Další den byla sobota a my chtěli dojet do San Sebastian, abychom tam nakoupili, trochu si odpočinuli, mohli jít v neděli na mši, napsali pár emailu a v pondělí nebo v úterý pokračovali dále. Saň Sebastian byl vzdálen jen o něco více než 50 km od místa, kde jsme nocovali, ale dojet tam nás stalo neuvěřitelně úsilí. Po celých 50 km jsme jeli jen nekonečnou nudnou pláni a protivítr byl tak silný, že i s vynaložením všech sil jsme se pohybovali rychlosti sotva 10 km/hod. Těsně před San Sebastian byl menší kopec a my vyhlíželi město už už za každým kopečkem, ale pořád nic. Pak se objevila první rozpadla dřevěná chatrč, za ní ještě jedna, pak benzínová pumpa, celnice, pár dalších chalup a nic víc. Žádné město, žádný kostel, žádný internet, ale hlavně - žádný obchod s potravinami a my měli v brašnách už jen pár zbytků a do Porveniru to mělo být určitě alespoň 3 dny jízdy. Pohraničníci nás nechali přespat v čekárně, kde už byla utábořena další cyklistka z Aljašky. Byl to pro nás úplný komfort - pitná voda, záchody, sprchy, střecha nad hlavou a závětří. K večeři nám u benzínové pumpy usmažili plátek hovězího s hranolky a v budově argentinského autoklubu jsme na radu aljašské cyklistky vyprosili trochu chleba, špagety, kečup a kus salámu. Celý večer jsme čekali, zdali se pohraničářům podaří vzkřísit tekoucí vodu, ale když nás kolem půlnoci už asi popáté v rozmezí tří hodin ujišťovali, že voda určitě za patnáct minut poteče, vzdali jsme to, šli spát a sprchu nechali na ráno.

Ráno jsme se osprchovali a vyrazili dál. Nemohli jsme otálet. Do chilského města Porvenir to bylo kolem 160 km po štěrkové silnici proti silnému větru a jídla jsme neměli nazbyt. Ujeli jsme jen asi 45 km a byli jsme větrem už úplně vyčerpání. Přenocovali jsme na pozemku před jednou z malá farem (estancia), které jsme cestou viděli. Ráno nás probudili dešťové kapky bubnující na stanové plátno. Byli jsme tak unaveni, že nám to bylo úplně jedno. Spali jsme až do oběda. Déšť přestal a kromě toho jsme zjistili, že vítr sice fouká, ale pro nás příznivým směrem. Vyrazili jsme, jak jsme mohli nejrychleji. Během necelých třech hodin jsme urazili delší vzdálenost než za celý předešlý den. Navečer jsme dojeli k další estancii, kde jsme se zeptali, zdali bychom tam nemohli přenocovat. Do místnosti, kam nás zavedli, jsem vstupoval se smíšenými pocity. Na jednu stranu jsem měl radost, že nás tak bez okolků vzali dál a nabídli nám střechu nad hlavou, na druhou stranu však místnost, kde jsme měli spát, vypadala jako stará vesnická půda, kam nikdo už nejméně deset let nevkročil. Všude prach, špína a pach zatuchliny, několik postelí stlučených z prken a na nich staré špinavé a zaprášené matrace. Říkal jsem si, jestli by nebylo lepší spát ve stanu na louce před barákem. Nálada se mi trochu vylepšila, když jsem zjistil, že se můžeme vysprchovat v teplé vodě. Našli jsme dvě nejčistší matrace a došli jsme si je ven důkladně vyprášit. Ptali jsme se, jestli bychom si mohli uvařit na kamnech večeři a jeden že tři honáků jménem Rigoberto nám řekl, že večeře už je hotová a že večeřet budeme s nimi. Jana tedy udělala aspoň pro všechny puding. K večeři byla výborná polévka s velkými kusy skopového a sladký puding po večeři také všem chutnal. Ještě jsme si chvíli povídali s Rigobertem, pak jsme se vysprchovali a šli spát.

Další den celý den lilo jako z konve a tak jsme zůstali na estancii o jeden den déle. Jana upekla bábovku, uvařili jsme čočkovou polévku a osmažili bramboráky. Rigoberto však stejně ještě strčil do trouby skopové, protože jídlo bez masa prostě není v Argentině jídlo. Když Rigoberto porcoval jehně, jen jsem zíral s otevřenými ústy. Přinesl zabité stažené jehně a neuplynulo snad ani deset minut a kusy jehněte nasolené, potřené česnekem a kořením byly na pekáči v troubě a zbylé porce jehněte se houpaly na háku ve spíži. Před večeří nám ještě Rigoberto ukázal, kde a jak se stříhají ovce. Dozvěděli jsme se, že z jedné ovce se dá utržit za vlnu asi tak deset dolarů za rok a mají jich prý pět tisíc. Starší honák nám také ukázal věci, které si vyrobil z hovězí kůže - laso, postroj na koně a sedlo. Celé to udělal úplně sám od stažení kůže z krávy až po hotový produkt. Neuvěřitelná práce. To muselo být stovky hodin, než to celé udělal.

Další den nepršelo, ale vítr byl opět silný. Rozloučili jsme se s Rigobertem, opustili estancii a vydali se po prašné cestě dál na západ. Doufali jsme, že se nám podaří ten den dojet do Porveniru. Terén blíže k Porveniru už byl o něco více kopcovitý. Do Porveniru jsme dojeli kolem čtvrté hodiny odpolední. Došli jsme na policejní stanici, abychom se zorientovali ve městě - hlavně, kde je kemp, banka a supermarket. Nejdříve jsme běželi do jediné banky ve městě, abychom získali chilskou měnu, leč bankomatu ani jedna z našich karet nechutnala a jiný ve městě nebyl. Banka už byla též zavřená a tak jsme byli bez peněz. Kemp ve městě také nebyl, jen dva drahé hotely. Chvíli jsme se potloukali po městě a přemýšleli, kde budeme spát a jak získáme peníze na přívoz do Punta Arenas. Nakonec jsme se zeptali u hasičů, jak nám poradili jiní cyklisté prostřednictvím kroniky v kempu v Ushuaia. Hasiči nás nechali postavit stan na zahradě hasičárny, nechali nás uvařit v jejich kuchyni a ještě nás odvezli autem do jakéhosi hokynářství, kde nám vyměnili argentinská pesa za chilská, abychom měli na druhý den na přívoz. Moc príma lidi - přesně, jak psali cyklisti v kronice.

Druhý den pršelo, ale nenechali jsme se zviklat, sbalili jsme se a vyrazili do přístavu, který byl jen asi 6 km od města. Koupili jsme si lístky a nalodili se. Kola jsme umístili jak nám bylo určeno do kouta lodi, kde že všech stran trčely všelijaké rezavé traverzy. K nim přibyla kola dalších třech cyklistů a navrch naházeli cestující všechna svá zavazadla. Říkal jsem si, že naše kola už asi sotva uvidíme vcelku. Dolní paluba lodi byla až do posledního místečka zaplněna auty včetně dvou náklaďáků s horou ovčích kůži a jednoho menšího bagru.

Opustili jsme velký ostrov Ohňové země a během třech hodin se přeplavili na pevninu. Klídek a pohodu ostrova vystřídal spěch a shon většího města Punta Arenas. V informacích jsme se dozvěděli, že ve městě není kemp a hostely ve městě chtějí za jednu postel 12 dolarů. Řekl jsem paní, že tak bohatí nejsme, a když už jsem skoro odcházel, tak si paní "vzpomněla", že je tam i jeden hostel, kde mají postele jen za 5 dolarů. I tak to bylo více, než se nám chtělo platit, ale neměli jsme moc na výběr. Ubytovali jsme se v hostelu a běželi jsme nejdříve do banky a pak hned do supermarketu, abychom si koupili něco k jídlu, protože už jsme neměli ani čaj.

V Punta Arenas jsme strávili ještě jeden den, abychom si trochu prohlédli město, dali vyvolat fotky a konečně také poslali email, že jsme živí a zdraví. Navštívili jsme i městský hřbitov, kde byly obrovské hrobky prvních usedlíků.

Z Punta Arenas jsme jeli několik dní dále na sever do 250 km vzdáleného Puerto Natales. Jednou jsme kempovali na trávníku na kraji malé vesnice Villa Tehuelches a dvě noci jsme strávili na estanciich. Cestou jsme viděli v pampě několik divokých lam guanaco, jednoho nandu pampového a houf plameňáků.

V Punta Arenas jsme si chtěli najít nějaké místo, kde bychom mohli strávit Vánoce. Chtěli jsme si upéci nějaké cukroví a udělat salát a řízky. První noc jsme byli v kempu, leč ten našemu účelu nevyhovoval. Měl příliš malou kuchyň, ve které se navíc vařilo ještě pro rodinu majitele a ještě pro restauraci. Prošli jsme celé město a navštívili snad všechny hostely v našich cenových relacích. Zvítězil Hostal Dumestre, kde mají velikánskou kuchyň a za 10 dolarů za noc jsme si pronajali velký pokoj se sdílenou koupelnou. Ubytovali jsme se a šli nakoupit potřebné potraviny, což se ukázalo být poměrně nesnadným úkolem. Ve městě jsou tři malinké supermarkety a ani v jednom nemají všechno. Máslo mají v jednom, kyselé okurky v druhém a pro bílý jogurt se musí do třetího. Ztužený tuk v Chile nemají, stejně jako neznají kysanou smetanu a tvaroh, a tak jsme se rozloučili s kokosovým válečkem, protože riskovat jeho výrobu z margarínu z rybího tuku a vepřového sádla jsme nechtěli.

Vařit jsme začali kolem druhé hodiny odpoledne. Paní domu nám navrhla, že bychom mohli udělat salát pro celou její rodinu z jejich surovin a večeřet pak s celou rodinou. Souhlasili jsme. Udělali jsme velkou mísu bramborového salátu pro 15 lidí, upekli štrúdl a z vánočního cukroví jsme udělali medvědí pračky a nepečenou roládu podle receptů od moji mámy. Jedna dívka z Německa zase upekla vanilkové rohlíčky a linecké koláčky s marmeládou. Stali jsme v kuchyni u sporáku až do dvou do noci, kdy jsme domyli nádobí a kolem půl třetí ráno jsme se konečně dostali do postele.

24.12. jsme vstávali až k polednímu. Vyprali jsme všechno naše prádlo, došli dokoupit nějaké suroviny a také zavolat domů. To jsme si dali navzájem jako dárek k Vánocům. Mezinárodní volání je totiž v Chile a v Argentině nesmírně drahé. Oba jsme prohodili s našimi rodinami pár rychlých vět a 15 dolarů bylo pryč.

Štědrovečerní večeře byla skutečně ve velkém stylu. Z hostů jsme se účastnili my dva, jedna dívka z Německa a jedna dívka z Izraele. Spolu s rodinou a přáteli nás bylo ke dvaceti lidem. Tři stoly byly úplně zaplněný všelijakými pokrmy - dva druhy bramborového salátu, pečené kuře, pečené jehně, zeleninový salát, chlebíčky, salát z jakýchsi lastur, chilský sladký vánoční chléb, štrúdl, vánoční cukroví a spousta dalšího. Nepečená roláda slavila obrovský úspěch. Všichni pochvalně mručeli a dožadovali se receptu. Když jsme jim ho druhý den dávali, paní se zeptala, jak prý se jmenuje moje máma a jako název receptů si napsala Roláda Ivana.

25.12. jsme strávili s rodinou majitelů hostalu na jejich farmě za městem. Seděli jsme na břehu moře a klábosili o všem možném. Nám ještě zbyla jedna šiška rolády a trochu medvědích pracinek, tak jsme je vzali s sebou, abychom měli co k odpolední kávě. Večer jsme si povídali s paní domu až dlouho do noci a přislíbili jsme, že další den odpoledne ukážeme jí a její dceři, jak se dělá nepečená roláda Ivana.