Jsme nyní v Puerto Iguazú, malém městě na rozhraní tří států -
Argentiny, Paraguaye a Brazílie. V nohách máme nyní 5040 km
jihoamerickým kontinentem.
V Mendoze jsme strávili více než týden. Potřebovali jsme si trochu
odpočinout a v Mendoze se nám moc líbilo. Udělali jsme pár věcí na
našich kolech, procházeli jsme se po městě, po večerech jsme pekli
maso na roštu a vůbec jsme měli velmi odpočinkový program. Hned vedle
kempu bylo autokino, a tak jeden den večer jsme zachumlaní do spacáků
shlédli přes plot americkou komedii The Fockers - v angličtině se
španělskými titulky.
Kemp v Mendoze jsme opustili a spolu s naším německým přítelem
Matthiasem jsme se vydali do zhruba 700 km vzdáleného města
Cordoba. Projížděli jsme oblastí okolo Mendozy, která je známá výrobou
světově proslulých vín. Zrovna byla doba sklizně a kolem nás neustále
projížděla nákladní auta plná hroznů. Chtěli jsme si někde koupit
čerstvý vinný mošt, a stavili jsme se proto v jedné lisovně
hroznů. Tam nám nejenom ukázali, jak se vinná réva zpracovává, ale
nakonec jsme dostali dvě velké lahve vinného moštu zadarmo. Vypadal
sice nevábně, ale chutnal znamenitě.
Další den ráno jsme sledovali, jak se vinná réva sklízí. Najatí
dělníci sklízí révu ručně do velkých košů. Naplněný koš váží zhruba 20
kg, za jeden se platí 60 centavos (asi 4.50 Kč) a za jeden den se dá
načesat mezi 50 až 100 koši. Není to příjemná práce. Je velké horko,
všechno je ulepené od sladké šťávz a všude je spousta hmyzu.
Oblast vinic jsme opustili a krajina se postupně změnila v rozsáhlou
vyschlou pampu. Půda vyschlá na troud, sporá vegetace, nikde žádná
voda a vesnice od sebe vzdálené desítky kilometrů. Byli jsme rádi, že
se nám podařilo dojet do malé vesničky Encon, kde jsme zakempovali za
benzínovou pumpou. Žádná sláva, všude spousta odpadků, ale hlavně, že
jsme měli vodu a dokonce jsme si mohli dát i studenou sprchu. Ráno se
na nás pšišla podívat prasnice s pěti malými podsvinčaty a před pumpou
u odpadkového koše jsme našli dvě kudlanky nábožné.
V oblasti, kterou jsme projížděli, měly snad všechny rostliny, včetně
trávy, nějaké trny. Stačilo jen maličko sjet z asfaltu do trávy vedle
silnice a človek píchnul. Jana píchla, já za chvíli taky, a tak jsme
se dohodli, ze dojedeme k nejbližšímu domku, poprosíme o vodu, uvaříme
si polévku k obědu a při té příležitosti vyměníme píchlé duše. Vodu
jsme dostali a pán nás pozval, abychom si polévku snědli uvnitř
domku. V jídelně nám pak ukázal několik trofejí - hlavu pumy, nějaké
kůže a hlavu divočáka. Další hlava divočáka skoleného před dvěma dny
se sušila venku pověšená na stromě a maso z něj bylo v lednici. Další
dvě divoká prasata měl pán v ohradě za domem. Psi mu je přihnali, on
je chytil do lasa a nechal si je jako živé konzervy na horší časy.
Popojeli jsme o kus dál do další vesničky či spíše osady a u jednoho
domu jsme se zeptali, zdali bychom si tam někde nemohli postavit
stan. Museli jsme místo na stan nejdříve pořádně vyčistit, protože
trní bylo neuvěřitelně agresivní. Propíchlo mi dokonce i podrážku bot
a přestože jsem se snažil jet s kolem jen po písku a tu a tam jsem ho
přes trny poponesl, stejně jsme druhý den ráno napočítali v jedné duši
pět děr. Ke stanu si s námi přišel popovídat majitel pozemku a v ruce
třímal starou stříbrem vykládanou ručnici. Prý ji předešlý den použil
na prase, protože u sousedů je zabíjačka. Zavětřili jsme, že bychom
třeba mohli k večeři mít čerstvé vepřové, a vyslali jsme Janu, aby to
šla vyjednat. Vrátila se s několika opečenými jitrnicemi, jelity a
domácím chlebem. Když jsme se nasytili, šli jsme vrátit prkénko a pak
popíjeli s místními maté a povídali si s nimi až do noci. Dozvěděli
jsme se, že zabíjačka je v této oblasti velká událost. Sezvou se
všichni sousedé a obvykle trvá tak tři až čtyři dny. Také jsme se
dozvěděli, že celá vesnice nemá vůbec žádnou vodu, jen co naprší, a
když jsme se zeptali, jak často prší, tak prý v lednu a v únoru. Po
zbytek roku se musí vystačit s tím, co naprší v těchto dvou
měsících. O vodu jsme si tedy požádat netroufli a druhý den ráno
vyrazili na cestu bez snídaně a bez vody. Naštěstí jsme zanedlouho
narazili na domek, kde jsme vodu dostali. Navečer jsme dojeli do města
Quines, kde jsme zakempovali u benzínové pumpy. Další den byla neděle
a my se dohodli, že v neděli budeme odpočívat. Nakonec neděle zas až
tak odpočinková nebyla, protože jsme byli zvědaví na fotky z
Matthiasovy digitální kamery, a tak jsme proseděli skoro celý den před
počítačem v internetové kavárně.
Na trase z Quines do Villa Dolores jsem přejel chřestýše. Měl
přinejmenším metr a vyhříval se na asfaltu. Jel jsem docela rychle a
než jsem stačil zjistit, že na silnici leží had, už jsem byl za
ním. Vrátil jsem se podívat se na mrtvolu, protože jsem si byl jistý,
že to nemohl přežít, ale chřestýš vypadal živý dost a plazil se dál od
silnice. Matthias si pořídil snímek a jeli jsme dál.
Ve Villa Dolores jsme se ubytovali v kempu za městem. Byli jsme, jako
už několikrát, v kempu úplně sami. Správce nám otevřel záchody a
zatopil pod kotlem, abychom se mohli vysprchovat. Jeden den jsme
odpočívali kvůli dešti a další den pokračovali dál. Čekalo nás
stoupáni přes horský hřbet Sierra de Cordoba. Dojeli jsme však jen do
menšího města Mina Clavero, které se nacházelo na samém úpatí hor, a
přejezd hor jsme si nechali až na další den. Když se mne Jana ten den
ptala, jak vysoko je průsmyk, jen tak jsem plácnul, že 2200 metrů nad
mořem. Věděl jsem, že nejvyšší hory pohoří Sierra de Cordoba mají
okolo 3000 metrů, a tak jsem to jen tak střelil. Jaké bylo naše
překvapení, když nám pak v Mina Clavero v turistických informacích
řekli, že horský průsmyk se nalézá skutečně ve výšce 2200 metrů nad
mořem. Přespali jsme v kempu, vydatně jsme povečeřeli a druhý den ráno
si trochu přivstali, abychom to přejeli ze jeden den.
Začínali jsme v nadmořské výšce zhruba 800 m.n.m a čekalo nás 60 km
stoupání do průsmyku ve výšce 2200 m.n.m. Bylo horko, ale jelo se
celkem dobře. Cestou jsme vedle silnice pozorovali kondory, několik z
nich letělo i velmi blízko. Matthias měl jednoho snad jen dvacet metrů
od sebe. Na vrcholu kopce měl být hotel a my jsme se původně
domnívali, že si třeba budeme moci postavit stan za hotelem. Žádný
hotel jsme však na vrcholu nenašli a ani žádné jiné vhodné místo na
přespání, a tak, přestože už bylo pozdě, jsme se rozhodli vyrazit dál
a dojet až do nejbližšího města pod horami na druhé straně. Sjezd z
hor byl naprosto skvělý. Asi padesát kilometrů jsem se vezli bez
ělapání. Stmívalo se však rychle a do města to byl pořád ještě
kousek. Museli jsme zapnout naše blikačky a vzít si čelovky. Byli jsme
jako diskotéka na kolech. Dvě různé červené blikačky, jedna blikající
bílá čelovka, jedna rozsvícená stále, odrazky bílé, odrazky červené,
odrazky žluté... No, hlavně, že nás bylo za tmy vidět a dorazili jsme
bezpečně až do města pod horami. Ten den jsme také dosáhli našeho
rekordu v nastoupané výšce za den - 1550 m, což bylo více, než
stoupání do průsmyku Cristo Redentor, který byl sice o 1000 metrů
výše, ale stoupali jsme do něj dva dny.
Od Cordoby nás dělilo už jen necelých padesát kilometrů. Před Cordobou
jsme se oddělili od Matthiase. On jel do kempu v Cordobě a my
pokračovali dále do Calchínu, kde jsme chtěli navštívit naše známé, se
kterými jsme se seznámili v kempu v Bariloche. Skoro už za tmy jsme
dojeli do Rio Segundo, kde jsme nemohli najít žádné vhodné místo ke
kempování. Místní nám řekli, že kempovat se dá u řeky, ale tam ať prý
nechodíme, že to tam v noci není bezpečné. Nedaleko od hlavní silnice
jsme našli jakýsi městský parčík a pána u jednoho z domků jsme se
zeptali, zdali si myslí, že si tam můžeme postavit stan. Pán byl velmi
ochotný. Řekl, že by nás rád ubytoval za domkem na zahradě, ale že je
tam jen v pronájmu a bez souhlasu majitele nic takového nemůže. Ale
prý cokoliv jiného není problém. Postavili jsme si tedy stan na
paloučku. Za chvíli se na nás přišel pán podívat a chvíli si s námi
povídal. Dozvěděli jsme se, že se jmenuje David, a ukázal nám i svého
dvouměsíčního syna. Pak se nás optal, zdali máme rádi "asado" (maso,
hlavně hovězí, pečené na rožni). My jsme nadšeně přisvědčili a David,
že prý bude ten den asado a že nám přinese. Zaradovali jsme se, že
budeme mít o večeři postaráno. Postavili jsme stan a pak jsme hloubali
o tom, jestli nám přinese, až to bude hotové, nebo jestli máme přijít
k němu domů. Nakonec Jana řekla, ze si dojde do domku jako na záchod
a vše zjistí. Ukázalo se, že naše znalost španělského jazyka vykazuje
stále ještě jisté mezery. David nám totiž předtím říkal, že půjde
někam s kamarády dělat asado a jestli něco zbyde, tak nám přinese. Už
jsme měli oba hlad jako vlci, ale už bylo tak pozdě, že jsme si
uvařili jen polévku s chlebem a chystali se zalézt do pelechu. Těsně
před ulehnutím přišel David, kterému došlo, k jekému došlo
nedorozumění, a řekl, ať přijdeme tedy alespoň ráno na snídani.
Snídaně se trochu protáhla. David i jeho manželka jsou velmi příjemní
lidé. On je administrativní pracovník na soukromé škole a jeho
manželka zubařka. Povídali jsme si s nimi skoro do oběda, ale pak jsme
museli jet, protože jinak bychom do Calchínu nedojeli.
Do Calchínu jsme dorazili v sobotu navečer. Sonia s Danielem nás
přivítali ve svém domku na kraji města a po několika úvodních větách
se zeptali, co bychom chtěli k večeři. Odpoveděli jsme jedním dechem,
že bychom si dali asado, a vypověděli jim příhodu z předešlého dne. U
Sonii a Daniela jsme zůstali do pondělí do oběda. V pondělí ráno nám
Sonia s Danielem ještě domluvili návštěvu u jejich známého včelaře
Fernanda. Dostali jsme včelařské kukly a jeli jsme za vesnici do polí
podívat se na úly. Fernando je otevíral a ukazoval nám, jak včely
ukládají pyl a jak královna snáší vajíčka. Později u něj doma nám
ukázal ještě zařízení na stáčení medu a na závěr návštěvy jsme dostali
dvoukilovou láhev medu. Odpoledne nás pak Sonia s Danielem odvezli do
kempu do Cordoby, kde jsme se opět setkali s Matthiasem.
V Cordobe jsme strávili dva dny. Cordoba je velké město. Žije v něm
kolem dvou milionů lidí. Není ošklivé, ale ani nijak zvlášť
zajímavé. Větší část jednoho dne jsme strávili běháním po autobusovém
nádraží a po městě, abychom zjistili, kolik stojí jízdenky do Buenos
Aires a k vodopádům Cataratas de Iguazú. Do Buenos Aires byla cena
ještě slušná, ale k vodopádům byly jízdenky drahé. Není divu, z
Cordoby je to k vodopádům bezmála 1500 km. K vodopádům jsme se velmi
chtěli podívat, ale cena byla příliš vysoká. Matthias rovněž dlouho
váhal, ale nakonec se rozhodl, ze nepojede a bude pokračovat v cestě
na sever. My se rozhodli, ze pojedeme na víkend autobusem do Buenos
Aires a co se týká vodopádů, rozhodnutí odložíme až do Buenos Aires.
Ve čtvrtek jsme nechali kola pod zámkem v restauraci v kempu a kolem
jedenácté večer jsme nasedli do autobusu do Buenos Aires, kam jsme
dorazili v osm ráno druhý den. Jeli jsme autobusem, kterému se
španělsky říká coche-cama, čili auto-postel. Sedadla v autobuse byla
velmi pohodlná, široká, dala se hodně sklopit a měla podložku pod
nohy, ale postel to nebyla. Navíc bylo v autobuse celkem horko, a tak
jsme se zas až tak moc nevyspali, jak jsme si původně mysleli. V
Buenos Aires jsme nejdříve zamířili do turistických informací, abychom
našli nějaké levné ubytování naší cenové kategorie. Paní v informacích
byla velmi ochotná. Obvolala celou řadu levných hotelů, až nám našla
jeden nedaleko od centra za 35 pesos za noc (cca 245 Kc). Nebyla to
žádná sláva, ale hlavně, že jsme měli střechu nad hlavou. Druhý den
jsme vyměnili pokoj za jiný bez televize, který stál jen 25 pesos, což
už bylo zhruba jen o polovinu více, než co běžně platíváme za kemp.
V Buenos Aires jsme strávili tři dny. První den jsme se prošli po
centru, prohlédli si parlament, prezidentský palác, katedrálu,
nejširší ulici na světě, obelisk a pár dalších pamětihodností. Další
den jsme se stavili podívat na hřbitově ve čtvrti Recoleta na hrob
známé Evity Peronové, odpoledne jsme se jeli podívat do přístavní
čtvrti La Boca, kde prý mělo vzniknout tango, a večer jsme se
procházeli po hlavních třídách Buenos Aires a nasávali atmosféru
nočního velkoměsta. Poslední den jsme se byli podívat ve čtvrti San
Telmo na trh starožitností a na tango pod širým nebem a večer, abychom
také měli nějakou kulturu, jsme šli na vystoupení světoznámého ruského
baletního souboru Berjozka, který po patnácti letech opět zavítal do
Buenos Aires. Vystoupení bylo skutečně skvělé, odcházeli jsme nadšeni.
V průběhu víkendu dozrálo naše rozhodnutí zkusit štěstí a jet k
vodopádům Cataratas de Iguazú stopem. V pondělí dopoledne jsme
opustili Buenos Aires a městským autobusem jsme dojeli na okraj města,
kde jsme kolem třetí dopoledne začali stopovat. Měli jsme skutečně
štěstí, neboť do Puerto Iguazú jsme dorazili už ve středu ráno a
urazit 1300 km stopem nám tak netrvalo ani 48 hodin. Bohužel s námi
dorazil i hustý déšť, a tak místo návštěvy vodopádů sedíme v
internetové kavárně a čekáme, až se vyčasí.
|