Vše začalo v Cafayate. Už do Cafayate jsem dorazil s bolením v krku a rýmou. Nejdříve jsme si mysleli, že počkáme pár dní v Cafayate a během pár dní to přejde. Bohužel nepřešlo. Každý den mi bylo hůře a hůře, až jsme se v sobotu ráno rozhodli, že čekat dále už není možné, a vydali jsme se na pohotovost do místní nemocnice. Vypadalo to opět na zánět dutin.

Nemocniční budova byla v takových troskách, že jsme okolo ní dvakrát přešli, aniž jsme jí věnovali jakoukoli pozornost. Teprve až když nám několik lidí řeklo, že to je ta budova na rohu, došlo nám, že mluví o te zřícenině, okolo které jsme už dvakrát šli. Vstoupili jsme dovnitř a vyčkali, až přijdeme na řadu. Lékařskou ordinaci tvořila jedna zpustošená místnost s jedním stolem, dvěma rozvrzanými židlemi a jinak ničím jiným. Lékařka mne vyslechla, ale nijak nevyšetřila. Ani do krku se mi nepodívala, ani si mne neposlechla. Napsala mi recept na antibiotika na čtyři dny a řekla mi, ať přijdu v pondělí a nechám se vyšetřit od specialisty na ušní-nosní-krční. Prý mám též chodit třikrát denně na pohotovost na nebulizaciónes (inhalace). Jednu inhalaci jsem podstoupil hned. Sestra měla na stole velkou nerezovou nádobu, z ní vyjmula inhalační masku, napojila ji na přístroj a já jsem tři minuty inhaloval. Na druhou inhalaci jsem přišel po obědě. Ta samá procedura se opakovala, jen tentokrát jsem byl svědkem, jak se masky čistí. Já bláhový jsem se domníval, že všechny masky v té nerezové krabici jsou sterilizované. Cha, cha. Po inhalaci vzala sestra mou masku, opláchla ji zběžně pod studenou vodou, otřela jakýmsi nevzhledným hadrem a vhodila zpět do nerezové krabice. Není nutno dodávat, že další inhalace jsem si už odpustil a raději jsem je nahradil napařováním nad hrncem vařící vody.

Specialista ordinoval až v úterý. Přivítal mne ve své ordinaci v ušmudlaném, vytahaném svetru, s radiovkou na hlavě a cigaretou v ústech. Řekl mi, ať se posadím do křesla a povím mu, co mne trápí. Zeptal jsem se, zdali mluví anglicky. Prý ano. Po několika anglických větách jsem však z jeho nepřítomného pohledu usoudil, že to s jeho angličtinou asi nebude tak slavné, a přepnul jsem raději na španělštinu. Mé podezření se potvrdilo, když se pak na všechno, co jsem mu již řekl, ptal ještě jednou. (A pak ještě asi třikrát). Pak přistoupil k vyšetření. "Otevřte ústa a řekněte ÁÁÁ" a v ruce se mu zablýskla nerezová špachtle. Než mi všechno došlo - že je špachtle nerezová a ne dřevěná na jedno použití, že ji jen tak vytáhnul z kapsy a tudíž, že má nejspíš jen jednu pro všechny pacienty a že ji nejspíš desinfikuje stejně, jako se desinfikují ty inhalační masky, a než jsem stihnul jakkoliv zaprotestovat - vězel mi tento nástroj už hluboko v krku. Po vyšetření mi lékař předepsal antibiotika na další čtyři dny a řekl mi, ať přijdu na kontrolu o pár dní později a přinesu si i rentgen dutin, na který mne poslal.

Zůstali jsme tedy dalších pár dní v Cafayate. Cafayate je příjemné malé město nacházející se ve slunném údolí a známé je zejména zdejšími vinicemi, kvůli kterým sem jezdí řada turistů. Kemp byl pěkný a levný, počasí dobré, a tak nám ani moc nevadilo, že musíme ještě pár dní zůstat. Většinu času jsme strávili v internetové kavárně prací na naší webové stránce. V Cafayate, stejně jako v každé jen trochu větší vesnici, bylo internetových kaváren několik. Nejlepší byla na náměstí. Měli tam pěkné moderní počítače s moderním softwarem, internet rychlý, měli dokonce několik počítačů se scannery a vypalovačkami CD-ROM. Měli jsme radost, že jsme narazili na tak dobrou internetovou kavárnu. První den jsme byli v jiné, sice o něco menší a příjemnější, ale jinak všechno tam měli horší - staré počítače, starý software, internet pomalý a přitom cena stejná. Šéf tohoto zařízení nám však byl sympatický, a proto jsme se rozhodli, že se tam cestou do kempu stavíme a trochu si se šéfem popovídáme, protože bylo jasné, že při takové konkurenci musí buď s cenou dolů, kvalitou nahoru nebo musí zkrachovat, a to nám přišlo škoda. V kavárně jsme se stavili a začali jsme si povídat se šéfem a ten nám během následujícího rozhovoru vysvětlil, jak se věci mají. Internetová kavárna na náměstí totiž patří viceguvernérovi provincie Salta. Všechny počítače, které jsou v kavárně, dostal jako "provizi" za to, že provinční vláda nakoupila počítače u firmy X a ne u firmy Y. Připojení na Internet, které v Cafayate stojí 1100 dolarů za půlmegabitovou linku, má tento gentleman rovněž zdarma za to, že provinční vláda platí Telecomu účty včas a ne s několikaměsíčním zpožděním, jak je v Argentině bežné. To se mu to pak konkuruje, když má všechno zadarmo. Nepřipomíná vám to však něco? Pak jsme se bavili dále, zjistili jsme, že potřebuje pomoci s něčím na počítači, tak jsem se nabídl, že mu s tím pomůžu a on nás na oplátku nechá pracovat na počítači u něj v kavárně zdarma.

Následujících pár dní jsem pomáhal Antoniovi v jeho kavárně s instalací a konfigurací Linuxu a s Janou jsme pracovali na naší webové stránce. Ve čtvrtek jsem šel na rentgen a pak na kontrolu na ORL. Doktor mi řekl, že mám dutiny pořád zacpané, ale ať pokračuji s antibiotiky a inhalacemi a že se to zlepší. Já jsem si nebyl tak docela jist, protože mi přišlo, že se mi vrátil zánět z února, který tam celou dobu tiše doutnal pod povrchem, až se opět rozhořel. Paní v kempu nám poradila, že prý v Saltě se na klinice dělají lavajes neboli výplachy dutin a že prý jí to kdysi na dutiny velmi pomohlo. Rozhodli jsme se tedy pokračovat do Salty. Už jsme byli v Cafayate více jak týden, bylo mi už celkem dobře a chtěl jsem vyzkoušet, jestli by mi nepomohly výplachy, o kterých mluvila paní.

Na cestu do Salty jsme se vydali v sobotu 28.5. časně ráno, abychom se vyhnuli větru téměř patagonské síly, který sužoval na této trase Matthiase. Kousek za Cafayate začínalo krásné údolí Valle de Lerma plné zvětralých skal nejrůznějších barev a tvarů a my jím projížděli, obdivovali tu krásu okolo sebe. Vítr nefoukal, údolí bylo mírně z kopce a my tak bez většího úsilí ujeli ten den 105 km a skončili v malé vesnici La Viňa, kde jsme zakempovali v místním sportovním areálu. O něco později přibyl ještě jeden cyklistický pár. On byl z Kostariky, ona z Norska a během šesti měsíců přijeli z Quita v Ekvádoru, kam my máme namířeno. To byla náhoda. Povídali jsme si asi dvě hodiny a získali jsme od nich celou řadu důležitých informací. Kromě jiného se nám jen potvrdilo, že projet na kole Bolívií a Peru nebude žádná legrace. Ona měla soustavně průjem a on jednou salmonelózu.

Ráno jsme vstali kvůli větru opět brzo, rozloučili jsme se s našimi kolegy a vydali se každý pár opačným směrem. I tento den jsme však měli na vítr štěstí a v naprostém bezvětří jsme dojeli mezi tabákovými poli až do Salty, hlavního města provincie Salta. Zakempovali jsme v městském sportovním areálu na okraji bazénu, jehož velikost mne skutečně ohromila. Věděl jsem, že v Saltě mají mít největší venkovní bazén na světě, ale i tak mne jeho velikost udivila. Večer jsme šli na mši do katedrály na náměstí, prozatím nejhezčího kostela, který jsme v Jižní Americe potkali.

Když jsme další den ráno vstali, bylo Janě špatně a zvracela. Zůstala tedy ve stanu a já se vydal na kole do města za pochůzkami sám. Salta je poslední velké město před hranicemi s Bolívií a my zde potřebovali dokoupit a zařídit celou řadu věcí - koupit nějaké věci na kolo, zajít si k zubaři, začít chodit na výplachy, nechat se ostříhat, koupit baterky, filmy atd. Bohužel toto není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Nejenom že v Argentině, a to i ve větších městech, se věci nekupují, ale shánějí, a i toto shánění velmi ztěžuje argentinská otvírací doba. Obchody začínají otvírat tak kolem deváté, ale celá řada z nich není otevřená ani v deset. V jednu odpoledne je už však všechno bez výjimky zavřené na "polední pauzu". Tato pauza trvá zhruba do půl páté, leckterý obchod však otvírá až v pět i později. Nejpozději v osm je však už opět všechno zavřené. Večer se pak tito přepracovaní majitelé obchodů sejdou, popíjejí maté a stěžují si, jakou to mají špatnou vládu, že jsou tak chudí. Ale to jsem odbočil. Měl jsem ten den štěstí. Podařilo se mi najít soukromou ORL kliniku, kde jsem lékaři popsal své trable s dutinami a on mi předepsal kýžené výplachy, na které jsem pak další dny docházel.

Jana zůstala ležet ve stanu ještě další dva dny. Kromě žaludeční nevolnosti se přidala ještě horečka, k doktorovi však jít nechtěla. Běhal jsem tedy po městě dva dny sám a na poledne jsem se vracel do kempu, protože mezi jednou a pátou se nedalo ve městě vyřídit prostě nic. Třetí den už bylo Janě lépe a mohla vyrazit do města se mnou. Kromě zařizování jsme si vyjeli kabinkovou lanovkou na kopec nad městem Cerro San Bernardo, odkud jsme měli pěkný výhled na Saltu a na celé údolí. Z kopce jsme seběhli pěšky a měli jsme to tak akorát, aby to Jana stihla k zubaři. Pak jsme ještě zašli na výplach a chtěli jsme ještě koupit nějaké jídlo a vyfotit katedrálu. Jeli jsme na kole, bylo už šero a na ulici byl, jako vždy, hrozný zmatek. Auto, které jelo přede mnou, najednou udělalo myšku a zahnulo prudce doprava směrem k chodníku. Abych do něj nenarazil, musel jsem prudce brzdit. Mé nově vyměněné přední brzdové špalíky však způsobily, že přední brzda brzdila mnohem lépe než zadní, já přeletěl obloukem přes řidítka a přistál doslova a do písmene hubou na asfaltě a to tak, že, jak jsem zjistil později, jsem měl odřená dokonce i oční víčka. Vstal jsem, celý obličej mne pálil, hlava mi třeštila a nevěděl jsem pořádně, kde je nahoře a kde dole. Řidič, který nehodu zavinil, mne pak odvezl do nemocnice, kde mi udělali tři rentgenové snímky hlavy, aby se ujistili, že nemám žadné vnitřní zranění hlavy. Všechno bylo v pořádku, skončil jsem naštěstí jen s odřeným obličejem.

V sobotu 4.6. jsme konečně měli zařízeno a dokoupeno vše, co jsme potřebovali, a mohli jsme pokračovat dále na sever do provincie Jujuy a jejího hlavního města San Salvador de Jujuy. Jeli jsme po úzké asfaltové silničce s minimálním provozem, nejdříve podél řeky, pak jsme vystoupali na kopec a pak deštným pralesem na druhé straně kopce sjeli až do města. Na informacích nám řekli, že v S.S. de Jujuy není kemp, a nám tak nezbylo, než se ubytovat v tom nejlevnějším hotelu, který jsme našli.

V neděli jsme odpočívali. Celý den beztak mrholilo a nedalo se nikam jet ani jít na procházku. Odpoledne jsme dostali chuť jít do kina a měli jsme štěstí - zrovna dávali 3. díl Hvězdných válek v angličtině se španělskými titulky. Bylo to příjemné rozptýlení, ale mně osobně přišel tento díl ze všech nejslabší.

Další den opět mrholilo, ale čekat dále jsme nechtěli. Pokračovali jsme tedy v jízdě. Čekalo nás pozvolné stoupání úžinou Quebrada de Humahuaca do výšky přes 3000 metrů ke zhruba 300 km vzdáleným bolívijským hranicím. Stačilo ujet asi hodinu z města, mraky se postupně rozpustily a dále nás už provázelo jen slunce a modrá obloha. Jeli jsme širokým údolím řeky, kterou lemovaly louky a stromy. S přibývající nadmořskou výškou louky nahradily trsy suché trávy a stromy vystřídaly kaktusy Cardones. Stoupání, až na výjimky, bylo mírné a ještě nám trochu pomáhal vítr, a my tak dojeli až do 90 km vzdálené vesnice Tilcara. Kousek před Tilcarou jsme ještě navštívili velmi neobvyklý hřbitov - spusta hrobů a křížů roztroušených po několika kopcích z různobarevné hlíny.

Z vesnice Tilcara do městečka Humahuaca nás čekalo jen 50 km mírného stoupání. Cestou jsme překročili Obratník Kozoroha a vstoupili tak do subtropického pásu. Podél cesty jsme míjeli několik kostelíků z nepálených cihel. Obecní kemp v Humahuaca právě rekonstruovali, ale zakempovat nás nechali, voda tekla a záchod také fungoval. Jen jsme se nemohli osprchovat, ale nemuseli jsme nic platit, a tak nám to moc nevadilo. Městečko se nám hned zalíbilo. Úzké dlážděné uličky osvícené lucernami, na náměstí stál krásný kostel Virgen de Candelaria, nad městem stála mezi vysokými kaktusy pěkná malá věžička z nepálených cihel vypadající jako kostelní vež. Humahuaca se nachází v nadmořské výšce 3000 metrů a my se rozhodli tady jeden nebo dva dny zůstat kvůli aklimatizaci na nadmořskou výšku. Zatím jsme žádné problémy nepociťovali, ale měli jsme stoupat dále, a proto jsme usoudili, že aklimatizace nám může jen prospět. Na večeři jsme si došli do jedné hospůdky. Jídlo sice nestálo za moc, ale zhruba v půlce večeře vstoupili do hospody čtyři muzikanti oblečení v tradičních pončech a vybavení kytarou, jedním malinkatým strunným nástrojem a čtyřmi panovými flétnami různých velikostí a spustili pěkně od podlahy muziku typickou pro zdejší oblast. Hráli asi půl hodiny a šlo jim to moc pěkně, a tak i něco dostali od hostů do plátěné brašny, se kterou hospodu obešli.

Humahuacu jsme opustili o dva dny později a pokračovali ve stoupání, které už pomalu začínalo být cítit. Čím výše jsme stoupali, tím více jsme funěli bez ohledu na naši dvoudenní aklimatizaci. Z krajiny postupně vymizely i ty nejodolnější kaktusy, až nás už obklopovaly jen kopce porostlé trsy pichlavé suché trávy. Ve stínu u silnice byl led a rampouchy, které neroztály ani přes den. Po 58 kilometrech jízdy jsme dorazili do malinkaté vesničky Tres Cruses v nadmořské výšce 3700 metrů. Hučelo nám v uších, motala se nám hlava a trochu nám tekla krev z nosu. Stmívalo se a začínala být opravdu zima. Do kempování se nám moc nechtělo, nehledě na to, že ve vesnici stejně žádný kemp nebyl. Ubytovali jsme se tedy podle Matthiasovy rady v jediném místním "hotelu", v dokonale promrzlé kamenné místnosti bez jakéhokoliv vytápění. Na večeři jsme si chtěli dojít do místní hospody, ale nechali nás čekat přes hodinu a půl, přestože jsme byli v hospodě úplně sami, a po této době jsem si všiml, že teprve vyndávají zmrzlé maso z lednice a tím byla má trpělivost u konce. Nezbylo nám, než si za tmy v mrazivé noci uvařit špagety. Noc byla velmi studená a trvalo drahnou dobu, než se nám podařilo prohřát promrzlé postele. V noci jsme se zadýchávali i když jsme se chtěli jen přetočit na posteli.

Kousek nad Tres Cruses nás čekal nejvyšší bod na cestě k bolívijským hranicím - 3780 metrů nad mořem. Dál byl terén víceméně rovný či možná místy i trochu z kopce a nám se díky tomu podařilo dojet až do 104 km vzdáleného města La Quiaca, která se nachází už na hranicích s Bolívií. Do Villazónu v Bolívii je to deset minut pěšky. Kemp v La Quiaca se nám vůbec nezamlouval, raději jsme se ubytovali v penzionu. Naštěstí sever Argentiny je mnohem levnější než jih a za penzion jsme platili stejně, jako na jihu za kemp. To samé platí i o hospodách. V podstatě od Cordoby na sever už bylo jídlo v hospodě tak levné, že bychom ho tak levně sami neuvařili. Nejlevněji v celé Argentině jsme se najedli v Saltě, kde teplé jídlo i s polévkou vyšlo na 1,50 pesa, tj. necelých dvanáct korun.

V La Quiaca jsme strávili dva dny posledními přípravami před překročením hranice do jámy lvové. Přestože náš průvodce Lonely Planet nás varoval, že Villazón je jedno z těch méně bezpečných bolívijských měst, neodolali jsme a šli jsme se tam podívat. Prošli jsme přes hranice bez jakýchkoliv formalit, ani pas nikdo nechtěl vidět, což nám bylo maličko podezřelé, ale určitě ne nepříjemné. Všechny formality jsme chtěli vyřídit, až skutečně překročíme hranice a do Argentiny se nebudeme vracet. Byla neděle a La Quiaca a Villazón byly jak den a noc. V ospalé La Quiaca bylo skoro všechno zavřené, zatímco ve Villazónu ulice pulsovaly životem. V každém průchodu, v každé garáži, v každé díře ve zdi byl umístěn nějaký stánek, vesměs s čínskými botami, oblečením nebo jiným čínským aušusem. Všude po ulicích se válely odpadky. Zjistili jsme, že ve Villazónu byl, ale už není bankomat. Můj dojem byl ten, že ho rozmlátili směnárníci, protože jim bral kšeft. Zjistili jsme tedy kurs dolaru a argentinského pesa vůči bolívijské měně Boliviánu ve směnárně a marně jsme se snažili dopočítat, kolik si budeme potřebovat vyměnit peněz. Prošli jsme se ještě trochu po Villazónu a vrátili se zpět přes hranice do La Quiaca.

V La Quiaca jsme si poprvé pořádně uvědomili něco, co nás bude provázet nejspíš v Andách už napořád, a totiž to, že se tu nikde netopí! Nikde nejsou kamna ani krby ani žádná jiná zařízení vydávající životodárné teplo. Domy dokonce nemají ani komíny. Netopí se ani v penzionu, ani v hospodě, ani v internetové kavárně, zkrátka nikde. Proč, nechápu. Na jihu v Patagonii se topilo pořád a všude a to tam zdaleka nebyla taková zima. Jen dodávám, že La Quiaca se nachází zhruba o 1000 metrů výše než vrchol Gerlachovského štítu, nejvyšší hory bývalého Československa. Jakmile zapadne slunce, okamžitě začíná mrznout. V noci je mezi pěti až deseti stupni pod nulou a zmrzlé louže nerozmrzají ve stínu ani přes den. Nikde se však netopí. Když jsme se ptali, proč se tu netopí, všichni se jen tak hloupě usmívali a dávali nám nejroztodivnější odpovědi jako, že lidem vadí kouř nebo že to je suchá zima, která nevadí apod.

Dokoupili jsme nějaké potraviny, naposledy jsme posnídali naše oblíbené argentinské listové pečivo a se slzou v oku jsme v pondělí 13.6. definitivně překročili hranice do Bolívije, země chudé, zaostalé a stále ještě divoké. Nebezpečí občanské války, která byla několik posledních měsíců na spadnutí, naštěstí tou dobou už pominulo, ale i beztak je Bolívie zkrátka mnohem drsnější země než Argentia a Chile. Hned na hranicích nás čekalo zklamání v podobě razítka v pase, které nám dovolovalo pobývat v Bolívii pouhých 30 dní, za kteroužto dobu nikdy nemůžeme celou Bolívii přejet. Snažili jsme se úředníky uprosit, ale byli neoblomní. Prý si můžeme razítko prodloužit bezplatně v kterémkoliv větším městě. Ve Villazónu jsme už jen vyměnili zbylá argentinská pesa za boliviana a vyrazili po prašné silnici bídné kvality směrem k městu Tupiza. Brzy jsme zaznamenali významný fakt, že narozdíl od Argentiny a Chile (a USA), v Bolívii nejsou podél silnice všude ploty, a tudíž by neměl být takový problém v nouzi zakempovat někde u silnice, což jsme také navečer po zhruba 50 ujetých kilometrech udělali. Večeři jsme si uvařili ještě z argentinských surovin. Měli jsme totiž dobře na paměti Matthiasův zoufalý email, ve kterém popisoval, kterak pozřel první bolívijské jídlo a pak strávil pět dní v Tupize v hotelu na cestách mezi postelí a záchodem. My se rozhodli, že na to vyzrajeme a alespoň do Tupizy si budeme vařit a jíst výhradně z argentinských surovin. A vyzráli jsme na to skutečně velmi. Uvařili jsme si zkaženou konzervu tuňáka, kterou jsme nejspíš vozili v brašnách již drahnou dobu. Jana vyvázla jen s lehkým průjmem, já jsem pak strávil pět dní v Tupize v hotelu na cestách mezi postelí a záchodem, ale to poněkud předbíhám událostem.

Už v noci mi začalo být špatně od žaludku. Druhý den se přihlásil průjem. Zbývajících 35 kilometrů do Tupizy nám trvalo ujet skoro celý den. Silnice byla více než mizerná, pořád z kopce do kopce, nadmořská výška byla též cítit a ještě nám, tedy zejména mně, bylo špatně od žaludku. Dojeli jsme do Tupizy, ubytovali se v hotelu Mitru, stejně jako Matthias, a já putoval rovnou do postele. Hotel Mitru je nejlepší hotel v Tupize, krásný, čistý, na pokoji je televize a v hotelu je dokonce bazén. Nevěřil jsem svým uším, že pokoj nás bude stát jen 40 bolivianos za noc, tedy jen nějakých 120 Kč.

V Tupize jsme měli původně v úmyslu zůstat déle - nejméně týden. V průvodci bylo napsáno, že v Tupize je sauna, a já doufal, že pár návštěv sauny by mohlo pomoci na mé přetrvávající problémy s dutinami. Zjistili jsme však, že sauna otvírá jen v neděli, čímž tento důvod pro pobyt v Tupize pominul, leč můj žaludek se postaral, abychom tam stejně ještě pár dní pobyli. Matthias s Peterem jeli z Tupizy na čtyřdenní výlet jeepem do jinak nepřístupné oblasti v jihozápadní Bolívii a Matthias byl z výletu natolik nadšen, že své nadšení prostřednictvím několika emailů a zaslaných fotografií přenesl i na nás. Když mi bylo o něco lépe, zapsali jsme se na výlet, který měl začít druhý den ráno, pokud se sežene dost lidí. Týž den jsme zjistili, že mi někdo ukradl mé cyklistické rukavice, které se po vyprání sušily pověšeny na řidítkách. To nás v tak luxusním hotelu překvapilo. Šest měsíců jsme jezdili po Argentině a po Chile, kola a všechny naše věci jsme nechávali v kempech a všude možně a nikdy se nám nic neztratilo, a jak přijedeme do Bolívie, hned mi ukradnou rukavice a to uprostřed hotelového dvora, kam mají přístup jen hosté a zaměstnanci. Ztráta rukavic je velmi mrzutá, jelikož jízda bez rukavic po rozmlácených štěrkových cestách je velmi nepříjemná a nové rukavice v Bolívii nejspíš nepořídím.

Večer nám vedoucí hotelu hlásila, že se na výlet pět lidí našlo, a tudíž, že druhý den ráno můžeme vyrazit. Měli jsme trochu obavu, s jakými lidmi strávíme čtyři dny v jeepu, ale sešla se vynikající parta zajímavých lidí. První dorazil Izraelec Amit, fyzioterapeut, i se svým skládacím plastovým didgerydoo (tradiční hudební nástroj australských domorodců). Jako druhý dorazil americký pekař Miguel s kytarou, toho času toulající se po Jižní Americe a vydělávající si na živobytí hraním na kytaru. Poslední přišla Maya, rovněž Američanka, která dva roky učí na základní škole v Bolívii ve městě Cochabamba. Když jsme naložili všechna zavazadla včetně našich dvou kol na střechu jeepu, vyrazili jsme za dobrodružstvím. Kromě nás pěti a řidiče Huga s námi jela ještě kuchařka Maria. První den jsme strávili hlavně cestou suchou a pustou vysokohorskou krajinou do odhlehlého jihozápadu Bolívie. Cestou jsme viděli velké množství lam pasoucích se na suché, tvrdé a pichlavé trávě. Dojeli jsme až pod vulkán Uturuncu (6008 m), kde jsme přespali v malé vesnici, postavené celé z nepálených cihel. Nadmořská výška 4200 metrů byla znát. V noci bylo kolem patnácti pod nulou a dýchalo se ztěžka. Naštěstí jsme měli výbornou večeři, kterou uvařila Maria, a ještě jsme si před spaním dali horký čaj, a tak nám zima nebyla.

Druhý den jsme pokračovali roztodivnou krajinou nejrůznějších tvarů a barev dál do hloubi severozápadu. Hory, okolo kterých jsme projížděli, byly bohaté na nejrůznější minerály včetně zlata a stříbra, kteréžto bohatství hlavně v minulosti lákalo do této nehostinné oblasti prospektory a horníky, a byla zde i celá řada menších dolů. Zlato se tu prý těžilo už v době Inků.Žít zde však muselo být velmi obtížné, zejména kvůli nedostatku pitné vody. Vody je tu velmi málo a skoro všechna obsahuje vysoké množství nejrůznějších minerálů, jako např. boraxu či arzeniku. Později jsme jeli okolo téměř vyschlé laguny Kollpa, kde se těží jakýsi nerost pro výrobu pracích prášků a mýdel. Prý je to přírodní mýdlo. Nabrali jsme si do igelitového sáčku, abychom se s ním později umyli v teplých pramenech Aguas Calientes. Odtud jsme se jeli podívat na známé laguny Laguna Blanca a Laguna Verde, jejíž zelenou barvu způsobuje vysoká koncentrace arzeniku. Nad Laguna Verde se tyčí další sopka Volcán Licancabur (5950 m) a kousek za ním už je Chile. Odtud jsme pokračovali ke gejzírům a jiným termálním zajímavostem Sol de Maňana. Toto místo se nacházelo v nadmořské výšce bezmála 5000 metrů nad mořem. Dorazili jsme tam až po západu slunce a byla tam taková zima, že jsme vylezli z auta sotva na pět minut a jeli jsme dál. Chudák náš řidič a průvodce Hugo nám celou dobu sliboval, že uvidíme lávu, ale nakonec se ukázalo, že si popletl lávu s bublajícím vroucím bahnem. Spali jsme nedaleko Laguna Colorada ve výšce 4300 metrů nad mořem, což nebylo o moc výše než předcházející noc, ale projevily se důsledky prudkých změn nadmořské výšky a skoro všichni z výpravy si stěžovali, že jim není moc dobře i přesto, že jsme přes den žvýkali listy koky, která má proti těmto problémům pomáhat. Jana ani nemohla jíst vynikající večeři, kterou nám Maria přichystala.

Další den bylo hodně špatně Maye. Dostala pilulku proti soroche (nemoci z nadmořské výšky) a ustlali jsme jí na zadním sedadle jeepu. Amit si sednul dopředu vedle Marie. Opět jsme projížděli krajinou plnou rozmanitých skal a kamenných útvarů, z nichž nejznámější je tzv. Arbol de Piedra neboli Kamenný strom. Projeli jsme okolo několika lagun, na kterých se špacírovali růžoví plameňáci a cestou jsme zahlédli z auta i celou řadu vicuň, které tvarem těla připomínaly více naše srnky než lamy. Zajímavé byly i vizcachas, které vypadaly jako králíci s veverčím ocasem. Moc jim chutnaly rajčata. Ke konci dne jsem si ještě prohlédli ejército de corales neboli korálové vojsko - velké množství podobných a stejně nakloněných korálových útvarů, že to vypadalo jako vojáci na poli. Náš řidič Hugo znal tuto oblast velmi dobře a jako zlatý hřeb dne nás vzal na nepříliš známé místo zvané Las Galaxias. Je to malá jeskyně s kamennými útvary tenkými jako papír. Vypadalo to jako zkamenělá hromada shnilého listí přilepená na strop jeskyně. Dokonce byla vidět i kresba na listech. Něco takového jsem v životě neviděl, bylo to velmi zvláštní. Průvodce nám řekl, že prý objevili toto místo před necelými dvěma roky a že to tam byli zkoumat nějací vědci z Itálie. Noc jsme strávili v hotelu Hotel de Sal, který je celý postavený z bloků z kamenné soli. Stěny hotelu, postele, stoly, židle - všechno postavené ze soli. Na zemi byla nasypaná vrstva bílé krystalické soli.

Další den ráno jsme vstávali už v půl páté, abychom stihli východ slunce nad solnou pouští Salar de Uyuni. Jeli jsme asi hodinu, než jsme dojeli ke skalnatému "ostrovu" Isla del Pescado. Vyškrábali jsme se po kamenech mezi obrovkými kaktusy až na vrchol a odtud jsme tiše pozorovali, jak se sluneční kotouč vykulil nad nekonečnou pláň pokrytou sněhobílou solí, ze které tu a tam vyčnívaly skalnaté "ostrovy". Amit přivítal sluneční paprsky hrou na své didgerydoo. Pak jsme pomalu sešli dolů, kde nás už čekala Maria s lívanci a apí, horkým nápojem z kukuřice, cukru, citrónu a skořice. Horký nápoj nám přišel všem vhod, jelikož jsme byli všichni zmrzlí jako rampouchy. Po snídani jsme jeli autem doprostřed salaru, kde jsme s Amitovým digitálním fotoaparátem vyfotili celou řadu fotek. Nekonečný bílý povrch salaru totiž zkresluje vzdálenosti a umožňuje vytvářet všelijaké bizarní fotografie, jako např. člověk držící auto na dlani apod. Přejeli jsme celý salar napříč a v malé vesnici jsme si dali poslední oběd na naší cestě. Při té příležitosti jsme Hugovi a Marii dali zpropitné, na které jsme se všichni složili. Věděli jsme, že jsou špatně placení, a přitom se oba tak snažili. Pak jsme pokračovali do Uyuni, malého města na okraji stejnojmenné solné pouště. Maya a Miguel pokračovali dále až do Tupizy, Amit a my dva s Janou a našimi koly jsme se nechali vyložit zde. Město Uyuni bylo totiž na naší trase a bylo zbytečné, abychom jeli do Tupizy a odtud jeli na kole zpět do Uyuni. Hugo nám doporučil levný hotel, kde jsme se ubytovali a šli brzy spát, abychom dospali časné ranní vstávání.

V Uyuni jsme se předzásobili potravinami na cestu do Potosí a trochu dali do pořádku naše kola, která pod vrstvou prachu nebyla skoro poznat. Když jsem zrovna mazal řetězy na kole, přistoupil k nám mladý muž bydlící ve stejném hotelu a česky nás pozdravil. Jmenoval se Michal a strávil v bolívijských nížinách několik měsíců v rodině svého žáka z lesnické fakulty. Pomáhal dojit krávy na jejich farmě. Společně jsme si zanotovali v pozorováních mentality obyvatel jihoamerického kontinentu a dohodli se na společné večeři v místní pizzerii.

Další den jsme kolem poledního opustili Uyuni a vydali se na "horror road" do Potosí, jak ji nazval náš německý přítel Matthias. Cesta nám dala zabrat hned od začátku. Po mizerné prašné cestě jsme museli s kolem vystoupat až do nadmořské výšky kolem 4100 metrů. Supěli jsme jako lokomotivy, nemohli jsme to vůbec vydýchat. Projeli jsme malou vesnicí Pulacayo a po 35 ujetých kilometrech jsme zakempovali v horách v otevřené pampě. Už se schylovalo k západu slunce a v těchto nadmořských výškách po západu slunce okamžitě začíná mrznout. Uvařili jsme večeři a uložili se ke spánku do mrazivé noci. Vzali jsme si do stanu dvě láhve s vodou, abychom si ráno mohli uvařit čaj, ale i ve stanu obě láhve částečně zmrzly.

Ráno jsme mohli vstávat, až když bylo slunce dost vysoko na obloze a vzduch se trochu ohřál. Nasnídali jsme se, sbalili a pokračovali v cestě barevnou pustinou. Ten den byla cesta o něco méně náročná hlavně díky četným klesáním, ale i tak jsme ujeli jen 50 km. Dojeli jsme do malé vesnice Tica Tica, celé opět postavené z nepálených cihel. Do stanu do další mrazivé noci se nám nechtělo, i poptali jsme se po ubytování ve vesnici. První pokojík, který jsme viděli, se mi moc nezamlouval. Z druhého penzionu jsem vystřelil tak rychle, že jsem málem nestihl ani poděkovat za jejich laskavost. Když jsem viděl tu špínu, byl jsem pevně rozhodnut raději zmrznout ve stanu. Naštěstí na konci vesnice bylo ještě jedno alojamiento. Paní nám ukázala pokojík v malém domečku z nepálených cihel se slaměnou střechou. Pokojík byl prostý, ale čistý a my se rozhodli zůstat. Na mou otázku, kde je záchod, paní ukázala směrem ven z vesnice a prý, že na záchod se chodí pod most.

Kvality zdejšího WC jsem ozkoušel hned další den ráno. Měl jsem průjem, stejně jako později Jana. Usoudili jsme, že to muselo být z chleba, který jsme koupili v Uyuni, protože jinak jsme jedli jen věci vařené, které jsme si uvařili sami z koupené balené vody. Ujeli jsme dalších 50 km do malinké vesnice Chaquilla. Těsně před vesnicí jsme museli přebrodit menší řeku. Paní učitelka ze zdejší školy nás nechala přespat v jedné z nepoužívaných a neuveřitelně zdevastovaných školních tříd. Netopilo se tam, jako ostatně v této oblasti nikde, a jedno okno bylo rozbité, ale i tak tam bylo tepleji než pod širým nebem a hlavně - měli tam tekoucí vodu a splachovací záchod. Zametli jsme si stupínek a postavili na něm stan. Měli jsme radost, že máme střechu nad hlavou a nemusíme za ni platit. Naše radost netrvala příliš dlouho. Příští den ráno přišla paní učitelka a zeptala se, jestli bychom jí nemohli něco přispět na "zeleninu pro školní děti". Neměl jsme drobné, a tak jsem jí musel dát 20 Bs, tj. o 4 Bs více, než jsme platili za ubytování předešlý den.

Ráno nás čekalo zamračené nebe, což je v této oblasti a ročním období velmi neobvyklé. Zároveň to bylo velmi nepříjemné, protože slunce schované za mraky znamenalo velkou zimu. Navlékli jsme se do několika vrstev, na ruce nasadili teplé rukavice a vyjeli. Byl to velmi náročný den. Silnice byla velmi špatná, spousta hlubokého prachu a "rolety" a několikrát jsme museli naše kola vytlačit do výšek přes 4000 metrů. Po 35 km jsme byli úplně mrtví a slunce už pomalu zapadalo. Původně jsme chtěli nocovat v menším městě Porco, kterým jsme podle mapy měli projíždět, ale zjistili jsme, že bylo o něco stranou cesty, a tudíž že nás čeká další noc ve stanu. Naštěstí jsme našli pěkné místo na břehu potoka a nebyla nám taková zima jako první noc. Potok však do rána úplně zamrzl.

Pátý den naší cesty jsme se přes několikero horských hřbetů a několikero údolí s posledními zbytky sil doplahočili zbývajících 37 km do Potosí. Potosí se nachází v nadmořské výšce 4070 metrů nad mořem a je to nejvýše položené město na světě. Je to pěkné historické město, jen člověk musí zavřít oči asi tak 10 km před městem a otevřít je až v centru. Bolívijci musí být velmi houževnatý národ, aby přežili v místních drsných podmínkách, ale čistota a hygiena rozhodně nepatří mezi jejich silné stránky. Každé město, ať velké či malé, je obsypáno do daleka špínou a odpadky. Něco jako skládka či dokonce spalovna odpadu tu neexistuje. Odpadky se naloží na nákladní auto, odvezou na libovolné náhodné místo za město a tam se bez jakýchkoliv cavyků prostě vyklopí na zem. Když zavane vítr, roznese odpadky do široka daleka a část jich pochopitelně zanese i zpátky do města. Ono je to tedy celkem jedno, protože Bolívijci stejně zahazují odpadky na zem tam, kde právě stojí. Pokud je v blízkosti města řeka, říčka nebo i malinký potůček, odpadky se vyklápí zásadně tam. Posledních zhruba šest až osm kilometrů na cestě do Potosí jsme tak projížděli zrovna takovouto oblastí - odpadky, odpadky, špína a smrad. Hrůza a děs. Až v centru města to začalo vypadat trochu k světu. Ubytovali jsme se v jednom levném a čistém penzionu a šli brzy do pelechu.

V Potosí jsme zůstali dva dny. Kromě procházky po historickém centru jsme se též snažili - naprosto bezúspěšně - sehnat nové cyklistické rukavice. Nechali jsme v jednom Kodaku vyvolat fotky, ale poškrábali a poničili nám negativ a fotky, které udělali, byly velmi nekvalitní a ještě se cítili dotčeni, když jsem byl po právu rozhořčen nad kvalitou jejich díla. Ani jednu noc jsme se moc nevyspali, protože ve stejném penzionu se ubytovala i větší skupina sportovců pubertálního věku, kteří každou noc posilněni alkoholem povykovali až do časných hodin ranních. Třetí den jsme toho už měli dost a rozhodli se nechat většinu věcí v úschově v penzionu a jet autobusem do nedalekého historického hlavního města Bolívie Sucre.

Cesta autobusem byla celkem zajímavá. Na autobusovém terminálu u každého autobusu stál vyvolávač a vykřikoval "Oruroruroruro...", "LaPazLaPazLaPaz...", "SucreSucreSucre...". Autobus, či spíše minibus už něco pamatoval a pneumatiky měl sjeté tak, že byly naprosto dokonale hladké. To mne poněkud znepokojilo, ale zjistil jsem, že ostatní autobusy na tom jsou velmi podobně. Po naložení zavazadel, včetně kusů nábytku, na střechu autobusu jsme vyrazili. Jeli jsme zajímavou krajinou plnou hlubokých strmých údolí a postupně jsme klesali z našich původních 4070 metrů až na 2900 metrů, v kteréžto nadmořské výšce se nachází Sucre. Cestou jsme dvakrát nebo třikrát krátce stavěli. Nikdo nevystupoval, jen se otevřely dveře a otevřenými dveřmi se dovnitř vhrnulo pět až deset žen prodávajících nápoje, piškotové koláčky, masové pirožky, pečené maso s kukuřicí či vejce natvrdo s vařeným bramborem, vše zabaleno po jedné porci v mikrotenovém sáčku. My jsme si raději nic nekoupili, už jsme měli své zkušenosti zaplacené skučením na záchodové míse. S klesající nadmořskou výškou se postupně měnil i ráz krajiny. Postupně přibývalo zeleně a s ní i lidských obydlí. Do Sucre jsme dorazili navečer a město se nám hned zalíbilo. Sucre je pěkné historické město, které se rozkládá na několika kopcích. Většina budov v centru je nahozena na bílo, což vysloužilo Sucre přízvisko Ciudad Blanca (Bíle město). Obešli jsme několik ubytování v centru, až jsme se ubytovali v Casa de Huéspedes San Marco. Líbilo se nám, že tam byl klid, čisto a hlavně, že tam měli kuchyňku. Měli jsme oba obrovský hlad a také chuť na něco jiného, i vyrazili jsme na náměstí do čínské restaurace Hong Kong, která byla doporučena v našem průvodci. Restaurace na mne působila velmi špatným dojmem. Byla dost špinavá. Špinavé stěny, špinavé ubrusy, všechno umolousané a špinavé. Když jsem chtěl pivo, řekla mi servírka, ať si ho vezmu z lednice. Otevřel jsem víko a zjistil jsem, že milá lednice je do poloviny zaplněná nepříliš studenou vodou, v které se nacházelo množství lahví. Zjevně tento kulinářský podnik neměl ani funkční lednici. Všechny mé instinkty mi říkaly, abychom šli pryč, ale měl jsem skutečně velký hlad a také jsem si říkal, že když byla tato restaurace doporučena v průvodci, že snad nemůže být tak špatná, a tak jsme zůstali a dali si večeři. To se poměrně rychle ukázalo jako velký omyl.

Celou noc mi bylo špatně od žaludku a druhý den ráno jsem měl průjem. To byl však jenom začátek. Odpoledne se mi začala motat hlava a bolelo mne úplně celé tělo. Museli jsme se vrátit do hotelu a šel jsem si lehnout. Celou noc jsem nespal, jak mi bylo zle. Všechno mne bolelo, hlava, záda, klouby, měl jsem horečku, bylo mi strašně špatně od žaludku a každých deset minut jsem byl na záchodě. Myslel jsem, že snad nedožiju rána. K ránu jsem trochu usnul, a když jsem se probudil, byl jsem velmi sláb a bylo mi bídně. Rozhodli jsme se vyhledat lékaře. Po mých poměrně nedávných zkušenostech s lékařskou péčí v Argentině jsem neměl nejmenší chuti vydat se do veřejné nemocnice, která mohla být v Bolívii jen horší. Naštěstí v našem hotelu měli adresu na soukromého doktora, který mluvil čtyřmi jazyky, studoval a pracoval řadu let v Evropě a jeho specializace - gastroenterologie. Domníval jsem se, že mi ho seslalo samo nebe. Jana zaskočila k němu domů, domluvila návštěvu a vrátila se pro mne. Byl jsem tak slabý, že jsem tam skoro nemohl dojít. Ordinace se nacházela u lékaře doma, v rozpadajícím se starém domě a veškeré vybavení vypadalo z předválečné doby. Doktor byl sklerotický starý pán, který se na všechno ptal třikrát a všechno opakoval pětkrát. Jana mu nejdříve řekla, jaké jsou naše profese a že touto dobou poznáváme Jižní Ameriku ze sedel našich kol. O čtvrt hodiny později se mne lékař tázal, jestli prý pracuji v dole. Po obtížném, zhruba hodinovém rozhovoru mi tento na slovo vzatý odborník prohmatal břicho tak, že jsem myslel, že ze mne vymačká střeva. Pak vyslovil několik různých diagnóz - otrava potravou, salmonelóza a závažný zánět celého zažívacího traktu. Okamžitá léčba nitrožilními antibiotiky nutná. Nevěřil jsem mu ani slovo a k léčbě nitrožilními antibiotiky jsem se stavěl rezervovaně. Prý tedy bude stačit jen nějaký prášek - pochopil jsem, že to má být něco jako český Endiaron. Za tuto konzultaci si pan doktor řekl neslýchaných 320 bolivianos, tj. asi 40 dolarů. Tolik nestojí návštěva obvodního doktora ani ve Spojených státech. Návštěva u soukromého ORL specialisty v Saltě stála čtvrtinu této částky. Odcházel jsem od doktora zcela vyčerpán a velmi zklamán. Prášky jsme koupili podle rady a putoval jsem zpět do postele.

O dva dny později mi bylo zhruba stejně mizerně. Zpátky ke slovutnému odborníkovi mluvícímu čtyřmi jazyky se mi nechtělo a rozhodl jsem se, že vyzkouším štěstí v nemocnici. Do nemocnice jsme dojeli taxíkem a sotva jsme vkročili dovnitř, nevěřili jsme vlastním očím. Pěkná, čistá, moderní nemocnice jistě srovnatelná s průměrnou nemocnicí americkou. Návštěva lékaře stála 15 bolivianos, tj. méně než dvacetinu toho, co jsme zaplatili před dvěma dny. Sympatická paní doktorka mne vyslechla, vyšetřila a řekla, že pro přesné určení diagnózy potřebuje rozbor stolice a další laboratorní testy. Po tři dny jsem se bavil tím, že jsem nabíral do obdržených plastikových nádobek vzorky svého průjmu a nosil je vždy po ránu do nemocniční laboratoře. Lepší povyražení si jen ztěží umím představit. Naštěstí mi pomalu začalo být lépe po těle a mohl jsem po několika dnech pomalu začít jíst. Průjem mám však pořád, ne už tak silný, ale zato vytrvalý. Za půl hodiny odcházím do nemocnice pro výsledky, tak doufám, že mi dají nějaké pilule, abych se dal konečně do pořádku.