Stejně jako několika minulých let byl letos poslední květnový týden zasvěcen dovolené. Poslední květnové pondělí je v USA svátek Memorial Day a člověk tím, že jede na dovolenou v tomto týdnu, ušetří jeden den drahocenné dovolené. Minulý rok jsme s Janou dlouho váhali, zdali máme jet na Aljašku či do Yellowstone, nakonec jsme se rozhodli jet na Aljašku, čímž nám Yellowstone spolu s Grand Tetons zbyly na letošní rok. Vzhledem k tomu, že jsme o cíli takto měli rozhodnuto dlouho dopředu, mohli jsme i letenky koupit dlouho dopředu za rozumnou cenu.
Jana přijela z Houstonu v pátek 23.5. kolem půl čtvrté odpoledne. Letadlo nám odlétalo až po sedmé hodině a měli jsme tedy čas se ještě na chvilku stavit doma. Na letiště jsme vyrazili před pátou hodinou. Zaparkovali jsme na letišti na Economy Parking, nasadili batohy a vyrazili k odletové hale, která naštěstí není v Austinu moc daleko od parkoviště. Odbavení na letišti bylo velmi rychlé - v podstatě celou proceduru jsme provedli sami na jednom z odbavovacích terminálů s dotykovou obrazovkou. Pokud má člověk elektronickou letenku, stačí do štěrbiny vložit kreditní kartu, ze které si počítač přečte jméno cestujícího, pak zodpovědět pár dotazů a vše je hotovo. Počítač vytiskne palubní vstupenku a u obsluhy si člověk vyzvedne cedulky s čárovým kódem, které si přilepí na zavazadlo. Zavazadla s nalepenými čárovými kódy jsme odevzdali obsluze a šli jsme se nechat prohledat, zdali se nesnažíme do letadla propašovat kulomet, granát nebo alespoň nůžky na nehty. Musel jsem si sundat i boty a pásek. Všechno muselo projít rentgenem.
Tříhodinový let do Salt Lake City proběhl bez význačnějších událostí. V Salt Lake City jsme si v půjčovně aut vyzvedli bílý Dodge Stratus a vyrazili jsme na sever. Ještě než jsme úplně opustili Salt Lake City, dopřáli jsme si pořádnou večeři, abychom v pustině přežili. Původně jsme měli v úmyslu dojet ještě v pátek večer co nejblíže k národnímu parku, ale byli jsme oba poměrně dost unaveni a tudíž jsme kemp začali hledat už po necelých dvou hodinách jízdy. První dva kempy byly plně obsazené, třetí byl už zavřený. Po další asi hodině se nám podařilo najít téměř prázdný kemp, který podle všeho byl úplně nový a tudíž o něm ještě mnoho lidí nevědělo. Postavili jsme stan a šli jsme spát.
Ráno jsme zjistili, že kemp je skutečně uplně nový, spousta věcí byla ještě nedodělaná. Součástí kempu bylo i větší golfové hřiště, po kterém se už prohánělo několik golfových autíček. Kousek od našeho stanu za plotem byl malý rybníček, ze kterého stoupala pára, zřejmě už předzvěst termálních úkazů, na které jsme se těšili do Yellowstone. Došli jsme do kanceláře, abychom zaplatili za minulou noc. Tam nám slečna řekla, že se jedná o kemp výhradně pro členy jakéhosi klubu (nejspíš golfového) a není určen pro obyčejné smrtelníky. Bylo nám však odpuštěno a ani jsme nemuseli platit za nocleh. Neměli jsme benzín do vařiče a tak jsme bez snídaně vyrazili dále na sever s nadějí, že benzín brzy koupíme.
Na hranicích státu Idaho jsme se stavili ve visitor centru. Dozvěděli jsme se, že cestou do Grand Tetons si můžeme v Idahu prohlédnout menší gejzír a minerální pramen. Ani u jednoho jsme se nechtěli zastavit, protože gejzírů jsme si měli užít v Yellowstone dost a dost. Ještě chvíli jsme pokračovali po dálnici, ale zanedlouho nás uzávěrka na dálnici přinutila dálnici opustit a pokračovat dále po menší silnici. Nám to ani tolik nevadilo, protože jsme z dálnice stejně měli zanedlouho sjíždět. Stavili jsme se u pumpy, koupili kafe a při pozvolném stoupání do travnatých kopců jsme za jízdy snědli větší část perníku, který Jana na cestu upekla. Projeli jsme řadou menších vesniček mezi kopci, v jedné z nichž jsme koupili i náš benzín do vařiče. S přibývající nadmořskou výškou se postupně začínala měnit i krajina. Kopce byly stále vyšší a vyšší a trávu a keře na okolních kopcích nahradily jehličnaté stromy a břízy. Po nějaké době jsme uviděli na silnici dva stopaře - kluka s holkou a dvěma psy. Zastavili jsme, spacáky ze zadního sedadla jsme přemístili do kufru a pokračovali dále i se stopaři. Dozvěděli jsme se, že jsou oba z Kanady, pracovali nějaký čas v Texasu a teď se stopem, protože nemají auto, vrací zpět do Kanady. Povídali jsme si se stopaři a než jsme se nadáli, překročili jsme hranice státu Wyoming a dojeli jsme do Jacksonu. Jackson je poslední větší město před národními parky Grand Tetons a Yellowstone. Zde jsme se se stopaři rozloučili a vydali se do obchodu nakoupit potraviny na několik nejbližších dní. V národních parcích se obvykle dá koupit benzín a základní potraviny, na větší nákupy to však rozhodně není a proto jsme chtěli nakoupit co nejvíce věcí ještě ve městě.
Jakmile jsme vyrazili z města, netrvalo dlouho a po naší levé ruce se vynořila hradba horských štítů se zasněženými vrcholky. Už jsme byli v horách asi dvě hodiny a zasněžené vrcholky hor jsme měli na obzoru kolem dokola, ale horský masív Grand Tetons se vynořil za zatáčkou tak blízko a razantně až jsme byli oba překvapeni.
Naše první cesta vedla do visitor centra národního parku. V Grand Tetons jsme si hlavně chtěli vyrazit na nějaké větší výšlapy do hor, a tak jsme se chtěli zeptat, jaké trasy nám doporučí. Bohužel jsme se dozvěděli, že v podstatě všechny stezky, které vedou výše do hor, jsou neschůdné, protože jsou pokryté tlustou vrstvou tajícího sněhu. Prý si máme udělat túru okolo některého jezera. To bylo docela zklamání, protože na pořádný výšlap jsme se oba těšili. V centru jsme se také dozvěděli, co to znamená Teton. Slovo má původ ve francouzštině. Kanadským dřevorubcům, kteří viděli pohoří z dálky z druhé strany, připomínaly tři nejvyšší hory tři prsy a pojmenovali proto pohoří Les Trois Tetons.
Naše další cesta vedla do kempu u Jenny Lake. Kemp byl opravdu nádherný, jednotlivá kempovací místa ležela mezi stromy nedaleko jezera, bohužel byl však plný. Vzhledem k tomu, že byl prodloužený víkend, se ani nebylo čemu divit. V dalším kempu u jezera Jackson Lake jsme už měli více štěstí a kemp byl rovněž velmi pěkný. Chvilku jsme jezdili po kempu, abychom si vybrali nejhezčí místo. Když jsme byli s místem spokojeni, zaregistrovali jsme se, postavili stan a vyrazili jsme na okružní jízdu parkem, abychom si udělali představu, co všechno můžeme v parku vidět.
Hlavní atrakcí v parku je samozřejmě pohoří Grand Tetons se svými třemi nejvyššími horami Grand Teton, Middle Teton a South Teton. Grand Teton je vysoký 4197 m a další dva vrcholky se svojí výškou za Grand Tetonem příliš nezaostávají. Horské štíty Tetonů se strmě tyčí do svých výšek z údolí řeky Snake River (Hadí řeka). My jsme si šli nejdříve prohlédnout horské štíty Tetonů ze břehu jezera. Pak jsme se stavili na místě zvaném Oxbow Bend. Je to nádherné místo na břehu zátočiny řeky Snake River. Na obou březích řeky rostou vrbové keře, kousek dál nad řekou jehličnany pokrývají kopce nad řekou a ze všeho dýchá kořeněná vůně, se kterou jsme se setkali minulý rok na Aljašce, ale za celou dobu jsme neodhalili, co to tak voní. Příroda v okolí Grand Tetons je vůbec podobná aljašské v mnoha směrech - hory, stromy jsou podobné jako na Aljašce, hodně jehličnanů a bříz, řeky ve stružkách tečou v širokých kamenitých korytech.
Od Oxbow Bend jsme jeli k místu, odkud Ansel Adams vyfotil před lety svoji známou černobílou fotografii Snake River. Tuto fotografii jsem viděl poprvé před několika lety a velmi mne upoutala. Od té doby jsem se začal o fotografie Ansela Adamse více zajímat a také jsem velmi toužil po tom podívat se na místo, odkud Hadí řeku vyfotil a konečně se mi to splnilo. Není třeba dodávat, že moje fotografie má do té od Ansela Adamse hodně, ale hodně daleko.
Z koutku Ansela Adamse jsme zamířili po Moose-Wilson Road za hranice národního parku k místu, odkud měla jezdit lanovka na jeden z nižších, ale stále ještě velmi vysokých kopců. Moose-Wilson Road je uzoučká klikatá silnice vedoucí borovo-březovým lesem po úpatí horského hřbetu. Je to jakási vyhlídková silnice, ze které návštěvníci mohou na 15 kilometrech shlédnout celou řadu krásných míst, které národní park nabízí.
Měli jsme štěstí. Lanovka začala jezdit přesně v den, kdy jsme dorazili do parku. Sice už byla ten den zavřená, protože bylo pozdě, ale dohodli jsme se, že vyjedeme lanovkou na kopec příští den. Lanovka se nachází těsně za hranicemi národního parku uprostřed hotelů a restaurací. V zimě je to oblíbené lyžařské centrum.
Před hotely na trávníku byla rozestavěná řada plátěných stanů a "indiánských" tee-pee. Cestou k autu jsme se stavili prohlédnout si, co tam mají. Vesměs se jednalo o nejrůznější upomínkové předměty, keramiku, kožešiny, nože, paroží, všechno zaručeně "pravé" indiánské, ale v některých stanech jsme narazili i na skutečné skvosty. Například jeden zálesák asi tak ve věku mého otce tam vystavoval skutečné luky a šípy, ne jen neumělé napodobeniny. Dal jsem se s ním na chvíli do řeči a dozdvěděl jsme se, že on skutečně žije životem, jakým žili Indiáni v dobách divokého Západu. Vysvětlil nám jak vyrábí luky, které dřevo má jake vlastnosti, kde shání pazourky na špičky šípů a které šlachy jsou nejlepší na tětivu. Vyprávěl nám, kterým lukem co ulovil. Když zrovna neprodává luky, tak krotí koně, sám má prý asi dvacet koní. Povídali jsme si nejméně půl hodiny a bylo to opravdu velmi zajímavé. I kdyby zbytek nestál za nic, toto zastavení za to stálo.
Když jsme opouštěli indiánský festival, zbývalo do západu slunce asi dvě hodiny, které jsme se rozhodli strávit projížďkou podél řeky Gros Ventre River. Hlavní motivací bylo prohlédnout si tři odlehlé kempy, abychom další noc v kempu mohli strávit na klidnějším místě dál od lidí. Cesta podél řeky byla velmi příjemná. Napravo od nás se otvíral kaňon řeky a na jejím protějším břehu se tyčily vysoké kopce porostlé jehličnany. Úzká asfaltová silnice se posléze změnila ve štěrkovou, která stoupala stále výše po jednom úbočí kaňonu. Na území národních parků se smí kempovat jen v kempech, nás však naše prašná cesta už vyvedla za hranice parku a cestou jsme viděli celou řadu pěkných míst, kde bylo možno tábořit i mimo kemp. První kemp se nacházel na břehu jezera a byl skoro prázdný, jednotlivá kempovací místa byla však úplně odkrytá a vystavená slunci. Další dva kempy se nacházely na břehu řeky či spíše potoka Gross Ventre River. Oba kempy byly velmi příjemné, v každém bylo jen pár lidí, oba byly však skutečně dost daleko od parku. Když jsme si oba kempy prohlédli, vydali jsme se na zpáteční cestu do parku a do našeho kempu, kde už jsme měli postavený stan. V kempu jsme se najedli a šli jsme spát.
V neděli ráno jsme se šli ještě před snídaní trochu projít po kempu a na břehu jezera jsem udělal několik snímků, které patří k nejlepším snímkům z celé dovolené. Po snídani jsme dojeli k lanovce, zakoupili lístky a vyjeli lanovkou do výšky 3185 metrů nad mořem. Od horní stanice lanovky vede celá řada turistických stezek, všechny však byly zavřené kvůli sněhu. Od lanovky bylo možné dojít se projít po vrcholku asi 300 m tam a zpět, ale všude okolo ležel sníh. Uviděli jsme tři kluky s velkými batohy na zádech a hned jsme se k nim hnali, protože jsme doufali, že přišli po některé stezce zespodu a řeknou nám, kam bychom mohli jít. Bohužel jsme se od nich dozvěděli, že se pokusili od lanovky zeshora sejít dolů, ale cestou bylo tolik sněhu, že se museli vrátit. Prošli jsme se tedy jen trochu po vrcholku, pokochali se nádehrnými výhledy do kraje a vrátili jsme se lanovkou zpět do údolí. Předešlý den jsme zjistili, kde a za kolik se dají půjčit horská kola a rozhodli jsme se, že strávíme zbytek neděle na kolech.
Na území národního parku se nesmí jezdit po stezkách na kole, vydali jsme se tedy po silnici směrem k Shadow Mountain, kde měly být nějaké cyklistické stezky těsně za hranicemi parku. Shadow Mountain je kopec porostlý jehličnany a břízami přes údolí naproti horskému hřbetu Tetonů. Oproti Tetonům se zdá sice maličký, ale přesto je celkem vysoký. Cestou ke kopcům jsme viděli menší stádečko bizonů, kteří celkem nevzrušeně přecházeli silnici. Stoupání do kopce bylo krušné. Oba jsme už na kole dlouho neseděli a bylo to znát. Podél cesty jsme potkali celou řadu míst, kde se dalo kempovat a některá místa byla opravdu velmi pěkná. Navíc to bylo mnohem blíže k parku než co jsme viděli předešlý den a rozhodli jsme se, že na jednom z těch míst ten den přenocujeme. Vrcholu Shadow Mountain jsme nedosáhli, protože jednak už jsme nemohli, druha kola jsme museli vrátit do šesti hodin do večera a navíc se hnala bouřka. Stejně jsme ale vyjeli poměrně vysoko a při cestě dolů jsme svištěli jako draci.
Kola jsme vrátili, nasedli jsme zpět do auta a jeli jsme na vyhlídnuté místo, abychom tam přenocovali. Někdo jiný byl však rychlejší a "naše" místo bylo již obsazeno. Stoupali jsme dále do kopce, ale všechna ostatní místa byla rovněž zabraná. Na jednom místě to vypadalo, že tam nikdo není, ale cesta k němu byla dost hrbolatá polní cesta. Naše auto bylo stále ještě pokryté tlustou vrstvou prachu z našeho sobotního výletu po štěrkové cestě podél Gros Ventre River a teď mělo dostat další kapky. Jeli jsme krokem, ale stejně jsme na mnoha místech drhli spodkem o zem. Místo bylo sice neobsazené, ale já jsem byl velmi nervózní, že se nám nepodaří odtamtud vyjet. Couvání zpět na hlavní cestu bylo vyloučené a nezbývalo tedy než pokračovat vpřed a doufat. Po několika dalších minutách jízdy se naše polňačka připojovala zpět k hlavní cestě, byl tam však docela vysoký terénní schod. Vystoupil jsem z auta, nechal Janu řídit a šel jsem sledovat, jak plastový předek auta drhne o štěrk. Kdyby tak v půjčovně tušili, co provádíme s jejich vozem! Když jsme opět vyjeli na cestu, byl jsem tak vyřízený, že už jsem rozhodně neměl chuť jet prohlížet ještě nějaká další místa. Dojeli jsme do kempu Gros Ventre, povečeřeli jsme špagety a šli jsme spát.
Ráno jsme se probudili a shledali jsme, že náš stan utrpěl frakturu jedné ze dvou hlavních laminátových tyček. Tyčka byla úplně zlomená a vrcholek stanu tak byl značně zdeformován. To nás moc nepotěšilo, jelikož byla teprve neděla a nás ještě čekal týden v divočině, kde náš stan byl naším jediným útulkem před řáděním živlů.
Program na neděli byl výlet k vodopádům Hidden Falls u jezera Jenny Lake. Přes jezero jezdí na druhou stranu loď a od lodi to je k vodopádům jenom kousek. Původně jsme chtěli jet lodí a už jsme stáli u nástupiště, ale na poslední chvíli jsme se rozhodli jít pěšky po stezce podél jezera, mělo to být jenom asi tři kilometry. Počasí nám přálo a cesta podél jezera byla nádeherná. Na jedné straně křišťálově čisté jezero, na druhé straně horské štíty se zasněženými vrcholky, prostě paráda. Na jednom místě jsme zahlédli zvíře, které vypadalo trochu jako velká vydra, později jsme se dozvěděli, že to byl svišť. Chvilku jsme tam lezli, abychom si sviště vyfotili, ale moc se nám to nepodařilo. Později jsme svišťů viděli ještě spoustu a někteří z nich už nebyli před fotoaparátem tak stydliví. K vodopádům jsme dorazili asi za dalších dvacet minut. U vodopádů se nám moc líbilo. Nebyly sice tak mohutné, jako některé vodopády, které jsme viděli později v Yellowstone, ale mohutné i vysoké byly přesto dost a navíc jsme je viděli pěkně zblízka.
Od vodopádů jsme měli namířeno k místu zvanému Inspiration Point, což je místo položené o něco výše a je odsud nádherný rozhled po celém jezeře Jenny Lake a daleko do kraje. Na tomto místě mělo být podle tvrzení rangera šest metrů sněhu a cesta výše měla být úplně neprůchodná. Po sněhu nebylo ani památky a my jsme chtěli zjistit, jak vysoko se nám podaří vyjít a šli jsme tedy dále. Po několika stech metrech jsme potkali turistu, který nás upozornil, že o něco dále má být dole pod strání blonďatý medvěd. Pospíchali jsme k místu, které popsal, abychom medvěda nepropásli. Už tam bylo několik lidí, kteří medvěda pozorovali, ale my jsme ho nemohli najít. Po chvíli jsme ho uviděli. Byla to taková blonďatá hromada chlupů. Nejspíš spal nebo si jen tak hověl. Chvilku jsme ho pozorovali, jestli se nám trochu více nepředvede a pak jsme pokračovali v cestě. Šli jsme kaňonem podél říčky, na které jsou zmíněné vodopády. Po chvíli jsme došli k místu, kde už začínal sníh, ale i po sněhu se šlo dobře, byl ušlapaný, nepropadali jsme se a stezka byla dobře viditelná. Ušli jsme od Inspiration Point ještě asi další kilometr, možná o něco více a nějak se nám už moc nechtělo dál kaňonem. Namířili jsme to tedy vzhůru po stěně kaňonu. Šplhali jsme se jako kamzíci po strmé stráni a skále zachytávajíce se všeho, co nám přišlo pod ruku. Vyškrábali jsme se k takovému plošším místu, které bylo tak 100 - 150 metrů nad úrovní dna kaňonu. Měli jsme odsud nádherný výhled na okolní hory a do kaňonu na obě strany, který nám ale kalilo pomyšlení na sestup. Vzhůru po skále to jde vždy výrazně lépe než dolů. Naštěstí jsme na druhé straně plošinky objevili místo, kde se dalo dolů dostat o něco snadněji. Seškrábali jsme se zpět na úroveň říčky, kde jsme si navzájem pogratulovali k prozatím celým kostem. Na cestě zpět okolo Inspiration Point jsme zaslechli češtinu. Byli to tři pánové asi tak okolo padesátky. Chvilku jsme se s nimi bavili a pak jsme pokračovali podél jezera zpět k našemu autu. Ještě jsme si vyjeli autem na Signal Mountain, odkud byl navečer nádherný pohled široko daleko, a s národním parkem Grand Tetons jsme se tím rozloučili. V úterý jsme již chtěli být v národním parku Yellowstone, jehož hranice jsou jen pár kilometrů od hranic parku Grand Tetons. Už jsme se několik dní nesprchovali, protože v kempech v parku byly jen záchody, a tak jsme uvítali, když jsme v úzkém pásmu nikoho mezi oběma parky objevili poloprázdný soukromý kemp s pěknými sprchami. Cestou do kempu se nám ještě poštěstilo vyfotit bizona, který se pásl hned u silnice. Vysprchovali jsme se, navečeřeli a šli jsme spát.
V úterý ráno jsme se nasnídali, sbalili a po chvíli jsme překročili hranice Yellowstone. Odtud to bylo ještě asi 45 minut do údolí gejzírů u gejzíru Old Faithful (Starý věrný). Nejdříve jsme zaběhli do visitor centra, kde jsme nastudovali predikce časů, kdy měly jednotlivé gejzíry soptit. Chtěli jsme jich pochopitelně vidět co nejvíce, ale rychle jsme zjistili, že to nebude tak jednoduché. Jednotlivé gejzíry se velmi lišily v tom, jak časté mají erupce, jak dlouho erupce trvají a také s jakou přesností se dají předpovědět. Old Faithful má odchylku od předpovězeného času jen deset minut, ale zase je aktivní jen dvě nebo tři minuty. Jiné gejzíry měly periodu i třeba devatenáct hodin s odchylkou plus minus dvě hodiny. Pobavila nás cedulka na stěně, na které bylo napsáno: "Uvědomte si, prosím, že my erupce neplánujeme, ale jen předpovídáme". Asi se tam Američani chodí rozčilovat, když má gejzír zpoždění. Čtyři z největších gejzírů měly erupce předpovězené na nejbližší dvě až tři hodiny. Sestavili jsme plán, podle kterého jsme měli při troše štěstí vidět erupce čtyř gejzírů - Riverside (U řeky), Daisy (Kopretina), Castle (Hrad) a Old Faithful.
Z visitor centra jsme se vydali na obchůzku údolím gejzírů. Údolí je ploché, asi tři kilometry dlouhé a několik set metrů široké. Údolím teče řeka Firehole River, která, ač je obklopena intenzivní termální činností a všechny horké prameny se do ní vlévají, je nečekaně chladná. Údolí u Old Faithful je místo s největší koncentrací gejzírů na světě. Velká část údolí je pokryta bílým či světle šedým nerostem, o kterém jsme se nejdříve domnívali, že jde o vápenec, podobně jako v krasových jeskyních, ale později jsme se dozvěděli, že se jedná o tzv. sinter, jehož hlavní složkou je oxid křemičitý. Tento povrch je nesmírně členitý se spoustou otvorů a útvarů všech možných velikostí a tvarů. Řada otvorů je naplněna bublající vařící vodou, z jiných se jen pod tlakem řine pára. Jezírka s vodou hýří barvami. Některá jsou blankytně modrá či zelená, jiná oranžová až rudohnědá. Vzduch je prosycen sirným zápachem.
Procházeli jsme se od jednoho úkazu k druhému, obdivovali jsme jejich neskutečnou rozmanitost a přitom jsme úplně zapomněli na čas. K Riverside Geyser jsme dorazili až když už dobublával. Ani k Daisy Geyser jsme nedoběhli včas, nejspíš začal soptit trochu dříve, než bylo domluveno (do visitor centra jsme si stěžovat nešli). Castle Geyser měl začít asi za půl hodiny, tak jsme k němu došli, posadili se a spolu s dalšími lidmi jsme čekali na představení. Ten si pro změnu dal trochu načas, ale představení se vydařilo.
Od Castle Geyser jsme pospíchali, abychom stihli erupci Old Faithful. Old Faithful není ani největší, ani nejpravidelnější, ani nemá nejkratší dobu mezi erupcemi. Co ho činí tak atraktivním pro návštěvníky, je příznivá kombinace uvedených veličin - je to jeden z největších (erupce dosahují výšky 30 - 60 m), zároveň jeden z nejpravidelnějších (odchylka od předpovězeného času je jen deset minut) a zároveň i doba mezi erupcemi je poměrně krátká (kolem 90 minut). Okolo gejzíru je dřevěný ochoz se spoustou laviček. Většina z nich už byla obsazena, což nám nijak zvlášť nevadilo, protože jsme raději počkali o kus dál ve stínu, odkud se dal gejzír ostatně i lépe vyfotit. Erupce Old Faithful byla vskutku ojedinělým zážitkem. Z ničeho nic ze země vytryskl mohutný proud vařící vody a páry do výše několika desítek metrů. Maximální výšky dosáhl gejzír během první minuty, pak už proud pomalu upadal až po dvou či třech minutách zaniknul úplně. Po skončení erupce jsme se vrátili k autu a uvědomili jsme si, že máme oba spálenou kůži na hlavě. Není divu, běhali jsme od gejzíru ke gejzíru v parném slunci přes tři hodiny okolo poledne. Ruce, nohy a obličej jsme si sice namazali, když jsme čekali u Castle Geyser, ale hlavu jsme měli holou a ani jsme s sebou vlastně nic pro tento účel neměli. Jana si pak vzpomněla na svůj plátěný klobouček hříbek, který mi půjčila, a sama si na hlavě uvázala šátek. Takto vyzdobeni jsme absolvovali zbytek dovolené.
Od Old Faithful jsme pokračovali podél Firehole River směrem do osady Madison. Cestou jsme se ještě zastavili na několika místech s termální aktivitou, ale všechna místa už byla výrazně méně rozsáhlá než údolí u Old Faithful. Za zmínku stojí Fountain Paint Pot, což je obrovská díra v zemi, asi tak osm až deset metrů v průměru, plná šedočerveného bublajícího horkého jílovitého bahna. Do kempu u Madison River jsme dojeli kolem páté hodiny. Potěšilo nás, že měli ještě volné místo. Kemp byl velmi pěkný, celý umístěný v jehličnatém lese na břehu řeky. Zaregistrovali jsme se a vydali se hledat naše místo. Už jsme byli skoro na našem místě a vtom jsme uviděli nádherný párek losů, kteří si v klidu lebedili na vedlejším kempovacím místě. Zajel jsem autem až skoro úplně k jednomu z nich a vyfotil jsem ho. Vypadalo to, že je na podobné obdivování už zvyklý.
V obou národních parcích je pár osad, kde se dá koupit benzín a nejnutnější potraviny, ale na větší nákup to není. V Madisonu ale nebylo vůbec nic, rozhodli jsme se proto navštívit městečko West Yellowstone, které bylo hned za hranicí parku asi 25 km od našeho kempu. Doufali jsme, že v něm nalezneme supermarket a v něm nakoupíme na několik dalších dní. West Yellowstone bylo na americké poměry pěkné a příjemné městečko. Sice většina obchodů prodávala upomínkové předměty (rozuměj nevkusné kýče), ale to se dalo čekat. Většina domů byla vyvedena pěkně ve dřevě a dokonce tam měli i chodníky! Nejdříve jsme našli supermarket. Oddechli jsme si, když jsme jej skutečně nalezli, zjistili jsme, že je celkem slušný a dokonce, že zavírá až v devět hodin večer. V tak malém městečku jsme to neočekávali. Měli jsme tak do zavření ještě asi dvě hodinky času. Prošli jsme se trochu po centru, nakoupili pohledy, dlahu na ošetření zlomeniny našeho stanu a došli jsme si také na pořádnou večeři. Návštěvu jsme uzavřeli nákupem potravin na další dny a vydali jsme se zpět do kempu.
Ve středu ráno jsme posnídali, sbalili a vyrazili do Mammoth Hot Springs. Cestou jsme se zastavili u Gibbon Falls. Od rangerky jsme se dozvěděli, že větší část parku se nachází v obrovském kráteru kdysi činné sopky a současné termální jevy jsou způsobeny magmatem, které je v této oblasti velmi blízko k povrchu. Gibbon Falls jsou prý zlomem na okraji kráteru. Do Mammoth Hot Springs jsme dorazili krátce po poledni. Chtěli jsme se jít podívat na kaskády, ale mě rozbolelo břicho, a tak jsme strávili další dvě nebo tři hodiny ve stínu pod stromem poblíž záchodů a čekali jsme, až mne to přejde. Jana psala pohledy a já jsem ležel na zádech a odpočíval. Při té příležitosti jsme konečně objevili, co je zdrojem "aljašské vůně". Jsou to žluté zbytky pupenů ze kterých rašily první jarní lístky na stromě, pod kterým jsme leželi. Jak jsme později zjistili, tyto malé žluté věci, které ležely na zemi všude kolem, nejenom intenzivně voní, ale rovněž velmi trvanlivě barví - oba jsme si odnesli (nejspíš trvalé) suvenýry v podobě tmavých fleků na kalhotách.
Na prohlídku kaskád jsme se vydali po třetí hodině. Horní část kaskád se dá prohlédnout jenom z auta, dolní se dá obejít i pěšky. Kaskády byly zase něco jiného než gejzíry. Jsou to jakési kaskádovité bazénky, přes které teče horká voda. Podobné útvary v menším se dají shlédnout i v některých českých krasových jeskyních, jen voda, která přes ně protéká, není vařící jako v Mammoth Hot Springs. Po prohlídce kaskád jsme se ještě trochu prošli po městečku a vydali se na další cestu.
Přejeli jsme most přes hluboké údolí na jehož dně tekla řeka Gardner River a po asi dalších deseti minutách jsme dojeli k Undine Falls. Prohlédli jsme si vodopády a pokračovali dále. Cestou jsme udělali též několik fotografií lesů zničených obrovskými požáry v roce 1988. Tyto požáry zničily kolem 40% rozlohy parku a následky požárů byly všude velmi dobře patrné. Jeden kopec byl porostlý stromy a vedlejší kopec byl pokryt jen mrtvými pahýly. Z tohoto důvodu jsme si ani v Yellowstonu nevyrazili na žádný výšlap, protože procházka zničeným lesem nás nijak nelákala.
Po dalších deseti minutách jsme odbočili ze silnice, abychom si prohlédli zkamenělý strom. Uviděli jsme skupinu aut a lidí, kteří se všichni dívali jedním směrem. Očekával jsem, že taková vzácnost jako zkamenělý strom bude oplocená nějakou ohrádkou, povede k němu cestička, bude tam nějaký nápis a tak, ale nic takového jsme neviděli. Všichni koukali tak nějak po všech stromech, co tam na stráni byli. Po nějaké době, když jsme pořád nic neviděli, jsem se nejapně zeptal, který že je ten zkamenělý strom. Dozvěděl jsem se, že zkamenělý strom je kdesi za zatáčkou, oni že se všichni dívají na medvěda na protější stráni. Půjčili jsme si od někoho dalekohled a skutečně tam byl medvěd, ale byl ve stínu a moc se nehýbal. Chvilku jsme ho pozorovali a pak jsme jeli dál. Ani jsme se na strom už podívat nešli. Viděli jsme jich ostatně dost minulý rok v národním parku Petrified Forest.
Kemp u Tower Falls byl na kopci a byl malinký a tuze pěkný. Postavili jsme si stan a šli jsme se projít podél říčky Tower Creek. Došli jsme až k vodopádům Tower Falls, které jsme si prohlédli zeshora z vyhlídky i odspodu, kam vedla zeshora pěšina. Vrátili jsme se do kempu a začli jsme dělat večeři. Nakrájeli jsme maso a na žhavém uhlí si ho opekli. Při přípravě masa šel okolo ranger a řekl nám, co bylo napsáno v kempu na každém stromě, že až se najíme, musíme všechno jídlo a v podstatě úplně všechno, co voní včetně např. zubní pasty, dát do kufru od auta, protože vůně všeho druhu přitahují do kempu medvědy a to poslední, co bychom na dovolené chtěli je medvěd dobývající se do našeho stanu, aby ochutnal naší zubní pastu. Po nějaké době přišel ještě jiný ranger a ještě jednou nám to zopakoval. Také řekl, že nějakého medvěda viděl nedaleko. Najedli jsme se, ještě jsme chvíli seděli u ohně a povídali si. Než jsme šli spát, tak jsme chvíli řešili dilema, kam si máme jít vyčistit zuby, protože teoreticky jsme si je měli čistit v kadibudce a plivat do záchoda, což se nám moc nechtělo. Nakonec jsme si je šli čistit až k potoku.
Silnice v Yellowstone tvoří jakousi kostrbatou osmičku s přístupy z pěti stran. Úsek silnice mezi Tower Falls a Canyon Village (severovýchodní segment osmičky) byl zavřený kvůli sněhu a tak jsme ve čtvrtek byli nuceni strávit delší dobu v autě a vrátit se po vlastních stopách až do osady Norris, kousek od níž jsme nocovali v kempu na Madison River. Zanedlouho poté, co jsme vyjeli z kempu jsme nedaleko u silnice viděli další dva medvědy. Medvědi se v Yellowstone hledají velmi snadno - jakmile někde u silnice stojí větší množství aut, určitě je tam nějaké zvíře. Jeden z medvědů byl černý a druhý skořicový. O něco dál byla na silnici úplná zácpa a ranger tam dirigoval dopravu, čímž bylo jasné, že tam musí být něco extra. Zaparkovali jsme opodál a šli jsme se podívat, co je tam za zázrak. Byla tam medvědice s medvídětem na zelené louce pod stromy, poměrně blízko u silnice. Medvídě bylo ještě malé a bylo roztomilé. Medvědice se tam tak kolíbala a uždibovala nějaké kořínky či co a medvídě pobíhalo okolo a lezlo na různé stromy. Když bylo nabažené lezení po okolních stromech, přišlo k medvědici a ňuchalo do ní čumákem. Medvědice si lehla na záda a chvíli se spolu kočkovali. Pozorovali jsme je asi půl hodiny. Několikrát jsme už chtěli odejít a popošli jsme pár kroků k autu, ale medvídě zase začalo vyvádět něco nového a my se nemohli odtrhnout. Nakonec se nám to podařilo, zácpu jsme opustili a pokračovali jsme v cestě.
Nikde jsme se ani moc nezastavovali, protože všude už jsme se stavili cestou tam a na cestě mezi Norris a Canyon Village (prostřední segment osmičky) ani nebylo nic extra zajímavého. Do Canyon Village jsme dorazili před polednem. Nejdříve jsme se chtěli ubytoval v kempu a pak jít obhlížet vodopády a kaňon, ale kemp v Canyon Village byl bohužel ještě po zimě zavřený, otvírat ho měli až 6.června.
Ve visitor centru jsme si vyzvedli mapku kaňonu a odtud jsme dojeli na vyhlídku, která se jmenovala Inspiration Point stejně jako jiná vyhlídka v Grand Tetons. Zde byl začátek stezky, která vede podél jižního okraje kaňonu. Nejdříve jsme se pokochali pohledem do kaňonu, který byl vskutku úchvatný. Ne nadarmo se kaňonu říká Grand Canyon of Yellowstone. Není sice tak široký, hluboký a rozsáhlý jako skutečný Grand Canyon a také má trošku jiné barvy - laděné spíš do žluta a do bíla než do cihlově červené jako Grand Canyon. Podél okraje jsme šli asi tři kilometry až skoro k hornímu okraji vodopádů Lower Falls. Nejlepší výhled na Lower Falls byl z Red Rock point, kde vedla z okraje stezka na vyhlídku níže do kaňonu. Tam jsme udělali několik snímků, které se vesměs docela vydařily. Už jsme byli skoro u horního okraje Lower Falls, ale rozhodli jsme se zatroubit k ústupu, protože obloha se zatáhla tmavými mraky a my byli nejméně tři čtvrtě hodiny chůze od auta. Nazpátek jsme šli jak nejrychleji to šlo, ale stejně nás déšť zastihl. Naštěstí nepršelo až tak moc na to, jak hrozivě obloha původně vypadala. Autem jsme dojeli k Lower Falls, a protože zrova chvíli nepršelo, sešli jsme po stezce až úplně k hornímu okraji vodopádů. Odtud jsme mohli obdivovat jak celá mohutná řeka mizí do propasti a vytváří tak vodopády, které jsou dvakrát vyšší než Niagarské.
Od Lower Falls jsme popojeli ještě k Upper Falls, které jsou o něco dál proti proudu. Ty jsou o něco nižší než Upper Falls, ale stále jsou dost vysoké a mohutné. Tam jsme pobyli jen chvíli, protože opět začínalo pršet. Autem jsme přejeli po mostě na druhý břeh a dojeli jsme k vyhlídce Artist Point, odkud je prý kaňon nejčastěji fotografován. Stále pršelo a tak jsme jen udělali jednu fotku, nasedli do auta a vydali se dále na jih k jezeru Yellowstone Lake.
Asi tak na půl cestě mezi osadami Canyon Village a Lake Village je další oblast, kde je možné shlédnout další termální projevy. Prošli jsme to jen velmi rychle, protože už bylo k večeru, byla zima a též jsme měli pocit, že co se týká termálních jevů, tak už jsme viděli snad vše. Drobná zajímavost byla díra v asfaltu na parkovišti, kde příroda příliš nedbala na nějaké parkoviště a udělala v něm podobný kráter funící páru jakých byla v okolí celá řada.
Cesta podél řeky mezi Canyon Village a Lake Village byla opravdu krásná. Bylo to první místo, kde nás to v Yellowstone lákalo k nějaké delší tůře. Žádné mrtvé stromy a vysušená půda, ale krásné husté lesy a zelené šťavnaté louky, kam až oko dohlédlo. Na chvilku jsme se zastavili u peřejí na řece, kde jsme měli vidět skákat pstruhy, ale už měli asi volno.
V Lake Village jsou dva kempy. V jednom jsou sprchy, ale ten stojí $33, což je za kemp suma neslýchaná. Za tuto cenu může člověk spát jinde v motelu. Aspoň jsme se tam osprchovali, ale ani to nebylo zadarmo - platili jsme $3 za osobu. Ubytovali jsme se v druhém kempu u Lake Yellowstone a po večeři před spaním jsme se šli trochu projít po břehu jezera.
Než jsme dojeli do národního parku Yellowstone, plánovali jsme, jak v něm půjdeme na nějaké delší túry. Když jsme ho ale celý projeli, ani nás to nikde k výletu moc nelákalo. Viděli jsme celou řadu úžasných zajímavostí, které nejsou jinde k vidění, ale tyto zajímavosti jsou nashromážděny na několika místech, která jsou od sebe desítky kilometrů vzdálena a mezi těmito místy člověk projíždí často spáleným nebo alespoň velmi suchým a nevlídným lesem. Skoro nikde jsme nenašli místo, kde bychom na deseti kilomotrech nenarazili aspoň na jeden plácek s mrtvými stromy. Yellowstone je tak spíš vhodný pro takový autovýlet, kdy se člověk pokochá gejzíry nebo vodopádem a autem se přesune jinam, než na nějaké výšlapy. Před požárem to bylo asi úplně jiné, ale teď je skutečně polovina parku mrtvá. My jsme chtěli vyrazit ještě aspoň na jednu delší túru, a proto jsme se rozhodli se na zbytek týdne vrátit do Grand Tetons, kde o krásnou přírodu a příležitosti k náročným výšlapům není nouze.
V pátek ráno jsme se ještě prošli kolem pár termálních úkazů v údolí West Thumb Basin a pospíchali jsme do Grand Tetons, abychom z pátka ještě něco měli. Cestou nás několik stojících aut u silnice zcela neomylně upozornilo na dalšího, už sedmého, medvěda. Ani jsme nezastavovali, jen jsme mu zamávali a jeli jsme dál. Podle našeho předešlého výstupu do kaňonu nad vodopády Hidden Falls jsme usoudili, že by to se sněhem nemělo být tak horké, jak nám to líčil ranger při našem příjezdu do parku, a rozhodli jsme se vystoupit k jezeru Surprise Lake, které se nachází hned pod jedním z Tetonů. Nejdříve jsme však zakempovali v kempu u Jenny Lake. Tentokrát jsme měli více štěstí než minule s hledáním místa, jednak už nebyl prodloužený víkend a druhak jsme také přijeli už v jednu hodinu odpoledne. Postavili jsme stan tak akorát včas, aby nám do něj nenapršelo. Sotva jsme ho dostavili, strhla se silná bouře. Blesky práskaly do Tetonů jako o závod a lilo jako z konve.
Asi po hodině se bouřka utišila a my jsme tak mohli vyrazit na stezku k jezeru. Nejdříve se nám šlo nádherně, stezka moc nestoupala a les okolo nás po bouřce příjemně voněl. Po necelých třech kilometrech začala stezka prudce v serpentýnách stoupat do kopce. Po dalších asi dvou kilometrech prudkého stoupání začal sníh, nejdřív tak nenápadně, jen sem tam ostrůvek, ale postupně sněhu přibývalo a přibývalo až už jsme šli dál jen sněhem. Naštěstí stezka byla stále dobře viditelná a nezapadali jsme. Jak jsme stoupali stále výše, stezka se čím dál tím více ztrácela, jak to turisti před námi vzdávali, a ubývalo stop. Pak už stezku tvořily jen tři páry stop ve sněhu, které se v jednom místě vydaly každé jinam. Tou dobou jsme už byli dost vysoko a nemohli jsme od jezera být dále než nějaký kilometr a nechtělo se nám to vzdát, ale ještě navíc přišla další bouřka, jako by nám příroda chtěla naznačit, že je načase se obrátit na zpáteční cestu. Vytáhli jsme naše GoreTexky a hledali jsme nějakou skupinu stromů, která by byla co nejméně izolovaná a zároveň dostatečně hustá, aby nás chránila před lijákem. Naštěstí byla bouřka slabší než ta předešlá a přehnala se rychle a my se vydali dál. Jediná správná cesta mohla být do kopce. Škrábali jsme se dál a sem tam jsme míjeli jedny ze stop, postupně jsme se k nim přidali úplně. Zanedlouho jsme před sebou uviděli vrcholek hory, po které jsme šplhali vzhůru. Rozhodli jsme se, že pokud z něj jezero neuvidíme, vrátíme se. Na vrcholku hory (pojmenovali jsme ji z legrace Bernard's Peak, protože nenesla vlastní název ani na nejpodrobnější dostupné topografické mapě) byla menší skalka a z ní jsme kýžené jezero uviděli, bylo asi půl kilometru od nás níže než my. Bylo zamrzlé a pod sněhem, ale odhalili jsme ho podle plošiny. Došli jsme k jezeru a obešli jsme ho kolem dokola v naději, že zde najdeme ztracenou stezku a nebudeme muset jít zpět do údolí po našich vlastních stopách. Sice jsme kolem jezera ještě nějaké další stopy našli, ale rozhodně netvořily stezku. Museli jsme být letos jedni z prvních turistů, kteří k němu vylezli. Pomalu se začínalo smrákat a vypadalo to, že se žene další bouřka, a proto jsme zaveleli k urychlenému sestupu do údolí. Sestup po svahu byl mnohem méně náročný než výstup. Namířili jsme si to přímo po svahu a sněhová pokrývka nám dovolila pohybovat se dlouhými kroky či spíše skoky, jejichž dopad byl zbrzděn zabořením se do sněhu. Bylo to jak chůze v sedmimílových botách. Cestou nahoru jsem na sníh nadával, ale cestu zpět nám dost usnadnil. Stezky jsme dosáhli zanedlouho a po stezce jsme se vrátili zpět k autu. Celá cesta byla asi 16 km dlouhá a vystoupili jsme o 1000 metrů výše, než kde jsme měli auto. Bylo to vyčerpávající, ale krásné.
Úspěšný výstup jsme se rozhodli oslavit dobrou večeří. Já jsem si chtěl dát pstruha, kterých bylo v okolních řekách tolik. Dojeli jsme do Jackson Hole a chtěli jsme se doptat na nějakou slušnou restauraci. Nejdříve jsme neměli moc štěstí, ale napodruhé jsme narazili na velmi přijemného pána, který kvůli nám obvolal několik svých přátel a zavolal do několika restaurací, a pak nás ještě do jedné z nic zavedl, abychom se neztratili. Restaurace byl velmi pěkná, stylová, všecho dřevěné, jen byla poněkud dražší. Pstruha sice měli, ale já jsem se nakonec rozhodl pro lososa a Jana si dala losa. Jídlo bylo vynikající, jen los byl tuhý jako podešev, ale aspoň můžeme říci, že jsme ochutnali losa. Po večeři jsme se vrátili do kempu. Trochu jsme se obávali, jestli nám bouře nesmetla náš chromý plátěný domeček, ale stál tam, kde jsme jej postavili, a nebyla v něm ani kapka. Po namáhavé túře a dobré večeři jsme usnuli, jako když nás do vody vhodí.
Na sobotu už jsme měli naplánovaný přesun zpět do Salt Lake City, které bylo nejméně pět hodin daleko. Ještě jsme se trochu projeli po parku, zastavili jsme se na chvíli u Oxbow Bend a vyjeli jsme. Chtěli jsme přejet hory průsmykem po úzké silnici mezi oběma národními parky. V mapě u ní bylo napsáno "closed in winter" (v zimě uzavřena) a nebylo tedy úplně jisté, jestli budeme moci projet. Pochopitelně byla ještě zavřená a my jsme si tak dvě hodiny zajeli. Za blbost se platí. Taky mne mohlo napadnout se zeptat rangera v parku, ale to mne napadlo, až u zavřené závory. Vrátili jsme se tedy okolo Grand Tetons do Jackson Hole, odkud jsme jiným průsmykem přejeli hory po větší silnici a dostali jsme se do městečka Victor, které leží už ve státě Idaho. U pumpy jsme nabrali benzín a koupili si něco malého k snědku. Při konzumaci jsme dumali, zdali se máme vydat prohlédnout si ještě vodopády Upper a Lower Mesa Falls a prodloužit si tak cestu do Salt Lake City o tři hodiny nebo zdali se máme vydat na jih už rovnou. Zvítězila varianta vydat se na jih. Chtěli jsem dojet do Salt Lake City nějak rozumně, tak před půlnocí, abychom byli schopni v neděli ráno vstát a jít se do Mormon Tabernacle podívat na Music and The Spoken Word. Z hor jsme sjeli do kopců a z kopců mezi polní lány, kde farmáři pěstují v celých Spojených státech známé brambory z Idaha. Po nějaké době jsme dojeli do města Idaho Falls, kde jsme se podle názvu domnívali, že budou nějaké vodopády, ale našli jsme jen jez na řece. V Idaho Falls jsme najeli na Interstate Highway a svištěli jsme plnou parou na jih. Před hranicemi s Utahem jsme se ještě stavili v jednom menším městě umýt auto. Bylo totiž celé pokryté tlustou vrstvou prachu z našich dobrodružství na nevyasfaltovaných silnicích v národních parcích. Nechtěli jsme auto vrátit do půjčovny tak špinavé a také jsme se obávali, že by mohli více zkoumat, zdali jsme mu něco neprovedli a odhalit drobné oděrky, které utrpělo. Dalších pár hodin jízdy proběhlo bez událostí. Do kempu v horách nad Salt Lake City jsme dorazili, jak jsme chtěli, před půlnocí.
V neděli ráno se nám skutečně podařilo vzbudit se v půl sedmé a stihli jsme dorazit do centra Salt Lake City, zaparkovat a dojít do Mormon Tabernacle akorát včas, abychom stihli Music and The Spoken Word. Mormon Tabernacle je součástí komplexu budov patřící církvi Ježíše Krista svatých posledních dní. Je to budova s jednou z nejlepších akustik na světě a dominují jí obrovské varhany. Mormon Tabernacle je domovem světoznámého souboru Mormon Tabernacle Choir, který právě měl být podstatnou součástí představení. Představení trvalo půl hodiny a bylo naprosto skvělé. Ještě nikdy jsem neslyšel vystoupení tak velkého souboru a bylo to skutečně něco. Vůbec se nedivím, že je pořad Music and The Spoken Word tak úspěšný. Vysílá se už přes 70 let a v současné době ho přenáší kolem 2000 radiových a televizních stanic. Po vystoupení jsme si prohlédli několik okolních budov patřících církvi a poslechli si něco a její historii, a poté jsme se šli trochu projít po městě.
Já si pamatuji Salt Lake City jako ošklivé špinavé město obklopené chemickými provozy a permanentně přiklopené smogovu poklicí. Byl jsem tedy velmi překvapen, jak pěkně centrum okolo Mormonského chrámu vypadalo. Všechno bylo zelené a kvetlo. Všiml jsem si celé řady změn. V ulici jezdila elektrická tramvaj, neobvyklý to úkaz v amerických městech. Pouliční osvětlení a celková úprava centra též doznala změn, nepochybně v souvislosti se zimní olympiádou v minulém roce. Chemické provozy v okolí města však nikdo pochopitelně neodstranil, jak jsme se měli velmi rychle přesvědčit.
Měli jsme ještě pár hodin času do odletu a chtěli jsme se podívat k Velkému slanému jezeru známému nám toliko z westernových povídek. Na mapě jsme našli státní park na břehu jezera, který byl dokonce nazván Salt Lake Beach State Park (pláž). Bylo to kousek od letiště, a tak jsme tam vyrazili. Kouřící komín jakési chemičky v těsné blízkosti státního parku nás vítal už z dálky. V mapě jsme měli napsáno Salt Lake Beach State Park, na ceduli u parku už ale bylo napsáno Salt Lake State Marina, tedy už ani pláž ani park, ale jen marína. Pobyli jsme tam jen chvilku. Jana slezla po kamenech až k vodě, mne odradily hnusné chuchvalce špinavé pěny, které jsem zahlédl, a cestu k vodě jsem si odpustil. Po tomto trpkém návratu do reality Salt Lake City jsme se vrátili zpět do města do městského parku, kde jsem ve stínu stromů posnídali či spíše poobědvali a přebalili naše batohy. Auto jsme vrátili bez problémů, drobných šrámů si nikdo nevšiml, a pak už jsme jen vyčkali odletu našeho letadla a odletěli do Austinu.
Byla to nádherná dovolená. Viděli jsme další dva překrásné národní parky, spoustu přírodních zajímavostí, sedm medvědů, několik losů, pár svišťů a nespočet bizonů. Škoda že má člověk v USA té dovolené tak zatraceně málo.