První noc jsme strávili v pensionu a museli jsme tam pak zůstat o den déle, protože jsem zjistil, že mi do spacáku cestou vytekl olej na mazání řetězu a to přesto, že byl pečlivě zabalen v igelitovém sáčku. Museli jsme spacák vyprat a počkat až uschne. Aby toho nebylo dost, dostal jsem zánět středního ucha a hned další den jsem musel k doktorovi. Ted už jsme čtvrtý den v pěkném kempu na úpatí hor nad městem, odpočíváme a léčíme se. Kemp je velmi pěkný, dobře vybaveny, máme k dispozici kuchyň, jídelnu a sprchy a majitele jsou velmi sympatičtí. Z kempu je nádherný výhled na město i na hory za ním.

Naše první dojmy z Argentiny jsou velmi pozitivní. Je vidět, že Argentina je chudší země než Česká republika. Vyasfaltované jsou jen hlavní ulice, ostatní jsou jen z udusané hlíny, chodníky v podstatě neexistují, chodí se po udusané hlíně po okraji ulic. Ulice jsou hodně rozbité a jejich okolí vypadá jako neustále staveniště. Ulice jsou křivolaké a velmi rozmanité. Po ulicích jezdí rezavé staré vraky všech možných značek, viděli jsme i Dacie, Lady a dokonce i dva Favority, nicméně nová pěkná auta nejsou žádnou výjimkou. Na jednom rohu stojí obchod s luxusním nábytkem a naproti němu přes ulici chatrč postavena z prken a vlnitého plechu. Obydlí jsou rovněž všech možných barev, tvaru a vůni. Pěkně zděné domky sousedí s dřevěnými chatrčemi, na ulicích pobíhají volně všelijací psi. Centrum města kudy proudí turisti je pěkně vyšňořené se spoustou luxusních obchodu, ale stačí popojít o pár bloku dál a člověk je v jiném světě. Přes určitou chudobu jsou místní však velmi sympatičtí a přijde mi, že žijí celkem spokojeně. Neustále slyšíme, že Patagonie je "tranquilo" - klídek a pohoda.

Jídlo je tu velmi levné. Kuře stojí v přepočtu 45 Kč/kg, bageta je za 4 Kč a teplý oběd pro dva v bufetu vyjde na 70 Kč. Internetové kavárny jsou na každém rohu a stojí kolem 15 Kč/hod. Telefonování do Čech je drahé. Stojí kolem 30 Kč za minutu, což je třicetkrát tolik, než co jsme platívali za hovory do Čech z USA. Naším nejoblíbenějším obchodem se velmi rychle staly pekárny (panaderias), kde mají taštičky plněné masem a koláče z listového těsta. Panaderias jsou na každém rohu a tucet slušné velkých koláčů stojí asi 35 Kč. Už jsme jich spořádali celkem dost, což se projevilo na poněkud těsnějším pásku u kalhot.

Zajímavá byla návštěva lékaře. Došli jsme na pohotovost do nemocnice a během pěti minut jsme šli na řadu. Sympatickému a usměvavému doktorovi jsem (španělsky!) vysvětlil, že si myslím, že mám zánět středního ucha. On mne prohlédl, poslechl, změřil teplotu, řekl mi, že na píchání to není a napsal mi recept na antibiotika. Když jsme se ptali, jak budemem platit, jen mávnul rukou, usmál se a řekl, ať se brzy uzdravím a ještě nás vyprovodil až ke dveřím nemocnice a ukázal nám, kde je lékárna. Velmi osvěžující zážitek po několika letech v USA, kde návštěva doktora a lékárny je komplikovaná procedura, kdy se člověk nejdříve musí objednat, pak, přestože je objednán, stráví stejně hodinu v čekárně, musí vyplnit stohy papírů a když konečně dostane kýžený recept, čeká ho podobná odysea v lékárně. Škoda, že více Američanů občas nejde k doktorovi v Argentině, aby zjistili, jak rychlá a jednoduchá může návštěva lékaře a lékárny být.

S naší španělštinou to celkem ujde. Když na nás mluví pomalu, můžeme vést i jednoduchou konverzaci. Velmi nás těší, že nám lidé bez problémů rozumí a trochu nás to i překvapuje, protože jsme se učili španělský jen sami dva čtyři měsíce z knížky. Dobře si pamatuji, jak i po řadě měsíců strávených v Kanadě a pak v USA mi stále lidé nerozuměli a pořád se ptali, co jsem říkal.

Také jsme již byli zasvěcení do obřadu popíjení maté, což je horký nápoj z jakési sušené byliny, který chutná asi jako vývar ze sena, a pije se kovovým brčkem se sítkem na konci. S čajem nebo kávou se to nedá srovnat a jedna dívčina v kempu nám vysvětlila, že se to pije spíš kvůli rituálu (trochu jako kouření dýmky míru) než kvůli chuti nápoje. Už jsme si pořídili nezbytné brčko (bombilla) a sáček sušeného maté, abychom zapadli mezi místní.