ale když je dost lidí, jede jeep i ráno. "Přijďte ráno v deset," řekla nám paní v kanceláři. Než jsme šli večer spát, věnovali jsme asi hodinu vybíjení všech komárů v našem pokoji a každého jsme zkoumali, zdali sedí či nesedí na hlavičce, podle čehož se rozeznávají obávaní komáři rodu Anopheles, kteří roznáší malárii. Další den ráno jsme už po deváté přišli do dopravní kanceláře, kde
nám slečna sdělila, že jeep už odjel. Prý bylo dost lidí dřív, a tak
už je pryč. To nás nepotěšilo. Nějakou dobu jsme se nazdařbůh courali
po městě, jestli nenarazíme na někoho, kdo jede do Mapiri. Pár řidičů
v očekávání tučného výdělku nám nabídlo, že nás tam za 700 Bs odvezou
"expres". Normální cena Guanay - Mapiri je však 65 Bs za osobu, a tak
jsme jejich štědrou nabídku s díky odmítli. Po neúspěšném hledání jsme
se rezignovaně posadili v dopravní kanceláři na náměstí rozhodnuti
čekat až do večera. Naštěstí už kolem poledne se objevil řidič s autem
mířící do Mapiri hledající další pasažéry. Když jsem viděl jeho celkem
malé auto, které ani nemělo na střeše zahrádku, jen takové lišty, byl
jsem velmi skeptický. Kola jsme však na střeše opřeli o sebe navzájem
a gumovým lanem přivázali tak, že se k mému překvapení ani nehnula a
my mohli vyrazit. Další dva pasažéři vystoupili zhruba v polovině
cesty do Mapiri. Využil jsem příležitosti, že jsme s řidičem sami, a
navrhl jsem mu, že mu zaplatíme 500 Bs (asi 1500 Kč), pokud nás doveze
až do Soraty. Nejdříve chtěl o něco více, ale když jsem mu vysvětlil,
že to je ještě o 40 Bs více, než kdyby měl plné auto platících
pasažérů, tak souhlasil. Pro nás to bylo také výhodné. Sice jsme
zaplatili asi o 200 Bs více, než je normální cena, ale zase jsme
nemuseli v Mapiri shánět jiný jeep, překládat kola a eventuálně třeba
muset i strávit tam noc, kdybychom nic nesehnali. Pokračovali jsme v
cestě a my obdivovali krásu okolní přírody. Stoupali jsme a opět
klesali po strmých kopcích pokrytých tropickou vegetací. Museli jsme
autem přebrodit i několik menších řek. Cesta byla prašná, rozbitá,
uzoučká a extrémě nepřehledná. V několika zatáčkách jsme se jen tak
tak vyhnuli s protijedoucím autem. Říkal jsem si, jak to bude trvat
dlouho, než se s někým srazíme. A také to skutečně dlouho netrvalo a v
jedné zatáčce jsme se srazili s protijedoucím jeepem. Naštěstí po
místních cestách se nedá jezdit o mnoho rychleji než 10 km/hod a
škody tak nebyly velké. Nikomu se nic nestalo.
Ušel jsem asi dvě stě metrů hlavní ulicí a narazil jsem na Američana Nada, se kterým jsem se seznámil v Guanay při hledání dalších pasažérů pro cestu do Mapiri. On jel ráno lodí a teď hledal, jak by se dostal dál. Našli jsme tak našemu panu řidiči dalšího platícího pasažéra. Došli jsme spolu s Nadem zpět k autu a čekání na pana řidiče jsme strávili v družném hovoru. Za nějakou dobu se odněkud vynořil náš řidič a dal do auta další dvě náhradní pneumatiky. Pak přinesl ještě lopatu a krumpáč a my pochopili, že cesta do Soraty nebude snadná. Vyjeli jsme těsně po setmění. Našemu řidiči se podařilo ještě na poslední chvíli přesvědčit nějakého svého známého, aby jel s námi jako záložní řidič a navigátor. Ještě jsme se stavili koupit baterky do baterky a velký sáček listů koky, a pak už jsme se zanořili do noční džungle. Cesta, po které jsme jeli, byla autem téměř neprůjezdná. Možná nějaký jeep s vysokým podvozkem by tudy mohl projet, ale naše auto tady mělo velké problémy. Téměř soustavně jsme drhli podvozkem o hlínu a kameny, každou chvíli se z podvozku ozvala rána, jak podvozek narazil na další kámen. Několikrát jsme museli všichni z auta vystoupit, aby auto jen s řidičem mohlo projet. Párkrát jsme museli vyšlapat nějaký kopeček pěšky, protože nás auto nemohlo do kopce uvézt. Mnohokrát musel náš navigátor vylézt z auta, svítit baterkou pod auto a ukazovat řidiči, kudy má jet. Celou cestu to s námi v autě tak házelo, že jsem si připadal jak kovboj jedoucí na býku. Naštěstí, narozdíl od býka, z auta je mnohem obtížnější spadnout. Do Soraty jsme dojeli za svítání, všichni naprosto vyčerpaní, tedy kromě dvojice řidič/navigátor. Ti celou cestu žvýkali koku a vesele se spolu bavili a podvozek auta drásaný na cáry je zjevně vůbec neznepokojoval. Řidič nás vyklopil v Soratě na náměstí hned před hostelem. Zrovna jej po ránu otvírali. Zašel jsme se podívat dovnitř, zjistil jsem, že je slušný a levný. Vzali jsme si pokoj a spali až do pozdních hodin odpoledních.
Ráno jsme opustili hotel, uvázali naše kola na střechu autobusu a nechali se vyvézt bezmála 2000 výškových metrů do horského sedla nad Soratou. Odtud jsme sjeli kousek z kopce po štěrkové cestě a zanedlouho jsme na pravé straně už zahlédli modř jezera Titicaca. Projeli jsme městy Achacachi a Huarina a dále už jsme pokračovali podél břehu jezera. Ujeli jsme jen nějakých 50 km a ubytovali se v hotelu na břehu jezera v malé vesnici Tiquina. Bylo ještě poměrně brzy, ale až do San Pablo de Tiquina bychom do setmění nedojeli a navíc mne z prudké změny nadmořské výšky pekelně rozbolela hlava. V hotelu jsem si šel hned lehnout a spal jsem až do rána. Zaspal jsem i nádherný západ slunce nad jezerem, který mi popisovala Jana druhý den ráno.
Ráno jsme se sbalili a vydali se směrem k nedalekým hranicím s Peru. Po našich zkušenostech z hranic mezi Argentinou a Bolívií jsme očekávali problémy. Také náš průvodce Lonely Planet varuje před úplatky a vymáháním cla z jízdních kol a jiných dražších věcí, i když tyto budou opět vyvezeny ze země. Všechno však proběhlo naprosto hladce. Nikdo po nás nechtěl nic platit, paní nám na požádání dala 90 dní pobytu v Peru a venku jsme byli za méně než deset minut, i když těsně před námi dorazil autobus plný turistů. Bolívii jsme opustili, ale slzu jsme neuronili. Na Chile a zejména pak na Argentinu máme moc pěkné vzpomínky a pokud budeme mít možnost, rádi se na mnoho míst znovu podíváme. Bolívie nás tolik nezaujala. Jsme rádi, že jsme ji navštívili, protože za návštěvu určitě stojí, ale zatím nemáme pocit, že by nás něco táhlo se sem vracet.
Další den jsme pokračovali podél břehu jezera a po zhruba 60 km jsme dojeli do známého peruánského města Puno. Chvíli nám trvalo, než jsme našli nějaké ubytování, protože Puno je plné turistů a ubytování je zde drahé. Z Puna jezdí turisté lodí navštívit nedaleké plovoucí rákosové ostrovy etnika Uros. Bohužel tato atrakce je až příliš populární. Pár ostrovů s několika stovkami obyvatel denodenně čelí nájezdům turistických hord a původní kultura Uros je tatam. Už se neživí rybolovem, dnes dělají šašky turistům. I jejich ostrovy jsou velmi poničené procházejícími se masami. Dokonce i turistický průvodce Lonely Planet připouští, že návštěva plovoucích ostrovů je "poněkud překomercionalizovaná". My se rozhodli k tomuto davovému šílenství se nepřidávat a raději navštívit muzeum Yavari.
V Juliace jsme zůstali dva dny. Potřebovali jsme vyprat a hodně času jsme strávili prací na naší webové stránce. Zašli jsme i do sauny. Juliacu jsme opustili a po krásné rovné vyasfaltované silnici jsme svištěli dále na sever. Při jedné zastávce na pití se u nás zastavil Angličan Dereck cestující kolem světa na motorce. Chvíli jsme si povídali jen tak u kraje silnice, pak se přesunuli na nedalekou louku, uvařili si kávu a pokračovali v konverzaci nad hrnkem horké kávy a piškotovou bábovkou, kterou jsme koupili v Juliace. Od Derecka jsme dostali nedocenitelný dar - sice značně potrhanou, ale jinak velmi pěknou mapu Peru a Ekvádoru. Poděkovali jsme, rozloučili se, Dereck jel do Puna a my pokračovali do Ayaviri, kde jsme přespali. Odtud to bylo další den jen kousek do malé vesnice Santa Rosa. Za touto vesnicí nás mělo čekat stoupání do horského sedla Abra la Raya. Matthias nám psal, že sedlo není vysoké, ale ať raději přespíme v Santa Rosa a vyjedeme do průsmyku ráno, a tak jsme učinili. Vyjet do sedla skutečně nebylo nijak obtížné a na jeho druhé straně nás čekal sjezd údolím podél řeky až do města Sicuani. Údolí bylo velmi pěkné, mnohem zelenější než na druhé straně kopců, dokonce už tu rostly i nějaké stromy a podél řeky se nacházelo spousta domků a políček. V Sicuani jsme pobyli dva dny. Mne začinalo zase trochu bolet v krku, a tak jsme jeden den pracovali na naší webové stránce a zbyl nám čas i na návštěvu místního "kina". Kino byla malá, ošklivá, špinavá a smrdutá místnost s několika plastovými židlemi, televizí a přehrávačem DVD. Shlédli jsme pátou epizodu Hvězdných válek.
Dva dny jsme se potloukali po městě. Zašli jsme na informace, nechali jsme vyvolat a naskenovat naše fotky, naskenovali jsme další část našeho deníku, byli jsme v sauně a tak. Tři dny po našem příjezdu jsme vyrazili do Aguas Calientes, vesnice ležící pod kopcem, na kterém se náchází Machu Picchu. Aguas Calientes leží hluboko v horách a dá se tam dostat po stezce zvané Inca Trail, pak vrtulníkem nebo vlakem. Túra po stezce Inca Trail trvá zhruba tři dny, ale vzhledem k vysoké popularitě této túry a také, aby se z turistů vyždímalo co nejvíce peněz, byla zavedena nejrůznější omezení. Na stezce se smí v každém okamžiku nacházet jen určitý omezený počet lidí (myslím, že 500) a na stezku se smí jen s autorizovanou cestovní kanceláří a průvodcem. Tato legrace stojí zhruba 300 dolarů na osobu. Vrtulník je pochopitelně rovněž velmi drahý, zbývá tedy vlak, avšak i ten nejlevnější zpáteční lístek Cusco - Aguas Calientes stojí 65 dolarů (viz webová stránka Perurail). Opět další způsob, jak turisty co nejvíce oholit. Peruánci platí za lístek Cusco - Aguas Calientes 5 dolarů. Naštěstí však existuje ještě jedna cesta z Cusca do Aguas Calientes. Je mnohem komplikovanější a trvá mnohem déle, než cesta vlakem, ale stojí jen zhruba 5 dolarů. Zatím se o ní ví jen málo. Poprvé jsme se o ní dozvěděli od cyklistů, které jsme potkali v Argentině, později nám cestu podrobně popsala Olga Vilímková (viz výše), a pak ještě podrobněji Matthias. Neměli jsme nejmenší chuti nacpat do monopolního chřtánu Perurail 65 dolarů a rozhodli jsme se dostat se do Aguas Calientes z druhé strany, jak nám bylo popsáno. Brzy ráno jsme dojeli na autobusový terminál, odkud v osm ráno
vyjíždí autobus do vesničky Santa María a dále pokračuje do města
Quillabamba. Autobusem jsme jeli zhruba osm hodin. Vyšplhali jsme se
do horského sedla ve výšce 4300 metrů a na druhé straně sjeli do
tropických nížin. Při pohledu ze sedla do údolí se nám okamžitě
vybavila Cesta smrti z La Paz do Coroica. Silnice byla sice o něco
širší, ale jinak to tam vypadalo velmi podobně. Do vesnice Santa María
jsme dojeli kolem třetí odpoledne. Zde jsme podle instrukcí měli
přesednout na mikrobus jedoucí do vesnice Santa Teresa. Ještě jsem ani
nevystoupil z autobusu a už u mne stál nějaký Peruánec a vykřikoval
"Macchu Picchu, Santa Teresa". Ani jsem se nerozkoukal a už nás vlekl
ke skupině dalších osmi sedících gringů rovněž čekajících na dopravu
do Santa Teresy. Hledání mikrobusu bylo poněkud zmatečné. Nejdříve
jsme se všichni usadili v mikrobusu a řidič s námi objel vesnici
zhruba třikrát dokola. Nejdříve pro benzín, pak zpět do úřadovny
přepravní společností, pak ještě kdoví kam. Když už to vypadalo, že
konečně vyrazíme, něco se stalo s naším mikrobusem. Přesedli jsme
všichni do pickupu. Já seděl vepředu, zbylých zhruba deset lidí na
korbě. Po dalším kolečku okolo vesnice jsme již opravdu vyrazili do
hor. Šplhali jsme se rozbitou polní cestou po strmých stráních nad
řekou Urubamba, na stráních byly vysázené kávovníky a banánovníky.
Zhruba kolem páté odpolední jsme dorazili do Santa Teresy. Náš
původní plán byl přespat v Santa Terese a pokračovat další den,
všichni ostatní však chtěli mermomocí pokračovat dál, i když se mělo
zhruba za hodinu setmět. My se nechali strhnout a pokračovali jsme s
nimi. Sešli jsme dolů k řece Urubamba, kde jsme se přepravili na
druhou stranu v jakési primitivní lanovce - kovovém koši
Prohlídku jsme zakončili někdy kolem druhé odpoledne. Sešli jsme po stezce dolů do Aguas Calientes a honem beželi na nádraží. Zjistili jsme totiž, že před šestou ráno jede z Aguas Calientes vlak do Ollantaytambo "jen" za dvacet dolarů a my zpátky chtěli jet vlakem. Před večeří jsme se ještě došli na dvě hodinky naložit do místních horkých pramenů, podle kterých má vesnice své jméno. Po večeři jsme šli brzy spát. Dva dny po sobě jsme vstávali v pět a další den jsme museli vstávat ještě dříve. Ráno jsme už v půl šesté seděli v čekárně na nádraží. Nasedli jsme do vlaku a před šestou vyjeli. Vlak jel údolím podél řeky a nad námi se tyčily vysoké hory. Stavěli jsme každou chvíli v nějaké vesničce, protože vlak je tu jediným spojením s civilizací. Cesta do Ollantaytambo trvala něco kolem dvou hodin. Vystoupili jsme z vlaku o ocitli se uprostřed bitevního pole. Před nádražím stál asi tucet autobusů, nespočet taxíků a rovněž nespočet agresívních nahaněčů, kteří jeden přes druhého vyřvávali "Cusco, 5 soles", "Cusco, en auto, 10 soles" a tahali nás za rukáv do příslušného dopravního prostředku. Probojovali jsme se přes první řady a postupně zkoušeli, jestli by nás někdo nevzal sdíleným taxíkem do Cusca levněji. Jeden řidič zlevnil z 10 na 8 soles na osobu. Nasedli jsme do auta a čekali, až přivede další duše. Přišel za chvíli a z auta nás vyhodil, protože se mu podařilo najít čtyři lidi ochotné zaplatit 10 soles. To se opakovalo ještě jednou. Znechuceni jsme se rozhodli vyčkat, až se prach trochu usadí, protože bylo zjevné, že lidí je výrazně méně než míst ve všech autobusech a taxíkách. Netrvalo dlouho, autobusy a taxíky začaly odjíždět a celá řada taxíkářů zůstala bez pasažérů. Jeden nám nabídnul, že do Cusca sveze jen nás dva za 25 soles. Řekli jsme mu, jestli se nezbláznil, že už jsme mohli být pryč za 20 a že mu dáme 16. Nechtěl. Přesně v tom okamžiku jel okolo jiný taxík, křiknul na nás, že nás vezme do Cusca za 8. Nasedli jsme a zanechali druhého taxíkaře zuřícího a hrozícího našemu řidiči pěstí. Jak blahodárný je vliv konkurence. Cestou jsme nabrali ještě nějakého Rakušana. Ten už platil jen 5 soles. Řidič jel jako by nás ukrad' a v Cuscu jsme byli za hodinu a čtvrt. Další dva dny jsme strávili prací na naší webové stránce,
vyvoláváním a skenováním fotek z Machu Picchu a jinými drobnostmi. Na
cestě z centra města k našemu ubytování jsme již první nebo druhý den
pobytu v Cuscu našli malý krámek prodávající pomerančový džus čerstvě
vymačkaný z pomerančů, skoro půl litru za 1 sol (cca 7 Kč). Každý den
jsme se tam pak jednou nebo dvakrát stavili a přitom jsme se dali
trochu do řeči s majiteli, manžely Doris a Américo. Jednou mi pak
Américo řekl, jestli můžeme přijít druhý den, že by s námi rádi
mluvili. Další den jsme přišli a oni nás požádali, jestli bychom
nemohli jít za kmotry jejich pětiměsíční dceři, že by pro ně byla
velká čest, kdyby jejich dcera mohla mít kmotry z Evropy. Po krátké
diskusi s Janou jsme jim museli odmítnout, jelikož být něčím kmotrem
je velká odpovědnost, které bychom nemohli dostát, jelikož z Cusca za
pár dní odjedeme a už se sem nejspíš nikdy nepodíváme. Oni nás
požádali, jestli bychom tedy aspoň nemohli jít "jako" za kmotry. Že
prý půjdeme do kostela a po mši jen tak bez faráře uděláme svěcenou
vodou dceři křížek na čelo a to bude vše. Skutečný křest bude jindy a
skutečnými kmotry bude také někdo jiný, my budeme jen "jako". Chvíli
V Cuscu budeme ještě den nebo dva, naším dalším cílem je hlavní město Peru Lima. |