Po několika dnech strávených v Ushuaua v kempu Pista del Andino jsme dojeli na kolech do národního parku Tierra del Fuego. Návštěvu parku jsme započali tříhodinovou procházkou podél pobřeží mořského zálivu Bahia Lapataia. Bylo to nádherné. Národní parky ve Spojených státech jsou nesmírně krásné, ale park Tierra del Fuego si ještě uchoval jakousi drsnou divokost - trochu jako Aljaška. Moře bylo velmi chladné, nicméně nádherné modrozelené a průhledné a černé kameny na pobřeží se při bližším prozkoumání změnily na nekonečné množství lastur nalepených na sobě tak blízko, že zdálky to vypadalo jako černý kámen. Z moře nad zálivem se tyčily štíty hor se zasněženými vrcholky.

Druhý den jsme dojeli na konec nejjižnější silnice na světě - argentinské silnice číslo 3 a prošli jsme se po několika turistických stezkách v okolí. Viděli jsme černé rašelinové jezírko Laguna Negra a kaskádu bobřích hrázi.

Poslední den v parku jsme se vyšplhali z úrovně mořské hladiny do výšky přes 1000 metrů na vrchol hory Cerra Guanaco. Výstup byl dost náročný. Stezka nejdříve vedla strmě vzhůru lesem, pak několik set metrů metrů močálem a závěrečné dva kilometry strmě vzhůru po skále a kamenech. Už už jsme to chtěli vzdát, protože se blížila mlha a začínalo pršet, ale nakonec jsme na vrchol přece jen vylezli. Cestu zpět nám ztěžoval silný vítr a déšť, který se postupně změnil ve sníh a když jsme sestoupili níže zpět do lesa, museli jsme postupovat nesmírně opatrně, jelikož stezka byla velmi strmá a hlína kluzká. Výstupem na Cerra Guanaco jsme v podstatě vyčerpali všechny stezky v parku a ještě týž den navečer jsme se vrátili zpět do Ushuaia do našeho oblíbeného kempu Pista del Andino. Večer jsme se zahřáli svařenými vínem a povečeřeli masové taštičky empanadas.

V neděli jsme odpočívali. Odpoledne jsme strávili v kuchyni, abychom pro majitele kempu Fernanda a jeho rodinu uvařili něco echt českého. Volba padla na bramboračku a švestkové knedlíky. První oříšek bylo zakoupení nezbytných ingrediencí. Tvaroh je problém sehnat i v USA, ale že tady nemají ani kysanou smetanu nás zaskočilo. Tvaroh jsme nahradili sýrem ricota a místo kysané smetany byl bílý jogurt. V podvečer jsme pak s Janou strávili skoro tři hodiny v kuchyni, abychom kýženou krmí připravili. Docela nás pak zklamalo, když Fernandova děcka polévku nejedla vůbec a do knedlíků dloubli dvakrát a už nechtěli. Argentina je zkrátka země masa. Zbytek knedlíků snědli ostatní kempari, kterým chutnaly náramně.

V pondělí jsme se rozloučili s Fernandem, s definitivní platnosti jsme se rozloučili i s městem Ushuaia a vyrazili v sedlech kol po silnici číslo 3 směrem na sever. První den byl terén kopcovitý a podél silnice jsme měli na všechny strany výhled na nádherné hory. Nocovali jsme na břehu jezera Lago Escondido. Druhý den se asfaltová silnice změnila na nehezkou štěrkovou a ani výhledy už nebyly tak úchvatné. Chtěli jsme dojet do městečka Tolhuin. Několik kilometrů před městem to Jane ve štěrku podklouzlo a už se válela v prachu s poškrábaným loktem. Zrovna okolo jeli vojáci v autě, pomohli ji na nohy a než jsme stihli protestovat, naložili nás i naše kola odvezli do nedalekého domu, aby se Jana mohla omýt. Moc prímá parta. Spravují kousek od Tolhuinu jakousi chatrč, aby ji armáda mohla používat pro výcvik. Strávili jsme večer v družném hovoru, chlapci nám k večeři osmažili argentinské hovězí, Jana jim zase na oplátku upekla buchty plněné marmeládou, zahráli jsme jim pár písniček na flétnu a velitel nám ukázal, jak se v Buenos Aires tančí opravdové argentinské tango. Velitel ještě s jedním vojákem odjeli ještě týž den večer do Rio Grande. Dál nám vizitku, abychom mu prý zavolali, pokud budeme mít nějaké potíže. Druhý den ráno nám ještě vojáci udělali snídani a po zastávce v místní pekárně pro čerstvý chléb jsme Tolhuin opustili.

Z Tolhuinu jsme jeli dva dny do Rio Grande. Krajina se změnila z nezajímavé na nudnou. Celých 110 kilometrů byl po obou stranách silnice plot a za ním pasoucí se krávy a ovce a kam až oko dohlédlo jen pastviny a keře a jinak nic. Nocovali jsme mezi silnicí a plotem na kopečku mezi keři, kam nebylo od silnice vidět. Asi deset kilometrů před Rio Grande nás zastavila policie, která tam má stanoviště. Nejdříve jsem očekával nepříjemnosti, leč po chvíli jsem pochopil, co se děje. Prý mu velitel vojáků řekl, že až pojedeme kolem, tak ať mu zavolá. Od stanoviště policie jsme ujeli jen asi další dva nebo tři kilometry a už tu byl velitel i se svým pickupem. Naložil nás oba i s koly na auto, chvíli s námi jezdil po městě, něco zařizoval a my nevěděli, co se děje. Pak nás vyklopil před městskou ubytovnou, kde nám díky svým konexím vyjednal ubytování na jednu noc zadarmo. Než jsme stihli našemu dobrodinci poděkovat, byl pryč.

Nechali jsme naše věci a kola na pokoji a šli na večeři. Každý jsme si dali kus smaženého hovězího přes celý talíř (v Argentině se snad ani nic jiného nejí) a večeři jsme zakončili několika sladkostmi v nedaleké panaderii. Dnes Rio Grande opouštíme a vyrážíme po silnici číslo 3 dále na sever. Další větší město je San Sebastian.