Naším nejdůležitějším úkolem po návratu z Machu Picchu do Cusca bylo zakoupení letenek z Limy do Prahy. Původně jsme měli v plánu dojet až do hlavního města Ekvádoru Quita a do Čech se vrátit až těsně před Vánoci, ale situace se trochu změnila. Kontaktoval mne totiž šéf z mého bývalého zaměstnání a přestože jsem původně o tom nechtěl ani slyšet, postupně mne přesvědčil, abych někdy začátkem roku 2006 nastoupil do nové firmy, kde on teď pracuje. Proto jsme se rozhodli vrátit se do Čech už začátkem října, abychom měli v Čechách dost času, než zase zmizíme někam do světa. Chvíli trvalo, než se nám podařilo slušnou cestovku, ale nakonec se podařilo a letenky jsme koupili.

Týž den jsme také navštívili farnost, pod kterou spadala poliklinika pro chudé, kde jsme byli zdarma ubytovaní. O projektu polikliniky nám vyprávěla její šéfová a nám se to velmi zalíbilo. Říkala nám, že prý v Peru nechají člověka, který nemá na zaplacení, klidně umřít na prahu nemocnice. A když naposledy takto umřel před nemocicí v Cuscu nějaký vesničan, pan farář z farnosti Belén si řekl, že takto to dál nejde a myšlenka polikliniky pro chudé byla na světě. Někdo daroval pozemek, budova se staví svépomocí, a prozatím velmi skromné vybavení pochází ze všelijakých darů. Přestože budova není ještě ani zcela dostavěná a vybavení je velmi skromné, ošetří tam každý den několik desítek chudých z okolí a o víkendech jezdí autem i do hor a ošetřují tam. Nám se tato myšlenka zalíbila natolik, že jsme se rozhodli, že až budeme zase vydělávat, něco této poliklinice přispějeme. Přestože požadované informace o bankovním spojení neměli na farnosti k dispozici, nakonec většinu údajů sehnali. Jen se nám údaje nepodařilo ověřit v bance, protože právě byl svátek svaté Růženy a banka byla zavřená. Tím jsme dokončili, co jsme chtěli v Cuscu zařídit a chystali jsme se Cusco opustit. Ještě jsme další den nakoupili potraviny na další cestu, poklidili náš pokoj, zašli na Internet a byli připraveni vyrazit.

Ve Cuscu jsme tak pobyli celkem asi týden. Cusco je pěkné město, ale jeho návštěva vyžaduje značnou dávku trpělivosti. Při procházení centrem města vás totiž doslova každých pět minut někdo otravuje a něco vám nabízí - výlet do džungle, kýčovité obrazy, pohlednice, vyčištění bot, šperky, výměnu peněz, návštěvu předražené restaurace apod. Ani v parku na lavičce, když si člověk chce jen tak chvíli v klidu posedět a odpočinout, klid nemá. Každou chvíli musí nějakému dotěrnému prodejci říkat "no, gracias". Když jsme se takto prošli odpoledne po městě, byli jsme po dvou hodinách úplně unograciasovaní a na přibližující se nabízeče jsem už jen vztekle vrčel. Kromě toho je v Cuscu nebo alespoň v jeho centru všechno pěkně předražené. Peruánci mají totiž zcela přemrštěné představy o tom, kolik věci v Evropě nebo v USA stojí a kolik mají turisti peněz. Vždycky od nich slyšíte: "No, vy v Evropě vyděláváte v těch Eurech, tak to máte peněz dost". Jako by záleželo jen na tom, v jaké měně člověk dostává výplatu a kolik vydělává bylo zcela nepodstatné. Tomu pak odpovídají ceny. Kupříkladu návštěva velmi průměrné sauny pár bloků od centra Cusca stojí 28 soles, tj. zhruba 220 Kč. Když jsem obsluhujícímu personálu říkal, že hodinová návštěva luxusní sauny v zámku Štiřín kousek od Prahy stojí jen třetinu této částky, tak na mne jen nevěřícně zírali.

Cusco jsme opustili poslední srpnový den. Hned po odjezdu z města jsme se trochu zapotili, protože jsme museli přejet kopce nad městem. Pokračovali jsme nějakou dobu po rovině a na sklonku dne nás čekal ještě jeden lehčí průsmyk. Vyšlápli jsme do průsmyku a pak začli sjíždět v četných serpentýnách do údolí. Sjeli jsme jen asi deset kilometrů a narazili jsme na kdysi jistě luxusní, dnes však již značně zchátralý country club, kde, alespoň podle cedule, mělo být možné se ubytovat. Moc se nám tam líbilo a chtěli jsme tam zakempovat. Hledali jsme majitele nebo nějakého správce, ale nikoho jsme nenašli. U benzínové pumpy před vraty nám pumpař řekl, ať počkáme, že se správce za chvíli vrátí. Počkali jsme a správce se skutečně po nějaké době objevil. Nechal nás zakempovat na pěkném místě vedle hlavní budovy, otevřel nám dveře na záchod a když jsem se ptal, kolik po nás bude chtít, řekl, ať mu dáme 5 - 10 soles "na pivo". Postavili jsme si stan, uvařili večeři a bylo nám fajn. Užívali jsme si, že po dlouhé řadě nocí strávených v různých ubytovacích zařízeních zase jednou kempujeme. Druhý den ráno jsme dokonce dostali ke snídani velký hrnek čerstvě nadojeného mléka.

Od country clubu jsme sjeli z prudkého kopce serpentýnami dalších zhruba 20 km na dno údolí k řece Apurimac. Přejeli jsme most a odtud nás čekalo obtížné 60-ti kilometrové stoupání do horského průsmyku Abra Soccellaccasa. O tomto výstupu nám Matthias napsal, že to bylo prozatím nejtěžší stoupání na celé jeho cestě po Jižní Americe. Náš postup ještě zpomaloval fakt, že na Janu lezla nějaké choroba a nebylo jí moc dobře. V pozdním odpoledni jsme zhruba po 25 km stoupání dojeli do vesnice Curahuasi. Nejdříve jsme chtěli jet dál, ale nakonec jsme se rozhodli zůstat. V hostelu, kde jsme se ubytovali, byl už ubytován cyklistický pár z Velké Británie, kteří měli namířeno opačným směrem. Zašli jsme s nimi na večeři a vyměnili si naše zkušenosti.

Ráno jsme vstávali v pět, abychom kolem sedmé už byli v sedle. Janě pořád nebylo moc dobře, ale chtěli jsme dojet do většího města Abancay, kde jsme přece jen měli lepší šance najít doktora nebo koupit nějaké léky. Zbývajících 37 km do průsmyku jsme stoupali něco přes pět hodin. Na vrcholu jsme se naobědvali a sjeli do Abancay ležícího zhruba o 1500 metrů níže. Našli jsme ubytování za 15 soles a Jana putovala rovnou do postele.

V Abancay jsme pár dní zůstali. Jana marodila v posteli, já jí nosil v kastrůlku jídlo a přes den jsem chodil na Internet a do sauny. Třetí nebo čtvrtý den, když se choroba nijak zvlášť nezlepšovala ani nezhoršovala, rozhodli jsme se pro léčbu šokem a pokračovali jsme dál. Z Abancay jsme sjeli 15 km do údolí řeky Pachahaca až do nadmořské výšky kolem 1800 metrů. Tato skutečnost nás vůbec netěšila, protože jsme věděli, že na cestě k pobřeží nás čekají ještě dva průsmyky s nadmořskou výškou přes 4200 metrů a tudíž, že budeme muset přes 2400 metrů opět vystoupat. Celý zbytek dne jsme jeli podél řeky proti proudu. Přes četné menší kopce se jelo dobře a nám se podařilo ujet přes 122 km až do větší vesnice Chalhuanca, kam jsme dorazili až po západu slunce. Po takovém zápřahu jsme očekávali, že druhý den ráno bude mrtvá buď Jana nebo její choroba.

Přes noc se vypršelo a ráno se Jana probudila čilejší, než jsme očekávali. Mohli jsme tedy pokračovat. Ještě 30 km jsme jeli podél řeky, pak se od ní silnice odpojila a začala opět v nesčetných serpentýnách prudce stoupat do hor. Po několikahodinovém stoupání jsme dosáhli nadmořské výšky přes 4000 metrů. Teplota citelně poklesla, veškerá vegetace až na trsy suché trávy vymizela a my byli opět ve staré známé krajině andských vysokohorských náhorních plošin. Pokračovali jsme ještě dalších asi 10 km do malé vesničky Quillcaccasa, kde nás nechala zdravotní sestra přespat na podlaze v gynekologické poradně místního zdravotního střediska. K našemu velkému překvapení si od nás ani nevzala žádné peníze, i když jsme jí je dobrovolně nabízeli. Něco takového se nám stalo v Peru, pokud si dobře vzpomínám, poprvé. Vynahradili si to však v místní hospodě, nechutné začouzené díře v budově z nepálených cihel osvětlené jednou petrolejovou lampou, kde po nás chtěli za témeř nepoživatelnou osmaženou flaxu s kostí celých 18 soles. Normální cena za večeři pro dva včetně polévky a čaje je tak 6 soles. Dobrá večeře v Cuscu na hlavním náměstí ve velmi slušné restauraci nás přišla na 20 soles.

Další den jsme pokračovali dál nehostinou krajinou náhorní plošiny. Vystoupali jsme pozvolna ještě nějakých 400 metrů do výšky kolem 4400 metrů nad mořem, našeho nejvyššího bodu dosaženého na kole. Odtud jsme sjeli asi 400 metrů do malé vesničky v údolí mezi kopci. Z původně plánované půlhodinové zastávky na oběd se vyklubala asi tříhodinová. V průběhu oběda začalo pršet a my museli vyčkat zlepšení počasí a kromě toho v průběhu oběda dorazil z opačného směru cyklistický pár z Holandska. Byli úplně nadšení. Byli na cestě už asi tři měsíce a my byli první cyklisté, které potkali. Měli namířeno až do Patagonie a my jim mohli poskytnout spoustu cenných informací. Na oplátku jsme se dozvěděli od nich o cestě do Limy. V cestě jsme pokračovali až před půl čtvrtou odpoledne. Vyjeli jsme do kopců nad údolím a nahoře nás zastihl vítr a padající sníh. Byla nám vcelku zima a schovali jsme ve škarpě vedle silnice, dokud to nepřejde. Večer jsme dojeli do malinké vesničky Negro Mayo. Bylo to skutečně jen pár chalup. Po chvíli hledání nás jeden pán nechal přespat v malinké chajdě z nepálené hlíny a slaměnou střechou. Skoro se nám tam ani nevešel stan, ale my byli za střechu nad hlavou vděční. Stále jsme byli v nadmořské výšce kolem 4200 metrů, v noci bylo velmi chladno a ochrana před větrem a částečně i před chladem nám přišla vhod.

Ráno jsme pokračovali ještě nějakou dobu víceméně ve stejné nadmořské výšce a odpoledne jsme sjeli z kopců do údolí do široko daleko nevětšího města Puqio. Ubytovali jsme se a šli jsme na trh, kde jsme si dali vynikající "fresa con leche" neboli jahodový koktejl z čerstvých jahod a kondenzovaného mléka. Večer jsme si dali po pár dnech zase teplou sprchu.

Na cestě k pobřeží Tichého oceánu už nás čekal jen jeden horský průsmyk, ale i ten poslední nám dal zabrat. Vyšplhali jsme se do hor nad městem, ale pak jsme stejně sjeli až do 3000 metrů, odkud jsme museli opět šplhat vzhůru. Přespali jsme v horách nedaleko od silnice na malé plošince, na které nebyly kaktusy. Další den jsme vyjeli do průsmyku, za kterým nás čekala asi dvacetikilometrová náhorní plošina. Silnice zde prochází přírodní rezervací Pampa Galeras a kousek od silnice se zde pásla spousta malých stádeček chráněných vikuní. Byly však velmi plaché a podařilo se mi je vyfotografovat jen zdálky. Kousek po poledni jsme dojeli na křižovatku, kde bylo pár chalup. Prohodili jsme pár vět s několika ušmudlanými děcky a nejstarší klučina nám hlásil, že odtud je to do Nazca už jen z kopce a prý tam dojedeme "bez jediného šlápnutí". I Matthias nám tento sjezd popisoval jako 85 km stále z kopce. Stále z kopce to nebylo, na prvních dvaceti kilometrech jsme ještě šlapat museli, ale pak nás už opravdu čekal zhruba 65-ti kilometrový sjezd z hor v nadmořské výšce kolem 4000 metrů do města Nazca, které se nachází ve výšce 620 metrů. Už východní strana And nám přišla dost suchá, ale zde jsme projížděli naprosto dokonalou pouští. Voda žádná, vegetace rovněž, ani ty trsy suché trávy tu nebyly, jen prach, písek a kamení kam až oko dohlédlo. Litovali jsme naše cyklistické kolegy z Holandska, kteří tudy museli jet do kopce. K večeru jsme dojeli do města, našli jsme ubytování a na večeři jsme si došli do čínské restaurace, kterou nám doporučil Matthias.

Město Nazca je známé hlavně díky obrazcům nakreslenými v okolní poušti. Mezi tyto obrazce patří např. 90-ti metrová opice nebo 180 metrů velká ještěrka. Tyto obrazce byly vytvořeny odhrabáním vrchní tmavé vrstvy kamenů čímž se obnažila světlejší půda pod nimi. Obrazce zřejmě vznikly v době mezi lety 900 před naším letopočtem do roku 600 našeho letopočtu a díky nim do města Nazca směřuje spousta turistů. Obrazce je však možné dobře spatřit jen z letadla. 30-ti minutový vyhlídkový let malým letadlem přijde zhruba na 30 dolarů. Když tudy projížděl Matthias s Peterem, Peter si vyhlídkový let zaplatil a byl zklamán. My jsme se rozhodli vyhlídkový let neabsolvovat a raději pokračovat dál v cestě. Zhruba 25 kilometrů za městem je hned vedle silnice vyhlídková věž, ze které je možné tři z obrazců spatřit. Na věž jsme vylezli a když jsme obrazce viděli, byli jsme velmi rádi, že jsme se na ně neletěli podívat letadlem. Mezi nejrůznějšími brázdami v poušti nebyly obrazce skoro vidět a žádný velký dojem na mne neučinily. Od vyhlídkové věže jsme pokračovali dál po Panamericaně kamenitou pouští. Na oběd jsme se zastavili v malém městě Palpa, v jehož okolí rostly spousty pomerančovníků. Noc jsme strávili nedaleko od silnice uprostřed pouště skryti před zraky řidičů ve vyschlém korytu menší říčky. V noci foukal celkem silný vítr a ráno jsme měli všechno plné jemňoučkého písku. Další den odpoledne jsme dojeli do města Ica. Na doporučení holandských cyklistů jsme se neubytovali ve městě, ale v nedaleké oáze Huacachina. V okolí oázy jsou obrovské písečné duny, na kterých je možné jezdit na prkně podobném snowboardu. Vylezli jsme na jednu dunu a Jana zkoušela jet z kopce na igelitové tašce, ale vůbec jí to nešlo. Písek zkrátka není sníh. Laguna uprostřed oázy je lákavá jen na obrázku. Ve skutečnosti je poměrně špinavá a ke koupání nás nijak zvlášť nelákala. Raději jsme jeli mototaxíkem do města do sauny, ale nakonec jsem mohl jít jen já, protože ted den byla sauna jen pro pány.

Přespali jsme v tom nejlevnějším hotelu, který jsme v oáze našli. Ráno mi v hotelu nechtěli dát účtenku, že by z toho prý museli platit daně. To se mi tedy vůbec nelíbilo. Kdo jiný už by ty daně měl platit, než hotely, které rejžují z turistů. Šel jsem si stěžovat na policii a za asistence policie mi účtenka byla posléze vydána. Z města Ica jsme pokračovali po Panamericaně k přírodní rezervaci Paracas. Foukal nakonec ale tak silný vítr naším směrem, že jsme návštěvu rezervace oželeli a raději s větrem v zádech svištěli podél pobřeží Pacifiku dál. To bylo totiž za celých deset měsíců asi potřetí, kdy nám vanul vítr do zad. Projeli jsme městem Pisco, kde se nám moc nelíbilo. Dojeli jsme tedy raději do dalšího města Chincha Alta, kde jsme strávili noc.

Domnívali jsme se, že zbývajících 200 km do Limy bychom už mohli zvládnout za dva dny, ale bolavé nohy, zvlněný terén a celkem silný protivítr nás nakonec přesvědčily, že bude rozumnější si to rozložit na dny tři. Tento úsek cesty podél pobřeží z města Ica do Limy patřil jistě k nejnudnějším úsekům na celé naší cestě. Jeden den nám navíc celý den drobně mrholilo. Třetí den odpoledne jsme do peruánského hlavního města konečně dorazili. Projeli jsme chudinskými čtvrtěmi na okraji města a dojeli až do čtvrti Miraflores, kde jsme měli od Matthiase doporučené ubytování v hostelu Explorer's House. Chvíli jsme po Miraflores bloudili, protože jsme měli jen malý úsek mapy a nevěděli jsme, že široká dálnice v mapě nakreslená není ta, po které jsme přijeli. Nakonec se vše vyjasnilo a my dorazili na adresu popsanou v Matthiasově emailu. Tam však byl úplně normální dům, nikde žádná cedule, nic. Přesto jsme se osmělili zazvonit a on to skutečně byl hostel. To byl tedy cíl a konec naší cyklistické pouti po Jižní Americe. Obřadně jsme naši cestu ukončili, zamáčkli jsme slzu, s koly jsme se před hostelem vyfotili a pak odnesli kola dovnitř. Naše tachometry ukazovaly 9272 km. Ubytovali jsme se na palandě v pětilůžkovém pokoji v prvním patře. Kromě nás byla na pokoji ještě sympatická Australanka thajského původu Dee. Povečeřeli jsme, došli jsme na večerní mši a ještě jsme si večer pustili na DVD přehrávači film.

Přestože náš hostel v Miraflores byl naším nejdražším ubytováním v Peru, byli jsme nakonec spokojeni, že jsme se ubytovali, kde jsme se ubytovali. Hostel byl velmi domácký, dole byla kuchyně, ve které jsme si mohli vařit, v obýváku televize s DVD přehrávačem a spousta filmů a snídaně slušné velikosti byla v ceně. Kromě toho jsme měli v Limě spoustu zařizování a jak jsme v průběhu několika následujících dnů zjistili, v podstatě všechna místa, kam jsme potřebovali zajít, se nacházela v okolí a mohli jsme tam dojít pěšky.

Naší prioritou číslo jedna bylo zjistit podmínky pro přepravu kol letadlem. Naši letenku vystavila společnost Alitalia, ale první úsek z Limy do Caracasu jsme měli letět s peruánskou společností TACA, čímž se situace poněkud komplikovala. Došli jsme nejdřív do TACA. Tam nám řekli, že oni nám s přepravou kol nebudou dělat žádné problémy, že můžeme mít dvě zavazadla, která dohromady mohou mít 45 kg a kolo může být jedno z nich. Prý ale ať si zajdeme do Alitalie, protože oni vystavili letenku a s nimi poletíme přes oceán a proto TACA musí respektovat zavazadlové předpisy Alitalie. Ještě než jsme tam šli, přečetl jsem si na jedné webové stránce, že Alitalie prý nebere kola v krabicích. To tedy byla naše nejdůležitější otázka. V kanceláři Alitalie jsme se toho moc nedozvěděli. Paní nám vytiskla něco z počítače, kde se psalo, že Alitalie kola přepravuje za poplatek 50 nebo 80 EUR. Jestli to bude 50 nebo 80 jsme z ní však nedostali. O způsobu jejich zabalení tam však nebylo nic. Specificky jsem se ptal na krabice. Paní řekla, že neví nic o tom, že by Alitalia krabice nebrala, ale že to zjistí. Ať prý přijdeme příští den. Druhý den jsme přišli a paní nezjistili nic. Vypadalo to, že se na naši záležitost prostě a jednoduše vybodla. Řekla nám, že o tom, že by Alitalia nebrala krabice, nikdy nic neslyšela a ať si ty kola tedy klidně dáme do krabic, ale ať se zeptáme ještě u TACA, jaké mají předpisy oni, protože oni a ne Alitalia budou přebírat naše zavazadla. Ještě nám vytiskla nějaký papír, že prý je zrovna nějaká akce, v rámci které si můžeme vzít do letadla místo normálních 20 kg zavazadel kilogramů 30. To je úžasná akce. Když člověk letí z/do/přes USA, může si vzít do letadla 64 kg zavazadel. No nic. Vydali jsme se tedy ještě jednou do TACA. Tam jsme si nechali všechny předpisy pro přepravu kol vytisknout a ještě jednou jsme se na všechno podrobně informovali. Podle vytištěných informací to vypadalo, že za kolo jako nadrozměrné zavazadlo budeme platit 110 dolarů. Měl jsem toho už dost. Byli jsme u obou leteckých společností dvakrát a nebyli jsme o mnoho moudřejší než když jsme začali. TACA výslovně vyžaduje kola zabalená v krabicích, Alitalie je možná v krabicích nebere, to nebylo jisté a ani nebylo jasné, jestli za přepravu kola budeme platit 50 EUR, 80 EUR, 110 dolarů nebo dokonce 50 nebo 80 EUR a 110 dolarů ještě navrch za každé kolo. Po krátké diskuzi jsme se rozhodli, že kola tedy zabalíme do krabic.

Krabice jsme obstarali v obchodě s jízdními koly. Za dvě krabice, což je v podstatě odpad, chtěl majitel obchodu 10 soles. Řekl jsem mu, že je vydřiduch, protože v USA mi dali krabice v obchodě normálně zadarmo a ještě byli rádi, že se jich zbavili. Krabice byly o dost menší než ty, ve kterých jsme kola přivezli a vměstnat do nich kola byla docela potíž, ale nakonec se zdařilo. Dokonce se nám podařilo sehnat i smršťovací fólii, do které se na letišti balí zavazadla, a krabice jsme jí obalili a navrch převázali provazem. Na trhu jsme obstarali dva velké pytle z plastové tkaniny, do kterých jsme plánovali naskládat naše ostatní věci.

Jeden den jsme věnovali návštěvě centra Limy. Do centra jsme dojeli autobusem a pak pěšky došli z náměstí Plaza de San Martín na hlavní náměstí v Limě. Do katedrály jsme nešli, protože po nás chtěli vstupné. Šli jsme raději do dominikánského kláštera podívat se na hrob svaté Růženy a na hrob sv. Martina de Porrés, prvního černošského svatého. Pak jsme šli ještě do františkánského kláštera, který je známý zejména svými katakombami s úctyhodnou sbírkou lidských kostí. Trochu mi to tam připomínalo kostnici v Kutné Hoře. Obraz poslední večeře v refektáři kláštera byl zajímavý tím, že Ježíš a jeho apoštolové na něm jedí zdejší pálivé papričky a též místní specialitu cuy - pečené morče. V čínské čtvrti jsme poobědvali a pak jsme si ještě došli koupit lístky na autobus na další den. Nechtěli jsme se s Jižní Amerikou rozloučit v ošklivé Limě neustále přikryté příkrovem mlhy, ale někde v pěkných horách. Rozhodli jsme se jet do Huarázu a ještě se podívat na nejvyšší horu Peru Huascarán.

Ráno jsme vstávali poměrně brzy, abychom stihli ranní autobus. Přidal se k nám pár Australanů, kteří se na poslední chvíli rozhodli, že by chtěli jet do Huarázu s námi. Dojeli jsme na stanici autobusu společně taxíkem a Australani měli štěstí. Ještě na ně zbyly lístky. Cesta autobusem trvala kolem osmi hodin. Do Huarázu jsme dorazili se setměním. Chvíli jsme bloumali po městě a hledali ubytování, protože Huaráz je velmi populární město, turistů spousta a ceny vysoké. Naštěstí už bylo po sezóně a nám se ubytování podařilo najít vcelku brzy, ubytovali jsme se a šli všichni společně na večeři.

Další den byla neděle a my ji strávili ve skutečně odpočinkovém tempu. Pozdě jsme vstávali, nechal jsem se ostříhat, aby mne doma poznali, šli jsme do sauny, na Internet a večer pak na mši. V pondělí ráno jsme šli zjistit něco o výletech do okolních hor. Matthias podniknul v horách pětidenní túru a velmi nám ji doporučoval. Nám se do ní však moc nechtělo. Byli jsme tak nějak celkově unaveni a představa pětidenní túry v horách s pětadvacetikilovým batohem na zádech nás nějak moc nelákala. Kromě toho bychom si museli pronajmout batoh a nejspíš i teplejší spacák, koupit si za 15 dolarů mapu a zaplatit 40 dolarů za vstup do národního parku. Vstupné do národního parku Huascarán je totiž na jeden den 2 dolary, ale pokud chcete být v parku přes noc, už se platí dolarů 20. Rozhodli jsme se, že na túru nepůjdeme a uděláme si jen pár jednodenních výletů. Ještě ten den jsme odjeli mikrobusem do zhruba hodinu jízdy vzdáleného malého města Caráz, abychom byli blíže k Huascaránu. Z mikrobusu jsme viděli nádherné panorama zasněžených štítů pohoří Cordillera Blanca a už jsme se těšili na další den.

Vstávali jsme brzy ráno, abychom stihli ranní mikrobus míříci přes horský průsmyk Portachuelo de Llanganuco do vesnice Yanama. Nechali jsme se vysadit v průsmyku a odtud jsme šli po strmé stezce dolů směrem k lagunám Llanganuco. Matthias nám psal, že toto byl nejlepší úsek na jeho pětidenní túře. Jeho pusa prý zde zůstávala kontinuálně otevřena. Náš pocit byl naprosto identický. Měli jsme krásné počasí, nebe téměř bez mráčku a nejvyšší hora Peru Huascarán se tyčila přímo před námi tak blízko, že jsme měli pocit, že bychom si na ni mohli sáhnout. Ostatní zasněžené šíty se tyčily všude na obzoru a vytvářely okolo nás nádherné panorama. Mnohokrát jsme se cestou dolů po stezce zastavili a jen si prohlíželi tu nádheru. K dvojici zelenomodrých lagun jsme dorazili v odpoledních hodinách. Poobědvali jsme a prošli se okolo větší laguny. Všude tam rostly stromy s hnědou kůrou, která se loupala v tenoučkých slupkách. Na naučné stezce okolo laguny jsme se dozvěděli, že se jedná o Polylepis. Je to prý výškově nejodolnější strom na světě a roste až do výšek 5000 metrů nad mořem. Po procházce okolo laguny jsme spolu se skupinou turistů sjeli dolů pod hory do vesnice Yungay. Chtěli jsme se ještě dojít podívat na hromadný hřbitov za vesnicí a památník obětem katastrofálního sesuvu půdy, který v roce 1970 pohřbil celou vesnici pod nánosem bahna. Zahynulo zde na dvacet tisíc lidí včetně skupiny českých horolezců. Došli jsme ke hřbitovu pěšky, ale když jsme zjistili, že i za vstup na hřbitov si Peruánci chtějí nechat zaplatit, šli jsme pryč.

Další den jsme opět vstávali brzy. Tentokrát jsme měli namířeno k laguně Parón. Dojeli jsme mikrobusem do vesnice Parón, odkud to mělo být asi dvě až tři hodiny pěšky k vlastní laguně. Šli jsme svižně, abychom stihli poslední autobus, který měl jet ve dvě odpoledne. Po více než dvouhodinovém pochodu to už vypadalo, že se budeme muset obrátit, aniž bychom k laguně došli, ale kde se vzal, tu se vzal, po polní cestě okolo nás jel taxík. Byl sice plně obsazen, ale byl to kombík a vzal nás do kufru. Shodou okolností jsme se v něm potkali s našimi známými Australany. K laguně to bylo ještě dost daleko. Dojít tam pěšky bychom bývali určitě nestihli a to by byla velká škoda. Laguna obklopená zasněženými štíty hor byla skutečně nádherná. Horám okolo laguny dominoval štít Piramide de Garcilaso. U laguny jsme si dali oběd a trochu jsme se s Janou prošli po okolí. Ostatní mezitím vyrazili někam do okolních kopců s tím, že se vrátí za tři hodiny. Když se vrátili, sešli jsme s nimi ještě asi 3 km dolů po cestě, tam jsme nasedli do taxíku a nechali se dovézt zpět do Carázu. Honem jsme se sbalili a běželi na mikrobus do Huarázu. Stihli jsme i večerní saunu.

Další den jsme odpočívali. Šli jsme ještě jednou do sauny, koupili jsme si jízdenky zpět do Limy a večer jsme v kavárně sledovali dokument o zemětřesení v roce 1970. Záznam byl však tak bídné kvality, že nebylo v podstatě nic slyšet ani vidět a tak jsme z toho moc neměli.

Po návratu do Limy nám trvalo skoro jeden celý den roztřídit a sbalit naše věci do pytlů pro leteckou přepravu do Evropy. Díky značným nejasnostem v pravidlech pro přepravu kol nám nebylo jasné, zdali se nám všechna zavazadla i s kolem musí vejít do těch třiceti kil nebo jestli se počítá kolo extra. Co jsme však věděli, že za každé kilo navíc si letecká společnost účtuje 30 dolarů, což jsme rozhodně platit nechtěli. Když jsme přiletěli do Jižní Ameriky, měli jsme každý kolo a kromě něj každý ještě obrovský pytel s věcmi važící kolem 25 kg. Samotné kolo v krabici vážilo kolem 20 kg a kromě osmikilového palubního zavazadla jsme už tedy mohli mít jen 10 kg. Probrali jsme všechny věci a nechali si jen ty nezbytně nutné. Všechno jídlo, většinu hygienických potřeb, celou lékárnu, řadu náhradních dílů na kolo, lepení, pedály, čtyři náhradní pneumatiky a spoustu dalších věcí jsme rozdali a co nikdo hned nechtěl jsme rozložili na stolek v obýváku a nad stolek jsme dali velký nápis VŠE ZDARMA. Některé věci jsme odnesli do kostela, kde jsme měli domluveno, že to odvezou do džungle, kam občas jezdí a tam to rozdají potřebným.

V neděli jsme šli ráno na mši, odpoledne jsme se šli projít po pobřeží, kde jsme hodnou chvíli pozorovali několik pilotů paraglidingu létejících v pobřežních vzdušných proudech. Odpoledne se shodou okolností vrátila z Trujilla Australanka Dee, která s námi byla na pokoji před naším odjezdem do Huarázu. Měli jsme všichni radost a dohodli jsme se, že ona večer něco uvaří, my obstaráme víno a nějaký moučník a uděláme si rozlučkovou párty. Kromě nás se k nám přidalo ještě pár dalších lidí z hostelu a bylo to moc fajn. Každý povyprávěl nějaké příhody ze svého cestování a hodně jsme se nasmáli. O půlnoci jsme ale museli jít spát, protože další den ráno jsme museli vstávat v půl páté, abychom byli včas na letišti.

V půl páté jsme vstali, rychle dobalili nějaké zbytky, dali si kafe a v 5:30 vyráželi taxíkem na letiště. Byli jsme tam až příliš brzy. Museli jsme tam ještě hodinu čekat, než otevřou odbavovací přepážku, ale aspoň jsme byli první na řadě. Postoupili jsme k odbavovací přepážce a došlo na nejhorší možný scénář. Pán nám řekl, že od nás zavazadla nemůže převzít, protože kola jsou v krabicích a Alitalia je od nich prý v Caracasu nepřevezme. Nic nepomohlo zaklínání tím, že jsme jak v TACA tak v Alitalii byli dvakrát a na všechno se dopodrobna vyptali. Prý nám pošle kola jen do Caracasu a tam ať si s nimi děláme co chceme. Po krátké slovní roztržce se pán uvolil, že nám tedy zavazadla podá až do Prahy, ale že prý neručí za to, že do Prahy doletí. Prý také mohou zůstat v Caracasu, když si je od nich Alitalia nevezme a ať do Alitalie zavoláme a zařídíme si nějakou autorizaci. Byl jsem na mrtvici. Do Alitalie jsme zavolali, dovolali jsme se té samé paní, se kterou jsme tam mluvili a já jsem jí vše vyložil a řekl jí, ať kouká něco udělat, protože je to všechno kvůli ní. Jako bychom se přímo jí dvakrát na ty krabice neptali. Paní přislíbila, že to zařídí a buď v Caracasu Alitalia si ty krabice převezme nebo pro nás budou mít nějaké jiné řešení.

Do Caracasu jsme letěli něco přes tři hodiny. Celou dobu jsem byl nervózní, jak to všechno dopadne. Měli jsme mít na přestup asi dvě hodiny a kupodivu jsme přistáli ještě o deset minut dříve. Bohužel jsme však asi tři čtvrtě hodiny seděli v letadle, protože prý nepřijely autobusy, které nás měly odvézt do 200 metrů vzdálené letištní haly. Když ani po 45 minutách autobusy nedorazily, kapitánovi došla trpělivost a pustil nás z letadla pěšky. Pak ale ještě 10 minut trvalo, než nám otevřeli jedny dveře a dalších deset minut, než otevřeli dveře druhé a dvě hodiny na přestup se smrskly na něco málo přes půl hodiny. Za dveřmi už stála zaměstnankyně Alitalie s cedulkou v ruce s vytištěnými palubními vstupenkami, shromáždila nás do houfu a pak nás protáhla přes letiště jak nejrychleji to šlo, aby letadlo do Milána odletělo na čas. Sotva jsem se jí stihnul zeptat, jestli ví něco o nějakých kolech v krabicích. Nevěděla nic, ale řekla mi, že Alitalia normálně kola v krabicích přepravuje. Prý nějakou dobu krabice nebrala, ale teď už je zase bere. Tomu tedy říkam bordel na kolečkách. Už jsem to vzdal a řekl jsem si, že prostě kola buď v Praze budou a nebo ne.

Do Milána jsme dorazili v časných ranních hodinách. Letadlo do Prahy mělo letět až v sedm večer a my tak měli více jak dvanáct hodin. Dojeli jsme do centra Milána vlakem, trochu jsme se prošli po jeho historickém centru, ale ploužili jsme se tam jako mátohy. Poslední noc jsme nespali vůbec a noc předtím nějaké čtyři hodiny. Když jsme byli uvnitř v katedrále, na chvíli jsme si tam sedli a já v tu ránu usnul na lavici jako dřevo. V Milánu je možné si prohlédnout i slavný obraz Leonarda da Vinci Poslední večeře, ale lístky je nutné si rezervovat více jak týden dopředu a tak jsme se dovnitř nedostali. Navečer jsme se vrátili zpátky na letiště. Při vyzvedávání palubních vstupenek jsme se slečny zeptali, jestli se nedá z počítače nějak zjistit, jestli nám dorazila všechna zavazadla. Slečna do počítače nahlédla a sdělila nám, že všechny čtyři zavazadla jsou v Miláně a jsou připravena k naložení. To se mi docela ulevilo. Let do Prahy byl krátký a my, ač velmi unaveni, jsme nedočkavě vyčkávali přistání. Prošli jsme přes celní a pasovou a jali si vyhlížet naše zavazadla. Naše dva žluté pytle dorazily, kola však nikoli. Podali jsme reklamaci a už jsme se s koly začali v duchu pomalu loučit. Když kola nedovezli ani po dvou dnech, myslel jsem si, že už je opravdu neuvidíme. Pátý den je dovezli. Krabice úplně na maděru a u jednoho z kol byla úplně zničena přední vidlice. Až tedy někdo z vás bude někam chtít letět s kolem, doporučuji vám letět jen s jednou společností a to pokud možno s jinou, než s Alitalia.

Co říci závěrem? Na naší cestě Jižní Amerikou jsme urazili na kole 9272 kilometrů. Naši pouť jsme začali na samém jihu jihoamerického kontinentu v Ohňové zemi, projeli jsme čtyři země a skončili v hlavním městě Peru Limě. Bojovali jsme s patagonským větrem, nudou pampy, příšernými štěrkovými silnicemi, vysokou nadmořskou výškou v Andách, častými průjmy ze závadného jídla v Bolívii a v Peru. Bylo to však úžasné. Jsme moc spokojeni, že jsme si pro cestu po Jižní Americe vybrali jako dopravní prostředek právě kolo a také jsme rádi, že jsme se před příjezdem pět měsíců intenzivně věnovali španělštině. Obojí nám umožnilo poznat Jižní Ameriku do mnohem větší hloubky než chudáci turisté, kteří do Jižní Ameriky přijedou na měsíc, španělsky neumí a cestu od jedné atrakce k druhé prospí v autobuse. Přes všechny zážitky a krásy, které jsme na naší cestě shlédli, jsme si však oba čím dál tím více uvědomovali, jaký pokladem je naše vlastní země.