V Mendoze jsme strávili více než týden. Potřebovali jsme si trochu odpočinout a v Mendoze se nám moc líbilo. Udělali jsme pár věcí na našich kolech, procházeli jsme se po městě, po večerech jsme pekli maso na roštu a vůbec jsme měli velmi odpočinkový program. Hned vedle kempu bylo autokino, a tak jeden den večer jsme zachumlaní do spacáků shlédli přes plot americkou komedii The Fockers - v angličtině se španělskými titulky.

Kemp v Mendoze jsme opustili a spolu s naším německým přítelem Matthiasem jsme se vydali do zhruba 700 km vzdáleného města Cordoba. Projížděli jsme oblastí okolo Mendozy, která je známá výrobou světově proslulých vín. Zrovna byla doba sklizně a kolem nás neustále projížděla nákladní auta plná hroznů. Chtěli jsme si někde koupit čerstvý vinný mošt, a stavili jsme se proto v jedné lisovně hroznů. Tam nám nejenom ukázali, jak se vinná réva zpracovává, ale nakonec jsme dostali dvě velké lahve vinného moštu zadarmo. Vypadal sice nevábně, ale chutnal znamenitě.

Další den ráno jsme sledovali, jak se vinná réva sklízí. Najatí dělníci sklízí révu ručně do velkých košů. Naplněný koš váží zhruba 20 kg, za jeden se platí 60 centavos (asi 4.50 Kč) a za jeden den se dá načesat mezi 50 až 100 koši. Není to příjemná práce. Je velké horko, všechno je ulepené od sladké šťávz a všude je spousta hmyzu.

Oblast vinic jsme opustili a krajina se postupně změnila v rozsáhlou vyschlou pampu. Půda vyschlá na troud, sporá vegetace, nikde žádná voda a vesnice od sebe vzdálené desítky kilometrů. Byli jsme rádi, že se nám podařilo dojet do malé vesničky Encon, kde jsme zakempovali za benzínovou pumpou. Žádná sláva, všude spousta odpadků, ale hlavně, že jsme měli vodu a dokonce jsme si mohli dát i studenou sprchu. Ráno se na nás pšišla podívat prasnice s pěti malými podsvinčaty a před pumpou u odpadkového koše jsme našli dvě kudlanky nábožné.

V oblasti, kterou jsme projížděli, měly snad všechny rostliny, včetně trávy, nějaké trny. Stačilo jen maličko sjet z asfaltu do trávy vedle silnice a človek píchnul. Jana píchla, já za chvíli taky, a tak jsme se dohodli, ze dojedeme k nejbližšímu domku, poprosíme o vodu, uvaříme si polévku k obědu a při té příležitosti vyměníme píchlé duše. Vodu jsme dostali a pán nás pozval, abychom si polévku snědli uvnitř domku. V jídelně nám pak ukázal několik trofejí - hlavu pumy, nějaké kůže a hlavu divočáka. Další hlava divočáka skoleného před dvěma dny se sušila venku pověšená na stromě a maso z něj bylo v lednici. Další dvě divoká prasata měl pán v ohradě za domem. Psi mu je přihnali, on je chytil do lasa a nechal si je jako živé konzervy na horší časy.

Popojeli jsme o kus dál do další vesničky či spíše osady a u jednoho domu jsme se zeptali, zdali bychom si tam někde nemohli postavit stan. Museli jsme místo na stan nejdříve pořádně vyčistit, protože trní bylo neuvěřitelně agresivní. Propíchlo mi dokonce i podrážku bot a přestože jsem se snažil jet s kolem jen po písku a tu a tam jsem ho přes trny poponesl, stejně jsme druhý den ráno napočítali v jedné duši pět děr. Ke stanu si s námi přišel popovídat majitel pozemku a v ruce třímal starou stříbrem vykládanou ručnici. Prý ji předešlý den použil na prase, protože u sousedů je zabíjačka. Zavětřili jsme, že bychom třeba mohli k večeři mít čerstvé vepřové, a vyslali jsme Janu, aby to šla vyjednat. Vrátila se s několika opečenými jitrnicemi, jelity a domácím chlebem. Když jsme se nasytili, šli jsme vrátit prkénko a pak popíjeli s místními maté a povídali si s nimi až do noci. Dozvěděli jsme se, že zabíjačka je v této oblasti velká událost. Sezvou se všichni sousedé a obvykle trvá tak tři až čtyři dny. Také jsme se dozvěděli, že celá vesnice nemá vůbec žádnou vodu, jen co naprší, a když jsme se zeptali, jak často prší, tak prý v lednu a v únoru. Po zbytek roku se musí vystačit s tím, co naprší v těchto dvou měsících. O vodu jsme si tedy požádat netroufli a druhý den ráno vyrazili na cestu bez snídaně a bez vody. Naštěstí jsme zanedlouho narazili na domek, kde jsme vodu dostali. Navečer jsme dojeli do města Quines, kde jsme zakempovali u benzínové pumpy. Další den byla neděle a my se dohodli, že v neděli budeme odpočívat. Nakonec neděle zas až tak odpočinková nebyla, protože jsme byli zvědaví na fotky z Matthiasovy digitální kamery, a tak jsme proseděli skoro celý den před počítačem v internetové kavárně.

Na trase z Quines do Villa Dolores jsem přejel chřestýše. Měl přinejmenším metr a vyhříval se na asfaltu. Jel jsem docela rychle a než jsem stačil zjistit, že na silnici leží had, už jsem byl za ním. Vrátil jsem se podívat se na mrtvolu, protože jsem si byl jistý, že to nemohl přežít, ale chřestýš vypadal živý dost a plazil se dál od silnice. Matthias si pořídil snímek a jeli jsme dál.

Ve Villa Dolores jsme se ubytovali v kempu za městem. Byli jsme, jako už několikrát, v kempu úplně sami. Správce nám otevřel záchody a zatopil pod kotlem, abychom se mohli vysprchovat. Jeden den jsme odpočívali kvůli dešti a další den pokračovali dál. Čekalo nás stoupáni přes horský hřbet Sierra de Cordoba. Dojeli jsme však jen do menšího města Mina Clavero, které se nacházelo na samém úpatí hor, a přejezd hor jsme si nechali až na další den. Když se mne Jana ten den ptala, jak vysoko je průsmyk, jen tak jsem plácnul, že 2200 metrů nad mořem. Věděl jsem, že nejvyšší hory pohoří Sierra de Cordoba mají okolo 3000 metrů, a tak jsem to jen tak střelil. Jaké bylo naše překvapení, když nám pak v Mina Clavero v turistických informacích řekli, že horský průsmyk se nalézá skutečně ve výšce 2200 metrů nad mořem. Přespali jsme v kempu, vydatně jsme povečeřeli a druhý den ráno si trochu přivstali, abychom to přejeli ze jeden den.

Začínali jsme v nadmořské výšce zhruba 800 m.n.m a čekalo nás 60 km stoupání do průsmyku ve výšce 2200 m.n.m. Bylo horko, ale jelo se celkem dobře. Cestou jsme vedle silnice pozorovali kondory, několik z nich letělo i velmi blízko. Matthias měl jednoho snad jen dvacet metrů od sebe. Na vrcholu kopce měl být hotel a my jsme se původně domnívali, že si třeba budeme moci postavit stan za hotelem. Žádný hotel jsme však na vrcholu nenašli a ani žádné jiné vhodné místo na přespání, a tak, přestože už bylo pozdě, jsme se rozhodli vyrazit dál a dojet až do nejbližšího města pod horami na druhé straně. Sjezd z hor byl naprosto skvělý. Asi padesát kilometrů jsem se vezli bez ělapání. Stmívalo se však rychle a do města to byl pořád ještě kousek. Museli jsme zapnout naše blikačky a vzít si čelovky. Byli jsme jako diskotéka na kolech. Dvě různé červené blikačky, jedna blikající bílá čelovka, jedna rozsvícená stále, odrazky bílé, odrazky červené, odrazky žluté... No, hlavně, že nás bylo za tmy vidět a dorazili jsme bezpečně až do města pod horami. Ten den jsme také dosáhli našeho rekordu v nastoupané výšce za den - 1550 m, což bylo více, než stoupání do průsmyku Cristo Redentor, který byl sice o 1000 metrů výše, ale stoupali jsme do něj dva dny.

Od Cordoby nás dělilo už jen necelých padesát kilometrů. Před Cordobou jsme se oddělili od Matthiase. On jel do kempu v Cordobě a my pokračovali dále do Calchínu, kde jsme chtěli navštívit naše známé, se kterými jsme se seznámili v kempu v Bariloche. Skoro už za tmy jsme dojeli do Rio Segundo, kde jsme nemohli najít žádné vhodné místo ke kempování. Místní nám řekli, že kempovat se dá u řeky, ale tam ať prý nechodíme, že to tam v noci není bezpečné. Nedaleko od hlavní silnice jsme našli jakýsi městský parčík a pána u jednoho z domků jsme se zeptali, zdali si myslí, že si tam můžeme postavit stan. Pán byl velmi ochotný. Řekl, že by nás rád ubytoval za domkem na zahradě, ale že je tam jen v pronájmu a bez souhlasu majitele nic takového nemůže. Ale prý cokoliv jiného není problém. Postavili jsme si tedy stan na paloučku. Za chvíli se na nás přišel pán podívat a chvíli si s námi povídal. Dozvěděli jsme se, že se jmenuje David, a ukázal nám i svého dvouměsíčního syna. Pak se nás optal, zdali máme rádi "asado" (maso, hlavně hovězí, pečené na rožni). My jsme nadšeně přisvědčili a David, že prý bude ten den asado a že nám přinese. Zaradovali jsme se, že budeme mít o večeři postaráno. Postavili jsme stan a pak jsme hloubali o tom, jestli nám přinese, až to bude hotové, nebo jestli máme přijít k němu domů. Nakonec Jana řekla, ze si dojde do domku jako na záchod a vše zjistí. Ukázalo se, že naše znalost španělského jazyka vykazuje stále ještě jisté mezery. David nám totiž předtím říkal, že půjde někam s kamarády dělat asado a jestli něco zbyde, tak nám přinese. Už jsme měli oba hlad jako vlci, ale už bylo tak pozdě, že jsme si uvařili jen polévku s chlebem a chystali se zalézt do pelechu. Těsně před ulehnutím přišel David, kterému došlo, k jekému došlo nedorozumění, a řekl, ať přijdeme tedy alespoň ráno na snídani.

Snídaně se trochu protáhla. David i jeho manželka jsou velmi příjemní lidé. On je administrativní pracovník na soukromé škole a jeho manželka zubařka. Povídali jsme si s nimi skoro do oběda, ale pak jsme museli jet, protože jinak bychom do Calchínu nedojeli.

Do Calchínu jsme dorazili v sobotu navečer. Sonia s Danielem nás přivítali ve svém domku na kraji města a po několika úvodních větách se zeptali, co bychom chtěli k večeři. Odpoveděli jsme jedním dechem, že bychom si dali asado, a vypověděli jim příhodu z předešlého dne. U Sonii a Daniela jsme zůstali do pondělí do oběda. V pondělí ráno nám Sonia s Danielem ještě domluvili návštěvu u jejich známého včelaře Fernanda. Dostali jsme včelařské kukly a jeli jsme za vesnici do polí podívat se na úly. Fernando je otevíral a ukazoval nám, jak včely ukládají pyl a jak královna snáší vajíčka. Později u něj doma nám ukázal ještě zařízení na stáčení medu a na závěr návštěvy jsme dostali dvoukilovou láhev medu. Odpoledne nás pak Sonia s Danielem odvezli do kempu do Cordoby, kde jsme se opět setkali s Matthiasem.

V Cordobe jsme strávili dva dny. Cordoba je velké město. Žije v něm kolem dvou milionů lidí. Není ošklivé, ale ani nijak zvlášť zajímavé. Větší část jednoho dne jsme strávili běháním po autobusovém nádraží a po městě, abychom zjistili, kolik stojí jízdenky do Buenos Aires a k vodopádům Cataratas de Iguazú. Do Buenos Aires byla cena ještě slušná, ale k vodopádům byly jízdenky drahé. Není divu, z Cordoby je to k vodopádům bezmála 1500 km. K vodopádům jsme se velmi chtěli podívat, ale cena byla příliš vysoká. Matthias rovněž dlouho váhal, ale nakonec se rozhodl, ze nepojede a bude pokračovat v cestě na sever. My se rozhodli, ze pojedeme na víkend autobusem do Buenos Aires a co se týká vodopádů, rozhodnutí odložíme až do Buenos Aires.

Ve čtvrtek jsme nechali kola pod zámkem v restauraci v kempu a kolem jedenácté večer jsme nasedli do autobusu do Buenos Aires, kam jsme dorazili v osm ráno druhý den. Jeli jsme autobusem, kterému se španělsky říká coche-cama, čili auto-postel. Sedadla v autobuse byla velmi pohodlná, široká, dala se hodně sklopit a měla podložku pod nohy, ale postel to nebyla. Navíc bylo v autobuse celkem horko, a tak jsme se zas až tak moc nevyspali, jak jsme si původně mysleli. V Buenos Aires jsme nejdříve zamířili do turistických informací, abychom našli nějaké levné ubytování naší cenové kategorie. Paní v informacích byla velmi ochotná. Obvolala celou řadu levných hotelů, až nám našla jeden nedaleko od centra za 35 pesos za noc (cca 245 Kc). Nebyla to žádná sláva, ale hlavně, že jsme měli střechu nad hlavou. Druhý den jsme vyměnili pokoj za jiný bez televize, který stál jen 25 pesos, což už bylo zhruba jen o polovinu více, než co běžně platíváme za kemp.

V Buenos Aires jsme strávili tři dny. První den jsme se prošli po centru, prohlédli si parlament, prezidentský palác, katedrálu, nejširší ulici na světě, obelisk a pár dalších pamětihodností. Další den jsme se stavili podívat na hřbitově ve čtvrti Recoleta na hrob známé Evity Peronové, odpoledne jsme se jeli podívat do přístavní čtvrti La Boca, kde prý mělo vzniknout tango, a večer jsme se procházeli po hlavních třídách Buenos Aires a nasávali atmosféru nočního velkoměsta. Poslední den jsme se byli podívat ve čtvrti San Telmo na trh starožitností a na tango pod širým nebem a večer, abychom také měli nějakou kulturu, jsme šli na vystoupení světoznámého ruského baletního souboru Berjozka, který po patnácti letech opět zavítal do Buenos Aires. Vystoupení bylo skutečně skvělé, odcházeli jsme nadšeni.

V průběhu víkendu dozrálo naše rozhodnutí zkusit štěstí a jet k vodopádům Cataratas de Iguazú stopem. V pondělí dopoledne jsme opustili Buenos Aires a městským autobusem jsme dojeli na okraj města, kde jsme kolem třetí dopoledne začali stopovat. Měli jsme skutečně štěstí, neboť do Puerto Iguazú jsme dorazili už ve středu ráno a urazit 1300 km stopem nám tak netrvalo ani 48 hodin. Bohužel s námi dorazil i hustý déšť, a tak místo návštěvy vodopádů sedíme v internetové kavárně a čekáme, až se vyčasí.