Po několika dnech vyřizování všeho možného v Bariloche jsme se konečně dostali k tomu, abychom si také prohlédli něco z města a jeho okolí. Vyrazili jsme z kempu na kolech bez bagáže a projeli jsme 60 km dlouhý okruh okolo různých jezer kolem Bariloche nazývaný Circuito Chico. Moc se nám to líbilo. Připomínalo mi to trochu některé rekreační oblasti v okolí přehradních jezer v Cechách. V jednom z jezer jsme se i vykoupali, ale voda stékající do jezer z ledovců byla dost studená.

O dva dny později jsme měli v úmyslu vyrazit na cestu, ale zatažené nebe a vítr nevěstily nic dobrého. Dlouho jsme se rozmýšleli, ale nakonec jsme přece jen vyjeli, protože už jsme byli v Bariloche dlouho a potřebovali jsme se už zase pohnout z místa. Objeli jsme více než polovinu obvodu jezera Nahuel Huapi po pěkné asfaltové silnici a dorazili do městečka Villa La Angostura, kde jsme přenocovali. Další den jsme pokračovali dále oblastí jezer po známé silnici Ruta de Los 7 Lagos (Silnice sedmi jezer). Tato silnice byla však opět štěrková a navíc pokrytá silnou vrstvou prachu, a tak jsme více zápasili s našimi koly plovoucími v prachu a na okolní jezera jsme mrkli jen občas z nějaké vyhlídky. Do kempu na břehu jezera Lago Pichi Traful jsme dorazili notně unavení. Další den nás čekalo naštěstí už jen 8 km prachu a štěrku a dále jsme pokračovali opět po asfaltu. Čekalo nás stoupání do našeho doposud nejvyššího bodu nacházejícího se v nadmořské výšce 1128 metrů nad mořem, kde jsme si prohlédli na první pohled obyčejný, leč velmi pozoruhodný potůček Arroyo Partido. Z mostu od silnice je vidět, jak se potůček v jednom místě rozděluje na dvě ramena a jak jsme se dozvěděli z informační cedule, voda z jednoho ramene skončí v oceánu Atlantském, zatímco voda z druhého ramene skončí v oceánu Tichém. Nacházeli jsme se tedy právě na rozvodí dvou oceánů. Ani nevím, jestli se tomu správně česky říká rozvodí. Ve Spojených státech se hranici, od které všechna voda na jednu stranu končé v jednom oceánu a na druhou stranu v druhém, říká Continental Divide. Od Arroyo Partido jsme se svezli z kopce do města San Martín de Los Andes. Na 15 km jsme klesli zhruba o 500 výškových metrů. Takto jsme se ještě na naší cestě nesvezli.

Město San Martín nás zklamalo svým příliš turistickým charakterem a ošklivým, špinavým a drahým kempem. Jen jsme přespali a druhý den pokračovali dále do Junín de Los Andes. Kdybychom předešlý den tušili, že do Junín de Los Andes je to jen 40 km po pěkném asfaltu v podstatě po rovině, snad bychom bývali předešlý den dojeli až sem. V Junínu se nám líbilo mnohem více než v San Martín. Junín je mnohem menší než San Martín a zdaleka není tak turistický. Je to spíše taková příjemná větší vesnice. První kemp, kam jsme dorazili, působil velmi depresivně. Připomínal nám válečný lágr. Naštěstí hned přes ulici jsme našli nádherný kemp Laura Vicuňa, kde jsme rozbili naše ležení na svěží trávě pod břízami. Majitel kempu byl vášnivý zahradník a v kempu měl vysázeno přes 1000 růží a několik desítek druhů různých stromů a keřů včetně kupříkladu americké sekvoje nebo evropské břízy bělokoré, kterou jsme zde viděli v Jižní Americe poprvé. Připadali jsme si, jako kdybychom kempovali v botanické zahradě. Rozhodli jsme se jeden den zůstat a odpočinout si a bojovali jsme s pokušením zůstat déle.

Povšimli jsme si, že Laura Vicuňa je v Junínu velmi populární. Všude byly její obrazy a sošky a bylo po ní pojmenované kde co. Později jsme se dozvěděli, že Laura Vicuňa chodila do školy vedené sestrami Panny Marie Pomocnice přímo tady v Junínu a že Lauřina matka, původem z Chile, žila na nedaleké estancii jako konkubína majitele nevalné pověsti. Za hříchy své matky nabídla Laura svůj mladý život, zemřela ve 12 letech a později byla blahořečená.

Náš pobyt v Junínu se z jednoho dne protáhl na dva, jelikož se nám rozbil poslední, třetí zip u stanu. V rozmezí čtyř týdnů se nám rozbily všechny používané zipy na našem stanu Jurek, čímž je víceméně jasné, že se nerozbily náhodou, ale prostě dovršily dobu své životnosti. Pro zajímavost dodávám, že životnost zipu na stanech Jurek je zhruba 36 týdnů používání, což mi u stanů prodávaných jako "expediční" přijde poněkud nedostatečné. Naštěstí se mi podařilo koupit pěkný kovový zip v opravně obuvi a našli jsme i švadlenu, která nám ho za pár babek na stroji přišila.

Další den už jsme skutečně pokračovali v cestě dále směrem k chilskému hraničnímu přechodu Mamuil Malal. Prvních 22 km na sever po asfaltu jsme urazili bez větších problémů, jen vítr postupně sílil. Jakmile jsme sjeli na štěrkovou silnici a obrátili se na západ směrem k průsmyku, museli jsme už kola vést, jelikož čelní vítr byl tak silný, že jízda nebyla možná. Tlačili jsme kola s obtížemi asi 3 kilometry, ale museli jsme dělat stále častější a delší zastávky. Silný vítr totiž zvedal oblaka prachu a drobných kamínků, které pak s obrovskou silou metal proti nám. Nakonec už jsme jen stáli schovaní za našimi koly jako beduíni za svými velbloudy při písečné bouři a hlavu chráněnou pažemi jsme měli přitisknutou obličejem k báglu na nosiči. Po nějaké době jsem si všiml, že vedle nás stojí bílý pickup a někdo z okénka na nás něco křičí. Musel tam už být nějakou dobu, protože my neviděli a neslyšeli. Nabízeli nám, že nás i s koly svezou až k hranicím. Zaradovali jsme se, naskládali kola na korbu, sedli si k nim a vyjeli. Prvních asi dvacet kilometrů bylo fajn, leč zanedlouho se objevil nový nepřítel. Čím více jsme se blížili k průsmyku, tím byla větší zima a drobné mrholení se postupně změnilo v silný déšť. K argentinské celnici jsme dorazili promočení a promrzlí. Slezli jsme z korby a s drkotajícími zuby jsme se šli na celnici zeptat, zdali bychom tam někde nemohli přespat do druhého dne. Když nás celníci viděli, naložili nás od jiného pickupu a odvezli nás asi dva kilometry po silnici do kempu. V kempu bohužel však nebylo kromě záchodu vůbec nic. Rychle jsme tedy postavili stan a zalezli do spacáků, abychom se zahřáli, a spali až do rána.

Ráno nebylo počasí o mnoho lepší. Sluneční paprsky se střídaly s ledovými poryvy větru a deštěm. Sem tam jsme mohli skrz mraky zahlédnout i nedaleký vulkán Lanín (3776 m.n.m). Váhali jsme, jestli máme jet nebo zůstat, ale nakonec jsme se rozhodli jet. Na argentinské celnici si nás dobírali, jestli je prý v naší zemi taky někdy zima a prší, že nás to počasí tak doběhlo. Na chilské celnici jsem zavinil, že jsme jen o vlásek unikli pokutě. Mezi Chilem a Argentinou se totiž oficiálně nesmí převážet žádné potraviny, jenže co bychom asi tak bez jídla dělali? Z hranic je to do nejbližší vesnice na druhé straně hranic často den či dva dny jízdy na kole. Hranice jsme překračovali už několikrát a zatím jsme nikdy neměli žádné potíže. Nikdo se na nic neptal a my nikomu nic neříkali a jeli. Tentokrát jsme však poprvé museli podepsat celní prohlášení, ve kterém jedna z otázek byla i zdali nepřivážíme do země nějaké jídlo. Zaškrtal jsem vsude NE, NE, NE - stejně jako při příletu do USA - formulář podepsal, odevzdal a celník prý, jestli se může dojít do našich zavazadel podívat. Polil mne studený pot, protože jsme pochopitelně měli jídla v brašnách spoustu, leč nehnul jsem ani brvou a s kamennou tváří jsem řekl, že se tedy jdeme podívat. Celník prohmatával naše brašny a nedůvěřivě se tázal, jestli v těch všech taškách máme jen oblečení. I začali jsme vyjmenovávat všechno možné, co máme s sebou: spacák, stan, knihy, mapy, vodu, nádobí, náhradní díly na kolo, nářadí... Celník nahlédl do jedné brašny, která byla zrovna otevřená a ve které žádné jídlo nebylo, a naštěstí mu to stačilo a řekl, ať jedeme. Kámen, který mi spadl ze srdce, musel jistě způsobit v oblasti malé zemětřesení.

Od hranic jsme pokračovali po štěrkové silnici z mírného kopce do vnitrozemí. Projížděli jsme národním parkem Villarrica a všude okolo silnice rostly zvláštní stromy araucaria. Listy stromu jsou tvrdé, špičaté a tuhé a vypadají trochu jako listy netřesku nebo nějakého kaktusu. Větve stromu jsou celé poskládané z těchto listů a větve vytváří jakési svícny. Velmi zvláštní strom. Projeli jsme lesem araucarií a začali jsme strměji klesat. Silnice však byla ošklivá a my museli brzdit ze všech sil a jet krokem, abychom z kol nespadli. Každou chvíli se hustě rozpršelo, a tak jsme uvítali, když jsme v první vesnici pod kopcem narazili na hospodu, u které byl i kemp. Se šálkem horké kávy v ruce jsme se asi hodinu nahřívali u krbu a přemýšleli, jestli máme zůstat v kempu do dalšího dne. Kemp byl pěkný a levný, ale my jsme ten den urazili zatím jen něco málo přes dvacet kilometrů a do večera bylo ještě daleko. Nakonec jsme se rozhodli zůstat. Uprostřed kempu stálo tzv. quincho, což byla jakási dřevěná chalupa se stoly, kamny, vařičem, záchody a sprchami pro použití všech návštěvníků kempu. Avšak vzhledem k tomu, že letní prázdniny (leden a únor) už skončily a že byl všední den, jsme byli v kempu jedinými návštěvníky a měli tak celé quincho jen sami pro sebe. Postavili jsme si stan opodal, ale všechny brašny jsme si nanosili dovnitř, zatopili si v kamnech, uvařili večeři na vařiči, vykoupali jsme se, a pak jsme si až do noci povídali a četli v teple pod střechou.

Ráno jsme se probudili do slunečného dne a mohli tak pokračovat dál v cestě. Zbývalo nám ještě 18 km štěrkové silnice do další vesnice a dále jsme pokračovali po asfaltu do Puconu. Pucon nís přivítal vůní eukalyptů vysázených podél silnice. Stavili jsme se v supermarketu dokoupit pár věcí a pokračovali dále podél břehu jezera Lago Villarrica do města Villarrica. Vrchol vulkánu Lanín jsme neviděli a doufali jsme, že se nám podaří zahlédnout aspoň celý vulkán Villarrica tyčící se nad jezerem. Nějakou dobu to vypadalo, že ani to se nám nepoštěstí, protože vrchol byl skryt v mracích, leč později vítr mraky rozfoukal a my mohli obdivovat vulkán se zasněženým vrcholem v celé kráse. Náš spřátelený německý cyklista Matthias, který byl tou dobou několik dní před námi, nám napsal email, že spolu s dalším cyklistou Peterem vystoupili až na vrchol vulkánu a že to bylo úžasné. Také nám ve svém emailu doporučoval návštěvu nedalekého národního parku Conguillio. My jsme se rozhodli si výstup na vulkán vzhledem k vysoké ceně odpustit.

Ve městě Villarrica nás čekalo rozhodnutí, zdali uposlechneme Matthiasova doporučení a navštívíme ještě nějaké z chilských národních parků v této oblasti, či jestli raději pojedeme přímou cestou k dálnici Ruta Panamericana a po ní pojedeme co nejrychleji do Santiaga. Rozhodli jsme se pro druhou variantu. Přírodních krás a národních parků jsme viděli už spoustu - v Austrálii, při naší pětiměsíční cestě po USA a rovněž i na naší současné cestě po Jižní Americe, že vidět několik dalších jezer, vodopádů nebo vzácných druhů stromů nám momentálně nepřišlo až tak důležité. Chile je poměrně drahá země a za každý den strávený v Chile bychom mohli jistě strávit přinejmenším tři dny v Peru. Kromě toho jsme byli trochu pozadu za naším rámcovým plánem cesty a také jsme chtěli dohonit Matthiase, který měl už od mé nemoci v Coyhaique před námi několikadenní náskok. Projeli jsme tedy městem Villarrica bez zastávky a pokračovali po silnici dále směrem k dálnici Ruta Panamericana. Ač jsme to původně považovali za velmi nepravděpodobné, podařilo se nám k dálnici do malého městečka Freire dojet ještě týž den a posunuli jsme tak náš rekord v ujeté denní vzdálenosti na 137 km. Ve Freire nebyl ani kemp ani žádný penzion, a tak nám nezbylo než poprosit o přespání u hasičů, jako jsme to už jednou učinili v Porveniru. Nocovali jsme v prvním patře hasičské zbrojnice na podiu tanečního sálu hned vedle piana.

Z Freire je to po dálnici do Santiaga zhruba 700 km a my se srdnatě rozhodli, že ujedeme každý den 100 km a dorazíme tak do Santiaga během sedmi dnů, možná s jednodenní přestávkou na odpočinek. První den jsme skutečně bezmála 100 km urazili a dojeli do města Victoria. Když jsem se byl zeptat na policii, kde je ve městě kemp, posílali mne carabineros z města pryč, že prý je tam příliš nebezpečno, a když jsme se k tomu neměli, doporučili nám jakýsi penzion ve městě. Ten už sice dávno jako penzion nepremaval, ale když jsme bezradně zírali skrz špinavé okno do opuštěného domu, jela okolo v autě jakási paní a zeptala se, jestli sháníme ubytování. Zavedla nás do prázdného domku, který patří jejím přátelům, kteří tam zrovna nebydlí, a že prý můžeme mít pokoj v domku za 7000 pesos (asi 320 Kč). Když jsem zjistil, že je za domem na zahradě pěkná tráva, otázal jsem se, jestli bychom si nemohli jen postavit na zahradě stan za 5000 a po krátké diskusi nás paní nechala v domku za 5000. Prý abychom se po takové době zase jednou pořádně vyspali. V domku netekla teplá voda, ale paní nás nechala vysprchovat u ní doma a ještě nám uvařila kafe a dala nám ke svačině chleba s domácí ostružinovou marmeládou.

Druhý den jsme se ještě stále drželi a ujeli 106 km na okraj většího města Los Angeles. Ještě před městem jsme poprosili u jedné menší usedlosti, zdali bychom si na jejich zahradě nemohli postavit stan. Uvítání nebylo nijak srdečné, ale po krátkém křížovém výslechu jsme si stan u nich na pozemku postavit mohli. Jen co jsme začali stavět stan, přispěchal k nám stařičký pán na usedlosti zaměstnaný a nabízel nám, že si můžeme u něj v příbytku uvařit. Jana odešla vařit a mezitím přišel pán domu a nabízel mi, jestli prý nechci domácí chléb. Šel jsem tedy pro chléb, dostal jsem i rajčata a při té příležitosti mi pán ukázal, co všechno mají doma za hudební nástroje. Měli harfu, dvě kytary, elektronické varhany a další věci. Pán hrál na všechnz z nich. On i jeho rodina hraje v jakési folklórní skupině a jezdí s ní po soutěžích, vystoupeních a koncertech. Mne zejména zaujaly dva tradiční chilské nástroje - cacharaina, což je vysušená koňská dolní čelist, která se používá jako chřestítko (chřestí se uvolněnými koňskými zuby) a další nástroj, jehož jméno jsem zapomněl, se skládal ze čtyř velmi tlustých strun napnutých na prkně přes dvě lahve od vína. Na tento se hraje paličkou jako na cimbál. Rychle jsem pánovi řekl, že to by určitě zajímalo i Janu, a běžel jsem Janě říci, co jsem viděl. Jana seděla u starého pána a vařila. Vyměnili jsme se tedy u vaření. Jana šla obdivovat hudební nástroje a já vařil špagety u pána v příbytku, dá-li se to tak nazývat. Jednalo se totiž o jakousi miniaturní chatrč postavenou z prkének, překližky a tvrdého papíru. Byl tak malý, že se tam vešla jen postel a vařič, nic víc. Neměl ani žádné police ani skříně na věci. Své věci měl rozvěšené v igelitových taškách na hřebíkách zatlučených do stěn. To bylo celé jeho obydlí. Jana se za chvíli vrátila s tím, že se s domácími dohodli, že po večeři přijdeme a společně si zamuzicírujeme. Rychle jsme povečeřeli naše špagety, popadli flétnu a běželi do domku. Zahráli jsme a zazpívali asi dvě české písničky, ale měli jsme pocit, že to domácí moc nezajímá, a tak jsme toho nechali. Oni nám pak zahráli a zazpívali několik chilských písní a Jana jim do toho chřestila koňskými zuby. Také nám předvedli tradiční chilský tanec cueca. Na závěr nám pán přislíbil, že nám okopíruje notové zápisy několika tradičních chilských písní a přinese nám je druhý den v polední pauze.

Druhý den po ránu jsem já vyrazil do města shánět automapu Chile a Jana očekávala pana domácího. Město se mi moc nelíbilo a mapu jsem sháněl po všech čertech a nikde jsem ji nemohl koupit. Byl jsem v papírnictví, knihkupectví, cestovní kanceláři, na informacích, v knihovně, u benzínové pumpy a odevšad mne poslali někam jinam, mapu však neměli nikde. Nakonec jsem vzal zavděk nepříliš dobrou automapou u benzínky COPEC na kraji města. Vrátil jsem se za Janou právě když přijel pan domácí, dostali jsem noty, poděkovali, rozloučili se a okolo druhé odpoledne jsme se vydali na další cestu. Okolo silnice jsme viděli celou řadu stánků s reklamami, že prodávají dobré vychlazené "mote con huesillo". Huesillo je zdrobnělina španělského slova hueso - kost. Vrtalo nám hlavou, co to asi může být, když je to dobře vychlazené a s kostičkami. Nohy jsme měli ten den nějaké ztuhlé a nechtělo se jim šlapat, a tak jsme se už po dvaceti kilometrech rozhodli u jednoho stánku zastavit a zjistit, co to to mote con huesillo vlastně je. Bylo to vynikající. Ve sklenici vychlazeného broskvového džusu plavala loupaná sušená broskev i s peckou a na dně ležela hrstka něčeho podobného kroupám. Dali jsme si k tomu i jedno churrasco - osmažené hovězí vložené do housky - a doplnili chlebem a sýrem z vlastních zásob. Později jsme se dozvěděli, že španělské slovo hueso je nejenom kost, ale i pecka, čímž se záhada názvu nápoje vyřešila. Po svačině jsme pokračovali dále. Zhruba o deset kilometrů dále jsme odbočili k vodopádům Salto del Laja, které se měly nacházet hned u silnice, ale ani jsme k nim nedorazili. Těsně před nimi jsme totiž narazili na kemp a přestože jsme urazili ten den jen o něco málo přes třicet kilometrů, byli jsme utahaní jako koťata a už jsme nějak nemohli dál. Během předešlých třech dnů jsme urazili zhruba 340 km a tělo si říkalo o odpočinek. Zakempovali jsme v pěkném kempu na ostrově a rozhodli se jeden den zůstat. Opět jsme měli celý kemp jen pro sebe a majitel nám musel zapnout čerpadlo a přivézt z domova propanbutanovou bombu, abychom se mohli osprchovat. Další den jsme se došli podívat k vodopádům a jinak jen celý den odpočívali. Večer jsme si opekli na ohni buřty a pozorovali na obloze Jižní kříž.

Další den byla neděle a my šli na devátou ráno do kostela na mši. Přišli jsme ke kostelu, leč brána byla zavřená na zámek a nikde nikdo. Povzdychli jsme si, protože už mnohokrát se nám v Jižní Americe stalo, že nám někdo něco tvrdil s absolutní jistotou a později se ukázalo, že jeho neochvějná jistota nebyla na místě. Mysleli jsme si, že tomu tak bylo i tentokrát, když jsme se předešlý den ptali v hospodě na mši. Šli jsme tedy aspoň do stánku přes ulici dát si něco k snídani a při té příležitosti jsme se dozvěděli, že mše je skutečně v devět, jen že se v noci měnil čas z letního na zimní, a tudíž je jen něco málo po osmé. V klidu jsme tedy posnídali, posunuli si hodinky a stihli jsme i mši. Po mši jsme pokračovali v cestě po dálnici dále na sever. Museli jsme však poměrně často stavět, protože jsme oba měli průjem. Nebyli jsme si jisti, zdali jej způsobilo mote con huesillo, voda na farmě v Los Angeles, kterou jsme hlupáci nepřevařili, jako to obvykle děláme, nebo nedovařené kuře v hospodě den předtím. Živočišné uhlí nepomohlo a museli jsme sáhnout ke třídenní terapii endiaronem. Navečer jsme dojeli do města Chillan, které konečně zase po nějaké době vypadalo jako město a ne jako větší seskupení dřevěných chatrčí. Návštěva Chillanu byla doporučena i v našem průvodci - prý to je jedno z mála měst podél Panamericany, které stojí za zastávku. Město samotné bylo vskutku pěkné, plné stromových alejí, jen v něm nebyl žádný kemp a všechnz hostely a penziony byly dost drahé. Nakonec jsme se ubytovali v ošklivém špinavém penzionu vedle hlavní ulice. Největší nedostatek tohoto ubytovacího zařízení jsme odhalili až druhý den ráno, když jsme se probudili celí poštípaní od blech. Některé se s námi vydaly i na cestu zachumlané v Janině nočním oblečení. Já jsem si předešlý den večer říkal, jestli si raději nemáme vlézt do našich spacáků, leč později mi došlo, že to by byl velký omyl. Lepší je nechat se jednu noc poštípat od blech, než je nechat nalézt do našich spacáků.

Další zhruba stokilometrový úsek cesty po dálnici jsme zakončili ve městě Linares. Chtěli jsme se poptat na nocleh u někoho na zahradě, leč to se ukázalo jako poměrně nesnadné. Projížděli jsme jakousi čtvrtí, která celá vypadala jako pevnost či vězení. Každý dům měl tlusté ocelové mříže do dvoumetrové výše, všude štěkali psi a na každém domu bylo zřetelně napsáno, která soukromá agentura jej střeží. Domy byly nahuštěné u sebe a snad ani neměly žádnou zahradu. Vrátili jsme se tedy o něco zpět směrem k dálnici a na kraji města jsme se zeptali v jednom statku, jestli bychom si tam nemohli postavit stan někde za stodolou. Nechali nás postavit stan mezi odpadky na kraji melého prašného fotbalového hřiště a dostali jsme i vodu. Kolem pobíhající pohublé děti z okolních chatrčí se na nás hned přišly zvědavě podívat. Rozdali jsme jim naše banány. Zhltly banány, někam zmizely a než bys řekl švec, byly zpět s ještě teplým chlebem. Povídali jsme si s nimi, ukázali jim naše čelovky a vařič a podělili je vitamínovými tabletami. Oni nás na oplátku naučili dětskou písničku Arroz con leche.

Příští den jsme pokračovali po Panamericaně až kousek před Curico, kde jsme požádali o nocleh u jednoho domu s pěknou velkou zahradou hned vedle dálnice. Nedělali jsme si však velké naděje, protože dům vypadal dost bohatě. Přišel nám otevřít José, nejstarší z osmi sourozenců. Šel se zeptat matky, jestli nás může nechat postavit stan na zahradě. Ta mu, jak jsme se dozvěděli později, moudře odpověděla: "Synu, za týden odjíždíš do Velké Británie na několik měsíců na zkušenou. Představ si tedy sám sebe, jak v cizí zemi, kde nikoho neznáš, klepeš na dveře a žádáš o nocleh. Jak bys chtěl, aby se lidé, u nichž klepeš na dveře, zachovali?". A José se zachoval. Nejenže jsme si mohli postavit stan na pěkném trávníku před domem, dostali vodu a mohli se osprchovat, ale José vmžiku sezval asi sedm svých kamarádů, s jedním z nich nás odvezl autem do města na večeři, a pak jsme si všichni až dlouho do noci povídali. Ochutnali jsme chilské víno i tradiční chilský likér pisco. Ke spánku jsme uléhali poněkud společensky unaveni kolem druhé hodiny ranní.

Po společné snídani v domě jsme popráli Josému šťastnou cestu do Británie a pokračovali do města Rancagua. V Rancagua bydlí má známá z dřívější doby z Čerčan Šárka, která se provdala před lety za Chilana a žije teď v Chile. Nemluvil jsem s ní několik let a chtěl jsem ji překvapit a po pár letech s ní prohodit pár slov. Neměl jsem tušení, kde v Rancagua bydlí, jen jsem si pamatoval příjmení jejího manžela a to, že je zubař. Adresu ordinace nám ještě před odjezdem pomohl najít José ve Zlatých stránkách. Do Rancagua jsme dojeli až se setměním a nemohli najít žádné místo k přenocování. V našem průvodci byl doporučen jen jeden penzion a ten měl obsazeno a při náhodném projíždění městem jsme na žádné penziony nenarazili. Když jsme pak pod pouliční lampou koukali do mapy a snažili se odhadnout, v které části města by mohly nějaké penziony být, ujal se nás nějaký Ital a řekl nám, že nám ukáže slušný a nepříliš drahý hotel. Procházeli jsme nehezkou ulicí a cestou jsme potkali několik hotelů naší cenové kategorie. Ital s námi okolo nich procházel a říkal: "Ten ne, to je ve skutečnosti bordel, ten taky, ten taky. Až toto je opravdový hotel". Podívali jsme se dovnitř, vypadal hezký a čistý, jen jsem málem dostal infarkt, když nám paní domácí řekla, že za jednu noc chce 12000 pesos (asi 540 Kč). Dohodli jsme se na 10000 a zůstali jsme, neměli jsme moc na vybranou.

Ve čtvrtek ráno jsem se vydal hledat zubařskou ordinaci Šárčina manžela. Radši jsem si vzal taxíka, protože bez mapy města bych to asi hledal poměrně dlouho. Šárčin manžel Marco na mne chvíli překvapeně koukal. Sice mne znal, ale také mne neviděl mnoho let a v době, kdy jsme se videli, jsem byl, ehm, abych tak řekl, mnohem méně štíhlý a nemluvil jsem ani slovo španělsky. Chvíli mě nemohl zařadit, ale pak si vzpomněl. Hned nadšeně zavolal Šárce, která byla skutečně velmi překvapená, když jsem jí řekl, že jsem v Rancagua a že jsem přijel na kole. Dohodli jsme se, že se sejdeme všichni na oběd. Ačkoli jsem měl původně v úmyslu ještě týž den odpoledne pokračovat do Santiaga, Šárka s Marcem mne přesvědčili, abychom aspoň jednu noc zůstali u nich. Šárka mne pak odvezla do města, kde jsem měl před kostelem sraz s Janou, a vrátila se do práce. Vyzvedli jsme si v hotelu naše kola a dojeli se ubytovat k Marcovi a Šárce domů. Šárka s Markem přišli z práce večer a Marco se hned pustil do přípravy slavnostní večeře na uvítanou - hovězí pečeně na grilu. Maso bylo tentokrát skutečně vynikající a spát jsme šli až pozdě v noci poté, co jsme na Marcovo naléhání přislíbili, že zůstaneme i další noc.

V pátek jsme se do sytosti vyspali a když se Šárka vrátila z práce, vzala nás i s dětmi autem do hor do pěkného golfového klubu, kde se s Marcem brali. řekla nám, že Marco nejspíš celý den nemůže pořádně pracovat, protože vymýšlí, co by nám všechno měli ukázat. Prý už na večer zarezervoval místo v nějaké nóbl švýcarské restauraci. Večer jsme pak dali děti k Marcovým rodičům a jeli na večeři. Byli jsme unešeni. Takovou večeři jsme ještě ani jeden nejedli. Restaurace se nacházela v areálu termálních lázní a byla skutečně velmi honosná. Všude běloskvoucí ubrusy, číšníci v oblecích s motýlky a na stolech čtyři různé skleničky a čtyři různé příbory. Večeře byla jakási ochutnávka či přehled toho, co restaurace nabízí. Sestávala asi z dvanácti menších chodů, samých vybraných specialit, jako například pštrosí maso na víně nebo krůtí řízek se smaženým banánem. Odcházeli jsme kolem půlnoci ve výborné náladě, ke které jistě přispělo i vynikající chilské víno podávané k večeři.

V sobotu jsme již opravdu museli vyrazit, protože Matthiasův náskok se opět o dva dny zvýšil a my věděli, že nechce v Santiagu zůstat příliš dlouho, protože je tam drahé ubytování. Byli jsme Šárkou a Marcem propuštěni až poté, co jsme přislíbili, že v neděli s nimi ještě pojedeme na společný výlet. Prý nás vyzvednou v Santiagu, pojedeme autem na výlet a pak nás opět do Santiaga zavezou. Ještě jsme dostali svačinu na cestu, a pak už jsme opravdu vyjeli. Do Santiaga nám zbývalo méně než 90 km po pěkném asfaltu. Nějakou dobu šlo všřchno dobře, ale pak, při jedné zastávce, mi Jana povídá: "Mně ti je nějak špatně, můžu se o tebe trochu opřít?". Opřela se o mne a najednou se mi bezvládně svezla k nohám. Já jsem začal panikařit, jednou rukou jsem držel bezvládnou Janu a druhou rukou jsem zuřivě mával na kolemjedoucí auta. K mému velkému překvapení poměrně dlouho nikdo nezastavil, až za chvíli zastavilo nějaké auto. Nejspíš to celé trvalo jen minutu nebo dvě, ale mně to přišlo jako věčnost. Řekl jsem jim, co se stalo a že potřebujeme odvézt do nemocnice, ale to už se Jana začínala probírat a do nemocnice nechtěla. Dali nám tedy alespoň několik jablek a řekli nám, kde nejbližší nemocnice je. Sotva auto odjelo, přijížděly k nám dva terénní motocykly se zeleně oděnými jezdci. Myslel jsem si, že je to policie a že nás jede vyplísnit za to, že jedeme na kole po dálnici, kde se to už nesmí. Byli to však paramedicos (záchranka). Zůstal jsem zírat s otevřenými ústy. Od doby, kdy Jana omdlela, snad neuplynulo ani pět minut a už tam byla záchranka. Ptal jsem se, jestli je snad někdo zavolal mobilním telefonem, ale oni mi řekli, že prý viděli, že se něco děje, jednou z kamer umístěných podél dálnice. Změřili Janě tlak, zeptali se na pár otázek a dali nám oběma vypít nějaký roztok. Řekli jsme jim, že nevíme, proč Jana omdlela. Janě se to několikrát v životě stalo, že omdlela, když se dostatečně nenajedla, ale my měli vydatnou snídani, pili jsme dost, nebylo o nic větší vedro než předcházející dny a už jsme měli v nohách tisíce kilometrů často za mnohem horších podmínek. Paramedici mi ještě pomohli opravit píchlou duši, a když se ujistili, že jsme se v pořádku vydali na další cestu, odjeli. Musím říci, že Chile získalo opět několik kladných bodů, protože by mne zajímalo, jak dlouho by to trvalo v Čechách, kdyby někdo u Prahy na dálnici omdlel, než by tam přijela záchranka. Něco mi říká, že by to nejspíš bylo o něco déle než pět minut. Ujeli jsme asi kilometr k nejbližšímu výjezdu z dálnice, koupili jsme si kolu a pro Janu dvě sladké tyčinky. Pak jsme pomalu pokračovali dále do Santiaga. Čím více jsme se blížili k centru, tím obtížněji se nám po dálnici jelo. Provoz houstl, bylo horko a vzduch byl hrozně znečištěný. Do hotelu Caribe, o kterém nám psal Matthias, jsme dorazili navečer. Tento podnik s náskokem několika koňských délek s přehledem zvítězil v soutěži o nejodpornější a zároveň nejdražší díru, ve které jsme doposud byli ubytováni. I v našem průvodci psali, že je to jen pro silné povahy, kterým nevadí švábi. Švába jsme viděli sice jen jednoho, ale nepřekvapila by mne tam ani krysa. Vypadalo to asi jako pražský pavlačový dům postavený na začátku dvacátého století, ve kterém bydleli několik desítek let Cikáni a když už se i ti vystěhovali, majitel bez jakýchkoliv úprav nastrkal do "pokojů" postele a prohlásil to za hotel. Nechápu, jak je možné, že někdo může něco takového legálně provozovat. Aspoň že povlečení vypadalo celkem čistě a od Matthiase jsme věděli, že nic levnějšího v Santiagu neseženeme a navíc jsme už Šárce a Marcovi řekli, kde nás mají v neděli najít, a tak jsme zůstali. Zaradovali jsme se, když nám na "recepci" řekli, že tam Matthias ještě pořád je. Matthias dorazil o něco později večer a měli jsme skutečně o čem povídat. Viděli jsme se naposledy v Coyhaique.

V neděli ráno nás podle dohody kolem deváté v hotelu vyzvedli Marco se Šárkou a jeli jsme na výlet. Marco se chechtal, že prý jsme se ubytovali ve zdejším Bronxu (špatná čtvrť v New Yorku, kde žijou černoši) a ptal se, jestli je v hotelu i jacuzzi. První cíl našeho výletu byl národní park La Campana, kde rostou poslední zbytky obřích palem, které prý původně pokrývaly okolní kopce široko daleko. Přestože palmy byly obrovské, jejich kokosové ořechy měly velikost ořechu vlašského. Byly akorát zralé k jídlu a chutnaly úplně stejně jako opravdový kokos, jen se z nich ta poživatelná část velmi špatně dolovala. Udělali jsme si malou procházku, obdivovali jsme palmy a obrovské kaktusy s červenými květy. Pak jsme pokračovali do krásného přímořského letoviska Viňa del Mar. Prošli jsme se po pláži a pak se ještě trochu projeli po městě Valparaíso, které je postavené na strmých svazích okolo moře a je známé zejména svými ascensores - výtahy či lanovkami zkonstruovanými začátkem minulého století, které sloužily a některé slouží doposud k dopravě lidí od moře do jejich obydlí v kopcích. Večer nás Marco se Šárkou odvezli zpět do našeho luxusního apartmá v hotelu Caribe a jeli domů do Rancagua. Byli jsme oba nadšení jejich vřelým přijetím a nadšením, s jakým nám připravili program na dobu, kterou jsme s nimi strávili.

V Santiagu jsme se moc dlouho nezdrželi. Jeden den jsme ve městě zařídili to nejnutnější - sehnali jsme náhradní láhev na benzín, koupili nějaké věci na kolo, stavili se na poště a stihli jsme ještě vyjet lanovkou na kopec nad městem Cerro San Cristobal. Díky hustému smogovému příkrovu jsme však neviděli ani kopce vzdálené jen pár kilometrů, natož pětitisícové hory na obzoru. Všechno bylo jak za bílou záclonou. Když jsme chtěli jet lanovkou zpět dolů, nemohli jsme, protože nešel proud. Pěšky jsme jít nechtěli, větší část kopce totiž pokrývala zoologická zahrada, která se musela dlouze obcházet. Nakonec lanovka přece jen jela. Nechali nás všechny nastoupit a lanovka sjela dolů vlastní vahou bržděná jen mechanickou ruční brzdou. Druhý den v Santiagu jsme si udělali pěší denní túru po městě doporučenou v průvodci a třetí den už jsme město opustili. Santiago nás nijak zvlášť nezaujalo. Obrovská šedivá zaprášená metropole zamořená smogem, všude masy lidí a kouř z aut a autobusů. Myslím, že pokud se do Santiaga už nikdy nepodívám, moc mne to mrzet nebude.

Santiago jsme opustili a pokračovali do města Los Andes, které se nachází už na samém úpatí And. Měli jsme v úmyslu přejet horským průsmykem Cristo Redentor do Argentiny. Čím jsme byli dále od Santiaga, tím byl vzduch čistější a dýchalo se lépe. Do Los Andes jsme dorazili navečer. Ve městě opět nebyl žádný kemp a neměli jsme ani moc štěstí s ubytováním na něčím pozemku. Zeptali jsme se u čtyřech domů a čtzřikrát nám bylo odmítnuto. To se nám ještě nestalo, ale aspoň u posledního domu nám řekli, ať jedeme o kus dál, tam že cyklisti často přebývají přes noc, a tam nás už stan postavit nechali. Zjistili jsme, že jsme úplnou náhodou dorazili ke "casa de ciclistas" neboli domu, kde jsou vandrující cyklisti vítáni s otevřenou náručí a mohou zůstat víceméně jak dlouho se jim zachce. Bohužel majitel se znovu oženil a nová manželka mu to zatrhla a casa de ciclistas už tak nějakou dobu nefunguje. Majitel tam s manželkou ani nebydlí. V domě bydlí rodina Američana, který sem před šesti lety přijel na kole jako my, a už neodjel. Teď má za manželku Chilanku, mají spolu dítě a žijí zde. Přinesl nám ukázat kroniku 25 let existence casa de ciclistas, kde bylo spousta fotek, obrázků a textů od různých lidí, kteří tudy za ta léta projeli.

Další den jsme již začali stoupat do horského průsmyku. Byl to náročný den. Na 40 km jsme vystoupali zhruba 1100 m a kolem půl páté odpoledne jsme to zaštípli v kempu hned u silnice. S majitelem jsme se trochu nepohodli, protože nám příliš vnucoval, jak je kemp krásný, levný a klidný. Padesát metrů od silnice, kde každých třicet sekund funí do kopce naložený kamion není zrovna má představa o klidu a 1000 pesos za osobu za kemp, kde nebyl ani záchod, bylo tak akorát přiměřené. Nicméně jsme zůstali a byli jsme rádi, protože jsme si v klidu uvařili večeři ještě za světla a šli jsme brzy spát, abychom byli čerství na další den. Jen spát jsem musel s ucpávkami v uších, protože burácející kamiony byly opravdu velmi hlučné.

Ráno jsme vstali už o sedmé a pokračovali ve stoupání do průsmyku. Od tunelu na vrcholu nás dělilo stále ještě 1100 výškových metrů, které bylo nutné nastoupat na 20 km ve 33 serpentýnách. K tunelu v nadmořské výšce 3105 m.n.m jsme dojeli zpocení a unavení něco po poledni. Na druhou stranu hor je možné se dostat buď novým tunelem, starým tunelem nebo průsmykem, který je však ještě o dalších 1100 metrů výše po štěrkové cestě. Moc dlouho jsme neváhali, kterou variantu si zvolit, jen jsme nevěděli, jak se dostaneme tunelem. Nový tunel je totiž bezmála 4 km dlouhý, velmi úzký a je v něm hustý provoz a starý tunel je prý příliš nebezpečný. Naštěstí nás na druhou stranu převezli údržbáři na náklaďáku. Vystáli jsme frontu na razítka do pasu, a pak se už vezli z kopce dolů do argentinského vnitrozemí. Prosvištěli jsme okolo Puente del Inca a Las Cuevas a zastavili jsme se až u místa, odkud byla krásně vidět 6962 metrů vysoká zasněžená hora Aconcagua, nejvyšší hora obou Amerik. Pořídili jsme několik snímků a pokračovali dále v cestě. Ujeli jsme zhruba dalších 50 km hornatým pouštním terénem a utábořili se nedaleko od silnice na břehu jednoho z mála potoků.

Ráno jsme opět vstali brzy a pokračovali dále. Silnice vedla kaňonem řeky Rio Mendoza a okolní červenohnědé skály nám připomínaly národní parky v americkém Utahu. Dojeli jsme do městečka Uspallata, kde jsme rychle poobědvali a pokračovali dále. Byla sobota a my chtěli dojet do Mendozy ještě týž den, abychom v neděli už mohli odpočívat. Přestože to bylo ještě skoro 130 km, doufali jsme, že by se nám to mohlo podařit, jelikož jsme byli stále ještě ve slušné výšce, a tudíž jsme se domnívali, že větší část cesty bude z kopce. Skutečně to bylo z kopce a za normálních okolností bychom se následujících několik desítek kilometrů vezli, leč takové štěstí my pochopitelně mít nemůžeme. Foukal tak silný vítr, že jsme museli z kopce šlapat na lehký převod. To nám oběma zkazilo náladu na zbytek dne. Ujeli jsme jen nějakých 60 km a unavení jsme sjeli do malého městečka u silnice, kde měl být kemp. Kemp jsme skutečně našli, leč byl obrovský, ošklivý, špinavý a drahý a to nejlepší nás teprve čekalo. Kempující Argentinci se totiž rozhodli nadcházející Velikonoční neděli řádně oslavit. Kemp se celou noc otřásal v základech, když každá skupinka kempujících notně posílena alkoholem řvala ze všech sil, aby přeřvala naplno puštěnou muziku vlastní a pět dalších naplno hrajících magnetofonů svých sousedů. Nespali jsme v podstatě celou noc a se svítáním jsme kemp celí zmlácení opustili.

Díky časnému budíčku jsme do argentinského města Mendoza dorazili už po poledni. Mendoza se nám hned velmi zalíbila. Většina ulic ve městě je lemována košatými stromy, uprostřed města je krásné velké náměstí s fontánou uprostřed a několik bloků od centra je nádherný rozsáhlý park. Všude je spousta malých obchůdků, restaurací a kavárniček, v noci je na náměstí trh a všechno tu pulsuje životem. Jaký kontrast proti Santiagu. A když jsme na kraji města našli pěkný klidný a levný kemp, naše nadšení neznalo mezí. Rozhodli jsme se tu zůstat alespoň týden a řádně si odpočinout. Stejně nadšený je i náš německý přítel Matthias, se kterým jsme se zde opět sešli. Dohodli jsme se, že dále do Cordoby pojedeme společně.