El Calafate, Argentina

Naším dalším cílem po Puerto Natales v Chile bylo město El Calafate v Argentině. Sice jsme se původně chtěli podívat do národního parku Torres del Paine, ale upustili jsme od toho. Vstupné do parku stojí 20 USD na osobu, kempovat se smí jen v kempech a kemp stojí 7 USD na osobu. Pětidenní návštěva národního parku by nás tak přišla na 100 USD, což jsme usoudili, že je příliš mnoho. Kromě toho, do Torres del Paine jede úplně každý, kdo přijede na jih Argentiny, a každý si prostě musí projít takzvané W (podle tvaru stezky na mapě). I rozhodli jsme se, že nemusíme vidět všechno a národní park jsme nenavštívili.

El Calafate se nachází asi 150 km severně od Puerto Natales. Je to však přes hory. Silnice tam sice jakási prý vede, ale není tam oficiální hraniční přechod. My chtěli mít papíry v pořádku a kromě toho jsme se nechtěli vystavovat riziku, že si někde šlápneme na minu. Ano, čtete dobře. Chile a Argentina jsou totiž tak dobří sousedé, že v okolí hranic jsou občas minová pole. Už jsme jich viděli několik. Poprvé jsme nedaleko jednoho svačili a já se šel podívat o kus dál, co je to tam za ceduli a ono tam ve třech jazycích napsáno, že za ostnatým drátem je minové pole. Jeli jsme tedy raději přes oficiální hraniční přechod a dále po silnici, i když to znamenalo prodloužit si cestu nejméně o 100 kilometrů. Překročili jsme hranice do Argentiny a hned v prvním městě za hranicemi v Rio Turbio jsme nakoupili potraviny na několik dalších dní. Ceny potravin v Argentině jsou totiž oproti Chile asi tak poloviční a dokonce, ač je to s podivem, jelikož Argentina je chudší, dají se tu sehnat kvalitnější potraviny. Nocovali jsme asi 20 kilometrů za Rio Turbio v křoví vedle silnice. Na kilometry daleko to bylo jediné místo aspoň trochu chráněné před větrem.

Další dva dny jsme strávili jízdou nekonečnou pampou. Pampa není nic jiného, než jen jihoamerický ekvivalent pouště. Stovky kilometrů nekonečně rozhlehlé pustiny od obzoru k obzoru, která je porostlá jen trsy suché pichlavé trávy. Sem tam je možné zahlédnout ovce, ale jinak žádné osídlení, žádná voda, jen vítr a vítr a mizerná štěrková cesta. Jednu noc jsme spali v pampě a vítr byl tak silný, že jsme celou noc nespali, protože jsme se obávali, že nás to každou chvíli musí odnést i se stanem. Další noc jsme strávili ve stavební buňce, kde nás nechali přespat stavební dělníci pracující na stavbě silnice. Většina dělníků byla na svátky doma a my tak mohli strávit jednu noc chráněni před větrem. Mohli jsme si i uvařit na kamnech a osprchovat se. Ve stavební buňce jsme se sešli s dalšími cyklisty - jednou dívkou z Holandska a Němcem. Není divu, jelikož kemp stavebních dělníků se nachází u v podstatě jediné silnice spojující jih Argentiny se severem a široko daleko není nic jiného než pampa.

Další den jsme se vydali na cestu. Do El Calafate nám zbývalo ještě asi 90 kilometrů, což v silném protivětru znamenalo jistě alespoň dva dny cesty. Během první hodiny jsme urazili jen něco málo přes 10 km. Pak vítr zesílil natolik, že nebylo možné pokračovat v jízdě a o něco později už nebylo možné proti větru ani jít. Stali jsme rozkročení a pevně jsme svírali naše kola a měli jsme co dělat, aby nás vítr neporazil. Během dvou dalších hodin jsme neurazili ani čtyři kilometry. Bylo to velmi deprimující. Téměř dokonale plochá pampa rozprostírající se kam až oko dohlédne, neuvěřitelně silný vítr, kterým je Patagonie proslulá, nikde žádné místo, kde by se eventuálně dal postavit stan a vyčkat zlepšení situace. Už jsem viděl, jak bídně zhyneme uprostřed pouště hladem, žízní či vysílením a vítr rozfouká naše ostatky po okolní pustině. Zkoušeli jsme i mávat na kolemjedoucí vozy, jestli by nás náhodou někdo nevzal, ale to nemělo příliš velkou naději na úspěch. Projelo okolo nás jedno vozidlo za čtvrt hodiny a buď to bylo malinké auto, autobus nebo kamión. Jediný, kdo by nás mohl vzít, by byl nějaký pickup nebo malý náklaďák. Nakonec jsme však měli štěstí. Jel okolo mladý pár turistů z Německa v bílém pickupu, naložili nás i s našimi koly na korbu a odvezli až do El Calafate. Byli jsme jim nesmírně vděční.

El Calafate je malé zelené město uprostřed pouště žijící jen z turistů přijíždějících shlédnout nedaleký národní park Los Glaciares. Strávili jsme zde dva dny v kempu včetně Silvestrovské noci. Udělali jsme si k večeři řízek s bramborami a zeleninou, chlebíčky s vajíčkovou pomazánkou a sladkosti jsme nakoupili v jedné z našich oblíbených argentinských pekáren. Shodou okolností v kempu trávili Silvestrovskou noc i naší němečtí zachránci, přijel i Němec, se kterým jsme trávili noc ve stavební buňce a ještě se k nám připojil Brit, který přijel na kole ze severu Argentiny. V družném hovoru nám večer příjemné ubíhal a půlnoc jsme málem prošvihli. Brit nám vyprávěl, jak při službě v armádě na Falklandskych ostrovech museli britští vojáci chodit stavět tučňáky zpátky na nohy. Tučňáci totiž nikdy v životě neviděli vrtulník a když tento přelétal nad jejich hlavami, tučňáci se zakláněli a zakláněli, aby na vrtulník viděli, až spadli na záda a nemohli se postavit. O půlnoci jsme si připili místo šampaňského šumivým moštem, který koupili Němci v domnění, že jde o šampaňské. Nechyběl ani ohňostroj.

Na Nový rok jsme se pozdě odpoledne vydali na cestu do národního parku shlédnout ledovec Perito Moreno. Věděli jsme, že to bude proti větru a tak jsme cestu naplánovali na dva dny, i když to mělo být jen 80 km. Nakonec to s větrem nebylo tak zlé, krajina byla zajímavá a počasí příjemné a my tak zvládli cestu až do kempu v parku za zbytek odpoledne. Druhý den ráno jsme si přivstali, abychom byli u ledovce dříve, než hordy turistů z města. Ledovec je skutečně impozantní. Jeho přední stěna je 5 kilometrů široká a 60 metrů vysoká. Je to jeden z malá ledovců na světě, které se stále pohybují a z ledovce s obrovským hřmotem odpadávají kusy ledu do řeky pod ním. Přestože však pohled na ledovec byl nevšedním zážitkem, mě celkové dojmy z národního parku jsou spíše negativní. Vstupné do parku stojí 10 dolarů na osobu a v parku je jen mizerná rozbitá prašná cesta a na jejím konci výhled na ledovec, jinak nic. Ve Spojených státech se platí za vstup do národních parku sice také deset dolarů, ale za celé auto, ve kterém může sedět třeba pět lidí a kromě toho, v amerických národních parcích člověk vidí, kam ty peníze jdou. V parcích jsou vyasfaltované silnice, záchody, kempy, udržované turistické stezky, cedule, mapy, ukazatele, naučné stezky, informační centra, večerní přednášky o přírodě atd. atd. Ne, že bych byl velkým přítelem toho, aby se vykácelo několik hektarů lesa, aby bylo kde postavit čtyřproudovou dálnici napříč národním parkem, jako to udělali Američani v Yosemite, ale na druhou stranu by výška vstupného do parku měla odpovídat tomu, co park nabízí a národní park Los Glacieres toho tedy nenabízí mnoho.

Z parku jsme se vrátili zpět do El Calafate, abychom si trochu odpočinuli, trochu seřídili naše kola, nakoupili a připravili se na další cestu. Náš další cíl je El Chaltén.